ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.556.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 556/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J. D., zastoupeného advokátem, proti žalovanému V., a.s., o určení neplatnosti výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru a o určení trvání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp.zn. 26 C 41/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. dubna 2003, č.j. 16 Co 55/2003-86, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 23.9.1999 žalovaný sdělil žalobci, že mu dává podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce výpověď z pracovního poměru. K odůvodnění tohoto opatření uvedl, že na základě „Dodatku č. 1 k rozhodnutí představenstva V., a.s. čís. 12/1999, zrušení NS 136- Sklad rud“, bylo s účinností od 1.1.2000 zrušeno pracovní místo žalobce a že v současné době není v a.s. volné pracovní místo, které by odpovídalo jeho kvalifikaci, a to ani po předchozí průpravě.
Dalším dopisem ze dne 1.10.1999 žalovaný sdělil žalobci, že s ním v souladu s ustanovením §53 odst. 1 písm. b) zák. práce okamžitě ruší pracovní poměr. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce dne 30.9.1999 „bez příkazu nadřízeného NS 136 přemístil strojní zařízení mimo území svého střediska za účelem naložení kovového materiálu na nákladní automobil s úmyslem zcizení majetku a.s.“ a že jeho “konání bylo zjevně pod vlivem alkoholu (odmítl se podrobit zkoušce dle směrnice S-830, výsledek viz. protokol PČR)“.
Žalobce se žalobou, doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 9.4.2001 (a doplněnou na základě výzvy soudu obsažené v usnesení ze dne 1.8.2001, č.j. 26 C 41/2001-12, podáním doručeným soudu dne 31.8.2001), domáhal „zneplatnění výpovědi z pracovního poměru dle §46 odst. 1 písm.a) zákoníku práce ze dne 23.9.1999“, dále „zneplatnění okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1.10.1999 na základě §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“, určení, že jeho „pracovní poměr trvá i nadále“, a zároveň požadoval „vyplacení mzdy za celou dobu nezaměstnanosti, včetně dovolené, odměn“. Žalobu odůvodnil tím, že s rozvázáním pracovního poměru nesouhlasí, neboť důvody, pro které dostal výpověď, nebyly pravdivé, a okamžité zrušení pracovního poměru považuje za reakci zaměstnavatele na jeho nesouhlas s předchozí výpovědí; dovozuje, že byl nepravdivě obviněn z pokusu o zcizení majetku a podnapilosti na pracovišti, neboť rozsudkem Okresního soudu v Ostravě „71 T 203/2000“ byl obvinění z pokusu trestného činu krádeže zproštěn.
Usnesením ze dne 5.9.1991, č.j. 26 C 41/2001-18, potvrzeným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10.12.2001, č.j. 16 Co 359/2001-36, Okresní soud v Ostravě žalobu v části, kterou se žalobce domáhal „blíže nespecifikované náhrady mzdy za dobu nezaměstnanosti, včetně dovolené, odměn“, podle ustanovení §43 odst.2 o.s.ř. odmítl s odůvodněním, že žalobce ji přes výzvu soudu ve stanovené lhůtě nedoplnil a neopravil a že v řízení pro tyto nedostatky nelze pokračovat.
Okresní soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 13.3.2002, č.j. 26 C 41/2001-45, zamítl žalobu na určení, že jsou neplatné okamžité zrušení pracovního poměru podle §53 odst. 1 písm. b) zák. práce ze dne 1.10.1999 a výpověď z pracovního poměru podle §46 odst. 1 písm. a) zák. práce ze dne 23.9.1999, a na určení, že pracovní poměr žalobce u žalovaného nadále trvá, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že výpověď z pracovního poměru byla žalobci doručena dne 23.9.1999, že od 1.10.1999 počala běžet výpovědní doba tří měsíců, která skončila dnem 31.12.1999, a že okamžité zrušení pracovního poměru ze dne 1.10.1999 bylo žalobci doručeno téhož dne, kdy převzetí této písemnosti prokazatelně odmítl (§266a zák. práce); z uvedeného dovodil, že pracovní poměr žalobce u žalovaného skončil dnem 1.10.1999, neboť účinky okamžitého zrušení pracovního poměru nastaly dříve, než uplynula výpovědní doba na základě výpovědi z pracovního poměru. Protože žalobce podal žalobu na určení neplatnosti výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru u soudu až dne 9.4.2001, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené pro uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru u soudu v ustanovení §64 zák. práce. Námitku žalobce, že byl rozsudkem z 21.2.2001, který nabyl právní moci dne 3.4.2001, v trestním řízení zproštěn obžaloby z pokusu trestného činu krádeže, nepovažoval pro posouzení věci za významnou; uvedl, že („i když tento skutek sloužil jako podklad též pro okamžité zrušení pracovního poměru“) žalobci nic nebránilo, aby podal v zákonné lhůtě žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru, a že „argumentace žalobce by měla vliv na situaci v případě, že by jako důvod k okamžitému zrušení pracovního poměru bylo použito ustanovení §53 odst. 1 písm. a) zák. práce“. Proto soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž by se mohl zabývat věcnou stránkou zrušovacích projevů vůle žalovaného; ohledně žaloby na určení, že pracovní poměr trvá, dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o.s.ř.].
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 2.4.2003, č.j. 16 Co 55/2003-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud - poté, co se vypořádal s námitkou podjatosti, kterou žalobce v odvolání vznesl ve vztahu k předsedkyni senátu Okresního soudu v Ostravě JUDr. M. K. a přísedícím téhož soudu, kteří se podíleli na projednání a rozhodnutí věci (tak, že nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování této věci) - se ztotožnil se skutkovým a právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého žalobce uplatnil u soudu určení neplatnosti výpovědi ze dne 23.9.1999 a okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1.10.1999 po uplynutí zákonem stanovené prekluzívní lhůty. Zdůraznil, že ustanovení §64 zák. práce nepřipouští jakýkoli zásah soudu v tom smyslu, že by mohl umožnit účastníku řízení, aby podal žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru ve lhůtě delší dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr příslušným rozvázáním skončit; námitku žalobce, že žaloby podal po zákonem stanovené lhůtě proto, že „se řídil radou odborového právníka“, a že „bylo věcí soudu, aby chybu napravil“, považoval za nedůvodnou. Shodně se soudem prvního stupně posoudil i nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na určení dalšího trvání pracovního poměru.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Žalobce nesouhlasí s názorem obou soudů, že v prekluzívní lhůtě neuplatnil u soudu neplatnost výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru, a trvá na tom, že soud měl jeho žalobu řádně projednat a zabývat se jeho argumenty. Připomíná, že „žalobu podával na základě informace právničky odborů, která mu sdělila, že má vyčkat, jak rozhodne soud v jeho trestní věci, která souvisela s rozvázáním pracovního poměru a kde byl obžalován z krádeže“, a že rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21.12.2001, sp.zn. 71 T 203/2000, byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, neboť nebylo prokázáno, že by se vytýkaného jednání dopustil. Žalobce se domnívá, že závěr odvolacího soudu „o prekluzívní lhůtě“ neobstojí, když „ve věci probíhalo soudní řízení, týkající se té samé záležitosti, avšak jednalo se o věc trestní a nikoliv občanskoprávní“. Vyjádřil názor, že ustanovení §64 zák. práce by se mělo „interpretovat“ tak, že „neplatnost rozvázání pracovního poměru byla uplatněna u soudu, resp. u orgánů činných v trestním řízení, včas, neboť věc byla identická“, a že „prokázání jeho neviny v podstatě vyloučilo správnost ukončení pracovního poměru ze strany žalovaného“. Kromě toho vyslovuje názor, že „podaná výpověď vylučovala okamžité zrušení pracovního poměru a naopak a jedná se o tzv. paakty“. Dále namítá, že rozhodnutí soudů odporují Listině základních práv a svobod, neboť mu (vzhledem k údaji v zápočtovém listě o důvodu skončení pracovního poměru - §53 zák. práce) znemožnila najít si další práci, že trpí nemocí z povolání, kterou onemocněl u žalovaného za 18 let trvání pracovního poměru, a že mu nebyla poskytnuta možnost náležitě uplatnit svá práva, neboť soudy jeho argumenty vůbec nepřipustily a nenechaly ho se vyjádřit. Protože podle žalobce rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobce v dovolání nastoluje právní otázku, zda neplatnost rozvázání pracovního poměru musí být u soudu uplatněna ve lhůtě uvedené v ustanovení §64 zákoníku práce i tehdy, jestliže „ve věci probíhalo soudní řízení týkající se té samé záležitosti, avšak jednalo se o věc trestní a nikoliv občanskoprávní“. Podle jeho názoru „ustanovení §64 zák. práce by se mělo interpretovat tak, že neplatnost rozvázání pracovního poměru byla uplatněna u soudu, resp. u orgánů činných v trestním řízení včas, neboť věc byla identická“, a že „prokázání jeho neviny v podstatě vyloučilo správnost ukončení pracovního poměru ze strany žalovaného“.
Podle ustanovení §64 zák. práce neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí, okamžitým zrušením, zrušením ve zkušební době nebo dohodou může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním. Bylo-li právo podle ustanovení §64 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §261 odst. 4 zák. práce).
Z ustanovení §64 zák. práce vyplývá, že chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel, aby nenastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru je neplatný. Dvouměsíční lhůta podle ustanovení §64 zák. práce je lhůtou prekluzívní (propadnou) a současně jde o lhůtu hmotněprávní (§261 zák. práce). To znamená, že účastník, který uplatňuje neplatnost rozvázání pracovního poměru, musí uplatnit svůj nárok žalobou u soudu tak, aby žaloba došla na soud nejpozději v poslední den lhůty; na rozdíl od lhůt procesních tedy nepostačuje, aby žaloba byla v poslední den lhůty odevzdána orgánu, který má povinnost ji soudu doručit (například držiteli poštovní licence). Není-li nárok uplatněn včas, tedy alespoň v poslední den lhůty podle ustanovení §64 zák. práce, právo na určení neplatnosti právního úkonu směřujícího k rozvázání pracovního poměru zaniká a rozvázání pracovního poměru, i kdyby bylo neplatné, je účinné.
Počátek běhu lhůty k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru váže ustanovení §64 zák. práce ke dni, „kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním”. V případě, byla-li dána výpověď, je začátek běhu této lhůty shodný s uplynutím výpovědní doby, protože s okamžikem uplynutí výpovědní doby zákon (srov. §45 odst. 1 větu první zák. práce) spojuje skončení pracovního poměru; u okamžitého zrušení pracovního poměru počíná běh této lhůty tím dnem, kdy bylo okamžité zrušení pracovního poměru doručeno druhému účastníku pracovního poměru (srov. §55 zák. práce). Lhůta podle ustanovení §64 zák. práce je lhůtou určenou podle měsíců; konec běhu této lhůty je proto určen způsobem vyplývajícím z ustanovení §266 odst. 2 zák. práce. Podle tohoto ustanovení připadá poslední den lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž se lhůta počítá. Není-li takový den v měsíci, připadne poslední den lhůty na poslední den v měsíci. Událostí, od níž lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru počíná, je - jak vyplývá z výše uvedeného - den, „kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním”. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je ve smyslu ustanovení §266 odst. 3 zák. práce posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14.5.2002, sp.zn. 21 Cdo 1436/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 29, roč. 2003).
V projednávané věci - jak vyplývá z obsahu spisu - byl dopis žalovaného ze dne 23.9.1999 obsahující výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce žalobci doručen dne 23.9.1999, tříměsíční výpovědní doba (srov. §45 odst. 1 větu třetí zák. práce) tedy začala ve smyslu ustanovení §45 odst. 2 zák. práce běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po doručení výpovědi, tj. dnem 1.10.1999, a skončila uplynutím posledního dne příslušného kalendářního měsíce, tj. 31.12.1999. Tímto dnem, s nímž - jak uvedeno výše - zákon spojuje skončení pracovního poměru, současně začala žalobci plynout dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti zmíněné výpovědi. Poslední den této lhůty pak ve smyslu ustanovení §266 odst. 2 zák. práce připadl na den 29.2.2000, tj. na den, který byl o dva měsíce později posledním dnem měsíce února roku 2000. U okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1.10.1999, u něhož nastaly účinky doručení žalobci dnem 1.10.1999 (kdy jeho převzetí odmítl), začala dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti tohoto rozvazovacího úkonu plynout od 1.10.1999 a skončila dnem 1.12.1999, tj. dnem, který se o dva měsíce později číslem shoduje se dnem, kdy nastala událost, od níž lhůta počíná.
Uplatnil-li v posuzované věci žalobce neplatnost výpovědi ze dne 23.9.1999 a okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 1.10.1999 žalobou podanou u soudu až dne 9.4.2001, odvolací soud správně dovodil, že se tak stalo až po uplynutí prekluzívní lhůty podle ustanovení §64 zák. práce a že se tedy již nelze neplatností sporné výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru dále zabývat. Chce-li zaměstnanec nebo zaměstnavatel zabránit tomu, aby nastaly právní účinky vyplývající z rozvázání pracovního poměru, musí ve lhůtě dvou měsíců (§64 zák. práce) podat u soudu žalobu na určení, že právní úkon o rozvázání pracovního poměru je neplatný; nebyla-li taková žaloba podána, skončil pracovní poměr mezi účastníky podle tohoto právního úkonu, i kdyby šlo o neplatné rozvázání pracovního poměru. Po uplynutí dvouměsíční lhůty se soud již nemůže otázkou platnosti rozvazovacího úkonu zabývat, a to ani jako otázkou předběžnou; to platí i v řízení o žalobě na určení, že pracovní poměr trvá. K tomuto závěru dospěla judikatura soudů již v minulosti (srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 22.2.1968, sp.zn. 6 Cz 5/68, uveřejněný pod č. 40 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1969, rozsudek býv. Nejvyššího soudu SSR ze dne 28.5.1980, sp.zn. 6 Cz 8/80, uveřejněný pod č. 43 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1982, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.3.1997, sp.zn. 2 Cdon 475/96, uveřejněný pod č. 75 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost namítaná dovolatelem, že „ve věci probíhalo soudní řízení, týkající se té samé záležitosti, avšak jednalo se o věc trestní a nikoliv občanskoprávní“, že - podle názoru dovolatele - „neplatnost rozvázání pracovního poměru byla uplatněna u soudu, resp. u orgánů činných v trestním řízení, včas, neboť věc byla identická“, a že „prokázání jeho neviny v podstatě vyloučilo správnost ukončení pracovního poměru ze strany žalovaného“ (když rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21.12.2001, sp.zn. 71 T 203/2000, byl zproštěn obžaloby pro pokus trestného činu krádeže).
V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (srov. §7 odst. 1 o.s.ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§7 odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §1 odst. 1 zák. práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli vznikají pracovněprávní vztahy. Spory mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem o nároky z pracovního poměru projednávají a rozhodují soudy (srov. §207 zák. práce).
Z uvedeného vyplývá, že je-li předmětem řízení před soudem určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru některým ze způsobů uvedených v ustanovení §42 zák. práce na základě žaloby podané podle ustanovení §64 zák. práce - jako tomu bylo v posuzovaném případě - jedná se vždy o věc, jejíž základ vyplývá ze vztahů pracovních (vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem). Pracovní vztahy obecně - v intencích ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. - podléhají pravomoci soudu v občanskoprávním řízení; žádný zákon projednání a rozhodnutí takové věci jinému orgánu nesvěřuje.
Orgány činné v trestním řízení (§12 odst. 1 trestního řádu) sice jsou na základě zákonem založené pravomoci (§13 trestního řádu) oprávněny posuzovat jednání zaměstnance, v němž lze spatřovat porušení pracovní kázně, ale výlučně z toho hlediska, zda tímto jednáním došlo ke spáchání trestného činu. Protože o tom, zda byl spáchán trestný čin, soud rozhoduje v trestním řízení, je pojmově vyloučeno, aby věc, která je předmětem trestního řízení, byla totožná s věcí, jejímž předmětem je určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, kterou - při zachování soudní pravomoci - vždy projednává a o níž rozhoduje soud v občanskoprávním řízení.
Z dopisu žalovaného ze dne 1.10.1999 navíc vyplývá, že žalovaný zrušil se žalobcem okamžitě pracovní poměr podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce, tedy proto, že porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem [důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že žalobce dne 30.9.1999 „bez příkazu nadřízeného NS 136 přemístil strojní zařízení mimo území svého střediska za účelem naložení kovového materiálu na nákladní automobil s úmyslem zcizení majetku a.s.“ a že jeho „konání bylo zjevně pod vlivem alkoholu (odmítl se podrobit zkoušce dle směrnice S-830, výsledek viz. protokol PČR)“], nikoliv podle ustanovení §53 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy proto, že by byl pravomocně odsouzen pro (jakýkoli) úmyslný trestný čin. V ustanovení §53 odst. 1 zák. práce se jedná o dva zcela samostatné a spolu nesouvisející důvody skončení pracovního poměru; důvod uvedený v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce postihuje takovou situaci, na níž nedopadá důvod uvedený v ustanovení §53 odst. 1 písm. a) zák. práce, tedy i takové jednání či opomenutí zaměstnance, které nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Úvaha, zda žalobce spáchal či nespáchal trestný čin (ani při platnosti zásady vázanosti soudu rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o.s.ř.), nemá pro posouzení této věci žádný význam.
Rozsudek odvolacího soudu nemůže mít zásadní právní význam ani z důvodu další právní otázky nastolené dovolatelem, že „podaná výpověď vylučovala okamžité zrušení pracovního poměru a naopak“ a že „se jedná o tzv. paakty“.
I výklad této právní otázky se totiž v judikatuře ustálil. Byl přijat názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 195/97, uveřejněný pod č. 31 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998), že rozvázání téhož pracovního poměru více právními úkony (učiněnými současně či postupně) zákoník práce ani jiné právní předpisy nevylučují (nezakazují); jednotlivé právní úkony se pak posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky. Výpověď a okamžité zrušení pracovního poměru jsou totiž dva samostatné způsoby skončení pracovního poměru (srov. ustanovení §42 zák. práce), které účastník pracovněprávního vztahu uplatňuje jednostranným právním úkonem adresovaným druhému účastníku pracovněprávního vztahu (srov. §240 odst. 1 zák. práce). V zákoníku práce ani v jiném právním předpise přitom není stanoveno, že by právní úkon směřující k rozvázání pracovního poměru byl neplatný jen proto, že již dříve byl za účelem rozvázání téhož pracovního poměru učiněn jiný právní úkon. Nelze proto důvodně dovozovat, že by zaměstnavatel nemohl se zaměstnancem platně okamžitě zrušit pracovní poměr jen proto, že již dříve učinil právní úkon směřující k rozvázání téhož pracovního poměru výpovědí z pracovního poměru.
Odvolací soud i soud prvního stupně - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - věc posoudily v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a ani dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Žalobce v dovolání rovněž (kromě výše uvedených námitek proti právnímu posouzení věci) namítá, že „rozhodnutí soudů odporují Listině základních práv a svobod“ a že mu „nebyla poskytnuta možnost náležitě uplatnit svá práva, neboť soudy jeho argumenty vůbec nepřipustily a nenechaly ho se vyjádřit“.
Odvolací soud (i soud prvního stupně, jehož závěry převzal) založil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze dne 1.10.1999 (a výpovědí ze dne 23.9.1999) na závěru, že dvouměsíční lhůta podle ustanovení §64 zák. práce marně uplynula, neboť žalobce podal žalobu na určení neplatnosti těchto právních úkonů až dne 9.4.2001, a že po marném uplynutí této lhůty se soud již nemůže zabývat posouzením otázky platnosti rozvázání pracovního poměru mezi účastníky; uvedený závěr byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující.
Za této situace se dovolací soud uvedenými námitkami žalobce, které (kdyby byly důvodné) by mohly představovat vadu řízení ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nemohl zabývat. Případná existence této dovolatelem tvrzené vady by totiž sama o sobě nemohla přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, neboť nemá bezprostřední vztah k důvodům, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady, které by byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, nevznikly.
V Brně dne 16. srpna 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu