ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2469.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2469/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 81 C 115/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. ledna 2003, č.j. 16 Co 299/2002-174, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 30. 11. 2000 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle „§46/1 písm f) ZP (věta před středníkem), když jinak by byl dán důvod ke zrušení pracovního poměru podle §53 ZP“. Naplnění výpovědního důvodu spatřovala v tom, že žalobce: 1) použil provozní zálohu na nákup potravin, 2) měl závažné nedostatky ve vedení materiálové evidence, 3) při poskytování stravy při účasti na služebních poradách nepostupoval podle PŘ TS č. 4/96, 4) trpěl nedostatečně vedenou a neprůkaznou evidenci příjmu surovin na přípravu stravy pro rekreanty, 5) připustil, aby do kuchyně byly prováděny nákupy zboží, které k přípravě jídel nepatří, 6) vystavoval některým osobám přímo na rekreačním zařízení poukazy k rekreaci a platby za rekreaci stvrzoval na nedostatečně evidovaných stvrzenkách, 7) vybíral od rekreantů bez dokladu o převzetí poplatek za hudební produkci a tyto poplatky bez dokladu odevzdával hudebníkům a 8) dopustil se značně závažného nedostatku finančního, účetního, evidenčního a inventarizačního rázu při hospodaření prodejního koutku.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že mu výpověď byla dána bez předchozího písemného upozornění na možnost výpovědi v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušováním pracovní kázně, a tím, že se vytýkaných porušení pracovní kázně nedopustil.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 28. 5. 2002, č.j. 81 C 115/2001-141, určil, že výpověď z pracovního poměru daná žalobci přípisem žalované ze dne 30. 11. 2000, který žalobce převzal dne 8. 12. 2000, je neplatná, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6.975,- Kč k rukám zástupce žalobce B. H. a že České republice se vůči účastníkům právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává. Jednáními vytýkanými pod bodem 1) a 5) výpovědi z pracovního poměru se nezabýval, neboť se jich žalobce měl dopustit dne 31. 3. 1999, a, protože výpověď z pracovního poměru byla dána žalobci až dne 8. 12. 2000, stalo se tak po uplynutí objektivní prekluzivní lhůty. Důvody uvedené pod bodem 3) a 6) výpovědi z pracovního poměru nepředstavují podle názoru soudu prvního stupně porušení pracovní kázně. Žalobce se dopustil porušení pracovní kázně jen jednáními uvedenými ve výpovědi z pracovního poměru pod body 2), 4), 7) a 8). Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně uvedenými jednáními přihlédl soud prvního stupně k tomu, že žalobce byl před provedením kontroly a předáním výpovědi svým nadřízeným hodnocen kladně a k jeho práci „nebyly vesměs žádné připomínky“. Zdůraznil, že na „RZ V.“ nebyla po celou dobu od obnovení provozu provedena žádná kontrola až do září 2000 a že v případě, kdy kontroly byly prováděny, nebyly žalobci žádné nedostatky vytýkány, ačkoliv bylo známo, jakým způsobem jsou zajišťovány na „RZ V.“ hudební produkce a jakým způsobem je vedena evidence v prodejním koutku. I když bylo žalobci jednou nebo dvakrát vytknuto, že nevede evidenční knihu materiálu, písemně na možnost výpovědi upozorněn nebyl. Po zvážení „všech okolností, osoby žalobce, k charakteru práce, kterou vykonával, k dosavadnímu postoji k plnění prac. úkolů, k situaci, v níž došlo k porušení prac. kázně, i k intenzitě porušení konkrétních povinností žalobce, na němž se výrazně podílelo i porušení povinností na straně žalované ve smyslu zanedbání kontrolní činnosti“ dospěl k závěru, že porušení pracovní kázně žalobce lze hodnotit jen jako porušení pracovní kázně méně závažné, nikoliv jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Protože podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce, je možné přistoupit k výpovědi pro méně závažné porušování pracovní kázně jen za podmínky, že zaměstnanec byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušení pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi, k čemuž v projednávaném případě nedošlo, výpověď posoudil jako neplatnou.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2003, č.j. 16 Co 299/2002-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že jednání uvedená pod bodem 1) a 5) výpovědi z pracovního poměru jsou žalobci vytýkána po uplynutí jednoroční prekluzivní lhůty, a proto se těmito výpovědními důvody věcně nezabýval. Souhlasil také s tím, že jednání vytýkaných žalobci pod bodem 3) a 6) výpovědi z pracovního poměru se žalobce nedopustil. Za správné považoval i to, jak soud prvního stupně vymezil hypotézu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce ve vztahu k porušení pracovní kázně, jichž se žalobce měl dopustit jednáními uvedenými pod bodem 2), 4), 7) a 8) výpovědi z pracovního poměru, a to, že tato jednání vyhodnotil jako méně závažná porušení pracovní kázně. Za nedůvodnou považoval námitku žalované, že při tom nebylo přihlédnuto k osobě žalobce, funkci, kterou zastával, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění žalobce, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledku porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele a k tomu, zda svým jednáním žalobce způsobil svému zaměstnavateli škodu. Připomněl, že žalobce před kontrolou provedenou ve dnech 6. 9. až 9. 10. 2000 byl hodnocen po pracovní stránce kladně, že zastával vedoucí funkci od roku 1996 bez jakýchkoliv problémů, že mu byly vyplaceny finanční odměny za dobré plnění pracovních úkolů a že od obnovení provozu rekreačního zařízení nebyla provedena žádná kontrola. Nebylo ani prokázáno, že by žalobce vědomě porušoval pracovní kázeň, ani, že by jeho jednáním vznikla žalované škoda. Protože v případě soustavného méně závažného porušení pracovní kázně je možno dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pouze za podmínky, že zaměstnanec byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi, což se v daném případě nestalo, považoval rozhodnutí soudu prvního stupně za věcně správné.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a jehož důvody spatřuje v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., žalovaná namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a to „ve vztahu právního pohledu, co je závažné porušení pracovní kázně a jaká musí být jeho intenzita a co je jen méně závažné porušení pracovní kázně a to s ohledem na konkrétní jednání žalobce“, přičemž úsudek odvolacího soudu v tomto směru je podle jejího názoru v rozporu s hmotným právem a odvolacím soudem bylo rozhodnuto rozdílně od stanoviska Nejvyššího soudu. Zastává názor, že ze strany žalobce šlo v projednávané věci o úmyslné jednání, kterým se dopustil závažného porušení pracovní kázně, jestliže vedl „tzv. černý sklad zboží“, zboží v něm před revizí zatajil a oznámil zboží v černém skladě až poté, co v legálně vedeném skladě bylo nalezeno manko. Nesouhlasí také s tím, že jednání vytýkané žalobci pod bodem 1) výpovědi z pracovního poměru se mělo vztahovat jen k dokladu č. 6/99, tedy k vyúčtování provozní zálohy dne 31. 3. 1999. Je přesvědčena, že se nesprávného vyúčtování provozní zálohy dopustil žalobce také v prosinci 1999, a proto tento výpovědní důvod byl uplatněn včas. Za nesprávný považuje názor odvolacího soudu, že žalované nevznikla žádná škoda. Škoda totiž vznikla, ale žalovaná ji nebyla schopna vyčíslit z toho důvodu, že žalobce nepředložil podklady. Soudy podle jejího názoru také náležitým způsobem nehodnotily listinný materiál „PČR, II. odboru služby kriminální policie Správy Sm kraje“ ze spisu „PČR č.j. PSM – 68/HK-2/2001“, ze kterého vyplývá, že jednání žalobce bylo na samé hranici trestného činu, a pouze proto, že nedosáhlo kritéria společenské nebezpečnosti činu, nemohlo být zahájeno trestní řízení. Nesprávný je i závěr o tom, že do zahájení kontroly nebyly žalobci vytýkány nedostatky v práci; připomíná k tomu výpovědi svědků L. P., Ing. H. J. N. a M. K. Podle jejího názoru soudy nepřihlédly ani k názoru uvedenému v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 244/2000, kde podle úsudku žalované v „nepochybně méně závažném případu“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že šlo o porušení pracovní kázně zakládající důvod k výpovědi podle §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto jako neopodstatněné. Ohrazuje se proti tvrzením žalované uvedeným v dovolání, která jsou nová a nepravdivá. Některé předměty se sice skutečně nacházejí v bytě vedoucího rekreačního zařízení, jde však o byt služební, správcovský, který je také vybaven služebním materiálem, a je nepřípustné, aby tam byly používány soukromé spotřebiče. V jeho soukromé domácnosti (v bytě v P.) žalovaná nikdy kontrolu neprováděla a nemůže vědět, které předměty tam užívá. O způsobu vybírání poplatku za hudební produkce jeho nadřízení věděli, nikdy proti němu nebyly vzneseny připomínky a při této činnosti se nijak neobohatil. Všechny účetní doklady předal žalované, žádné neodstranil, a proto nesouhlasí s jejím tvrzením, že škodu nemohla vyčíslit, neboť žalobce zadržel doklady.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V posuzovaném případě žalovaná napadá dovoláním – jak vyplývá z jeho obsahu – rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána již proto, že ve věci nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem zrušen.
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jehož se žalovaná také dovolává.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při přezkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu [aplikaci ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav] nezpochybňuje. I když uvedla, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a vytyčuje právní otázku (jaká musí být intenzita porušení pracovní kázně pro jeho posouzení jako závažné nebo jen méně závažné porušení pracovní kázně), z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatelka na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry [zejména, že žalobce porušoval pracovní kázeň úmyslně, že nakupoval zboží pro potřebu své rodiny a toto zboží žalované nezaplatil, že vedl „tzv. černý sklad zboží“ (toto tvrzení navíc ani nebylo důvodem výpovědi z pracovního poměru), že nevedl evidenci materiálu, přestože na to byl upozorňován, že nebyla zjištěna žádná škoda na straně žalované pouze zaviněním žalobce], na nichž pak buduje svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobce závažně porušil pracovní kázeň). Tím, že dovolatelka na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Souhlasit nelze ani s tvrzením dovolatelky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a rozdílně od „stanoviska NS“; dovolatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 244/2000. I když také v citovaném rozsudku posuzoval Nejvyšší soud ČR správnost vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy - §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce a její vyhodnocení, dovolatelka přehlíží, že ve zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ČR při posuzování intenzity porušení pracovní kázně vycházely soudy z jiného skutkového stavu než v projednávané věci. Zatímco ve věci projednávané Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 21 Cdo 244/2000 dospěly soudy k závěru, že k porušení pracovní kázně došlo vědomě, tím, že záměrně a opakovaně byla vykazována nepravdivým a podvodným způsobem práce, která ve skutečnosti nebyla vykonána, a že zaměstnavateli škoda nevznikla také proto, že vadná činnost vyšla najevo v době, kdy již nemohla být podkladem pro přiznání hmotného zabezpečení, v nyní projednávané věci vycházely soudy z toho, že nebylo prokázáno, že by žalobce vědomě porušoval pracovní kázeň a že nebylo zjištěno, že by žalované vznikla škoda. Z uvedeného vyplývá, že skutková východiska, na základě nichž docházelo k vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení §46 odst. 1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce a jejich vyhodnocení, byla ve věci vedené u Nejvyššího soudu ČR pod sp. zn. 21 Cdo 244/2000 a v projednávané věci rozdílná. Nejde proto o případ, kdy by právní otázka byla posouzena rozdílně od dřívějšího rozhodnutí dovolacího soudu.
Protože přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není založena ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 1.250,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 1.325,- Kč. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradila. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. ledna 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu