ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.34.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 34/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce A. R., zastoupeného advokátem, proti žalované L. s. S., a.s., zastoupené advokátem, o určení, že pracovní poměr trvá, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 16 C 115/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. září 2002, č.j. 13 Co 422/2002-45, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se (žalobou podanou u soudu dne 19.6.2001 a doplněnou na výzvu soudu podáním ze dne 23.1.2002) domáhal určení, že „pracovní poměr žalobce u žalované (její právní předchůdkyně Lesní společnosti H. B., a.s., na základě pracovní smlouvy trvá“. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že žalovaná mu neumožnila pokračovat v zaměstnání podle pracovní smlouvy ze dne 28.12.1971, přestože poté, co s ním dopisem ze dne 11.3.1993 okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, jí dne 17.3.1993 oznámil, že trvá na dalším zaměstnáním, a podal u soudu žalobu na určení neplatnosti uvedeného okamžitého zrušení pracovního poměru, a přestože rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6.10.1993, sp.zn. 8 C 104/93, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15.4.1994, sp.zn. 10 Co 99/94, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11.3.1993 je neplatné.
Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 15.10.2001, č.j. 16 C 115/2001-9, řízení zastavil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 6.350,- Kč k rukám advokáta. Dospěl k závěru, že v řízení nelze pokračovat pro překážku věci rozsouzené, neboť „ve věci 15 C 309/94 zdejšího soudu bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil k 30.4.1993“; proto řízení zastavil (§103, §159 odst. 3 o.s.ř.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 30.11.2001, č.j. 13 Co 830/2001-14, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vycházeje z toho, že ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 15 C 309/94 se žalobce domáhal určení, že „skončení pracovního poměru ke dni 30.4.1993 je neplatné“ (popíral výpovědní důvod použitý ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 21.1.1993 a zpochybňoval, že zároveň nelze přistoupit ke skončení pracovního poměru výpovědí i okamžitým zrušením), a z toho, že v projednávané věci tvrdí, že v řízení o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 11.3.1993 ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 8 C 104/93 bylo uvedené okamžité zrušení pracovního poměru shledáno neplatným a žalovaná byla povinna ho dále zaměstnávat, dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že se o věci totožné nejedná. Soudu prvního stupně uložil, aby žalobce vedl podle ustanovení §43 o.s.ř. k doplnění žaloby, neboť žalobce v ní neuvedl, od jaké pracovní smlouvy svůj pracovní poměr dovozuje a v čem spatřuje naléhavý právní zájem na určení existence trvání pracovního poměru.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 6.3.2002, č.j. 16 C 115/2001-30, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech řízení 6.425,- Kč k rukám advokáta a ČR - „do pokladny“ Okresního soudu v Karlových Varech na soudním poplatku z návrhu 1.000,- Kč. Soud prvního stupně - poté, co žalobce usnesením ze dne 15.1.2002 vyzval k opravě a doplnění žaloby (zejména ohledně tvrzení a prokázání naléhavého právního zájmu na požadovaném určení) - dospěl k závěru, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na určení, že jeho pracovní poměr u žalované trvá; s poukazem na výsledek řízení ve věci vedené pod sp.zn. 15 C 309/04 zdůraznil, že „soudem bylo pravomocně určeno, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil k 30.4.1993“. Protože právo žalobce již bylo porušeno (žalobce sám tvrdil, že „jednáním žalované byl značně poškozen“ a že „porušením práva ze strany žalované došlo ke škodě“), může se domáhat náhrady škody žalobou na plnění. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce u žalované pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 28.12.1971 (od 1.1.1972), že dopisem ze dne 21.1.1993 žalovaná dala žalobci výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce a že ještě před uplynutím výpovědní doby (před 30.4.1993) dopisem ze dne 11.3.1993 s ním okamžitě zrušila pracovní poměr podle ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce („pro hrubé porušení pracovní kázně“); rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 6.10.1993, sp.zn. 8 C 104/93, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 15.4.1994. sp.zn. 10 Co 99/94, bylo určeno, že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 11.3.1993 je neplatné.