ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.289.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 289/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce P. B., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému F. A., zastoupenému advokátem, za účasti Č. p., a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp.zn. 5 C 129/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. září 2003, č.j. 23 Co 274/2003-157, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátem.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný na odškodnění pracovního úrazu zaplatil na náhradě za bolest 28.192,50 Kč a na náhradě za ztížení společenského uplatnění 114.000 Kč, celkem 142.192,50 Kč. Žalobu zdůvodnil tím, že u žalovaného pracoval jako řidič - opravář a že dne 26. 2. 1998 při řízení motorového vozidla žalovaného došlo u obce M. k dopravní nehodě, při níž byl těžce zraněn; poškození na zdraví, k němuž v důsledku tohoto úrazu došlo, mělo u něj za následek plnou invaliditu. Protože k úrazu žalobce došlo při plnění pracovních úkolů, jedná se o úraz pracovní, který zanechal trvalé následky; žalovaný jej odmítá dobrovolně odškodnit.
Okresní soud v Berouně rozsudkem 13. 5. 2003, č.j. 5 C 129/99-134, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po provedeném řízení dovodil, že žalobce sice úraz utrpěl při plnění pracovních úkolů (jde tedy o úraz pracovní), že se však žalovanému podařilo odpovědnosti za škodu se zcela zprostit podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce; poukázal na to, že v případě dopravních předpisů se nevyžaduje, aby zaměstnavatel s těmito předpisy seznamoval zaměstnance osobně, neboť u těchto předpisů jsou k tomu povolány orgány policie, a že žalobce dva měsíce před dopravní nehodou absolvoval „nezbytná školení pro řidiče z povolání pro vnitrostátní i mezinárodní přepravu a školení o bezpečnosti práce“, o čemž žalovanému při nástupu do zaměstnání v únoru 1998 předložil příslušná potvrzení. Vycházel přitom z toho, že žalobce byl rozhodnutím Policie ČR - Okresního ředitelství, Dopravního inspektorátu B., ze dne 14. 5. 1998, č.j. ORBN - 182/DI-PŘ-98, shledán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že „dne 26. 2. 1998 v 11,15 hod. při sjíždění dlouhého klesání na silnici č. I/3 směrem od T. měl zařazen 7. rychlostní stupeň na devítirychlostní převodovce vozidla zn. Liaz s návěsem a průběžně přibržďoval, přičemž po ujetí cca 2,5 km se brzdy přehřály, staly se nefunkčními, žalobce se zrychlující soupravou projel zábranami před uzavřeným mostem přes silnici č. II/150, následně z vozidla vyskočil a to poté narazilo do autojeřábu stojího na mostě“, čímž porušil ustanovení §7 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a ustanovení §6 odst. 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích, a z toho, že za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta 3.500,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 4 měsíců počínaje dnem 14. 5. 1998 a povinnost zaplatit náklady řízení 500,- Kč; uvedené správní rozhodnutí nabylo právní moci téhož dne, kdy bylo vydáno (dne 14. 5. 1998, neboť „žalobce nežádal doručení rozhodnutí správního orgánu a vzdal se práva odvolání“), a podnět žalobce na obnovu tohoto řízení byl správním orgánem rozhodnutím ze dne 22. 3. 1999 zamítnut. Soud prvního stupně zdůraznil, že příčina dopravní nehody byla ve správním řízení shledána „v příliš vysokém rychlostním stupni, který měl žalobce zařazen a který způsobil přehřátí brzd“. Při hodnocení výpovědi žalobce, kterou učinil v řízení před soudem (při jednání dne 9. 11. 1999 a dne 20. 3. 2003) a v níž (na rozdíl od svých výpovědí v přestupkovém řízení ze dne 1. 3. 1998, 5. 3. 1998 a při ústním jednání dne 14. 5. 1998) poprvé tvrdil, že příčinou dopravní nehody byla technická závada na brzdách vozidla, poukázal soud prvního stupně mimo jiné na to, že uváděná technická závada nebyla žalobcem zmíněna v žádné z jeho výpovědí ve správním řízení ani v žádosti o obnovu správního řízení ani v žalobě v této věci; nelze přehlédnout rovněž to, že „výpovědi žalobce z přestupkového řízení, výpověď svědka K. (řidiče jedoucího v době nehody za žalobcem) a výpověď žalovaného, který vypovídal až v řízení před soudem, tvoří logickou jednotu“. Další důkazy navrhované žalobcem soud prvního stupně neprovedl s poukazem na vázanost soudu rozhodnutím příslušného správního orgánu o přestupku (§135 odst. 1 o.s.ř.), který spáchal žalobce, a dále proto, že jiná příčina dopravní nehody (než zaviněné porušení příslušných dopravních předpisů žalobcem) zjištěna nebyla; uvedl, že brzdový systém vozidla není možné znalecky přezkoumat, neboť vozidlo již fyzicky neexistuje, že výpověď svědka Č. (jehož se nepodařilo předvolat) „nemá vztah k tomu, v jakém stavu se nacházely brzdy vozidla v době nehody“, a že znalecký posudek z oboru zdravotnictví „nemá vztah k odpovědnosti žalovaného za pracovní úraz žalobce“.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 9. 2003, č.j. 23 Co 274/2003-157, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se žalovanému podařilo zcela zprostit odpovědnosti za škodu z pracovního úrazu žalobce ze dne 26. 2. 1998 ve smyslu ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce. Přihlédl zejména k tomu, že pravomocným rozhodnutím Policie České republiky - Okresního ředitelství, Dopravního inspektorátu v B., ze dne 14. 5. 1998 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku, neboť tímto rozhodnutím (jeho výrokem o tom, že byl spáchán přestupek a že jej spáchal žalobce) je soud v občanském soudním řízení ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. vázán, dále k tomu, že žalobce, jehož podnět na obnovu správního řízení o přestupku byl rozhodnutím Policie ČR, Okresního ředitelství, dopravního inspektorátu B., ze dne 22. 3. 1999, zn. ORBN 182/DI-Př-98, zamítnut, se obnovy řízení domáhal s tvrzením, že „na silnici chyběly dopravní značky, které by upozorňovaly na to, že zde bude překážka“, a že netvrdil ani v tomto návrhu, že by došlo k selhání brzdného systému; rovněž dovodil, že jedinou příčinou dopravní nehody bylo porušení dopravních předpisů žalobcem. Zdůraznil, že předpisy o silničním provozu lze považovat za předpisy sloužící k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že z těchto předpisů nemusel být žalobce svým zaměstnavatelem proškolován; protože žalobce je držitelem řidičského průkazu, vychází se z toho, že je s těmito předpisy seznámen a rozumí jim. Námitku žalobce, že nebyl vyslechnut svědek Č. a proveden důkaz znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že tyto důkazy jsou nadbytečné, neboť „nic z dosud provedených důkazů nenasvědčuje tomu, že by nehoda mohla být způsobena technickou závadou na vozidle, a jedná se pouze o tvrzení žalobce nepodložené konkrétním důkazem“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z důvodů uvedených v ustanovení 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že v řízení „k jeho tíži“ nebyly provedeny důkazy, které navrhoval, zejména výslech svědka pana Č. („k chování žalovaného bezprostředně po pracovním úraze“), znalecký posudek z oboru silniční dopravy (k tomu, „zda na vozidle existovala technická závada, která byla příčinou dopravní nehody, případně, zda tuto technickou závadu je možno vyloučit“), a znalecký posudek z oboru zdravotnictví (k otázce, „k jakému poškození zdraví by u žalobce došlo, kdyby nevyskočil z neovladatelného vozidla“). Má zato, že v řízení „mnoha důkazy“ doložil, že rozhodnutí policie o spáchání přestupku nelze použít jako jediný důkaz objasňující příčinu dopravní nehody, při které došlo k jeho pracovnímu úrazu, a vytýká soudům, že se nezabývaly tím, zda příčinou dopravní nehody nebyly další skutečnosti. Připomíná, že soudu „vysvětlil“, za jakých okolností učinil své dvě výpovědi v rámci řízení o přestupku (že hlavním důvodem, proč vzal žalobce celou vinu za vznik dopravní nehody v přestupkovém řízení na sebe, byla „vděčnost k dceři žalovaného“ vedle „vzniknuvšího citového vztahu“). Konečně upozorňuje i na to, že žalovaný zpočátku řízení „zcela odmítal, že by se mělo o pracovní úraz žalobce jednat“, a vytýká soudu, že se ohledně technického stavu vozidla v době dopravní nehody spokojil jen s listinou osvědčující skutečnost, že osm měsíců před pracovním úrazem se vozidlo podrobilo technické kontrole a že se nezabýval tím, že při této kontrole byly zjištěny „lehké“ závady; dovozuje, že „z těchto lehkých závad se samozřejmě vinou nekvalitně a nekvalifikovaně prováděné údržby a poměrně dlouhé doby mohly vyvinout závady závažné, které mohly havárii soupravy zapříčinit“. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalobce v tom, že soud „k jeho tíži“ nesprávně vyložil ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. Podle jeho názoru „spis Policie ČR, kdy bylo rozhodnuto o spáchání správního deliktu žalobcem, může zprostit žalovaného odpovědnosti pouze zcela a nikoli zčásti“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, a napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, případně zamítnuto, dospěje-li dovolací soud k závěru, že je přípustné. Skutkové i právní závěry odvolacího soudu považuje za správné a připomíná, že žalobce, který závadu na brzdách poprvé zmiňuje až ve své účastnické výpovědi před soudem dne 9. 11. 1999, účelově mění svoje výpovědi učiněné v rámci celého správního řízení. Odvolací soud se zabýval všemi důkazními návrhy žalobce a vyhodnotil je jako „nepotřebné a nadbytečné k meritornímu rozhodnutí ve věci“; k nesprávnému výkladu ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. nedošlo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku, zda se žalovaný zcela zprostil své odpovědnosti za škodu vzniklou žalobci pracovním úrazem ze dne 26. 2. 1998 [§191 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Vycházel přitom ze skutečnosti, že ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. je vázán rozhodnutím příslušného správního orgánu vydaným ve správním řízení v otázce, zda byl spáchán přestupek a kdo jej spáchal.
