ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.560.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 560/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce R. W., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. D. O., družstvu, zastoupenému advokátem, o 7.079,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 10 C 206/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. června 2003 č.j. 16 Co 104/2003-93, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil částku 7.079,40 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že u žalovaného pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.7.1975 jako automechanik a že dne 29.9.1998 uzavřel s žalovaným jednak dohodou o rozvázání pracovního poměru ke dni 30.9.1998, a jednak dohodu, v jejímž článku III. bylo mezi účastníky ujednáno, že v případě, že podnikatel P. P. podnikající v objektu žalovaného ukončí podnikatelskou činnost v tomto objektu, převezme žalovaný zpět pronajatý objekt autoservisu i s těmi zaměstnanci, kteří ke jmenovanému podnikateli přešli ke dni 1.10.1998 a v době ukončení jeho podnikatelské činnosti u něj pracovali. Ačkoli tato situace nastala [žalobce dne 1.10.1998 nastoupil do pracovního poměru k P. P. a ke dni 30.4.2001 tento pracovní poměr skončil na základě výpovědi podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) zák. práce] a dne 5.6.2001 žalovaný akceptoval návrh žalobce na uzavření pracovní smlouvy a stanovil den nástupu do práce 6.6.2001, byla žalobci ze strany žalovaného dne 6.6.2001 namísto původní práce nabídnuta práce „strojírenského dělníka při výrobě pastí na hlodavce aj.“. Žalobce však má zato, že s ohledem na článek III. dohody ze dne 29.9.1998 a jednání účastníků ze dne 5.6.2001 trvá jeho pracovní poměr v nezměněné podobě (druh práce – automechanik, místo výkonu práce – L.) a že je proto „oprávněn nárokovat mzdu“ za období od 6.6.2001 do 29.6.2001 „v odkazu na průměrný měsíční výdělek, kterého dosahoval u žalovaného k datu 30.9.1998“ (tj. 393,30 Kč za den).
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 8.2.2002 č.j. 10 C 206/2001-25 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady řízení ve výši 6.300,- Kč k rukám advokáta. Ve věci samé dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a žalovaným došlo dne 5.6.2001 k uzavření řádné pracovní smlouvy (ujednání ohledně druhu práce a místa výkonu práce „v žádném případě nemůže nahradit ujednání článku III. dohody ze dne 29.9.1998, neboť tento článek pouze zavazuje žalovaného k dalšímu budoucímu jednání a nemůže nahrazovat ujednání pracovní smlouvy“) a že proto není uplatněný nárok opodstatněný.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 14.5.2002 č.j. 16 Co 101/2002-40 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že v článku III. dohody ze dne 29.9.1998 „nejde o závazek žalovaného k dalšímu budoucímu jednání, ale o zcela jasně popsaný postup, který nastane za podmínek v tomto článku uvedených“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v dalším řízení (eventuelně i za pomoci výkladu projevu vůle podle ustanovení §240 odst. 3 zák. práce) vyhodnotil, „zda tímto článkem byla či nebyla uzavřena např. pracovní smlouva s odkládací podmínkou“, a v kladném případě se dále zabýval tím, zda byly dohodnuty veškeré náležitosti pracovní smlouvy a zda nastaly podmínky uvedené v článku III. dohody.
Okresní soud v Přerově poté rozsudkem ze dne 16.1.2003 č.j. 10 C 206/2001-69 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 4.533,- Kč, žalobu o zaplacení 2.546,40 Kč zamítl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 5.890,20 Kč k rukám advokáta, a že „účetní zdejšího soudu se ukládá, aby žalobci vrátila přeplatek na soudním poplatku ve výši 400,- Kč“. Po doplnění řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že ujednání obsažené v článku III. dohody o skončení pracovního poměru ze dne 29.9.1998 „lze vyložit jako uzavření pracovního poměru s odkládací podmínkou tak, že se účastníci dohodli, že za splnění podmínky, že firma P. P. ukončí podnikatelskou činnost v objektu žalovaného v L., žalovaný převezme zpět pronajatý objekt i s těmi zaměstnanci – členy družstva, kteří k firmě P. P. přešli ke dni 1.10.1998 a v době ukončení podnikatelské činnosti firmy P. P. u této pracovali“. Protože z provedených důkazů vyplynulo, že tyto podmínky byly splněny, má žalobce podle názoru soudu prvního stupně ode dne 6.6.2001, kdy se dostavil k žalovanému do práce a bezúspěšně se dožadoval přidělování práce automechanika, až do 29.6.2001 nárok na náhradu mzdy, ovšem pouze ve výši odpovídající jeho pravděpodobnému výdělku (§17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10.6.2003 č.j. 16 Co 104/2003-93 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně „ve výrocích I. a III.“ (tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení) a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 3.141,80 Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že „se zřetelem k okolnostem, za kterých byl projev vůle (ujednání účastníků pod bodem III. dohody ze dne 29.9.1998) učiněn, odpovídá pravidlům slušnosti a občanského soužití a bylo také mezi účastníky ujednáno“, že po ukončení podnikatelské činnosti firmy P. P., soukromý podnikatel, v pronajatém objektu žalovaného a po převzetí tohoto objektu zpět žalovaným, „bude žalobce nadále pracovat ve svém původním druhu práce, tedy automechanik a ve stejném místě výkonu práce, tedy v objektu K. (žalovaného) v katastrálním území L., neboť kdyby toto nebylo sjednáno, nemělo by smysl předmětný článek III. dohody uzavírat a nemělo by smysl, aby žalobci zůstalo zachováno členství v K.“. Z tohoto projevu vůle účastníků tedy vyplývá „zcela jasně“, že po splnění vymezené odkládací podmínky nabude účinnosti pracovní smlouva, podle níž „žalobce bude nadále vykonávat stejnou práci, na stejném místě, tedy ve stejném objektu, a jediné, co nebylo dohodnuto, byl den nástupu do práce“, který ovšem – jak odvolací soud zdůraznil – „ani být dohodnut nemohl, neboť záležel na tom, kdy bude odkládací podmínka splněna“, tj. dnem, kdy žalovaný (za předpokladu jeho právní existence) převezme zpět pronajatý objekt. Jelikož žalobci dnem vrácení objektu vznikl pracovní poměr u žalovaného, avšak žalovaný mu nepřiděloval práci, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu mzdy.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítal, že soudy obou stupňů při hodnocení článku III. dohody ze dne 29.9.1998 se jednak „neřídily interpretačními pravidly“ vyplývajícími z ustanovení §240 odst. 3 zák. práce a §35 odst. 2 obč. zák., a jednak „vybočily i ze zásady volného hodnocení důkazů uvedené v ustanovení §132 o.s.ř., neboť interpretací tohoto projevu vůle účastníků, zejména žalovaného, jeho skutečnou vůli v podstatě změnily či dokonce nahradily“. Dovolatel zdůraznil, že z jazykového výkladu předmětného článku III. „nelze v žádném případě dovodit vůli žalovaného uzavřít pracovní smlouvu s odkládací podmínkou“, ale pouze zde uvedenou skutečnost, že žalovaný při ukončení podnikatelské činnosti P. P. převezme zpět jak objekt autoservisu, tak i zaměstnance – členy družstva, kteří v tento okamžik u uvedeného podnikatele pracovali. Takto formulované ustanovení podle jeho názoru „nemá ani veškeré esenciální náležitosti nezbytné ke vzniku pracovní smlouvy a ani je mít nemůže, neboť vůle účastníků k tomuto právnímu úkonu nesměřovala“. Smyslem citovaného ustanovení totiž bylo zajistit členům družstva zaměstnání jako podmínku zachování členství v družstvu bez ohledu na druh práce, přičemž „z použité textace nelze dovodit“ ani sjednání místa výkonu práce a ani den nástupu do práce. Proto ani výzva žalovaného učiněná žalobci dne 5.6.1998, že pokud má zájem, může nastoupit do zaměstnání k žalovanému „třeba hned 6.6.2001“, neměla základní náležitosti pracovní smlouvy, „když k tomuto úkonu opět ani směřovala, neboť šlo pouze o nabídku ze strany žalovaného, právě v duchu dohody ze dne 29.9.1998“. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]. Uvedené neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.] a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
V posuzovaném případě žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobě na uložení povinnosti k zaplacení částky 4.533,- Kč. Dovoláním dotčeným rozsudkem bylo tedy rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání není v posuzovaném případě podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, protože zákon v takovém případě - jak vyplývá z ustanovení §237 odst. 2 o.s.ř - nepřipouští dovolání ani na základě rozhodnutí dovolacího soudu (přípustnost dovolání nezakládá nesprávné poučení o dovolání udělené v závěru rozhodnutí odvolacího soudu bez přihlédnutí k uvedenému zákonnému omezení), je nepochybné, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5, věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. července 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu