ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.407.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 407/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně R. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému A. A. S.– Z. O. s. r. o. „v likvidaci“, zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o 21.552,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 158/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. srpna 2003, č.j. 16 Co 183/2003-87, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 25. 4. 2002 sdělil žalovaný žalobkyni, že s ní „s odvoláním na ust. §68 a 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“ okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že při kontrole vedení pokladní knihy dne 25. 4. 2002 zjistil, že „dne 21. 3. 2002, tj. v době, kdy žalobkyně řádně neplatila odvody pojistného na sociální zabezpečení za zaměstnance společnosti a kdy společnost, kterou řídila, dlužila za letenky částku cca 770.000,- Kč, zaplatila Ing. V. částku Kč 35.000,- údajně za práce provedené v roce 2000 v provozovně společnosti na adrese Č. ul. č. 30, O. Faktura za tyto práce byla vystavena se souhlasem žalobkyně dodatečně, se zpožděním 1,5 roku, čímž došlo ke zkreslení hospodářského výsledku společnosti za rok 2000“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a aby žalovanému bylo uloženo zaplatit jí 21.552,- Kč. Žalobu odůvodňovala tím, že Ing. V. pro žalovaného provedl práce na úpravě interiéru v kanceláři žalovaného a jeho nárok na úhradu odměny je proto nezpochybnitelný. Faktura za tyto práce byla vystavena sice se zpožděním a žalobkyně tento stav částečně způsobila svou benevolencí, avšak i po pozdním vystavení faktury zůstává nárok Ing. V. nezpochybnitelný, neboť nedošlo k jeho promlčení, a pro žalovaného tato skutečnost nemá žádný zásadní vliv. Žalobkyně ale „nemá zájem nadále v zaměstnání setrvávat a požaduje náhradu ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby“.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 12. 2002, č.j. 40 C 158/2002-56, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni přípisem žalovaného ze dne 25. 4. 2002 je neplatné a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 21.552,- Kč a na náhradě nákladů řízení 14.975,- Kč k rukám zástupce žalobkyně a že „Česká republika má vůči žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, kdy výše náhrady nákladů řízení bude určena samostatným rozhodnutím“. Po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalobkyně byla společnicí a současně jednatelkou žalovaného a že též byla jmenována do funkce ředitelky žalovaného. Dne 25. 4. 2002 byla z funkce ředitelky odvolána a zároveň s ní byl okamžitě zrušen pracovní poměr. Z výpovědi svědka Ing. J. V. a z faktur ze dne 5. 12. 2003 č. 03122000, ze dne 23. 3. 2001 č. 02032001 a ze dne 31. 12. 2001 č. 04122001, jakož i z výdajového pokladního dokladu ze dne 21. 3. 2002 a z příjmového pokladního dokladu z téhož dne, měl dále za prokázáno, že na základě ústně uzavřené smlouvy o dílo mezi Ing. V. a žalovaným, za kterého jednala žalobkyně, prováděl Ing. V. od května 2000 práce na úpravě a opravě interiéru bývalé provozovny kadeřnictví na ul. Č. č. 30 v O. Vzhledem k nepříznivé finanční situaci žalovaného se Ing. V. s žalobkyní dohodl, že další původně předpokládané práce již prováděny nebudou a že zakázka bude ukončena definitivně ke konci roku 2001. Fakturou č. 04122001 ze dne 31. 12. 2001 vyfakturoval Ing. V. žalovanému zbývající práce, které nebyly obsaženy v předcházejících dvou fakturách; provedení prací na úpravě interiéru provozovny žalovaného potvrdila i svědkyně L. S. Dne 21. 3. 2002 byla na pokyn žalobkyně částečně uhrazena poslední faktura částkou 35.000,- Kč; zbývající částka 36.754,50 Kč nebyla dosud zaplacena. I když se žalobkyně vytýkaného jednání dopustila, což sama připustila, neporušila tímto jednáním podle soudu prvního stupně pracovní kázeň. Žalobkyně sice dala pokyn k výplatě částky 35.000,- Kč Ing. V. v době, kdy závazky žalovaného činily 1.427.359,59 Kč a pohledávky 757.807,83 Kč, nejednalo se však o situaci, kdy by žalovaný byl v takové hospodářské situaci, že nebyl schopen plnit své splatné závazky a že zaplacením částky 35.000,- Kč by byl zvýhodněn Ing. V. jako jeden z věřitelů žalovaného; žalovaný v řízení neprokázal a ani netvrdil, že by ke dni 21. 3. 2002 nebyl schopen plnit své splatné závazky. Samotná skutečnost, že celkové splatné závazky žalovaného převyšovaly jeho celkové splatné pohledávky bez dalšího neznamená, že žalovaný byl insolventní a že by se tedy žalobkyně dopustila protiprávního jednání vyplacením částky 35.000,- Kč jednomu z věřitelů. Porušení pracovní kázně se nemohla žalobkyně dopustit ani tím, že byla opožděně vystavena faktura č. 04122001 ze dne 31. 12. 2001, neboť tato faktura splňovala všechny náležitosti podle §11 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a navíc tuto fakturu žalobkyně sama ani nevystavila. Přijetím a částečnou úhradou takto vystavené faktury nedošlo ani ke zkreslení hospodářských výsledků žalovaného za rok 2000, neboť k úhradě postupně prováděných prací došlo ze strany žalovaného až v roce 2002. Nedopustila-li se žalobkyně jednáním vytýkaným v okamžitém zrušení pracovního poměru protiprávního jednání, nemohla se dopustit ani porušení pracovní kázně. Protože má žalobkyně nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za dobu výpovědní doby, uložil žalovanému zaplatit jí také dvojnásobek jejího průměrného měsíčního výdělku.
Usnesením ze dne 11. listopadu 2003, č.j. 40 C 158/2002-95, Okresní soud v Ostravě stanovil, že „výše náhrady nákladů řízení, které je žalovaný povinen zaplatit České republice dle výroku IV. rozsudku ze dne 16. 12. 2002, č.j. 40 C 158/2002-56, se určuje částkou 815,50 Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit České republice do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet Okresního soudu v Ostravě“.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 8. 2003, č.j. 16 Co 183/2003-87, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na nákladech odvolacího řízení 12.890,- Kč k rukám advokáta. Ztotožnil se se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, neboť má podklad v provedených důkazech; nebyl sice proveden účastnický výslech žalobkyně, ale i bez tohoto důkazu byla naprosto dostatečně objasněna finanční situace žalovaného vypracovaným rozborem pohledávek a závazků. Za správný považoval i právní závěr soudu prvního stupně, že jednání, které je žalobkyni vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru, nepředstavuje porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně, neboť nejde o jednání protiprávní. Práce, které byly Ing. V. zaplaceny, byly z jeho strany provedeny a, i když bylo za tyto práce zaplaceno v době, kdy žalovaný dlužil jiným subjektům úhrnem „několik set tisíc korun“, žalovaný nebyl insolventní (dosud na něj nebyl ani prohlášen konkurs) a nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by nebyl schopen své splatné závazky plnit. Zaplacením částky 35.000,- Kč Ing. V. proto nedošlo ke zvýhodnění jednoho z věřitelů. Porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně nepředstavuje ani to, že faktura za provedené práce byla vystavena se zpožděním jednoho a půl roku, neboť teprve ke konci roku 2001 se Ing. V. rozhodl ukončit spolupráci s žalovaným a vyfakturoval všechny práce, které pro něj provedl. Částečnou úhradou takto vystavené faktury nedošlo ani ke zkreslení hospodářských výsledků za rok 2000 na straně žalovaného přinejmenším proto, že převážná většina prací fakturovaných „spornou fakturou“ (fakturou č. 04122001 ze dne 31. 12. 