Žalobce spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že soud „k jeho tíži“ nesprávně vyložil ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř.; podle jeho názoru „spis Policie ČR, kdy bylo rozhodnuto o spáchání správního deliktu žalobcem, může zprostit žalovaného odpovědnosti pouze zcela a nikoli zčásti“.
Odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání podle ustanovení §190 a násl. zák. práce je vybudována na principu tzv. objektivní odpovědnosti zaměstnavatele. Ustanovení §191 zák. práce umožňuje, aby přes tuto existující objektivní odpovědnost se za určitých, v zákoně uvedených podmínek, zaměstnavatel své odpovědnosti zcela nebo zčásti zprostil.
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 5. 2001, sp.zn. 21 Cdo 1239/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52, ročník 2002) při zkoumání, zda se zaměstnavatel podle ustanovení §191 odst. 1 písm. a) zák. práce zprostil odpovědnosti za pracovní úraz zaměstnance, u něhož je řízení vozidla předmětem pracovního vztahu, osvědčuje seznámení zaměstnance s dopravními předpisy již zkouška z odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel. Protože na bezpečnost a plynulost silničního provozu, včetně dodržování pravidel silničního provozu, dohlíží policie, není ani třeba zkoumat kontrolu znalostí a dodržování těchto pravidel zaměstnavatelem. V projednávané věci odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – z uvedeného právního názoru vycházel.
Odvolací soud také správně vycházel ze skutečnosti, že rozhodnutím vydaným ve správním řízení je vázán ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že soud v občanském soudním řízení nemůže mimo jiné předběžně řešit jako tzv. prejudiciální otázku, zda a kdo spáchal přestupek, bylo-li v tomto směru vydáno pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu. Výrokem (nikoli odůvodněním takového rozhodnutí) je soud vázán a musí z něj vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, která řeší naplnění znaků skutkové podstaty přestupku konkrétním jednáním pachatele. Protože rozhodnutí o tom, že byl spáchán přestupek, v sobě zahrnuje i posouzení subjektivního vztahu pachatele přestupku ke svému jednání a k jeho následkům, znamená takové rozhodnutí ve vztahu k postiženému pachateli vždy konstatování jeho zaviněného protiprávního jednání. V posuzovaném případě tedy pravomocné postižení žalobce pro přestupek za porušení ustanovení §7 odst.1 písm.a) a c) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a ustanovení §6 odst.3 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění účinném ke dni 26. 2. 1998, kdy došlo k dopravní nehodě žalobce, v sobě zahrnuje pro soud závazný závěr o tom, že k nehodě došlo zaviněným porušením předpisu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dopravního předpisu).
Žalobce však ve svém dovolání právní závěry odvolacího soudu [aplikaci ustanovení §191 odst.1 písm.a) zák. práce na soudy zjištěný skutkový stav ani výklad ustanovení §135 odst.1 o.s.ř.] nezpochybňuje. I když uvedl, že dovolání podává „z důvodů uvedených v ustanovení 241a odst.2 písm. a) a b) o.s.ř.“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.) vyplývá, že - mimo jiné - podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž napadený rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele významné (i když soudu „vysvětlil“, za jakých okolností učinil své dvě výpovědi v rámci řízení o přestupku, že hlavním důvodem, proč vzal celou vinu za vznik dopravní nehody v přestupkovém řízení na sebe, byla „vděčnost k dceři žalovaného“ vedle „vzniknuvšího citového vztahu“). Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „rozhodnutí policie o spáchání přestupku nelze použít jako jediný důkaz objasňující příčinu dopravní nehody“, že při technické kontrole vozidla byly zjištěny „lehké závady“ a že „z těchto lehkých závad se samozřejmě vinou nekvalitně a nekvalifikovaně prováděné údržby a poměrně dlouhé doby mohly vyvinout závady závažné, které mohly havárii soupravy zapříčinit“), na kterém pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „spis Policie ČR, kdy bylo rozhodnuto o spáchání správního deliktu žalobcem, může zprostit žalovaného odpovědnosti pouze zcela a nikoli zčásti“ a že příčinou dopravní nehody byla závada na vozidle). Tím, že dovolatel na odlišném skutkovém závěru buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobce v uvedeném směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale - vedle dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) o.s.ř. - dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že nebyly provedeny důkazy, které navrhoval (zejména výslech svědka pana Č., znalecký posudek z oboru silniční dopravy a znalecký posudek z oboru zdravotnictví).
Případná existence dovolatelem tvrzených vad, které by mohly představovat (kdyby byly důvodné) vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř., by nemohla sama o sobě přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, spočívají v odměně za zastupování advokátem ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst.1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst.1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalovanému nahradil; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobce povinen náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalovaného v tomto řízení zastupoval.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu