ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.275.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 275/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce M. T., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému V. d. V. ř., zastoupenému advokátem, za účasti E. T., jako vedlejší účastnice na straně žalobce, o 39.518,- Sk s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp.zn. 23 C 407/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3.února 2000, č.j. 23 C 407/99-22, ve znění rozsudku ze dne 5. června 2001, č.j. 23 C 407/99-40, a usnesení ze dne 5.června 2001, č.j. 23 C 407/99-42, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2002, č.j. „39 Co 324/01-54“ (správně 39 Co 324/2001-54), takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3.února 2000, č.j. 23 C 407/99-22, ve znění rozsudku ze dne 5. června 2001, č.j. 23 C 407/99-40, a usnesení ze dne 5.června 2001, č.j. 23 C 407/99-42, se zastavuje.
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. ledna 2002, č.j. 39 Co 324/2001-54, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou ze dne 21.12.1995 (změněnou se souhlasem soudu prvního stupně) domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 39.518,- Sk s 3% úrokem z prodlení z částky 35.198,- Sk od 1.1.1994 do zaplacení a z částky 4.320,- Sk od 3.3.1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný mu nevyplatil odměnu za „různé služby týkající se údržby a ochrany rekreačního domku č. 8 v M. p. Ď.“, které pro něj prováděl na základě dohody o pracovní činnosti od 1.10.1992 do 30.6.1996; žalovaný mu dne 18.12.1992 poukázal pouze zálohu 900,- „Sk“ (správně „Kčs“), kterou převzal. Řízení o tomto nároku bylo zahájeno u Obvodního soudu pro Prahu 10 podáním žaloby dne 28.12.1995 pod sp. zn. 16 C 164/96.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 3.2.2000, č.j. 23 C 407/99-22, ve znění rozsudku ze dne 5. června 2001, č.j. 23 C 407/99-40, a usnesení ze dne 5.června 2001, č.j. 23 C 407/99-42, žalovanému uložil, aby žalobci zaplatil 900,- Sk s 3% úrokem z prodlení od 1.1.1994 do zaplacení, žalobu ohledně zaplacení dalších 32.400,- Sk s příslušenstvím zamítl a řízení ohledně dalších 6.218,- Sk s příslušenstvím zastavil; zároveň rozhodl, že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení. Vycházeje ze zjištění, že účastníci uzavřeli písemnou dohodu o pracovní činnosti na sjednaný druh práce - zajištění provozu chaty, v rozsahu 50 hodin měsíčně, se sjednanou měsíční odměnou 720,- Kč (správně Kčs) a na dobu určitou od 15.10.1992 do 31.12.1992, dospěl soud prvního stupně k závěru, že za uvedené období náleží žalobci odměna 1.800,- Kčs a po odečtení žalovaným vyplacené zálohy (900,-Kčs) jen 900,-Sk; s poukazem na ustanovení §155 odst. 2 písm. b) o.s.ř. a s přihlédnutím k tomu, že „od 1.1.1993 došlo k rozpadu Česko-slovenské federativní republiky a že žalobce je občanem Slovenské republiky“, přisoudil žalobci nárok ve slovenských korunách. Protože dohoda o pracovní činnosti byla sjednána na dobu určitou a je upravena ve zvláštních ustanoveních zákoníku práce (§237 a násl. zák. práce), dovodil, že není možné (v případě, že zaměstnanec pokračuje po uplynutí sjednané doby s vědomím zaměstnavatele i dále v konání práce) použít ustanovení §56 odst. 2 zák. práce (o změně pracovního poměru sjednaného na dobu určitou na pracovní poměr na dobu neurčitou) a že nároky za další období (od 1.10. do 14.10. 1992 a od 1.1.1993 do 30.6.1996) nelze posoudit ani jako bezdůvodné obohacení či náhradu škody („žalobce výslovně uvedl, že i po 31.12.1992 se dále řídil touto dohodou“); proto soud prvního stupně žalobu ohledně zaplacení 32.400,- Sk s příslušenstvím zamítl. Řízení ohledně částky 6.218,- Sk s příslušenstvím zastavil podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobce přes výzvu soudu žalobu v této části řádně nedoplnil vylíčením skutkových okolností a pro tento nedostatek nebylo možné v řízení pokračovat.