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.9.2002, č.j. 13 Co 422/2002-45, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (tj. ve výroku o zamítnutí žaloby na určení, že pracovní poměr žalobce u žalované na základě pracovní smlouvy trvá) a ve výroku o povinnosti žalobce zaplatit soudní poplatek z návrhu potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 5.225,- Kč k rukám advokáta, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 3.884,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud, který se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, zdůraznil, že platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 21.1.1993 [dané žalobci podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, podle níž měl pracovní poměr účastníků skončit ke dni 30.4.1993] napadl žalobce u soudu žalobou až dne 30.9.1994, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20.10.1995, sp.zn. 10 Co 287/95, byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1.2.1995, sp.zn. 15 C 309/94 (jímž bylo určeno, že „skončení pracovního poměru žalobce u žalované organizace ke dni 30.4.1993 je neplatné“), změněn tak, že žaloba byla zamítnuta, a že rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 195/97, bylo zamítnuto dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20.10.1995, č.j. 10 Co 287/95-33. Vzhledem k tomu, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 15 C 309/04 bylo najisto postaveno, že pracovní poměr žalobce u žalované skončil dnem 30.4.1993, a že v posuzované věci žalobce své tvrzení o tom, že jeho pracovní poměr u žalované trvá, opírá o pracovní smlouvu předcházející datu 30.4.1993 (ze dne 28.12.1971), dospěl rovněž k závěru, že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované trvá; proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§219 o.s.ř.) a změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení „co do výše přiznané odměny za právní zastoupení, když vycházel z §7 písm. c) vyhl.č. 484/2000 Sb.“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce rozsáhle vylíčil okolnosti týkající se jeho pracovního poměru u žalované a jednotlivých sporů, které byly mezi nimi vedeny, a polemizuje se skutkovými a právními závěry soudů v těchto věcech. Poukazuje zejména na rozhodnutí soudů ve věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 15 C 309/94 a ve vztahu k výsledku řízení v uvedené věci vyslovuje názor, že „promlčecí doba dvou měsíců dle §64 zák. práce by mohla být uplatněna, kdyby došlo ke skutečnému ukončení pracovního poměru“; je však přesvědčen, že „je prokazatelné, že fakticky nedošlo k zákonnému ukončení jeho pracovního poměru u žalované“, a proto podal v posuzované věci žalobu, kterou by mělo být „potvrzeno trvání pracovního poměru u žalované“. Dále namítá, že mu „byla jako neúspěšnému žalobci a důchodci uložena povinnost nést náhradu nákladů řízení“, že, „protože nemohl dostát tak vysokým peněžním závazkům, bylo uvaleno soudcovské zástavní právo na jeho nemovitý majetek a exekuce na jeho důchod jako jediný zdroj příjmů“ a že „v důsledku nedodržení platných zákonů ze strany žalované a následné pochybení Krajského soudu v Plzni jako soudu odvolacího došlo k uznání promlčení“ (poukazuje přitom na rozsudek Krajského soudu v Plzni „č.j. 10 Co 287/95 ze dne 20.10.1995“ a na rozsudek Krajského soudu v Plzni v této věci „č.j. 422/2002 ze dne 5. září 2002“). Žalobce má zato, že „postupem, který ve svém odůvodnění podrobně popsal, byla porušena jeho základní práva vyplývající ze zákoníku práce i dalších zákonů a že byla porušena jeho práva vyplývající z Listiny základních práv a svobod“. Navrhl, aby dovolací soud „zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k novému projednání“.
Okresní soud v Karlových Varech - poté, co zjistil, že žalovaná Lesní společnost H. B., a.s., byla ke dni 15.11.2002 vymazána z obchodního rejstříku, neboť zanikla bez likvidace sloučením s Lesní společností S., a.s., usnesením ze dne 26.9.2003, č.j. 16 C 115/2001-89, které nabylo právní moci dne 17.10.2003, rozhodl, že na straně žalované bude v řízení pokračováno s Lesní společností S., a.s., (§107 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky proto s touto společností pokračoval v řízení na místě žalované..
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Soud prvního stupně v dřívějším rozhodnutí (v usnesení ze dne 15.10.2001, č.j. 16 C 115/2001-9), které bylo odvolacím soudem zrušeno, nerozhodl rozsudkem o věci samé, ale v souladu s ustanovením §167 o.s.ř. usnesením o zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. (z důvodu překážky věci rozsouzené); uvedené usnesení obsahovalo pouze závěry rozhodné po procesní stránce, aniž by bylo zaujato stanovisko k právnímu posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.5.2000, sp.zn. 31 Cdo 575/2000, uveřejněné pod č. 121 v časopise Soudní judikatura, ročník 2000).
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
V projednávané věci se žalobce domáhá určení, že jeho pracovní poměr u žalované na základě pracovní smlouvy (ze dne 28.12.1971) trvá.
Odvolací soud při rozhodování o opodstatněnosti nároku žalobce na určení trvání jeho pracovního poměru u žalované řešil právní otázku existence naléhavého právního zájmu, který je předpokladem úspěchu žaloby na určení podle ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. Touto právní otázkou se Nejvyšší soud ČR již v minulosti zabýval (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 1972, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.3.1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod číslem 21, ročník 1997) a dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým, popřípadě tam, kde prostřednictvím žaloby na určení lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků.
V posuzované věci soudy z tohoto obecně přijímaného právního názoru vycházely; dovodil-li odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku - že žalobce nemůže mít naléhavý právní zájem na tom, aby bylo určeno, že jeho pracovní poměr u žalované na základě pracovní smlouvy (ze dne 28.12.1971) trvá, když v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 15 C 309/94 bylo najisto postaveno, že jeho pracovní poměr u žalované skončil dnem 30.4.1993 (tedy, že ohledně pracovního poměru účastníků je tu jistota, že byl platně rozvázán, neboť skončil uplynutím výpovědní doby), a když žalobce své tvrzení o trvání pracovního poměru u žalované opírá o pracovní smlouvu předcházející datu 30.4.1993, bylo ve věci rozhodnuto v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Dovolatel však ve svém dovolání právní závěry odvolacího soudu v tomto směru nezpochybňuje. Podstatou dovolání v projednávané věci – jak vyplývá z jeho obsahu – je, že žalobce nesouhlasí se skutkovými a právními závěry, k nimž soudy dospěly v předchozích řízeních o jeho žalobách, zejména v řízení vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 15 C 309/94. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20.10.1995, č.j. 10 Co 287/95 - 33, byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 1.2.1995, č.j. 15 C 309/94 - 15 (jímž bylo určeno, že „skončení pracovního poměru žalobce u žalované organizace ke dni 30.4.1993 je neplatné“), změněn tak, že se žaloba zamítá; tento rozsudek nabyl právní moci dne 19.12.18995. Dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v uvedené věci bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 195/97 (uveřejněným pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998), zamítnuto.
Výrok pravomocného rozhodnutí soudu o osobním stavu je závazný pro každého. Výrok jiného pravomocného rozhodnutí soudu je závazný pro účastníky a pro všechny orgány; pro jiné osoby než účastníky je závazný jen v případech stanovených zákonem a v rozsahu v něm uvedeném (srov. §159 odst.2 o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2002).
Z citovaného ustanovení vyplývá, že soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení; obsahem rozhodnutí, tj. jeho výrokem (a v případě zamítavého výroku též v souvislosti s jeho odůvodněním), je soud vázán a je povinen z něj vycházet. Přezkoumání věcné správnosti rozhodnutí vydaného v jiném řízení brání účinky materiální právní moci rozsudku (§159 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve znění do 31.12.2002).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. května 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu