ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.621.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 621/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců A) J. P., B) F. K., C) J. K., D) K. W., E) A. L., F) J. V., G) J. J., H) K. F. a I) F. K., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) S. ž. d. c., státní organizace, a 2) Č. d., a. s., o zaplacení stravného, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 22/2000, o dovolání žalobců A), C), D), E), G), H) a I) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2002, č.j. 16 Co 196/2002-194, takto:
I. Řízení o dovolání žalobců D) a G) se zastavuje.
II. Dovolání žalobců A), C), E), H) a I) se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali, aby jim žalované (jejich právní předchůdkyně Č. d., státní organizace) zaplatily náhradu stravného ve výši žalobci A) J. P. 110.839,10 Kč, žalobci B) F. K. 99.867,60 Kč, žalobci C) J. K. 118.531,43 Kč, žalobci D) K. W. 111.832,- Kč, žalobci E) A. L. 117.486,60 Kč, žalobci F) J. V. 118.690,10 Kč, žalobci G) J. J. 115.304,40 Kč, žalobci H) K. F. 109.351,50 Kč a žalobci I) F. K. 109.213,20 Kč, všem s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně od 1. 11. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodňovali zejména tím, že jako zaměstnancům žalovaných (jejich právní předchůdkyně) jim zaměstnavatel přestal počátkem října 1998 vyplácet cestovní náhrady při pracovní cestě, což zdůvodnil tím, že „údajně přistoupili na dohodu o změně pracovní smlouvy, kterou bylo pro účely cestovních náhrad dohodnuto pravidelné pracoviště v žst. Ch.“. Do té doby bylo běžnou praxí, že jim náhrada stravného při zahraniční pracovní cestě - při práci v železniční stanici Ch. - byla v zákonné výši vyplácena. Žalobci jsou přesvědčeni, že „žst. Ch.“ se nestala jejich pravidelným pracovištěm pro účely cestovních náhrad, neboť toto pravidelné pracoviště nebylo řádně mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem sjednáno. Změny pracovních smluv ze dne 18. 8. 1998 jsou neplatné z důvodu „absence svobodné vůle zaměstnanců“ a z důvodů neurčitosti a nesrozumitelnosti listiny.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 11. 2001, č.j. 19 C 22/2000-160, žaloby zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedeného dokazování zjistil, že žalobci, jako zaměstnanci právní předchůdkyně žalovaných, uzavřeli dohody o změně pracovních smluv datované dne 18. 8. 1998, podle nichž sjednali pravidelné pracoviště podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb. platně tak, že pravidelným pracovištěm pro účely zákona o cestovních náhradách je v jejich případě železniční stanice Ch. Výpovědi žalobců ve vztahu ke slovnímu vyjádření „…a k ní přilehlý obvod vozmistrovské služby“ vyhodnotil jako nevěrohodné a účelové, neboť význam uvedeného slovního vyjádření je „naprosto zřejmý“ jednak z provozního řádu „DKV B.“ a zejména pak z čl. 123 přílohy k provoznímu řádu pracoviště „PPS Ch.“ ze dne 31. 5. 1996 a popisu pracovní činnosti vozmistrů „PPS Ch.“ ze dne 17. 5. 1996. Při interpretaci uvedeného slovního vyjádření přihlédl současně k tomu, že následně bylo listinou označenou jako „pravidelná pracoviště vozmistrů PPV B. pro účely zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů“, která obsahuje „tabulky s uvedením železniční stanice, jmény zaměstnanců, datem a podpisy“, upřesněno, který zaměstnanec a ve které železniční stanici s přilehlým obvodem pro výkon vozmistrovské služby, má pravidelné pracoviště pro účely zákona o cestovních náhradách; v případě žalobců A) až I) se jedná o železniční stanici Ch. Námitku, že na žalobce byl při uzavírání těchto dohod vyvíjen nátlak ze strany nadřízených, odmítl s tím, že žádný z žalobců konkrétně neuvedl, který nadřízený a jakým způsobem na něj nátlak vyvíjel. Za důvodnou nepovažoval ani námitku, že k uzavření smluv došlo v rozporu s pravidly slušnosti a občanského soužití a že žalobci se těmito právními úkony předem vzdali svých práv. Uzavřením dohod o změně pracovní smlouvy se pouze sjednotilo postavení všech vozmitstrů organizační jednotky žalovaného „DKV O.“ z hlediska poskytování cestovních náhrad a uvedenými dohodami sjednali účastníci toliko místo pravidelného pracoviště pro účely zákona o cestovních náhradách, v důsledku čehož „sice ztratili nárok na stravné za zahraniční pracovní cesty, ale touto dohodou se předem nevzdali žádného práva, které by jim mohlo teprve v budoucnosti vzniknout“. Takto dohodnutá pravidelná pracoviště pro účely zákona o cestovních náhradách považoval soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, za předsunuté pohraniční odbavovací stanoviště na území sousedního státu určené podle mezinárodní smlouvy [podle přílohy I. písm. b) bod 3 dohody mezi vládnou České republiky a vládou Polské republiky o hraničních přechodech, přechodech na turistických stezkách protínajících státní hranice a zásadách překračování státních hranic mimo hraniční přechody podepsané dne 22. 11. 1996 ve Varšavě, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 23/1998 Sb.]. Dovodil dále, že ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, se nevztahuje pouze na zaměstnance celní správy, ale na všechny zaměstnance při výkonu práce na předsunutém pohraničním odbavovacím stanovišti, které je jejich pravidelným pracovištěm; v této souvislosti poukázal na důvodovou zprávu k zákonu č. 125/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb. Protože se žalobci domáhali zaplacení stravného za období, kdy vykonávali práci na „PPS Ch.“, která byla jejich pravidelným pracovištěm v souladu s ustanovením §1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, nárok na stravné jim nevznikl.
K odvolání žalobců A), C), D), E), G), H) a I) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 9. 2002, č.j. 16 Co 196/2002-194, rozsudek soudu prvního stupně, s výjimkou výroků týkajících se žalobců B) a F), potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná dohoda o pravidelném pracovišti pro účely zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách. Připomněl, že dohody o sjednání pravidelného pracoviště nebyly uzavírány s novými zaměstnanci, jimž nejsou známy poměry u zaměstnavatele, neboť žalobci byli dlouholetí zaměstnanci, kteří znali organizaci za svého zaměstnavatele, byli pravidelně proškolováni a věděli, že nastupují na směnu v železniční stanici Ch. K ní přilehlý obvod vozmistrovské služby vyplývá z přílohy k „Provoznímu řádu pracoviště PPS Ch.“ ze dne 31. 5. 1996 a z „Pracovní činnosti vozmistrů“ ze dne 17. 5. 1996. S těmito dokumenty, které stanovují i obvod pracoviště a pracovních úkolů vozmistrů, byli žalobci prokazatelně seznámeni. Souhlasil také se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci neprokázali, že by na ně před uzavřením dohody o změně pracovní smlouvy byl ze strany nadřízených vyvíjen nátlak. Za přiléhavé a správné považoval i zdůvodnění soudu prvního stupně, proč uvedené změny pracovní smlouvy neodporují zákonu ani jej neobchází nebo se jinak nepříčí zájmům společnosti. Za mylný posoudil názor žalobců, že ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 125/1998 Sb., se vztahuje pouze na celní orgány; rovněž zde odkázal na správné závěry soudu prvního stupně, které jsou v souladu s důvodovou správou k zákonu č. 125/1998 Sb. Protože žalobci vykonávali práci na pohraniční přechodové stanici Ch., která byla jejich pravidelným pracovištěm, podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, nárok na stravné jim při této práci nevznikl.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalobci A), C), D), E), G), H) a I) namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť přesto, že byly provedeny listinné důkazy označené jako „sjednání pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad“, datované koncem května a počátkem června 2000, v rozporu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. soud prvního stupně i odvolací soud se jimi nezabýval. Nesprávné právní posouzení věci spatřují dovolatelé v tom, že podle jejich názoru nelze z ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, dovodit, že by toto ustanovení bylo možno vztáhnout na zaměstnance jiných subjektů, než na zaměstnance celnice, případně jiných státních orgánů pracujících v místě celnice. Dále jsou přesvědčeni, že soudy nesprávně vyhodnotily platnost dohod o změně pracovních smluv ze dne 18. 8. 1998, zejména v tom, že výpovědi všech žalobců byly posouzeny jako účelové a nevěrohodné, ačkoliv svědci žalovaných z titulu svého postavení u žalovaných měli evidentní zájem na výsledku sporu. Ujednané ustanovení o pravidelném pracovišti formulované jako „železniční stanice, kde pravidelně nastupujete na směnu a k ní přilehlý obvod vozmistrovské služby“, je podle jejich názorů ustanovením neurčitým a nesrozumitelným. Smlouvy jsou neplatné též z hlediska ustanovení §242 odst. 1 písm. b) zák. práce, neboť na žalobce byl činěn nátlak, když jim přednosta vzkázal, že „kdo listinu nepodepíše, bude přeřazen na jiné pracoviště“, a ve fonogramech „vedoucí PPV“ upozorňuje vozmistry, aby „se dostavili k vyzvednutí a podepsání dohody pracovní smlouvy“. Nepřesvědčivé a s nedostatečnou argumentací je podle jejich názoru odůvodnění soudů ohledně případné neplatnosti smluv z hlediska ustanovení §242 odst. 1 písm. a) zák. práce. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení, případně k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
V průběhu dovolacího řízení došlo k zániku původní žalované Č. d., státní organizace. Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 2. 5. 2003, č.j. 19 C 22/2000-240, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na straně žalovaného ve vztahu k žalobcům A), H) a I) se S. ž. d. c., státní organizaci, a ve vztahu k žalobcům C), D), E) a G) s obchodní společností Č. d., a. s. Dovolací soud proto nadále v řízení jako s žalovanými jednal se S. ž. d. c., státní organizací a s obchodní společností Č. d., a. s.
Podáním ze dne 27. 1. 2003, doručeným soudu prvního stupně dne 29. 1. 2003 žalobci D) K. W. a G) J. J. vzali své dovolání výslovně zpět.
Protože dovolání žalobců D) a G) bylo vzato zpět, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolací řízení o dovoláních žalobce D) a G) podle ustanovení §243b odst. 5 věty druhé o.s.ř. zastavil.
Nejvyšší soud České republiky se dále po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. tedy přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobci ve svém dovolání převážně právní názor odvolacího soudu (aplikaci ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, na soudem zjištěný skutkový stav) nezpochybňují. I když uvedli, že uplatňují pouze dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou většiny jejich námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům soudy přihlížely, a jak tyto důkazy hodnotily. Dovolatelé na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírají vlastní skutkové závěry (zejména, že dohody ze dne 18. 8. 1998 byly uzavřeny pod nátlakem a že z listinných důkazů a výpovědí účastníků a svědků nelze dovodit, co bylo ujednáno mezi účastníky jako pravidelné pracoviště), na nichž pak budují své vlastní a od soudů odlišné právní posouzení věci (že ujednání ze dne 18. 8. 1998 o pravidelném pracovišti pro účely cestovních náhrad je neplatné). Tím, že dovolatelé na odlišných skutkových závěrech budují odlišný právní názor na věc, nezpochybňují právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, jež byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalobců v tomto směru tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzovaném případě soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění nepodléhá přezkumu dovolacího soudu – srov. §241a odst. 2 a §242 odst. 3 o.s.ř.), že žalobci jako zaměstnanci žalovaných (jejich právní předchůdkyně) pracovali na železniční stanici Ch., která se nachází na území Polské republiky. Dohodami o změně pracovní smlouvy ze dne 18. 8. 1998 ujednali se svým tehdejším zaměstnavatelem, že „pro účely náhrad cestovních, stěhovacích a jiných výdajů je sjednaným pravidelným pracovištěm: železniční stanice, kde pravidelně nastupujete na směnu, a k ní přilehlý obvod vozmistrovské služby“.
Za této situace odvolací soud řešil mimo jiné právní otázku, zda ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, se vztahuje pouze na celní orgány nebo i na jiné zaměstnance jiných zaměstnavatelů, kteří vykonávají práci na předsunutém pohraničním odbavovacím stanovišti na území sousedního státu určeném podle mezinárodní smlouvy. Uvedená právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu v této části rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobců proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalobců není opodstatněné.
Podle ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění od 1. 7. 1998, tedy od účinnosti zákona č. 125/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb. (dále též jen „zákon o cestovních náhradách“), náhrady podle tohoto zákona se neposkytují zaměstnancům při výkonu práce na předsunutém pohraničním odbavovacím stanovišti na území sousedního státu určeném podle mezinárodní smlouvy, které je jejich pravidelným pracovištěm (§2 odst. 3).
Pravidelným pracovištěm se pro účely tohoto zákona rozumí místo dohodnuté se zaměstnancem; není-li takové místo dohodnuto, je pravidelným pracovištěm místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě (§2 odst. 3 věta první zákona o cestovních náhradách).
Materiálním znakem právní normy, jako jednoho z pravidel lidského chování, jsou její regulativnost, právní závaznost, vynutitelnost státní mocí a obecnost. Obecností právní normy je jednak obecnost co do předmětu právní úpravy, jednak co do subjektu právní normy. Obecnost právní normy z hlediska jejích subjektů spočívá jednak v tom, že právní norma zakládá univerzální povinnost všech subjektů práva zdržet se jakéhokoliv chování, které by bylo s právní normou v rozporu (obecnost „absolutní“), a jednak v tom, že konkrétní pravidlo chování (konkrétní ustanovení právního předpisu) se může týkat i jen určitého počtu subjektů práva (obecnost co do subjektu právní normy „relativní“). Ani tato „relativní“ obecnost právní normy co do jejích subjektů však neznamená, že by právní norma mohla být adresována jmenovitě toliko konkrétním subjektům. Obecnost právní normy z tohoto pohledu spočívá ve způsobu určení subjektů, to znamená v tom, že jsou určeny jako množina subjektů vymezená určitými obecnými znaky (srov. V. Knapp, Teorie práva, C.H.Beck, 1995, str. 147 a násl.).
Z uvedených teoretických východisek mimo jiné vyplývá, že každá právní norma (pravidlo chování) dopadá z hlediska svého konkrétního obsahu na ten okruh adresátů, který je v příslušném pravidle chování výslovně, jako množina subjektů vymezená určitými obecnými znaky, uveden. Neobsahuje-li příslušná právní norma definici (vymezení) okruhu svých adresátů, platí, že zakládá univerzální povinnost všech subjektů práva dodržovat takové pravidlo chování a že za nedovolené považuje chování těchto subjektů, které by bylo s právní normou v rozporu.
Z ustanovení §1 odst. 1 zákona o cestovních náhradách vyplývá, že v něm upravená pravidla chování se týkají (jsou adresovány):
a) zaměstnancům v pracovním poměru,
b) členům družstev, u nichž je pracovní vztah podmínkou členství,
c) zaměstnancům činným na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, je-li to dohodnuto,
d) fyzickým osobám, o nichž to stanoví tento zákon (§16),
(dále jen „zaměstnanec“).
S ohledem na výše uvedené platí, že není-li z tohoto obecného určení okruhu adresátů pravidel chování obsažených v právní normě (zákoně o cestovních náhradách) uvedena výjimka, týkají se tato pravidla všech takto označených subjektů.
V ustanovení §1 odst. 2 zákona o cestovních náhradách je obsažena výjimka z toho obecného určení okruhu adresátů, která stanoví, že náhrady podle tohoto zákona se neposkytují zaměstnancům označeným v ustanovení §1 odst. 2 zákona o cestovních náhradách. Tito adresáti (zaměstnanci), jako množina subjektů vymezená určitými obecnými znaky, jsou charakterizováni tím, že jsou „při výkonu práce na předsunutém pohraničním odbavovacím pracovišti na území sousedního státu určeném podle mezinárodní smlouvy, které je jejich pravidelným pracovištěm (§2 odst. 3)“. Jenom těmito znaky vymezená skupina zaměstnanců je těmi zaměstnanci, kteří nemohou být adresáty citované právní normy, tedy se jim neposkytují „náhrady podle tohoto zákona“. Žádné jiné, bližší obecné znaky skupiny zaměstnanců, jimž se náhrada podle zákona o cestovních náhradách neposkytuje, v ustanovení §1 odst. 2 obsažena není; zejména toto ustanovení neobsahuje žádné vymezení zaměstnavatelských subjektů, na které by se toto ustanovení mělo vztahovat.
Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že důvodová zpráva k zákonu č. 125/1998 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění zákona č. 44/1994 Sb., uvádí, že se navrhuje „vyloučit poskytování cestovních náhrad zaměstnancům celní správy i ostatním zaměstnancům, kteří vykonávají práci na předsunutém odbavovacím pracovišti na území sousedního státu, určeném podle mezinárodní smlouvy, pokud je toto místo jejich pravidelným pracovištěm“. Důvodová zpráva totiž takto pouze uvádí typický okruh zaměstnanců, na něž ustanovení §1 odst. 2 zákona o cestovních náhradách dopadá, aniž by (což jí ani nepřísluší) sama stanovovala jinak (úžeji) okruh zaměstnanců, jichž se citované ustanovení dotýká.
Nejvyšší soud České republiky proto dospěl k závěru, že ustanovení §1 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o cestovních náhradách, dopadá na všechny zaměstnance, kteří vykonávají práce na předsunutém pohraničním odbavovacím stanovišti na území sousedního státu určeném podle mezinárodní smlouvy, které je jejich pravidelným pracovištěm, bez ohledu na to, kdo je jejich zaměstnavatelem.
Jestliže odvolací soud za skutkového zjištění, že žalobci vykonávali práci v pohraniční přechodové železniční stanici Ch., která byla jejich pravidelným pracovištěm, dospěl k závěru, že jim nelze náhrady podle zákona o cestovních náhradách přiznat, je jeho právní posouzení této otázky správné.
Souhlasit lze s dovolateli v tom, že soud prvního stupně ani odvolací soud v odůvodnění svých rozsudků neuvedly, jak se vypořádaly s důkazy, které provedly listinami označenými jako „sjednání pravidelného pracoviště pro účely cestovních náhrad“, jež byly datovány koncem května a počátkem června r. 2000. I když se v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o.s.ř. k těmto důkazům soudy vyjádřit měly, nemohla mít tato vada za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť pro rozhodnutí o uplatněném nároku stačil závěr o tom, zda byly platné dohody ze dne 18. 8. 1998, v nichž bylo ujednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad mezi žalobci a jejich tehdejším zaměstnavatelem. Otázka, zda později (v květnu či červnu 2000) znovu nebo jinak mezi sebou dohodli pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, neměla na posouzení věci (nároku na vyplacení stravného za období od 1. 10. 1998 do 30. 9. 1999) žádný vliv.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst. 1 o.s.ř., 229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo §229 odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobců A), C), E), H) a I) podle ustanovení §243b odst. 2 části věty první před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 části věty před středníkem o.s.ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemají právo [řízení o dovolání žalobců D) a G) bylo zastaveno a dovolání žalobců A), C), E), H) a I) zamítnuto] a žalovaným které měly v dovolacím řízení plný úspěch a které by tak měly právo na náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení (srov. §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.), v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2004
JUDr. Mojmír Putna, v.r.
předseda senátu