K odvolání žalobce a vedlejší účastnice Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30.1.2002, č.j. „39 Co 324/01-54“ (správně 39 Co 324/2001-54) rozsudek soudu prvního stupně „doplněný“ rozsudkem ze dne 5.6.2001 a „opravený“ usnesením ze dne 5.6.2001 v zamítavém výroku o věci samé (ohledně zaplacení částky 32.400,- Sk s příslušenstvím), ve výroku o zastavení řízení (ohledně částky 6.218,- Sk) a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000. Po doplnění dokazování (listinnými důkazy předloženými žalobcem) rovněž dovodil (ze všech provedených důkazů, kromě výpovědi žalobce), že účastníci uzavřeli písemnou dohodu o pracovní činnosti pro zajištění provozu chaty v M. p. Ď. za sjednanou odměnu 720,- Kčs měsíčně na dobu určitou od 15.10.1992 do 31.12.1992. I když se odvolací soud odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, podle něhož žalovaný dohodu podepsal dne 16.10.1992, když vycházel z toho, že nejdříve byl návrh smlouvy ze dne 16.10.1992 (vypracovaný žalovaným) zaslán žalobci, že ten jej podepsal první a vrátil žalovanému, že žalovaný smlouvu podepsal jako druhý a podepsanou (bez průvodního dopisu) zaslal žalobci v březnu 1993, že „potvrzená dohoda se žalobci vrátila s tím, že je sjednána na dobu určitou do 31.12.1992, a že na následný nesouhlas žalobce se sjednáním dohody na dobu určitou (vyjádřený opakovaně v dopisech žalovanému) žalovaný nijak nereagoval, nemělo to vliv na právní posouzení věci. Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který žalobu o zaplacení 32.400,- Sk zamítl, když při posouzení věci aplikoval ustanovení §237 a §238 odst.1 zák. práce (ve znění ke dni uzavření smlouvy), vyloučil na vztah vzniklý mezi žalobcem a žalovaným z dohody o pracovní činnosti možnost použití ustanovení §56 odst. 2 zák. práce a odmítl posoudit uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení, neboť žalovaný žalobci v dalším období (od 1.10.1992 do 14.10.1992 a od 1.1.1993 do 30.6.1996) žádnou práci nepřiděloval. Za správné považoval i rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení v části týkající se zaplacení 6.218,- Sk, neboť žalobce vady žaloby neodstranil, přestože byl řádně poučen o následcích; podáním ze dne 26.2.1999 sice reagoval na výzvu soudu ze dne 20.1.1999, avšak „opět uvedl jednotlivé částky“ a „blíže skutkově tyto požadavky nevymezil“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3.2.2000, č.j. 23 C 407/99-22, ve znění rozsudku ze dne 5. června 2001, č.j. 23 C 407/99-40, a usnesení ze dne 5.června 2001, č.j. 23 C 407/99-42, podal žalobce dovolání. Namítá, že soud prvního stupně tím, že vycházel z nesporných tvrzení účastníků (když „na straně 4 rozsudku uvedl, že nespornými tvrzeními obou procesních stran bylo prokázáno, že kromě dohody o pracovní činnosti účastníci žádnou jinou smlouvu dle zákoníku práce neuzavřeli“), zvolil postup dokazování účinný po 31.12.2000, nikoliv postup dokazování účinný do této doby. S poukazem na to, že žalobce vykonával pro žalovaného práce, které zajišťovaly provoz chaty, klade otázky, „zda je platná dohoda o pracovní činnosti, ze které se nárok žalobce posuzuje“, a „zda nešlo o neplatný právní úkon a nevznikla mezi účastníky pracovní smlouva, které pouze chyběla písemná forma, když nedostatek písemné formy pracovní smlouvy není spojen s její neplatností“. Z tvrzení účastníků, že se dohodli na místu výkonu práce i na odměně, následně dovozuje, že „zjišťování existence pracovní smlouvy vyřešila nesporná tvrzení stran“ a že „tvrzení žalovaného a svědkyně ing. K. mohou být jedině účelová“. Žalobce zdůrazňuje, že práce pro žalovaného konal a že neexistuje důkaz o tom, že žalovaný sdělil žalobci, aby ukončil veškeré práce spojené se zajišťováním provozu chaty; v té souvislosti připomíná, že „žalovaný až 19.3.1993 zasílá žalobci dohodu o pracovní činnosti“ a že „tato skutečnost by neměla být soudem posuzována k tížo žalobce“. Dále namítá, že „daný pracovněprávní vztah měl soud posoudit s ohledem na postup před novelou o.s.ř. podle obecné zásady dané odst. 2 §7 zákoníku práce“, neboť žalovaný nezabránil tomu, aby žalobce pro něj pracoval a aby mu v důsledku žalobcem konané práce nevznikla škoda; podle žalobce žalovaný tímto pracovněprávním vztahem sledoval svůj zájem, a to zajištění provozu chaty bez vynaložení finančních prostředků“. Navrhl, aby dovolací soud „rozsudky obou soudů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí“.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3.2.2000, č.j. 23 C 407/99-22, ve znění rozsudku ze dne 5.6.2001, č.j. 23 C 407/99-40, a usnesení ze dne 5.6.2001, č.j. 23 C 407/99-42, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) proto řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3.2.2000, č.j. 23 C 407/99-22, ve znění rozsudku ze dne 5. června 2001, č.j. 23 C 407/99-40, a usnesení ze dne 5.června 2001, č.j. 23 C 407/99-42, zastavil (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) se dále zabýval dovoláním žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 30.1.2002, č.j. 39 Co 324/2001-54, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001 (dne 30.1.2002), ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000, když rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 3.2.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Projednáním a rozhodnutím o dovolání podle dosavadních právních předpisů se ve smyslu ustanovení bodu 17. Části dvanácté, Hlavy I, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozumí rovněž posouzení přípustnosti dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.4.2001, sp.zn. 29 Odo 196/2001, které bylo uveřejněno pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2001).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), jestliže trpí vadami uvedenými v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je též přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé [§238 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]. Dovolání je přípustné také proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§238 odst. 1 písm. b) o.s.ř.].
Dovolání je rovněž přípustné proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§239 odst. 1 o.s.ř.). Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.).
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dána, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. Protože odvolací soud nevyslovil přípustnost dovolání proti svému rozsudku, není dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že žalobce nenavrhl, aby dovolání bylo odvolacím soudem připuštěno, nemůže být dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ani z hlediska ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř.
Námitkami žalobce obsaženými v dovolání se dovolací soud nemohl zabývat. Z pohledu toho, zda řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít na následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zda rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo zda rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tj. z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b), c) a d) o.s.ř.], může být rozhodnutí odvolacího soudu - jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. - přezkoumáno, jen je-li dovolání proti němu přípustné podle ustanovení §238 o.s.ř., popřípadě - z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a d) o.s.ř. - podle ustanovení §239 o. s. ř.
Za situace, kdy dovolatel netvrdí (a ani z obsahu spisu nevyplývá), že by rozsudek odvolacího soudu trpěl některou z vad uvedených v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 4 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobce ani vedlejší účastnice s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu