ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2572.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2572/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Ljubomíra Drápala v právní věci žalobkyně A. K., zastoupené advokátem, proti žalované Pečovatelské službě Č., příspěvkové organizaci, zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 302/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. června 2003, č.j. 19 Co 1202/2003-74, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 2. 9. 2002 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí dává „výpověď dle ZP §53, odst. 1, pís. b)“. „Naprosto neomluvitelné“ a „vědomě hrubé“ porušení pracovní kázně, jež vede žalovanou k okamžitému zrušení pracovního poměru, spatřovala v tom, že žalobkyně v době od 13. do 15. 8. 2002 nenavštěvovala těžce invalidní manžele H., V. č. 7, v Č., a tak je ohrozila na životech. Žalobkyně věděla, kam v době povodní na sídlišti V. voda sahá, protože sama bydlí nedaleko manželů H. Nebyl žádný důvod k manželům H. telefonovat a bylo povinností žalobkyně tyto klienty pravidelně denně zajišťovat a poskytnout jim veškerou péči a služby, na které jsou odkázáni žalovanou. Žalobkyně taktéž nebyla schopna ředitelce žalované vysvětlit, proč nezajišťovala manžele H. „v tak ohrožené době“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila zejména tím, že v době, kdy se měla porušení pracovní kázně dopustit, postihly Č. záplavy. Dne 13. 8. 2002 se v 7,15 hod. snažila telefonicky spojit s manžely H., aby se ubezpečila, že jsou v pořádku, a zároveň se domluvila na pozdějším termínu své návštěvy; nejprve totiž chtěla zjistit, jaké škody napáchala voda přes noc v pečovatelském domě žalované. K manželům H. se však nedovolala a celý den pomáhala při dobrovolných pracích při odklízení následků povodní v jiné části města. Dne 14. 8. 2002 v 7,30 hod. při odchodu z domova potkala svou nadřízenou okrskovou sestru paní Ř., které sdělila, že se k paní H. nemůže dovolat. Paní Ř. žádné obavy neprojevila a dala žalobkyni pokyn, ať již nevolá, že pokud budou H. něco potřebovat, ozvou se prostřednictvím telefonu (sama žalobkyně jim dala číslo na její mobilní telefon). Žalobkyně byla v té době přesvědčena, že se manželé H. nechali odvézt z bytu známým řidičem taxislužby, jak někdy činili. V 16,30 hod. jí pak volal pan H., zda by si žalobkyně nepřišla druhý den popovídat a donést nákup. Dne 15. 8. 2002 ráno navštívila paní H. a vše bylo v pořádku. Je přesvědčena, že paní H., která jediná byla klientkou žalované, na zdraví a jejím životě neohrozila. Snažila se práci pro svého zaměstnavatele dělat při veškerém psychickém i fyzickém vypětí v době záplav.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 20. 3. 2003, č.j. 7 C 302/2002-51, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 2. 9. 2002 učiněné žalovanou vůči žalobkyni je neplatné, žalobkyni nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žalované uložil zaplatit na nákladech řízení státu na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích 1.500,- Kč. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně se dopustila „základního pochybení“ tím, že ve dnech 13. 8., 14. 8 a 15. 8. 2002 nenavštívila jako pečovatelka manžele H. a neposkytla jim služby spočívající v provedení hygieny, nákupu a pochůzek, a že se ve dnech 14. 8. a 15. 8. 2002 podílela na odstraňování škod po povodních v nemovitosti žalované v domě pečovatelské služby. Při posuzování stupně intenzity porušení pracovní kázně vycházel z toho, že žalobkyně v rozhodné době pracovala na odstraňování škod po povodních pro svého zaměstnavatele, k tomu, že neplnila své další pracovní povinnosti vůči manželům H. bez ohledu na to, zda to mělo být jedenkrát nebo dvakrát denně, a k tomu, že až do té doby k její práci a k její osobě nebylo zásadních výhrad (nebyly jí vytýkaný v její práci nedostatky). Podle jeho názoru lze přijmout tvrzení žalobkyně, že „tato se, aniž by mohla vysvětlit proč, domnívala, že manželé H. byli evakuováni, tak jako jistě byla evakuována celá řada občanů města“, i když si žalobkyně, jako zkušená pracovnice, měla ověřit, zda k evakuaci manželů H. skutečně došlo, a „za této situace shledal návrh žalobkyně důvodným“.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 6. 2003, č.j. 19 Co 1202/2003-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl,
a žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 5.800,- Kč k rukám advokátky, a státu na účet Okresního soudu v Českých Budějovicích na státem zálohovaném svědečném 500,- Kč. Vycházeje z toho, že ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, znovu posoudil stupeň intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní a dospěl k závěru, že v jednání žalobkyně ve dnech 13. – 15. 8. 2002 je třeba spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Přihlédl přitom k tomu, že žalobkyně neposkytla manželům H. potřebnou službu, že šlo o specifický druh práce, že manželé H. byli nejvážnějšími klienty žalované a, jestliže nebrali telefon v době povodní, tím spíše měla žalobkyně, s ohledem na jejich zdravotní postižení, jít do bytu manželů H. a přesvědčit se, co se děje, a nespoléhat se na to, že asi byli evakuováni, že žalobkyně ubezpečovala okrskovou sestru paní Ř., že manželé H. byli evakuováni, a že proto nelze této zaměstnankyni vytýkat, že se sama nepřesvědčila o tom, jak je to s manželi H.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že dovolací soud v odůvodnění zohlednil jen nepatrně skutečnost, že žalobkyně nebyla nikdy v předcházejícím období písemně upozorněna na jakékoliv nedostatky ve své práci a že k porušení pracovní kázně došlo při záplavách obrovského rozsahu v létě roku 2002, které vedly u řady osob k jednání, jež vybočovala z běžných pravidel, návyků a stereotypů (což podle jejího názoru nezvládli právě vedoucí zaměstnanci žalované). Polemizuje se závěrem, že se neodůvodněně spoléhala na to, že manželé H. jsou z místa svého trvalého bydliště evakuováni, a dovozuje, že její úvaha o evakuaci manželů H. „nebyla zcela zcestná“. Vzhledem k tomu, že byla přesvědčena, že jsou manželé H. evakuováni, a všude se mluvilo o rabování, nechtěla vstupovat do prázdného bytu, i když měla od něj klíče. Domnívá se, že k porušení pracovní kázně došlo jednak vlivem mimořádné situace, kterou obtížně překonávala (záplavy), a jednak selháním řídící a kontrolní činnosti ze strany vedoucích zaměstnanců žalované. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobkyně porušila pracovní kázeň, a intenzita tohoto porušení byla odvolacím soudem správně zjištěna.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Vzhledem k tomu, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr s žalobkyní dopisem ze dne 2. 9. 2002, je třeba projednávanou věc i v současné době posuzovat podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce ve znění do 31. 12. 2002, tedy do dne, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 136/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, č. 311/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů, a č. 312/2002 Sb., o úřednících, územních samosprávních celků a o změně některých zákonů – dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny zaměstnanci právními předpisy, pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným, méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je - jak vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) a §46 odst. 1 písm. f), části věty před středníkem, zák. práce - důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru; okamžité zrušení pracovního poměru je přitom odůvodněno tehdy, jsou-li tu takové okolnosti, ze kterých vyplývá, že po zaměstnavateli nelze spravedlivě požadovat, aby zaměstnance zaměstnával až do uplynutí výpovědní doby.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - jak správně uvedl odvolací soud – [i §46 odst. 1 písm. f) zák. práce] patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, t.j. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Z uvedených závěrů, k nimž rozhodovací praxe soudů již v minulosti dospěla (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995 sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996, a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001) a které jsou i v současnosti běžně přijímány, odvolací soud důsledně vycházel a ani dovolací soud nemá důvod k jejich změně.
V posuzovaném případě při zkoumání, zda žalobkyně tím, že ve dnech 13. – 15. 8. 2002 nenavštěvovala manžele H., porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku – k okolnostem významným pro posouzení intenzity porušení pracovní kázně, náležitě přihlédl. Odvolací soud důvodně akcentoval, že manželé H. byli nejtěžšími klienty žalované, a že skutečnost, že nebrali telefon v období povodní, měla, s ohledem na jejich zdravotní postižení, žalobkyni vést k tomu, aby se šla do jejich bytu přesvědčit, co se děje, a ne se spoléhat na to, že asi byli evakuováni, neboť to také mohlo znamenat, že se jejich zdravotní stav rapidně zhoršil, případně, že jsou v bezvědomí. Přihlédl i k tomu, že okrsková sestra Ř., která se u žalobkyně na manžele H. informovala, byla žalobkyní ubezpečována, že manželé H. byli evakuováni. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce lze souhlasit, neboť odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou vzhledem k okolnostem případu úplné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila. Odvolacímu soud nelze ani důvodně vytýkat (jak je činěno v dovolání), že dostatečně nepřihlédl k osobě žalobkyně. Závažnost jednání žalobkyně ve zcela mimořádné situaci (povodně), kdy po dobu několika dní nechala invalidní klienty žalované bez potřebné péče, ač to bylo její povinností, byla taková, že nebylo třeba, vzhledem k tomu, jak byla hypotéza vymezena, zabývat se dalšími okolnostmi. Intenzitu porušení pracovní kázně nemůže snížit ani žalobkyní tvrzená mimořádnost situace při povodních, neboť právě ta měla být důvodem pro to, aby ještě s větší intenzitou byla věnována péče těm osobám, které jsou odkázány na pomoc jiného. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že jednáním vytýkaným v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a 68/2003 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. dubna 2004
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu