ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2452.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2452/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce P. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., státnímu podniku, o 18.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 7 C 39/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. června 2003 č.j. 15 Co 131/2001-58, takto:
Rozsudek odvolacího soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění nemoci z povolání zaplatil náhradu za ztrátu výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od 1.4.1997 do 30.4.2000 ve výši 18.500,- Kč s 16% úrokem z prodlení od 9.5.2000 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval od roku 1986 jako horník-lamač v podzemí a že ke dni 20.4.1994 byl jeho pracovní poměr u žalovaného rozvázán dohodou z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice a „pouhý jeden den“ poté, tj. dne 21.4.1994, byla Klinikou nemocí z povolání fakultní nemocnice u sv. Anny v B. u žalobce zjištěna nemoc z povolání – traumatická vazoneuróza horních končetin. I když za tohoto stavu „je zcela nepochybné“, že žalobce trpěl nemocí z povolání již v době trvání pracovního poměru, žalovaný mu odmítá zaplatit požadovanou náhradu za ztrátu na výdělku s odůvodněním, že mezi zjištěnou nemocí z povolání a ukončením jeho pracovního poměru není dána příčinná souvislost. Žalobce však považuje za „zcela nelogické, aby toto zcela nepatrné časové rozlišení mělo zásadní význam pro přiznání tak významného nároku“, jestliže mu zřejmě vzniká škoda na výdělku tím, že „s ohledem na svůj zdravotní stav nemůže vykonávat jinou práci lépe placenou než tu, kterou je nyní nucen vykonávat“.
Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou mezitímním rozsudkem ze dne 13.2.2001 č.j. 7 C 39/2000-42 rozhodl, že „nárok žalobce na náhradu škody z nemoci z povolání na ušlém výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle §195 zákoníku práce za dobu od 1.4.1997 do 30.4.2000 proti žalovanému je dán“ a že „o výši nároku a o nákladech celého řízení rozhodne soud po právní moci tohoto rozsudku“. Soud prvního stupně vycházeje ze znaleckého posudku MUDr. Ř., podle kterého žalobce trpěl hlášenou nemocí z povolání ještě v době existence jeho pracovního poměru u žalovaného, přičemž „sama tato nemoc, kdyby byla řádně zjištěna před 20.4.1994, by sama o sobě vedla k ukončení práce lamače v riziku vibrací přenášených na horní končetiny, kterou žalobce u žalovaného vykonával“, dospěl k závěru, že za tohoto stavu „jsou v případě žalobce splněny všechny předpoklady uvedené v §195 zák. práce“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24.6.2003 č.j. 15 Co 131/2001-58 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „nárok žalobce na náhradu škody z titulu nemoci z povolání na ušlém výdělku za dobu od 1.4.1997 do 30.4.2000 proti žalovanému není dán“. Odvolací soud zdůraznil, že jedním z předpokladů odpovědnosti zaměstnavatele za škodu podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce je vztah příčinné souvislosti mezi nemocí z povolání a vznikem škody, který „je dán jen tehdy, jestliže došlo k poklesu výdělku u zaměstnance následkem onemocnění chorobou z povolání“. Protože - jak vyplynulo z výsledků dokazování - k rozvázání pracovního poměru mezi účastníky (a tedy k ukončení výkonu dosavadní práce žalobce) nedošlo z titulu nemoci z povolání, nýbrž z titulu dosažení nejvyšší přípustné expozice, „když v době rozvázání pracovního poměru žalobce zde ještě neexistovalo žádného rozhodnutí o tom, že trpí nemocí z povolání“, odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody a že proto není uplatněný nárok opodstatněný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Připustil, že práci lamače v podzemí přestal vykonávat z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice a nikoli z titulu nemoci z povolání, podle jeho názoru „důležitý je však důvod, pro který dosahuje nižší výdělek než dříve, a ne důvod, pro který rozvázal pracovní poměr“, a dokonce „není v této souvislosti ani relevantní, že nemoc z povolání byla diagnostikována až poté, co byl skončen dohodou pracovní poměr“. Zdůraznil, že žalobce dosahuje nižšího výdělku nikoli proto, že nemůže být v práci již nadále (z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice) vystaven dalšímu ionizujícímu záření, nýbrž proto, že nemůže již dále (z důvodu nemoci z povolání) pracovat s vibrujícími nástroji a zařízeními. Kdyby totiž s těmito nástroji, nebýt nemoci z povolání, pracovat mohl, byl by schopen dále pracovat obdobným způsobem na pracovišti (třeba i na pracovišti žalovaného), kde se nevyskytují ionizující látky, a dosahovat vyššího výdělku než dosahuje nyní. S odkazem na soudní judikaturu žalobce dovozoval, že v daném případě „byly naplněny všechny teoretickoprávní znaky nutné pro vznik odpovědnostního vztahu“, přičemž podle jeho názoru by bylo „absurdní a zcela proti duchu zákona, aby se institut nejvyšší přípustné expozice, který byl do právního řádu včleněn bezesporu z důvodů ochrany zaměstnance, stal v jeho případě tou skutečností, pro kterou mu nebude přiznán jeho nárok na náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou nemocí z povolání“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti měl vzniknout po zjištění nemoci z povolání dne 21.4.1994 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31.5.1994 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „zák. práce“.
Předpoklady odpovědnosti organizace (dále „zaměstnavatele“) vůči pracovníku (dále „zaměstnanci“) za škodu při nemoci z povolání jsou podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce existence nemoci z povolání, vzniklé za stanovených pracovních podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí z povolání a vznikem škody. Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání je tzv. objektivní odpovědností; zaměstnavatel tedy odpovídá za samotný výsledek (za škodu) aniž je uvažováno jeho zavinění. V řízení o odškodnění nemoci z povolání má žalobce (poškozený zaměstnanec) procesní povinnost tvrdit [srov. §101 odst. 1 písm.a) o.s.ř.] a posléze i prokázat [srov. §101 odst.1 písm.b) a 120 odst. 1 o.s.ř.] všechny uvedené předpoklady potřebné pro vznik odpovědnosti za škodu.
Škoda, která vzniká následkem nemoci z povolání, spočívá též ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity). Ke ztrátě na výdělku dochází proto, že pracovní schopnost zaměstnance byla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo zanikla, a účelem náhrady za ztrátu na tomto výdělku je poskytnout přiměřené odškodnění zaměstnanci, který není schopen dosahovat takový výdělek, jaký měl před poškozením. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku je majetkovou újmou, která se stanoví ve výši rozdílu (po uplynutí doby 12 po sobě následujících měsíců od vzniku nároku limitovaného způsobem uvedeným v ustanovení §195 odst.2 zák. práce) mezi výdělkem zaměstnance před vznikem škody a výdělkem po poškození, k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky nemoci z povolání stejný výdělek jako před poškozením.
O vztah příčinné souvislosti mezi ztrátou na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) a nemocí z povolání se jedná tehdy, vznikla-li tato škoda (došlo-li k poklesu nebo úplné ztrátě výdělku) následkem nemoci z povolání (tj. bez nemoci z povolání by ztráta na výdělku nevznikla tak, jak vznikla). Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku vzniká dnem, kdy došlo k poklesu (ztrátě) výdělku. Pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není rozhodující průměrný výdělek před vznikem (zjištěním) nemoci z povolání nebo průměrný výdělek dosažený zaměstnancem při práci, konané za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody (srov. 195 odst.1 zák. práce).
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno (správnost skutkových zjištění dovolatel nenapadá), že žalobce pracoval u žalovaného (jeho právního předchůdce) od roku 1986 jako horník-lamač v podzemí hlubinného dolu za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání uvedená v příloze č. 1 (seznam nemocí z povolání) tehdy platné vyhlášky č. 149/1988 Sb. pod položkou č. 28, tj. onemocnění kostí, kloubů, svalů, cév a nervů končetin způsobené při práci s vibrujícími nástroji a zařízeními. Dne 20.4.1994 uzavřel žalobce s žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni 20.4.1994 z důvodu dosažení nejvyšší přípustné expozice. Dne 4.7.1994 bylo vyhotoveno Klinikou nemocí z povolání Fakultní nemocnice s poliklinikou u sv. Anny v B. hlášení nemoci z povolání („traumatická vasoneuroza HK“ – číslo položky seznamu nemocí z povolání 28) s datem zjištění ke dni 21.4.1994; k témuž dni byl žalobci pro nemoc z povolání přiznán částečný invalidní důchod. Od 25.4.1994 žalobce pracuje jako dělník v keramické výrobě u firmy „I. L. – T. B.“, kde dosahuje nižší výdělek než u žalovaného. Žalovaný, který uznal svoji odpovědnost za škodu způsobenou žalobci nemocí z povolání, poskytl žalobci náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění a do 30.4.1995 mu platil rovněž náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Od 1.5.1995 mu však náhradu za ztrátu na výdělku odmítá vyplácet s odůvodněním, že ke ztrátě na výdělku žalobce po rozvázání pracovního poměru účastníků nedošlo pro nemoc z povolání, nýbrž v důsledku dosažení nejvyšší přípustné expozice.
Vzhledem k tomu, že uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) mohl žalobci vzniknout jen tehdy, jestliže ztráta na jeho výdělku byla způsobena nemocí z povolání, neboť odpovědnost za škodu podle ustanovení §190 odst.3 zák. práce nenastává, jestliže příčinou ztráty na výdělku byla jiná skutečnost, soudy se správně zabývaly otázkou, co bylo příčinou, která způsobila pokles výdělku žalobce.
Nejvyšší přípustnou expozici stanoví závazný posudek příslušného orgánu hygienické služby, který jej vydává na základě zmocnění uvedeného v ustanovení §4 odst. l zákona č. 98/1987 Sb., o zvláštním příspěvku horníkům (ve znění pozdějších předpisů), a na základě pověření „řídit, provádět a zajišťovat hygienický dozor a dávat závazné pokyny k odstranění zjištěných závad, včetně zákazu určité činnosti“, daného těmto orgánům ustanoveními §75 odst. 4 písm. c) a odst. 5 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění pozdějších předpisů). Účelem úpravy nejvyšší přípustné expozice je stanovit u zaměstnanců, kteří jsou při výkonu práce v podzemí dolu vystaveni nepříznivým vlivům pracovního prostředí, určité množství směn, po jejichž odpracování zaměstnanec nesmí nadále tuto práci vykonávat a musí být přeřazen na prokazatelně méně riziková pracoviště, jestliže vlivy nepříznivě působící na jeho zdraví nelze jinak odstranit a další setrvání zaměstnance na původním pracovišti by bylo zdrojem zvýšeného nebezpečí onemocnění (zejména vzniku nemocí z povolání). Dosažení nejvyšší přípustné expozice není onemocněním. Úprava nejvyšší přípustné expozice uvedeným způsobem sleduje prevenci onemocnění profesionálního původu. Jestliže zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustné expozice, je zaměstnavatel povinen - stejně jako v případě, pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě způsobilost konat dále dosavadní práci nebo ji nesmí konat pro onemocnění nemocí z povolání nebo pro ohrožení touto nemocí - převést ho na jinou práci [§37 odst. l písm. a) zák. práce]; pokud nedojde k převedení na jinou práci (např. proto, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance jinou, ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 zák. práce vhodnou práci), je dosažení nejvyšší přípustné expozice důvodem k rozvázání pracovního poměru [srov. §46 odst. l písm. d) zák. práce].
Došlo-li k převedení na jinou práci (k rozvázání pracovního poměru) proto, že zaměstnanec dosáhl nejvyšší přípustnou expozici, zaměstnavatel neodpovídá za ztrátu na výdělku zaměstnanci tím vzniklou. I když příčina ztráty na výdělku má profesionální původ, je rozhodující, že dosažení nejvyšší přípustné expozice není podle zákoníku práce důvodem pro vznik odpovědnosti za škodu; hmotné zabezpečení zaměstnanců, kteří pro dosažení nejvyšší přípustné expozice nemohou vykonávat dosavadní práci, řeší zvláštní předpisy (srov. vyhlášku č. 102/1987 Sb. a následně vyhlášku č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní práci).
Při zjišťování toho, co bylo příčinou ztráty na výdělku, je možné přihlížet jen k takovým okolnostem, které nastaly a které měly za následek pokles výdělku zaměstnance. Došlo-li ke ztrátě na výdělku v důsledku dosažení nejvyšší přípustné expozice, nemůže být výše uvedený závěr zpochybněn ani případným zjištěním, že zaměstnanec v den převedení na jinou práci (rozvázání pracovního poměru) již trpěl později zjištěnou nemocí z povolání; dodatečné zjištění v tomto směru (např. pomocí znaleckého posudku) nic nemůže změnit na skutečnosti, že důvodem, pro který zaměstnanec přestal vykonávat dosavadní a nastoupil jinou práci, bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29.2.2000 sp. zn. 21 Cdo 1925/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek roč. 2001, pod č. 38).
V posuzovaném případě byla nemoc z povolání u žalobce zjištěna až poté, co žalobce uzavřel s žalovaným dohodu o rozvázání pracovního poměru z důvodu „dosažení NPE 2100 směn“. Vzhledem k tomu, že v době uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru podle zjištění odvolacího soudu „neexistovalo žádné rozhodnutí příslušného zdravotního zařízení, ze kterého by bylo patrno, že žalobce trpí nemocí z povolání“, odvolací soud správně dovodil, že žalobce musel být z dosavadní „práce lamače v podzemí“ vyřazen nikoliv ze zdravotních důvodů (pro onemocnění nemocí z povolání), ale pro dosažení nejvyšší přípustné expozice, a že dosažení nejvyšší přípustné expozice bylo příčinou toho, proč u žalobce po rozvázání pracovního poměru došlo k poklesu výdělku.
Skutečnost, že k rozvázání pracovního poměru účastníků došlo z jiného důvodu než pro onemocnění žalobce chorobou z povolání, však ještě bez dalšího neznamená, jak k tomuto závěru dospívá odvolací soud, že žalobci nemohla vzniknout v důsledku nemoci z povolání škoda spočívající ve ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity).
Názor odvolacího soudu o neopodstatněnosti uplatněného nároku lze sdílet pouze potud, že žalobci za daného stavu nepřísluší náhrada za ztrátu na výdělku – jak požadoval v žalobě – odvozená z průměrného výdělku, kterého dosahoval u žalovaného (bývalého zaměstnavatele) „na práci lamače v podzemí“. Jestliže totiž (tak jako v posuzovaném případě) dojde ke ztrátě na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) až po skončení pracovního poměru u zaměstnavatele, který za škodu při nemoci z povolání odpovídá podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce (v daném případě žalovaný), a jestliže příčinou rozvázání pracovního poměru byla jiná skutečnost než nemoc z povolání, není mezi ztrátou na výdělku, který zaměstnanec dosahoval u (bývalého) zaměstnavatele, a pracovním úrazem vztah příčinné souvislosti a na odškodnění této ztráty na výdělku tudíž zaměstnanec (v daném případě žalobce) nemůže mít nárok. V případě, že touto jinou skutečností, pro kterou skončil pracovní poměr poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který za škodu při nemoci z povolání odpovídá podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce, bylo dosažení nejvyšší přípustné expozice, ovšem může poškozenému (bývalému) zaměstnanci vzniknout (z hlediska příčinné souvislosti) nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečně invalidity) tehdy, a v tom je třeba dovolateli přisvědčit, jestliže pro následky nemoci z povolání „nemůže vykonávat jinou práci lépe placenou než tu, kterou je nyní nucen vykonávat“.
Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání invalidity nebo částečné invalidity) není – jak uvedeno výše – průměrný výdělek před zjištěním nemoci z povolání, ale průměrný výdělek poškozeného před vznikem škody. Vznikl-li nárok na náhradu za tuto ztrátu na výdělku až po skončení pracovního poměru poškozeného zaměstnance u zaměstnavatele, který mu za škodu odpovídá podle ustanovení §190 odst. 3 zák. práce, a nemohou-li být - jak vyplývá z výše uvedeného – při stanovení průměrného výdělku před vznikem škody brány v úvahu příjmy, které poškozený pobíral od bývalého zaměstnavatele, je třeba přihlédnout k tomu, že zaměstnanec (neodchází-li současně do starobního důchodu nebo do předčasného starobního důchodu, kdy mu nárok na náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení §195 zák. práce nenáleží – srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6.9.1995, sp. zn. 6 Cdo 127/94, uveřejněný pod č. 35 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1996) svou pracovní způsobilost – kdyby nebyla následkem nemoci z povolání snížena (omezena) nebo nezanikla – využil nebo byl schopen využít k dosažení výdělku u jiného zaměstnavatele. V příčinné souvislosti s nemocí z povolání je proto v tomto případě taková ztráta na výdělku, která vychází z průměrného výdělku, jehož by poškozený zaměstnanec prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj vykonal, kdyby nedošlo k poškození zdraví způsobenému nemocí z povolání (srov. též právní názor týkající se obdobné věci vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8.4.1999 sp. zn. 21 Cdo 350/98, uveřejněný pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, a v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10.12.2002 sp. zn. 21 Cdo 1185/2002, uveřejněný pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Žalobce - jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 11.7.2000 - před soudem prvního stupně uvedl, že „po vyfárání měl domluvenou práci v kamenolomu jako vrtař“, že „po vyšetření na klinice mu tuto práci nedoporučili“, že „zde by měl výdělky asi stejné jako na uranu“ a že „se jednalo o Kamenolom v Ú. u B.“. Kdyby uvedené tvrzení žalobce bylo pravdivé, mohla by být zjištěná nemoc příčinou toho, že žalobce po skončení jeho pracovního poměru u žalovaného nemohl vykonávat „práci vrtaře v Kamenolomu v Ú. u B.“ a dosahovat výdělků s výkonem této práce spojených. Východiskem pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (při uznání částečné invalidity) žalobce však v takovém případě nemůže být – jak již bylo výše uvedeno – průměrný výdělek žalobce, stanovený podle příjmů, který pobíral u žalovaného, ale průměrný výdělek, který by prokazatelně dosáhl u jiného zaměstnavatele za práci, kterou by pro něj konal, kdyby k poškození zdraví způsobenému nemocí z povolání nedošlo.
Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - se věcí z tohoto hlediska nezabýval. Jeho právní posouzení věci je proto neúplné a jeho závěr o tom, že žalobci nenáleží požadované odškodnění, tedy zatím nemůže obstát.
Chybný (neúplný) právní názor pak byl příčinou toho, že žalobce, který má ve věci břemeno tvrzení a důkazní břemeno, nebyl odvolacím soudem ve smyslu ustanovení §118a odst.1 a 3 o.s.ř. poučen o své povinnosti tvrdit všechny (z hlediska správného právního posouzení věci) rozhodné skutečnosti a navrhnout k jejich prokázání důkazy. Jestliže odvolací soud rozhodl ve věci, aniž by účastníku, jehož tíží břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, poskytl řádné poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o.s.ř. (jak tomu bylo v projednávané věci), zatížil tím řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě řízení přihlédl, i když nebyla v dovolání uplatněna (srov. §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a §243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2004
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu