ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.511.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 511/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmír Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně V. Š., zastoupené advokátem, proti žalované J. a l. v., a.s., zastoupené advokátkou, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 16/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2003, č.j. 51 Co 7/2003-137, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. září 2002, č.j. 25 C 16/2000-112, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 28. 3. 2000, sdělila žalovaná žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr „v souladu s §53 odst. 1 písm. b) zák. práce“. Zvlášť hrubé porušení pracovní kázně spatřovala v tom, že žalobkyně porušila „Pracovní řád JLV, a.s. článek 4 bod 4.3.3 – nedodržení stanoveného zúčtovacího systému a postupů. Dne 23. 3. 2000 byla pracovníky odboru kontroly a revize JLV, a.s. provedena kontrola na výkonu EC 72 Smetana, při které bylo zjištěno nedodržení stanoveného zúčtovacího systému a postupů v rozsahu v IZ č. 145004, 145005 a 660058, 660059“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodňovala zejména tím, že se vytýkaného jednání vůbec nedopustila.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 13. 4. 2001, č.j. 25 C 16/2000-56, určil, že okamžité zrušení pracovního poměru „provedené žalovanou žalobkyni“ dopisem ze dne 28. 3. 2000 je neplatné, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 7.450,- Kč „na účet“ advokáta v P. Vycházeje z toho, že „pouhé konstatování, že žalobkyně při výkonu na EC 72 Smetana porušila zúčtovací postupy a odkaz na inspekční záznamy, nenaplňuje §55 zákoníku práce“, dospěl k závěru, že „daný právní úkon“ neobsahuje všechny náležitosti a je neplatný, neboť žalovaná v něm přesně neuvedla důvody pro okamžité skončení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 4. 2002, č.j. 51 Co 51/2002-100, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně, že obsah listiny, kterou žalovaná s žalobkyni okamžitě zrušila pracovní poměr, je neurčitý. Z obsahu samotného písemného okamžitého zrušení pracovního poměru lze podle názoru odvolacího soudu usuzovat, že jeho důvodem je jednání žalobkyně, spočívající v nedodržení stanoveného zúčtovacího systému a v postupu, kterého se dopustila dne 23. 3. 2000 při službě ve vlakové soupravě EC Smetana, v rozsahu uvedeném v inspekčních záznamech č. 145004, 145005, 660058 a 660059. Soud prvního stupně navíc po provedeném dokazování (výpověďmi svědků, kteří prováděli kontrolu práce žalobkyně v jídelním voze ve zmíněném vlaku, jakož i listinnými důkazy) spolehlivě a přesně zjistil všechny okolnosti, které byly po skutkové stránce důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru, takže je zcela nepochybné, proč byl se žalobkyní pracovní poměr okamžitě zrušen. Soud prvního stupně tak rozhodoval na základě nesprávného právního závěru o neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Přisvědčil dále žalované v tom, že závěry soudu prvního stupně o intenzitě porušení pracovní kázně žalobkyní jsou kusé a nepřesvědčivé; v této části nelze napadený rozsudek ani přezkoumat.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 9. 9. 2002, č.j. 25 C 16/2000-112, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 9.600,- Kč „na účet“ její zástupkyně, advokátky v P. Při hodnocení důkazů vycházel z toho, že žalobkyně byla zaměstnána u žalované jako číšnice ve vlakových soupravách a že byla seznámena se svými pracovními povinnostmi. Skutková zjištění o výsledcích jednotlivých kontrol a jednání žalobkyně měl v případě výdeje zboží při průjezdu hraničním pásmem za prokázány z výpovědí svědků J. K. a Ing. A. K., výpovědi žalobkyně a z inspekčních záznamů č. 145004 a 145005. Následné jednání žalobkyně popsané v inspekčních záznamech č. 660058 a 660059 měl za prokázané z výpovědí svědků M. B. a E. G. Při posuzování nevydání účtenky za prodanou kávu se opřel o výpověď svědkyně L. Vycházeje dále z toho, že okamžité zrušení pracovního poměru listinou ze dne 28. 3. 2000 dostatečně individualizuje zaměstnance a že je v něm též dostatečně skutkově vymezen důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, dospěl k závěru, že žalobkyně jednáními uvedenými v okamžitém zrušení pracovního poměru porušila pracovní kázeň. Při posuzování intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlédl k „prokázaným pracovním povinnostem žalobkyně i k jejím dosavadním pracovním zkušenostem a pracovním výsledkům“. Žalobkyně byla u žalované zaměstnána ve funkci číšníka poměrně dlouhou dobu, byla seznámena se svými pracovními povinnostmi a žalovaná provedla kontrolu výkonu její práce s ohledem na její dosavadní horší pracovní výsledky. S ohledem na svůj věk a pracovní zkušenosti si podle názoru soudu prvního stupně „musela být vědoma, jakého jednání se dopustila, a že tím porušila pracovní kázeň úmyslně, což v případě opomenutí záznamu do „bonovací knihy“ sama přiznala, ve druhém případě účtovala částky nižší, přičemž se jednalo o manipulaci se zbožím žalované a peněžními prostředky“. Jednání žalobkyně tak naplnilo pojem porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2003, č.j. 51 Co 7/2003-137, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 15.900,- Kč, jinak jej potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.350,- Kč „na účet“ advokátky. Vyšel z toho, že žalobkyně nezpochybňovala skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že dne 23. 3. 2000 při zpáteční cestě rychlíku připravila tři konvičky kávy a jednu konvici čaje, které vydala cestujícím, aniž je zaevidovala do „bonovací knihy“, že svědkyni L. nevystavila účet na kávu, že u ní byly nalezeny 4 ks limonády coca-cola v plechu a že nesprávně účtovala celkem čtyři konvičky kávy. Přihlédl dále k tomu, že správný postup, který měla žalobkyně dodržovat při své práci, byl uveden zejména v „Cenovém upozornění pro posádky JV č. 22/99“ a v „Pokynech pro vyúčtování s hostem při použití propisovací účtenky, které jsou přílohou č. 4 k ORS č. 07/98“. Z těchto dokumentů vydaných žalovanou vyplývalo, jakým způsobem měl probíhat výdej zboží v jídelních vozech žalované zákazníkům. Žalobkyně neporušila jen povinnost zapsat výdej do „bonovací knihy“, ale celý stanovený postup, jak je popsán v „Cenovém upozornění pro posádky JV č. 22/99“. Skutečnosti zjištěné při následné kontrole na území České republiky svědčí o tom, že žalobkyně porušovala své povinnosti nejen v souvislosti s výdejem zboží, ale také při jeho účtování zákazníkům, a že porušila i omezení zaměstnanců žalované v tom, že s sebou nesmí vozit zboží zaměnitelné se zbožím prodávaným. Protože všechny tyto nedostatky byly zjištěny při jednom pracovním výkonu žalobkyně, která v té době pracovala jako číšnice u žalované téměř 5 let a se svými povinnostmi byla řádně seznámena, a protože, věděla o tom, že žalovaná není s její prací spokojena, souhlasí odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že v jednání žalobkyně je třeba spatřovat porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2002, č.j. 25 C 16/2000-112, které odůvodnila tím, že rozhodnutí soudu obou stupňů vychází z nesprávného právního posouzení věci a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam v posouzení otázky, „zda stačí při okamžitém zrušení pracovního poměru popsat skutek odkazem na právní předpis, event. na výsledky kontrolního šetření“, a „zda v případě, že některá ze zjištěných skutečností není porušením pracovní kázně, je to důvodem pro to, aby okamžité zrušení pracovního poměru bylo prohlášeno za neplatné“, žalobkyně namítá, že není zřejmé, jakým způsobem dospěl soud prvního stupně k závěru, že se jednání, v němž je spatřováno porušení pracovní kázně, dopustila úmyslně. Není pravdou, uvádí žalobkyně, že by měla v úmyslu neprovést záznam o výdeji kávy a čaje do „bonovací knihy“, naopak tak chtěla učinit po jejich přípravě a výdeji, což však s ohledem na prováděnou inspekční kontrolu již nestihla. Ani při chybném vyúčtování kávy se nejednalo o úmysl, o čemž svědčí sám fakt, že účtovala cenu nižší, než měla, což musí vést k závěru, že chybné vyúčtování provedla omylem. Závěr, že v případě chybného vyúčtování se jednalo o manipulaci se zbožím žalované a peněžními prostředky, a to manipulaci úmyslnou, soud prvního stupně učinil bez jakéhokoliv zdůvodnění. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2002, č.j. 25 C 16/2000-112, zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaná vyjádřila přesvědčení, že soud prvního stupně i odvolací soud rozhodl ve věci správně, neboť žalobkyně sama v průběhu dokazování přiznala, že tzv. „nenabonovala“ účetní doklad do „bonovací knihy“ přesto, že tak má učinit před započetím pracovního úkonu. Ve druhém případě, byť účtovala částku nižší, nesprávně manipulovala s peněžními prostředky a se zbožím žalované.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2002, č.j. 25 C 16/2000-112, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 9. 2002, č.j. 25 C 16/2000-112, zastavil (§243c odst.1, 104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že předmětem řízení je okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni dopisem ze dne 28. 3. 2000 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/1992 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb., č. 138/1996 Sb., č. 167/1999 Sb. a č. 225/1999 Sb. tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30. 6. 2000 (dále jen „zák. práce“).
Pochybnost žalobkyně o tom, „zda stačí při okamžitém zrušení pracovního poměru popsat skutek odkazem na právní předpis, event. na výsledky kontrolního šetření“, dovolací soud nesdílí.
Podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce zaměstnavatel může okamžitě zrušit pracovní poměr jen výjimečně, a to pouze tehdy, porušil-li zaměstnanec pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem.
Podle ustanovení §55 zák. práce okamžité zrušení pracovního poměru musí zaměstnavatel i zaměstnanec provést písemně, musí v něm skutkově vymezit jeho důvod tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným, a musí je ve stanovené lhůtě doručit druhému účastníku, jinak je neplatné; uvedený důvod nesmí dodatečně měnit.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v písemném okamžitém zrušení pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou druhého účastníka pracovního poměru k tomu, že rozvazuje pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit, tj. který zákonný důvod okamžitého zrušení pracovního poměru uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit. Ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je tedy třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje.
Při úvaze, jakým způsobem má být důvod okamžitého zrušení pracovního poměru konkretizován tak, aby byly splněny požadavky vyplývající z ustanovení §55 zák. práce, je třeba mít na zřeteli, že ustanovení §53 odst. 1 zák. práce vymezuje jen skutkové podstaty pro okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem. K tomu, aby bylo možné v konkrétním případě posoudit, zda okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem, je třeba zjistit, zda nastaly takové skutečnosti, které právní norma předpokládá jako důvod k tomuto rozvázání pracovního poměru. Z důvodu uvedeného v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce může zaměstnavatel okamžitě zrušit pracovní poměr tehdy, jestliže zaměstnanec svým konkrétním zaviněným jednáním porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Důvod okamžitého zrušení pracovního poměru musí být v tomto případě uveden nejen tak, aby bylo zřejmé, který z důvodů uvedených v §53 odst. 1 zák. práce byl uplatněn, ale současně takovým způsobem, aby bylo nepochybné, v čem je spatřován; jen taková konkretizace použitého důvodu po skutkové stránce zajišťuje, že nevzniknou pochybnosti o tom, z jakého důvodu byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr, a že výpovědní důvod nebude možné dodatečně měnit. Skutečnosti, které byly důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru, přitom není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. 2 Cdon 198/96, uveřejněný pod č. 35 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, a obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. 3 Cdon 946/96, uveřejněný pod č. 29 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalovaná vymezila v dopise ze dne 28. 3. 2000 důvod okamžitého zrušení pracovního poměru tak, že žalobkyně „porušila pracovní řád JLV a.s. článek 4 bod 4.3.3 nedodržení stanoveného zúčtovacího systému a postupu“, neboť „dne 23. 3. 2000 byla pracovníky odboru kontroly a revize JLV, a.s. provedena kontrola na výkonu EC 72 Smetana, při které bylo zjištěno nedodržení stanoveného zúčtovacího systému a postupu v rozsahu v IZ č. 145004, 145005 a 660058, 660059“. S přihlédnutím k okolnostem, za nichž došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru, jakož i k výpovědi samotné žalobkyně, není po skutkové stránce pochybnosti o tom, proč (z jakého důvodu) byl s žalobkyní rozvázán pracovní poměru okamžitým zrušením. Samotná okolnost, že skutek, jehož se žalobkyně měla dopustit, je v okamžitém zrušení pracovního poměru charakterizován odkazem na IZ (inspekční záznam), s uvedením čísel inspekčních záznamů, nevznáší pochybnosti do toho, v jakém jednání žalobkyně žalovaná porušení pracovní kázně spatřovala. Z údajů uvedených v okamžitém zrušení pracovního poměru jak žalobkyně, tak žalovaná (vzhledem ke všem okolnostem případu) bezpečně věděly, která porušení pracovní kázně jsou v okamžitém zrušení pracovního poměru žalobkyni vytýkána. Nemohlo tak dojít k tomu, že by pro neurčitost okamžitého zrušení pracovního poměru mohl být dodatečně důvod okamžitého zrušení pracovního poměru měněn.
Druhým z důvodů, v nichž žalobkyně spatřovala nesprávné právní posouzení věci, spočívající v posouzení otázky, „zda v případě, že některá ze zjištěných skutečností není porušením pracovní kázně, je to důvodem proto, aby okamžité zrušení pracovního poměru bylo prohlášeno za neplatné“, se dovolací soud nemohl zabývat, neboť uvedenou právní otázku soud prvního stupně ani odvolací soud neřešil. Oba soudy totiž dospěly k závěru, že žalobkyně se dopustila všech porušení pracovní kázně, jež jí byla v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkána.
Souhlasit nelze ani s námitkou dovolatelky, že pracovní kázeň neporušila zvlášť hrubým způsobem.
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností ze strany zaměstnance zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst. 1 písm. b), §46 odst. 1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval.
Odvolací soud (i soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní vycházel z okolností, za nichž k jednání vytýkanému žalobkyni v okamžitém zrušení pracovního poměru došlo, a přihlédl zejména „k platné právní úpravě, prokázaným pracovním povinnostem žalobkyně, k jejím dosavadním pracovním zkušenostem, pracovním výsledkům a k věku“, k tomu, že žalobkyně věděla, že žalovaná s její prací není spokojena“, a k tomu, že „všechny nedostatky v okamžitém zrušení pracovního poměru vytýkané byly zjištěny při jednom pracovním výkonu žalobkyně“. Z hlediska požadavku vymezení hypotézy právní normy, jak v posuzované věci vyplývá z ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce (tedy pro právní závěr, zda žalobkyně porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem), lze tudíž úvahu odvolacího soudu vzhledem k okolnostem případu považovat za úplnou a správnou. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovanou k tomu, aby se žalobkyní rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce.
Namítá-li žalobkyně, že je nesprávný úsudek soudu prvního stupně, že se porušení pracovní kázně dopustila úmyslně, zpochybňuje tím jen jedno z hledisek, které soud prvního stupně (a rovněž odvolací soud) při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně bral v úvahu. Soud prvního stupně navíc svůj závěr o úmyslném porušení pracovní kázně odůvodnil tím, že žalobkyně „s ohledem na svůj věk a pracovní zkušenosti si musela být vědoma, jakého jednání se dopustila“. Závěr o úmyslném porušení pracovní kázně žalobkyní - vzhledem ke všem zjištěným skutečnostem - je logickým vyústěním skutkových zjištění ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované náklady, které v rozsahu, v jakém byly potřebné k účelnému bránění jejího práva, spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.500,- Kč [srov. §7 písm. c), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), tedy celkem 2.575,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo zamítnuto, soud jí ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované nahradila; ve smyslu ustanovení §149 odst. 1 o.s.ř. je žalobkyně povinna náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu