ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2690.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2690/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce M. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V. S., zastoupenému advokátem, o 47.527,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 15 C 485/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. května 2003, č.j. 36 Co 158/2003-95, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 47.527,70 Kč s úrokem z prodlení ve výši „dvojnásobku diskontní sazby, stanovené Č., platné k prvnímu dni prodlení s plněním peněžitého dluhu“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že se žalovaným („majitelem firmy S. - zakázková výroba umělého pískovce“) uzavřel ústní dohodu o pracovní činnosti na výkon funkce „vedoucí výroby“ s nástupem do práce ode dne 17.4.2000 s tím, že bezprostředně po nástupu do zaměstnání bude sepsána řádná pracovní smlouva; k sepsání pracovní smlouvy mezi ním a žalovaným však nedošlo. Žalovaný mu za dobu od 17.4.2000 do 31.5.2000 nevyplatil žádnou odměnu, ačkoliv mu podle „mzdového vyúčtování“ ze dne 8.6.2000 náležela částka 47.527,70 Kč.
Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 23.10.2001, č.j. 15 C 485/2001-44, žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 13.000,- Kč, „od které odečte odvod daně ze mzdy, odvod na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění“, spolu s úrokem z prodlení ve výši 8% od 13.6.2000 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení dalších 34.577,70 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení 5.118,- Kč. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dovodil, že pracovní poměr mezi účastníky vznikl na základě ústní pracovní smlouvy, když vzal za prokázáno, že účastníci se dohodli na všech podstatných náležitostech pracovní smlouvy (žalobce nastoupil do práce dne 17.4.2000 jako vedoucí provozovny s místem výkonu práce na provozovnách žalovaného v Č. L.) a že pracovní poměr trval v období od 17.4.2000 do 31.5.2000. Vycházel dále z toho, že žalobce měl právo na výplatu měsíční mzdy ve výši 13.000,- Kč, že odpracoval za období od 17.4. do 30.4.2000 devět pracovních dnů (a připočtením jednoho státního svátku polovinu všech pracovních dnů v měsíci dubnu) a celý měsíc květen, a z toho, že za měsíc duben převzal od žalovaného zálohu na mzdu ve výši 6.000,- Kč „čistého“ a navíc další částku 7.000,- Kč od manželky žalovaného (svědkyně J. S.) a že mu nebyla vyplacena mzda za celý měsíc květen 2000. Dospěl k závěru, že nárok žalobce na mzdu za dobu od 17.4. do 30.4.2000 byl žalovaným uspokojen, že však žalobce má nárok na mzdu za práci vykonanou v měsíci květnu 2000 ve výši 13.000,- Kč („od níž žalovaný odečte odvod daně ze mzdy, odvod na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění“); tento nárok mu přiznal, včetně úroků z prodlení. Zamítnutí žaloby co do částky 34.577,70 Kč ,- Kč s příslušenstvím soud prvního stupně zdůvodnil tím, že se žalobci nepodařilo prokázat, že byla sjednána mzda v měsíční výši 15.000,- Kč, že částka 6.000,- Kč, kterou převzal od žalovaného v měsíci dubnu, byla zálohou na mzdy ostatních zaměstnanců a že odpracoval u žalovaného „všechny státní svátky, všechny soboty a neděle a dokonce i noční směnu“, jak uvedl ve svém “mzdovém vyúčtování“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15.5.2003, č.j. 36 Co 158/2003-95, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. zamítajícím žalobu (ohledně částky 34.577,70 Kč s příslušenstvím) a ve výroku III. o nákladech řízení potvrdil, uvedl, že „ve výroku I. vyhovujícím žalobě zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen“, a rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit“ žalovanému na nákladech odvolacího řízení 4.920,- Kč k rukám advokáta JUDr. O. F. V otázce vzniku pracovního poměru, doby jeho trvání a výše sjednané mzdy se odvolací soud ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl k závěru, že, i když žalobce (protokolem ze dne 28.6.2002 o výslechu žalovaného a svědkyně S. v trestním řízení) v odvolacím řízení prokázal, že podpis na „mzdovém vyúčtování“ ze dne 8.6.2000 je podpisem žalovaného (nikoli jeho manželky), neunesl v řízení důkazní břemeno o skutečnostech uvedených v této listině, neboť žalovaný její obsah popřel, a žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by žalobce pro žalovaného vykonal práce ve větším rozsahu, než je zákonná pracovní doba, a že by měl sjednánu mzdu ve výši 15.000,- Kč měsíčně. Listinný důkaz pracovním výkazem svědka H. (který obsahuje popis denních výkonů a odpracovanou pracovní dobu za období celého měsíce května 2000), jehož se žalobce na podporu svých tvrzení v tomto směru dovolával, odvolací soud hodnotil jako nevěrohodný s poukazem na dohodu o provedení práce ze dne 15.5.2000 a na výpověď tohoto svědka před soudem prvního stupně, která je s touto dohodou v souladu, a z níž vyplývá, že svědek H. u žalovaného odpracoval v měsíci květnu 2000 jen dva dny. Zdůraznil rovněž, že obsah „mzdového vyúčtování“ je zpochybněn i výpovědí svědků Z., H., V. H. a S. Souhlasil i s hodnocením důkazů provedeným soudem prvního stupně ve vztahu k tvrzení žalobce, že částka 6.000,- Kč, která mu byla žalovaným vyplacena dne 27.4.2000, měla sloužit jako záloha na výplatu mezd pro ostatní zaměstnance, a s poukazem na obsah výdajového pokladního dokladu, který žalobce podepsal, rovněž dovodil, že částka 6.000,- Kč „čistého“ byla žalobci vyplacena jako záloha mzdy a odpovídá sjednané měsíční mzdě i pracovní době odpracované žalobcem v dubnu 2000; za měsíc květen žalobci náleží sjednaná mzda ve výši 13.000,- Kč „hrubého“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud „řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem a věc nesprávně právně posoudil“. Uvádí, že „rozhodnutí je opřeno z valné části o výpovědi žalovaného a jeho manželky“, a připomíná, že na základě jím navržených důkazů provedených až před odvolacím soudem bylo prokázáno, že před soudem prvního stupně lhal jak žalovaný, když tvrdil, že podpis na mzdovém vyúčtování z 8.6.2000 je jeho manželky a že byl získán pod nátlakem, tak i jeho manželka („ta již v rámci zcela jiného procesního postavení“), když toto potvrdila; k těmto zjištěním ohledně věrohodnosti výpovědí uvedených osob mělo být přihlédnuto při rozhodnutí odvolacího soudu, neboť soud prvního stupně je neznal a nemohl k nim zaujmout stanovisko. Podle žalobce odvolací soud vzhledem k uvedenému zjištění, „byť se o tom nezmiňuje“, tvrdí, že „nikdo nezpochybnil obsah listiny mzdové vyrovnání z 8.6.2000, neboť to byla právě manželka žalovaného, která měla podpisem stvrdit pouze převzetí listiny, nikoli její správnost“. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „převzal chybný výpočet prvostupňového soudu ohledně výše mzdy“, když vycházel z toho, že činila 13.000,- Kč měsíčně. S poukazem na zjištění soudu prvního stupně, že v dubnu odpracoval polovinu měsíční pracovní doby a byla mu vyplacena jednak záloha 6.000,- Kč, jednak doplatek mzdy 7.000,- Kč, celkem za polovinu měsíční pracovní doby částka 13.000,- Kč, dovozuje, že „měsíční mzda nemůže být v jiné výši než 26.000,- Kč čistého“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (v zamítavém výroku ohledně 34.577,70 Kč s příslušenstvím). Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce v projednávané věci právní posouzení věci soudy nezpochybňuje. I když v dovolání uvedl, že rozsudek odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť „odvolací soud řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem a věc nesprávně právně posoudil“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice pouze skutková zjištění odvolacího soudu, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) vychází. Podstatou všech jeho námitek (že „rozhodnutí je opřeno z valné části o výpovědi žalovaného a jeho manželky“, že „v odvolacím řízení prokázal, že před soudem prvního stupně lhal jak žalovaný, když tvrdil, že podpis na mzdovém vyúčtování z 8.6.2000 je jeho manželky a že byl získán pod nátlakem, tak i jeho manželka, když toto potvrdila“, že „k těmto zjištěním ohledně věrohodnosti výpovědí uvedených osob mělo být přihlédnuto při rozhodnutí odvolacího soudu“ a že podle zjištění soudu prvního stupně „v dubnu mu byla vyplacena za polovinu měsíční pracovní doby celkem částka 13.000,- Kč“) je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel, a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (že „nikdo nezpochybnil obsah listiny mzdového vyrovnání z 8.6.2000“ a že „měsíční mzda nemůže být v jiné výši než 26.000,- Kč čistého“), z nichž dovozuje důvodnost žaloby v celém rozsahu. K námitkám dovolatele proti zjištěním, na nichž po skutkové stránce spočívají rozsudky soudů obou stupňů, nebylo možné přihlédnout, neboť představují - podle svého obsahu (srov. §41 odst.2 o.s.ř.) - uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř., který - jak uvedeno výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. dubna 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu