ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.639.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 639/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně D. M., zastoupené advokátem, proti žalované M. Č., zastoupené advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp.zn. 10 C 147/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2003, č.j. 16 Co 152/2003-98, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 10.5.2001 žalovaná sdělila žalobkyni, že s ní okamžitě ruší pracovní poměr podle „§53/1b)“ zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že žalobkyně „i přes dvojí písemné upozornění“ (vytýkací dopis ze dne 13.3.2001 a vytýkací dopis ze dne 31.3.2001) nadále závažným způsobem porušila pracovní povinnosti tím, že „dne 26.3.2001 se opět dostavila do zaměstnání se značným zpožděním a zahájila provoz přepážky o 45 minut později a že kromě toho svévolně opustila pracoviště se zdůvodněním odnášky tržby, aniž jí byl tento úkol přikázán“, dále tím, že „dne 12.4.2001 musela být faxem prostřednictvím SM D. upozorněna, že svévolně odmítá mít zprovozněn mobilní telefon, čímž závažným způsobem porušuje svoji pracovní povinnost“, a tím, že „dne 17.4. odmítla převzít do inventáře mobilní telefon výměnou za náhradní přístroj, což muselo být protokolárně se svědeckou účastní zaznamenáno“.
Žalobkyně se (žalobou podanou u Okresního soudu v Přerově dne 24.5.2001) domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že okamžité zrušení pracovního poměru z důvodu pozdního příchodu do zaměstnání a údajného svévolného opuštění pracoviště dne 26.3.2001 jí žalovaná, u níž pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 12.10.2000 v sázkové kanceláři jako administrativní pracovnice v obsluze terminálu, dala až dne 10.5.2001, tedy po uplynutí jednoměsíční lhůty, a že dalších dvou vytýkaných porušení pracovní kázně se nedopustila. Odcizení mobilního telefonu z přepážky dne 14.2.2001 nezavinila a dne 17.4.2001 odmítla převzít mobilní telefon proto, že z textu předávacího protokolu nebylo patrno, kdo je jeho majitelem a jaké jsou podmínky na zabezpečení proti poškození a ztrátě; převzetí okamžitého zrušení pracovního poměru dne 10.5.2001 proto odmítla podepsat.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 20.9.2001, č.j. 10 C 147/2001-25, žalobě vyhověl a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalovaná je povinna zaplatit ČR „na účet“ Okresního soudu v Přerově na soudním poplatku 1.000,- Kč. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že porušením pracovní kázně ze dne 26.3.2001 se nelze zabývat, neboť uplynula jednoměsíční lhůta stanovená ustanovením §53 odst. 2 zák. práce, a že odmítnutí zprovoznění mobilního telefonu dne 12.4.2001 není natolik závažným porušením pracovní kázně, aby mohlo vést k okamžitému zrušení pracovního poměru; ohledně odmítnutí převzetí mobilního telefonu žalobkyní dne 17.4.2004 dovodil, že žalobkyně neměla vytvořeny podmínky pro zabezpečení tak drahého přístroje. Okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce proto považoval za neplatný právní úkon.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne „22.1.2001“ (správně ze dne 22.1.2002), č.j. 16 Co 2/2002-43, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací se ztotožnil se soudem prvního stupně v názoru, že se nelze zabývat žalobkyni vytýkaným porušením pracovní kázně ze dne 26.3.2001, neboť uplynula jednoměsíční lhůta podle ustanovení §53 odst. 2 zák. práce. Soudu prvního stupně však vytkl, že u skutku ze dne 12.4.2001 (který rovněž považoval za porušení pracovní kázně) při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně nepřihlédl ke všem okolnostem, ke kterým přihlédnout měl, a že u skutku ze dne 17.4.2001 nevzal na vědomí tvrzení žalované o zabezpečení mobilního telefonu a neposoudil, zda odmítnutí převzetí mobilního telefonu je či není porušením pracovní kázně; uložil mu, aby se po doplnění dokazování - dojde-li k závěru, že i jednání žalobkyně ze dne 17.4.2001 je porušením pracovní kázně - znovu zabýval intenzitou porušení pracovní kázně u obou vytýkaných skutků a aby ji posoudil ze všech hledisek, které příkladmo vymezil. Upozornil soud prvního stupně, aby žalobkyni - vzhledem k obsahu jejího vyjádření na č.l. 38 spisu - znovu poučil ve smyslu §30 odst. 1 o.s.ř. o možnosti ustanovení zástupce a aby, pokud žalobkyně o jeho ustanovení požádá, o její žádosti rozhodl.
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 10.1.2003, č.j. 10 C 147/2001-71, žalobu zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 5.729,- Kč k rukám advokáta a že Český stát nemá vůči účastnicím právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně po doplnění dokazování dovodil, že jednání žalobkyně dne 12.4.2001 (spočívající v odmítnutí zprovoznit služební mobilní telefon přes pokyn nadřízené) a dne 17.4.2001 (spočívající v odmítnutí převzetí mobilního telefonu výměnou za náhradní přístroj) lze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně, a to zvlášť hrubým způsobem. Při hodnocení intenzity porušení pracovní kázně žalobkyní přihlédl soud prvního stupně zejména k tomu, že žalobkyně dne 12.4.2001 mobilní telefon nezprovoznila úmyslně (proto - jak sama uvedla - aby „přinutila žalovanou k provedení opatření na provozovně“) a že úmyslně odmítla dne 17.4.2001 převzít i jiný mobilní telefon, k tomu, že porušení pracovní kázně dne 12.4.2001 nebylo ojedinělé, a k tomu, že odmítnutím zprovoznit mobilní telefon a odmítnutím převzetí mobilního telefonu (který považoval za pracovní pomůcku nezbytnou k výkonu práce na provozovně žalované) žalobkyní mohla být žalované způsobena škoda, protože ztratila možnost komunikace s provozovnou a se servisním střediskem, a byl ohrožen chod provozovny a zvyšovány náklady na její provoz; naopak nepřihlédl k námitce žalobkyně o nevytvoření podmínek pro úschovu mobilního telefonu na pracovišti, když měl za prokázáno, že přístroj byl po pracovní době uzamykán v trezoru, a když dovodil, že „z povahy a účelu toho přístroje lze po zaměstnanci spravedlivě požadovat, aby tento měl po dobu pracovní doby u sebe“. Uzavřel, že posuzované okamžité zrušení pracovního poměru je platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.9.2003, č.j. 16 Co 152/2003-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 6.407,- Kč k rukám advokáta. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně se jednáním dne 12.4.2001 a dne 17.4.2001 vytýkaným jí v posuzovaném okamžitém zrušení pracovního poměru dopustila porušení pracovní kázně; porušila svou povinnost zaměstnance plnit pokyny nadřízených vydané v souladu s právními předpisy podle ustanovení §73 odst. 1 písm.a) zák. práce. Shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že porušení pracovní kázně žalobkyní dosáhlo intenzity porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Souhlasil s vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce učiněným soudem prvního stupně tak, že přihlédl k osobě žalobkyně, k charakteru práce, kterou vykonávala, k jejímu dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, a k intenzitě porušení konkrétní povinnosti žalobkyně; dovodil, že okolnosti případu odůvodňují závěr, že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni přes porušení pracovní kázně zaměstnávala do uplynutí výpovědní lhůty. Námitky žalobkyně v odvolání, jimiž poukazovala na „rozličná údajná pochybení žalované a uváděla své představy o tom, jak by měla žalovaná správně postupovat“, odvolací soud odmítl s odůvodněním, že nemají na rozhodnutí ve věci, zejména na posouzení intenzity porušení pracovní kázně, žádný vliv.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („jak proti výroku I., kterým byl potvrzen napadený rozsudek soudu prvního stupně, tak i proti souvisejícímu výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení“) podala žalobkyně z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, „zda je zaměstnanec oprávněn odmítnout užívání mobilního telefonu za situace, kdy podle jeho názoru užívání mobilního telefonu při výkonu práce není nezbytné a pro jeho převzetí a užívání zaměstnavatel nevytvořil potřebné podmínky, a současně, zda lze toto odůvodněné odmítnutí užívání mobilního telefonu považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, umožňujícím zaměstnavateli postup dle ust. §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“. Žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), podle kterého bylo odmítnutí zprovoznění mobilního telefonu dne 12.4.2001 a odmítnutí převzetí mobilního telefonu dne 17.4.2001 posouzeno jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně; podle jejího názoru by se mohlo jednat jen o porušení pracovní kázně. Zdůrazňuje, že taková povinnost jí nebyla zaměstnavatelem výslovně uložena, že užívání mobilního telefonu nebylo pro výkon práce obsluhy terminálu společnosti S. a.s., kterou vykonávala, nezbytné a že mobilní telefon nelze považovat za pracovní pomůcku nezbytnou k výkonu práce v dané provozovně, jestliže byla žalovanou zajištěna možnost potřebné komunikace prostřednictvím stacionárního telefonu, což sama žalovaná potvrdila. Vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje žalobkyně v tom, že soud prvního stupně nerozhodl o její „výslovné a opakované“ žádosti o ustanovení zástupce, že, přestože mu byla odvolacím soudem v odůvodnění zrušovacího usnesení uložena povinnost poučit ji ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 o.s.ř. o možnosti ustanovení zástupce, o tomto ji nepoučil, dále v tom, že soud prvního stupně jí nedoručil „obsáhlé písemné vyjádření“ žalované a toto bylo u jednání pouze čteno, a v tom, že nebyla odvolacím soudem předvolána k jednání dne 8.9.2003, při něm byl vydán napadený rozsudek. Pro případ, že by dovolací soud nepovažoval uvedené vady za takové vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jedná se podle názoru žalobkyně, o vady, v jejichž důsledku jí byla nesprávným postupem soudů odňata možnost jednat před soudem (§242 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s ustanovením §229 odst. 3 o.s.ř.). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; tímto rozsudkem soudu prvního stupně přitom bylo rozhodnuto ve věci jinak, než v jeho dřívějším rozsudku ze dne 20.9.2001, č.j. 10 C 147/2001-25, který byl odvolacím soudem zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě tento právní názor odvolacího soudu byl určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nemohou být pokyny odvolacího soudu k doplnění důkazního řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, popřípadě jiné jeho pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce, byť jsou pro soud prvního stupně ve smyslu ustanovení §226 odst. 1 o.s.ř. závazné; takovýto právní názor totiž vede soud prvního stupně jen k tomu, jaké úkony má ve věci učinit, ale žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku posoudit po skutkové a právní stránce a jak ji má rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 10.1.2003, č.j. 10 C 147/2001-71, se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne „22.1.2001“ (správně zřejmě ze dne 22.1.2002), č.j. 16 Co 2/2002-43, vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Podstatou rozhodnutí odvolacího soudu totiž nebyly výtky z hlediska právního posouzení skutkového stavu, nýbrž pokyny k doplnění dokazování a k právnímu posouzení skutečností, které dosud soud I. stupně neposuzoval (aniž odvolací soud sám právní názor zaujal). Odvolací soud tedy neaplikoval na právní vztah mezi účastníky jiné zákonné ustanovení a ani je nevykládal jinak než soud prvního stupně; rozsudek soudu prvního stupně zrušil proto, že spočíval - z hlediska objasnění skutečností významných pro posouzení, zda a jakou intenzitou žalobkyně svým jednáním vytýkaným jí v okamžitém zrušení pracovního poměru porušila pracovní kázeň - na neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Při svém novém rozhodnutí tak soud prvního stupně vycházel ze skutečností, které byly zčásti zjištěny na základě pokynů odvolacího soudu k doplnění řízení až po rozhodnutí odvolacího soudu, a zčásti posuzoval skutečnosti, které, ač byly zjištěny dříve, do svých úvah v předchozím rozhodnutí nezahrnul. Závěr soudu prvního stupně učiněný v rozsudku ze dne 10.1.2003, č.j. 10 C 147/2001-71, že okamžité zrušení pracovního poměru dané žalobkyni žalovanou podle ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce je platným právním úkonem, neboť žalobkyně jednáním uvedeným v dopise ze dne 10.5.2001 (ve dnech 12.4.2001 a 17.4.2001) porušila pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem, nevyplynul z toho, že by jeho právní posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu nelze úspěšně z ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovozovat. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
V projednávané věci řešil odvolací soud právní otázku výkladu ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu hodnocení míry této intenzity.
Ustanovení §53 odst. 1 písm. b) zák. práce - jak uvedl již v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud - patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval. Tyto právní závěry jsou aplikovány i soudní praxí (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 6. 1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8 ročník 1996 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001) a vycházely z nich také soudy obou stupňů v projednávané věci.
Žalobkyně však ve svém dovolání právní posouzení věci soudy [aplikaci ustanovení §53 odst.1 písm.b) zák. práce na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad z hlediska otázky intenzity porušení pracovní kázně a způsobu posuzování míry této intenzity] nezpochybňuje. I když v dovolání uvedla, že [kromě dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.] uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., protože nesouhlasí s právním závěrem soudů, podle kterého bylo odmítnutí zprovoznění mobilního telefonu dne 12.4.2001 a odmítnutí převzetí mobilního telefonu dne 17.4.2001 posouzeno jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání - srov. §41 odst.2 o.s.ř.) a z toho, jak vymezila otázku zásadního právního významu [„zda je zaměstnanec oprávněn odmítnout užívání mobilního telefonu za situace, kdy podle jeho názoru užívání mobilního telefonu při výkonu práce není nezbytné a pro jeho převzetí a užívání zaměstnavatel nevytvořil potřebné podmínky, a zda lze toto odůvodněné odmítnutí užívání mobilního telefonu považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, umožňujícím zaměstnavateli postup dle ust. §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“], je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou námitek dovolatelky je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatelka současně vychází z odlišných skutkových závěrů než odvolací soud a činí z provedených důkazů vlastní skutkové závěry (zejména, že „užívání mobilního telefonu nebylo pro výkon práce obsluhy terminálu společnosti S. a.s. nezbytné“, že „pro jeho převzetí a užívání zaměstnavatel nevytvořil potřebné podmínky“, že „odmítnutí užívání mobilního telefonu bylo důvodné“, že „taková povinnost jí nebyla zaměstnavatelem výslovně uložena“ a že „mobilní telefon nelze považovat za pracovní pomůcku nezbytnou k výkonu práce v dané provozovně, jestliže byla žalovanou zajištěna možnost potřebné komunikace prostřednictvím stacionárního telefonu“) a na nich pak buduje i své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „odmítnutí užívání mobilního telefonu nelze považovat za porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem, umožňujícím zaměstnavateli postup dle ust. §53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce“). Tím, že žalobkyně na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující; žalobkyně tedy těmito námitkami neuplatňuje dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka odvolacímu soudu rovněž vytýká, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívajícími v tom, že „soud prvního stupně nerozhodl o její výslovné a opakované žádosti o ustanovení zástupce“ a že, „přestože mu byla odvolacím soudem v odůvodnění zrušovacího usnesení uložena povinnost poučit ji ve smyslu ustanovení §30 odst.1 o.s.ř., o možnosti ustanovení zástupce ji nepoučil“, dále v tom, že „soud prvního stupně jí nedoručil obsáhlé písemné vyjádření žalované a toto bylo u jednání pouze čteno“, a v tom, že „nebyla odvolacím soudem předvolána k jednání dne 8.9.2003, při něm byl vydán napadený rozsudek“.
Ani případnou existencí dovolatelkou tvrzených vad, které by mohly představovat (kdyby byly důvodné) vady řízení ve smyslu ustanovení §241a odst.1 písm.a) o.s.ř., případně zmatečnostní vady ve smyslu §229 odst. 3 o.s.ř., se dovolací soud nemohl zabývat, neboť tyto vady by samy o sobě nemohly přivodit závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacích důvodů podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně podává dovolání - jak výslovně uvádí – také „proti souvisejícímu výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení“.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu