ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2656.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2656/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně České republiky – Nejvyššího státního zastupitelství, proti žalovanému M. V., zastoupeného advokátem, o 38.694,52 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 83/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. dubna 2002 č.j. 19 C 83/2001-40 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003 č.j. 19 Co 150/2003-68, takto:
I. Řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3. dubna 2002 č.j. 19 C 83/2001-40 se zastavuje.
II. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2003 č.j. 19 Co 150/2003-68 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 38.694,52 Kč s 10% úrokem z prodlení „ode dne následujícího po dni doručení žaloby žalovanému“ a 10% úrokem z prodlení z částky 33.721,50 Kč od 6.10.2000 „do dne doručení žaloby žalovanému“. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, který u ní pracoval jako řidič a měl v rámci plnění svých pracovních úkolů mimo jiné povinnost při řízení převzatého služebního automobilu žalobkyně tovární značky Toyota Camry dbát na bezpečný a hospodárný provoz tohoto vozidla, trvale „výrazně“ překračoval „objektivně splnitelné“ provozní normy spotřeby (13,67 – 14,90 l na 100 km) stanovené žalobkyní pro uvedený vůz. Tímto jednáním žalovaný úmyslně porušoval povinnosti uvedené v ustanovení §73 odst. 1 písm. b), d) a §171 odst. 1 zák. práce, neboť „příčiny překračování těchto norem nebyly dány technickým stavem automobilu“, nýbrž „spočívaly pouze ve způsobu jednání žalovaného“, a způsobil tak žalobkyni v době od 15.1.1999 do 27.10.2000 škodu v celkové výši 38.694,52 Kč, představující rozdíl mezi celkovou částkou zaplacenou z peněžních prostředků žalobkyně za benzín Natural 95 zakoupený žalovaným a peněžní částkou, kterou by žalobkyně zaplatila, kdyby žalovaný dodržoval normy spotřeby pohonných hmot. Ačkoli byl žalovaný žalobkyní dne 21.9.2000 vyzván, aby vzniklou škodu nahradil, dosud takto neučinil.
Obvodní soud pro Prahu 6 (poté, co žalobkyně vzala zpět žalobu ohledně částky 31,40 Kč) rozsudkem ze dne 3.4.2002 č.j. 19 C 83/2001-40 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni 38.663,12 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 26.4.2001 do zaplacení a 10 % úrokem z prodlení z částky 33.721,50 Kč od 6.10.2000 do 25.4.2001, „v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení částky 31,40 Kč“ řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že „žalovaný je povinen zaplatit Českému státu 2.832,- Kč“. Ve věci samé dospěl k závěru, že žalovaný tím, že při jízdách služebním vozidlem překračoval normy pohonných hmot, ačkoliv byl s těmito normami vždy řádně seznámen a jednalo se o normy „objektivně splnitelné“ (což vyplývá z litrových zkoušek, které „neprokázaly odůvodněnost nadspotřeby pohonných hmot žalovaným“), se při plnění pracovních úkolů dopustil jednání, které „lze kvalifikovat“ jako porušení povinností zaměstnance dbát hospodárnosti provozu služebního vozidla a předcházet škodám na majetku, vyplývajících z ustanovení §73 a §171 odst. 1 zák. práce. Protože podle názoru soudu prvního stupně žalovaný svým jednáním „způsobil žalobkyni škodu úmyslně, byť se jedná o úmysl nepřímý“, odpovídá za vzniklou škodu v plném rozsahu (§179 odst. 1,2 zák. práce) a je povinen k její náhradě v požadované výši.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.5.2003 č.j. 19 Co 150/2003-68 rozsudek soudu prvního stupně „ve vyhovujícím výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení a o soudním poplatku“ potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o tom, že žalovaný při řízení jemu svěřeného vozidla nedbal na jeho hospodárný provoz, „který byl konkrétně vyjádřen provozními normami spotřeby pohonných hmot stanovenými žalobkyní“ (příčiny překračování „objektivně splnitelných“ norem ze strany žalovaného nebyly dány technickým stavem vozidla, ale nehospodárným způsobem jízdy či uváděním vyšší než skutečné spotřeby vozidla), čímž porušil svou povinnost zaměstnance při plnění pracovních úkolů, a že žalovaný jako řidič z povolání - s ohledem na svou pracovní náplň - „věděl, že může tímto svým jednáním žalobkyni způsobit škodu a pro případ jejího způsobení byl s tím srozuměn“. Protože uvedený „zásadní“ skutkový závěr „odpovídá zásadě volného hodnocení důkazů prováděného dle zásad logického myšlení“ a tudíž se opírá o provedené dokazování, „jehož korektnost není zpochybňována a opak neplyne ani z obsahu spisu“, ztotožnil se odvolací soud rovněž s právním závěrem soudu prvního stupně vyplývajícím z tohoto řádně zjištěného skutkového stavu, že „byly splněny zákonné předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu dle §172 zákoníku práce“ a že uplatněný nárok je opodstatněný v požadované výši.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3.4.2002 č.j. 19 C 83/2001-40 podal žalovaný dovolání, ve kterém především namítal, že postupem soudů obou stupňů mu bylo upřeno právo na spravedlivý proces, v němž by soud opatřil a posuzoval důkazy svědčící ve prospěch žalovaného se stejnou závažností jako důkazy svědčící v jeho neprospěch. Následkem tohoto nesprávného postupu byla rozhodnutí soudů pro žalovaného nepříznivá. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že po převzetí předmětného služebního vozu a podpisu dohody o hmotné odpovědnosti se dozvěděl, že spotřeba vozidla je vyšší, než je stanoveno v normě; podpisem dohody se ovšem zavázal dodržet normu i v případě, že mu bude nařízeno jet rychleji, než je nejvyšší rychlost předpokládaná v této normě, tj. do 130 km/h. Z tohoto důvodu žalovaný inicioval dvě litrové zkoušky, jimiž bylo zjištěno, že vůz při rychlosti vyšší než 130 km/h spotřebovává 17,2 l pohonných hmot na 100 km jízdy. Takovou rychlostí sice smí řidič jet pouze výjimečně, žalovaný však byl osobním řidičem nejvyšší státní zástupkyně JUDr. M. B. a při pracovních cestách jezdil rychlostí vyšší než 130 km/h na její příkaz, který mu dávala proto, že pro její nepříznivý zdravotní stav jí dlouhé sezení v autě působilo bolesti. Rozdíl mezi vysokým překročením normy ze strany žalovaného a tzv. excesem v jejich překročení ze strany předchozího řidiče vozu tudíž podle názoru dovolatele spočívá v tom, že bydliště vedoucího zaměstnance, kterého předchozí řidič vozil, bylo blízko B. (bydliště JUDr. B. bylo až v K.) a tento zaměstnanec neměl zdravotní potíže, takže vyšší rychlost nařizoval pouze výjimečně. Ačkoli žalobkyně o výsledcích listrových zkoušek byla vyrozuměna, žádnou změnu ve znění dohody o hmotné odpovědnosti neučinila, čímž vědomě porušila příslušná ustanovení zákoníku práce. Soudy však k těmto skutečnostem vůbec nepřihlédly, odvolací soud nevrátil věc soudu prvního stupně k provedení dalších důkazů „potřebných ke zjištění komplexního uceleného pohledu na věc“, a proto má žalovaný zato, že „napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní význam“. V závěru dovolání žalovaný vymezil konkrétní otázky na žalobkyni, JUDr. B. a řidiče M. a H., z jejichž odpovědí by měl podle jeho názoru vyplynout závěr o tom, která ze stran sporu porušila příslušná ustanovení zákoníku práce a ponese odpovědnost za vzniklou škodu. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3.4.2002 č.j. 19 C 83/2001-40 v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 3.4.2002 č.j. 19 C 83/2001-40 zastavil (§104 odst. 1 o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) zabývaje se dále dovoláním žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí má ve věci samé „zásadní význam po právní stránce“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními (především se skutkovými závěry o tom, že žalovaný nedbal na hospodárný provoz svěřeného vozidla a že „jako řidič z povolání věděl, že může tímto svým jednáním žalobkyni způsobit škodu a pro případ jejího způsobení byl s tím srozuměn“), z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele „potřebné ke zjištění komplexního uceleného pohledu na věc, zejména úplného zhodnocení skutkové situace“. Současně žalovaný odvolacímu soudu vytýká, že „se spokojil s provedeným řízením a nenařídil provést důkazy, i když jejich nařízení vyplývá přímo z textu odvolání žalovaného, přestože v něm tyto důkazy nejsou výslovně navrhovány“, případně že rozsudek soudu prvního stupně nezrušil a věc mu nevrátil k provedení dalších důkazů. Protože námitky žalovaného nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., a protože ani namítaná vada řízení spočívající v neprovedení potřebných důkazů i bez návrhu, v níž je možno spatřovat dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nemohl dovolací soud správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. května 2004
JUDr. Zdeněk Novotný
předseda senátu