2001) byla provedena až v roce 2001. Protože jednání vytýkané žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru nebylo jednáním protiprávním, nemohlo se jednat ze strany žalobkyně o porušení pracovní kázně.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., žalovaný namítá, že soud nesprávně posoudil skutková zjištění, která sám v odůvodnění rozhodnutí uvádí jako nesporná, a že v rozporu s ustanovením hmotného práva nevyložil jednání žalobkyně jako jednání zakládající možnost okamžitého zrušení pracovního poměru, když „nesprávně dovodil, že porušení pracovních povinností vyplývajících pro žalobkyni z pracovního poměru nepředstavuje porušení pracovní kázně“. Dovolatel je přesvědčen, že žalobkyně jako zaměstnanec odpovědný za řádné vedení účetnictví měla „předpokládanou fakturu“ účtovat v příslušném roce jako „tzv. dohadnou položku v knize podrozvahových účtů“. Tím, že zaúčtování neprovedla, hrubě zkreslila hospodářský výsledek společnosti a takovéto hrubé zkreslení hospodářského výsledku je porušením pracovní kázně. Připomíná také, že žalobkyně neodváděla řádně platby sociálního pojistného za zaměstnance v rozporu s ustanovením §8 a násl. zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaný však ve svém dovolání právní závěry odvolacího soudu vztahující se k posouzení jednání žalobkyně, které je jí vytýkáno v okamžitém zrušení pracovního poměru ze dne 25. 4. 2002 nezpochybňuje. I když uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je, že porušení pracovní kázně žalobkyní spatřuje v jiných skutcích (jednáních), než které sám v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobkyni vytýká. Jak totiž vyplývá z obsahu okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 25. 4. 2002, žalobkyni je vytýkáno, že „zaplatila Ing. V. částku Kč 35.000,- údajně za práce provedené v roce 2000 v provozovně společnosti na adrese Č. ul. č. 30, O.“ a že „faktura za tyto práce byla vystavena s jejím souhlasem dodatečně, se zpožděním 1,5 roku, čímž došlo ke zkreslení hospodářského výsledku společnosti za rok 2000“. V dovolání však se závěry soudů ve vztahu k takto vymezeným skutkům nepolemizuje. Namítá, že žalobkyně měla „předpokládanou fakturu“ účtovat v příslušném roce „jako tvz. dohadnou položku v knize podrozvahových účtů“, přičemž ale v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobkyni okolnost, kde fakturu měla z účetního hlediska vést, nevytýká. Vytýká jí toliko to, že faktura byla vystavena s jejím souhlasem dodatečně, se zpožděním 1,5 roku. Stejně tak oporu v okamžitém zrušení pracovního poměru nemají námitky dovolatele, že žalobkyně „zkreslila hospodářský výsledek společnosti“, což představuje hrubé porušení pracovní kázně, a že „neodváděla platby sociálního pojistného za zaměstnance společnosti“. Tvrzení, že žalobkyně řádně neplatila odvody pojistného ze sociálního zabezpečení za zaměstnance společnosti, je totiž v okamžitém zrušení pracovního poměru použito jen pro dokreslení situace, ve které žalobkyně „zaplatila Ing. V. částku 35.000,- Kč. Samotné neplacení odvodů pojistného na sociální zabezpečení na zaměstnance společnosti však jako důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru uvedeno není.
Navíc zjištění, zda žalobkyně „zkreslila hospodářský výsledek společnosti za rok 2000“ a zda „neodváděla platby sociálního pojistného za zaměstnance společnosti“, představuje skutkové zjištění soudu, které ovšem dovolací soud nemůže (protože jde o potvrzující rozsudek odvolacího soudu - §241a odst. 3 o.s.ř.) přezkoumávat. Tím, že dovolatel na (v tomto směru) odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc (že zkreslení hospodářských výsledků představuje porušení pracovní kázně) nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný nemá podle výsledku řízení na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. srpna 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu