ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.2697.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 2697/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně L. H. s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 134/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. června 2003 č.j. 16 Co 138/2003-128, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 300.000,- Kč s 10% úrokem od 31.12.2000 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný, který u ní pracoval jako asistent vedoucího prodejny obuvi L. H. 06003 v Obchodním centru T. v O., porušoval své povinnosti z pracovního poměru, neboť \"neoprávněně inkasoval hotovost od zákazníků, kterou neodvedl do pokladny, a opakovaně si přivlastnil různé zboží, aniž by za ně zaplatil\", čím způsobil škodu ve výši nejméně 300.000,- Kč. Žalobkyně proto se žalovaným dne 20.10.2000 okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce a téhož dne s ním uzavřela dohodu o náhradě škody podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce, v níž žalovaný uznal svůj závazek k náhradě škody co do důvodu i výše. Přestože se žalovaný zavázal nahradit škodu ve 13 splátkách \"dle dohodnutého splátkového kalendáře\", na stanovenou náhradu škody dosud nic nezaplatil.
Žalovaný namítal, že k podpisu dohody byl \"fakticky donucen jednáním zástupce žalobkyně R. Z. \", že práci u žalobkyně vykonával řádně a že se \"žádného jednání ke škodě žalobkyně nedopustil\". I kdyby nebylo prokázáno, že by dohodu o náhradě škody \"neuzavřel svobodně\", je nepochybné, že dohoda o náhradě škody ze dne 20.10.2000 představuje právní úkon podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce, s nímž zákon nespojuje domněnku o existenci dluhu; je proto na žalobkyni, aby svůj nárok na náhradu škody prokázala.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22.11.2002 č.j. 40 C 134/2002-67 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 36.300,- Kč k rukám advokáta. Při svém rozhodování vycházel ze zjištění, že žalovaný pracoval u žalobkyně od 3.4.2000 jako asistent vedoucího prodejny obuvi v Obchodním centru T. v O. v pracovním poměru uzavřeném na dobu neurčitou, že žalobkyně se žalovaným dopisem ze dne 20.10.2000, který mu byl téhož dne doručen, okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zákoníku práce a že dne 20.10.2000 byla mezi účastníky uzavřena dohoda označená jako \"dohoda o náhradě škody uzavřená podle §185 odst.3 ZP\", v níž žalovaný mimo jiné uznal \"závazek k náhradě škody specifikovaný v čl. 3 této dohody co do důvodu a výše\" a v níž se zavázal zaplatit žalobkyni 300.000,- Kč v celkem 13 splátkách. Při posouzení, zda dohoda účastníků ze dne 20.10.2000 představuje dohodu o náhradě škody podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce nebo dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce, soud prvního stupně poukázal na \"rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod Rc 97/68\" a dovodil, že předpokladem pro uzavření dohody o náhradě škody podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce je uznání zaměstnance nahradit zaměstnavateli škodu (tedy \"nespornost\" nároku), že dohodu o narovnání podle ustanovení §259 zákoníku práce lze uzavřít, jen jestliže byl nárok na náhradu škody mezi účastníky \"sporný\", že \"spornost\" nároku nemusí být v dohodě výslovně vyjádřena (postačí, lze-li z okolností, za nichž byla dohoda uzavřena\" dovodit, že otázka odpovědnosti zaměstnance za škodu nebo výše škody, popřípadě příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním zaměstnance a vznikem škody, byla sporná a že proto byla před uzavřením dohody vedena vzájemná jednání směřující k odstranění rozporu s docílením ústupků) a že případné pochybnosti o obsahu dohody je třeba řešit podle ustanovení §240 zákoníku práce o právních úkonech a podle ustanovení §242 zákoníku práce o neplatnosti právních úkonů. Vzhledem k tomu, že v textu dohody \"není žádná zmínka o tom, že by byl nárok na náhradu škody mezi účastníky sporný, ani o tom, že obě strany touto dohodou sporný nárok narovnávaly\", že z výsledků dokazování \"spornost\" nároku žalobkyně na náhradu škody nevyplývá a že žalobkyně ani po poučení soudu podle ustanovení §118a odst.3 o.s.ř. neoznačila důkazy k prokázání svého tvrzení, že by \"výše škody, resp. nárok na náhradu škody byl před uzavřením dohody ze dne 20.10.2000 mezi účastníky sporný\", soud prvního stupně uzavřel, že dohoda účastníků ze dne 20.10.2000 představuje dohodu podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce. S takovou dohodou zákon nespojuje domněnku \"existence dluhu v době uznání\", a proto bylo na žalobkyni, aby prokázala splnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu podle ustanovení §172 zákoníku práce. Žalobkyně však přes poučení soudu podle ustanovení §118a odst.3 o.s.ř. neoznačila důkazy, pomocí kterých by odpovědnost žalovaného za škodu mohla být prokázána; žalobkyně tedy ve věci neunesla důkazní břemeno a žaloba musela být zamítnuta.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30.6.2003 č.j. 16 Co 138/2003-128 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 36.150,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že dohoda účastníků ze dne 20.10.2000 představuje dohodu o náhradě škody podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce a že ji nelze současně - jak dovozovala žalobkyně - považovat za dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce, neboť předpokladem takové dohody je spornost nároku, tedy stav, kdy \"účastníci mají rozdílné názory na obsah nároku, zejména na to, co má být plněno, v jakém rozsahu, v jaké době, na jakém místě apod.\", a z dohody ze dne 20.10.2000 žádná spornost nároku žalobkyně na náhradu škody nevyplývá (žalovaný v dohodě \"bez jakýchkoli námitek uznal svůj závazek k náhradě škody vůči žalobkyni, aniž by škodu činil spornou co do důvodů nebo výše\"). Protože žalobkyně neoznačila důkazy, kterými by mohla být prokázána odpovědnost žalovaného za škodu podle ustanovení §172 zákoníku práce, neunesla ve věci důkazní břemeno a její žaloba musela být zamítnuta.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. V obsáhlém podání dovozuje, že dohoda uzavřená mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce má za následek \"vznik nového závazkového vztahu, na jehož základě má být jeho účastníky plněno\" (přijetí opačného názoru by znamenalo, že účastník dohody uzavřené podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce není povinen převzaté závazky splnit, což by vedlo \"k absurdnímu závěru, že zákonodárce začlenil do zákoníku práce institut, který je zcela bez obsahu - dohodu, která nemusí být stranami splněna a která není způsobilá vyvolat jakékoliv právní následky\"), a že dohoda uzavřená podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce může být současně posouzena jako dohoda o narovnání ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce, což připouští i \"rozsudek Nejvyššího soudu ČSR Rc 97/68\". O tom, že před uzavřením dohody ze dne 20.10.2000 byl nárok na náhradu škody mezi účastníky sporný, svědčí samotný text dohody, že žalovaný \"nejméně v 63 případech inkasoval od zákazníků poškozeného hotovost za zakoupené zboží\" a \"přivlastňoval si majetek poškozeného tím, že si z pracoviště nejméně v 10 případech odnesl různé druhy obuvi, aniž by za takto odebrané zboží zaplatil\", z čehož je zřejmé, že účastníci neměli a ani \"objektivně mít nemohli\" jasno, kolika jednání způsobujících škodu se žalovaný dopustil a jak vysoká škoda žalobkyni vznikla, a že tedy částka, kterou se žalovaný nakonec v dohodě zavázal uhradit, byla výsledkem jednání účastníků před podpisem dohody. O spornosti nároku mezi účastníky svědčí i obsah faxu, kterým byl proveden důkaz před soudem prvního stupně (ve faxu je škoda vyčíslena vyšší částkou, než která byla nakonec uvedena v dohodě ze dne 20.10.2000), a procesní stanovisko žalovaného, který po celé řízení popíral, že by žalobkyni způsobil zaviněným porušením svých povinností škodu. Žalobkyně dále v dovolání dovozuje, že analogické použití ustanovení §558 občanského zákoníku na pracovněprávní vztahy je možné a že \"rozhodnutí Rc 97/68\" nevychází \"nepochybně z textu zákona, ale spíše z určitých teoretických východisek\". Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl. Uvedl, že napadený rozsudek odvolacího soudu \"nemá judikatorní význam\" a že v dovolání \"jsou prezentovány názory již dávno jinými rozhodnutími řešené\". Již v \"judikátu R 97/1968\" bylo řečeno, že \"uznání závazku k náhradě škody není samostatným zavazovacím důvodem ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání\" a pro závěr, zda dohoda účastníků ze dne 20.10.2000 představuje rovněž dohodu o narovnání ve smyslu ustanovení §259 zákoníku práce, je rozhodující \"vyhodnocení jejího obsahu\"; v tomto směru pak žalobkyně před soudem prvního stupně neunesla důkazní břemeno a v odvolání již nemohla uplatňovat nové skutečnosti a důkazy. Zákoník práce je právním předpisem kogentní povahy a \"analogii juris\" nelze při stávající právní úpravě aplikovat. Žalobkyně tak ve svém dovolání \"popírá kogentní povahu a speciální charakter zákoníku práce\", zaměňuje uznání dluhu a dohodu podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce s dohodou o narovnání podle ustanovení §259 zákoníku práce a domnívá se, že není povinna prokazovat splnění předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §172 zákoníku práce; takové argumenty nemohou vést k závěru o zásadním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu po právní stránce.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Dovolatelka - jak vyplývá z obsahu dovolání - nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu v tom, jak vyložil ustanovení §185 odst.3 a §259 zákoníku práce. Výklad uvedených ustanovení se v judikatuře soudů již ustálil. Byl přijat názor (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.3.1868 sp. zn. 6 Cz 7/68, které bylo uveřejněno pod č. 97 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1968), který v první řadě zdůrazňuje, že výši náhrady škody požadované po zaměstnanci určuje zaměstnavatel (§185 odst.1 zákoníku práce) a že zaměstnavatel je povinen projednat výši požadované náhrady škody se zaměstnancem a oznámit mu ji zpravidla nejpozději do jednoho měsíce ode dne, kdy bylo zjištěno, že škoda vznikla a že za ni zaměstnanec odpovídá (§185 odst.2 zákoníku práce), a výši požadované náhrady škody a obsah dohody o způsobu její úhrady projednat - s výjimkou náhrady škody způsobené vyrobením zmetku nebo náhrady nepřesahující 1.000,- Kč - též s příslušným odborovým orgánem (§185 odst.4 zákoníku práce). V případě, že zaměstnanec - poté, co mu zaměstnavatel oznámí výši požadované náhrady škody - závazek uhradit takovou škodu bez dalšího uzná a souhlasí se způsobem úhrady škody, uzavře s ním zaměstnavatel písemně (pod sankcí neplatnosti) dohodu; od tohoto požadavku zákon upouští jen tehdy, jestliže zaměstnanec, který svůj závazek nahradit škodu v zaměstnavatelem požadované výši uznal, také škodu již uhradil. Uznání závazku zaměstnancem nahradit škodu v určené (zaměstnavatelem požadované) výši je předpokladem pro uzavření dohody podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce, jejíž význam pro zaměstnavatele spočívá v tom, že v případě soudního sporu usnadňuje postavení zaměstnavatele z hlediska dokazování a že prodlužuje, bylo-li učiněno písemně, trvání promlčecí doby na 10 let (§263 odst.2 zákoníku práce). Uznání závazku k náhradě škody podle §185 odst. 3 zákoníku práce není samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době uznání, jako je tomu například v občanskoprávních vztazích podle ustanovení §558 občanského zákoníku. Uznání závazku nahradit škodu v požadované výši podle ustanovení §185 odst. 3 zákoníku práce nemění nic na skutečnosti, že právním důvodem vzniku tohoto závazku může být jen zaviněné protiprávní jednání zaměstnance, s nímž zákoník práce spojuje jeho odpovědnost za vzniklou škodu. Jestliže však po oznámení výše požadované náhrady škody a ještě dříve, než zaměstnanec uzná svůj závazek k náhradě škody v určené výši a přistoupí na dohodu o způsobu její úhrady, dojde mezi účastníky k jednání, kterým si vyjasňují svá rozdílná stanoviska k otázkám odpovědnosti zaměstnance nebo jejího rozsahu, výše škody nebo příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním zaměstnance a vzniklou škodou, tedy k jednání směřujícímu k odstranění pochybností, rozporů a docílení vzájemných ústupků, nejde ze strany zaměstnance o jednostranné uznání závazku k náhradě škody v určené výši, jež by mělo význam jen jako nezbytný předpoklad k uzavření dvoustranné dohody o způsobu náhrady škody podle ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce, nýbrž jde zároveň o dohodu ve smyslu ustanovení §244 a 259 zákoníku práce, jíž si účastníci upravili nároky mezi nimi sporné. S takovou dohodou, mající povahu narovnání, je pak spojen zánik původního závazku zaměstnance k náhradě škody a jeho nahrazení novým závazkem, jehož právní důvod spočívá v dohodě (narovnání), nikoli v odpovědnosti zaměstnance za způsobenou škodu. Otázku, zda šlo ze strany zaměstnance pouze o uznání závazku k náhradě škody v požadované výši podle ustanovení §185 odst. 3 zákoníku práce, tedy o jednostranný právní úkon zaměstnance, a o uzavření dohody o náhradě škody podle tohoto ustanovení, nebo též o dohodu ve smyslu ustanovení §244 a 259 zákoníku práce, je třeba posuzovat nejen podle obsahu dohody samotné, ale i za použití ustanovení §240 zákoníku práce o právních úkonech a ustanovení §242 zákoníku práce o neplatnosti právních úkonů. Na uvedeném právním názoru dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit; i když byl přijat před delší dobou, je i v současnosti při zásadně stejné právní úpravě jako správný nadále přijímán.
Názor dovolatelky o možnosti analogického použití ustanovení §558 občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích není správný. Podle již ustálené judikatury (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2001 sp. zn. 21 Cdo 2708/2000, který byl uveřejněn pod č. 69 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002) právní úprava pracovněprávních vztahů, jež je obsažena především v zákoníku práce, vychází z úplné samostatnosti pracovního práva vůči občanskému právu (z tohoto důvodu zákoník práce obsahuje rozsáhlá obecná ustanovení, zejména vymezení subjektů pracovněprávních vztahů, způsobilosti k právnímu úkonům, zastoupení, úpravu právních úkonů, včetně jejich neplatnosti, zajištění práv a povinností z pracovněprávních vztahů, uspokojení nároku, lhůty a doby atd.), a právní předpisy proto ani nevymezují vztah mezi zákoníkem práce a občanským zákoníkem a neupravují analogické používání zákoníku práce v občanskoprávních vztazích či občanského zákoníku ve vztazích pracovněprávních. Nebyla-li v pracovněprávních vztazích přijata obdobná úprava jako pro oblast občanskoprávních vztahů v ustanovení §558 občanského zákoníku, není přípustné a bylo by v rozporu se zákonem (jeho smyslem a účelem) \"nahrazovat\" záměr zákonodárce v tomto směru analogií práva (občanského zákoníku), která je pro pracovněprávní vztahy zásadně vyloučena.
Z uvedené konstantní judikatury soudů v projednávané věci soudy obou stupňů - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - vycházely. V souladu se zákonem dovodily, že nebylo - obecně vzato - vyloučeno, aby dohoda účastníků ze dne 20.10.2000 byla považována za dohodu o sporných nárocích (\"narovnání\") podle ustanovení §259 zákoníku práce, avšak jen tehdy, kdyby bylo zjištěno (a tedy kdyby žalobkyně prokázala), že ještě dříve, než žalovaný uznal svůj závazek k náhradě škody v určené výši a přistoupil na dohodu o způsobu její úhrady, došlo mezi účastníky k jednání, kterým by si vyjasňovali svá rozdílná stanoviska k otázkám odpovědnosti žalovaného za škodu nebo jejího rozsahu, výše škody nebo příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a vzniklou škodou, tedy k jednání směřujícímu k odstranění pochybností, rozporů a docílení vzájemných ústupků. Svůj závěr, že dohoda účastníků ze dne 20.10.2000 představovala (pouze) dohodu o náhradě škody ve smyslu ustanovení §185 odst.3 zákoníku práce, soudy nedovodily z chybného výkladu ustanovení §185 a §259 zákoníku práce (na základě nesprávného právního posouzení věci), ale na základě toho, že žalobkyně své tvrzení o \"spornosti\" požadované náhrady škody před uzavřením dohody (přes poučení, které jí bylo soudem prvního stupně poskytnuto podle ustanovení §118a odst.3 o.,s.ř.) neprokázala.
Uvedený závěr soudů představuje jejich skutkové zjištění. Namítá-li žalobkyně v dovolání, že uvedený závěr není správný a že tedy své tvrzení v tomto směru v řízení před soudy prokázala, představuje její dovolání v této části uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř., který - jak uvedeno již výše - nemůže být způsobilým podkladem pro závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst.1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. května 2004
JUDr. Ljubomír Drápal,v.r.
předseda senátu