ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.655.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 655/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce M. K., zastoupeného advokátem, proti žalované E., spol. s.r.o., zastoupené advokátem, o 99.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp.zn. 23 C 151/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2003 č.j. 8 Co 1997/2003-71, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 99.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 30.6.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že byl jmenován s účinností od 1.2.2001 do funkce „vedoucí provozu S. O.“, a v souvislosti s tím byly v „manažerské smlouvě“ ze dne 31.1.2001 a v „příloze č. 1 k roční manažerské smlouvě“ datované téhož dne, sjednány ukazatele pro přiznání roční odměny za rok 2001. Celá roční odměna by podle stanovených kritérií činila částku 113.000,- Kč; protože však pracovní poměr mezi účastníky skončil dne 31.10.2001, vznikl žalobci nárok na zaplacení poměrné části roční odměny za 9 měsíců, t.j. na částku 99.000,- Kč. Žalovaná však svůj závazek splnit odmítá.
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 5.6.2003 č.j. 23 C 151/2002-50 žalované uložil, aby zaplatila žalobci částku 85.168,50 Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1.7.2002 do zaplacení a 3.960,- Kč na náhradě nákladů řízení, žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 2,5% z částky 85.168,50 Kč od 1.7.2002 do zaplacení a o zaplacení úroků z prodlení ve výši 8% z částky 85.168,50 Kč od 30.6.2002 do 1.7.2002 zamítl, a řízení o zaplacení částky 13.831,50 Kč s 8% úrokem z prodlení od 30.6.2002 do zaplacení zastavil. Ve věci samé dospěl k závěru, že na základě čl. III. bodu 3.4 „manažerské smlouvy“ ze dne 31.1.2001 žalobci vznikl nárok na část roční manažerské odměny odpovídající devíti měsícům, během nichž zastával funkci, do které byl jmenován. K námitce, že žalobce nesplnil podmínku uvedenou v čl. III. bod 3.2 „manažerské smlouvy“ (nepřetržité trvání pracovního poměru a výkonu funkce od počátku kalendářního roku) soud prvního stupně uvedl, že „čl. III. bod 3.4 smlouvy je právě ustanovením, jež stanovuje výjimku z dikce bodu 3.2 téhož čl., a žalobci proto nárok na odpovídající část manažerské odměny vznikl“.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 27.11.2003 č.j. 8 Co 1997/2003-71 vyslovil, že rozsudek soudu prvního stupně, který ve výrocích o zamítnutí části příslušenství a o částečném zastavení řízení „zůstal nedotčen“, se mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 85.168,50 Kč s příslušenstvím zamítá, a rozhodl, že „žalované se právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává“. Odvolací soud zdůraznil, že „základem pro posouzení vzniku nároku na základě smlouvy v situaci, kdy žalobce nevykonával funkci po celý rok 2001 (od jeho počátku), tedy byl výklad ustanovení čl. III. manažerské smlouvy“. „Výchozím momentem při výkladu bodu 3.2 a 3.4“ je podle názoru odvolacího soudu skutečnost, že jde o „roční odměnu, tedy o odměnu za práci vykonávanou po celý rok a poskytovanou vedle základní mzdy (nejde tedy o nárokovou část příjmu zaměstnance, která by vyplývala ze zákona, ale část, která vyplývá ze smlouvy). Logicky z této základní úvahy pak vyplývá v čl. 3.2 stanovený požadavek bezpodmínečně nutný pro vznik nároku na odměnu, totiž trvání pracovního poměru ve funkci nepřetržitě po celý rok, tj. od 1.1.2001 do 31.12.2001“. Tato podmínka musí být podle názoru odvolacího soudu „potenciálně splnitelná již v době uzavření smlouvy“, což ovšem v daném případě, kdy k jejímu uzavření došlo až 1.2.2001, nebylo možné. Z toho vyplývá „jediný možný logický závěr, že žalobci nehledě na čl. 3.4 smlouvy nárok na odměnu za rok 2001 nevznikl, neboť byl v tomto konkrétním případě vázán na splnění podmínky nemožné“. „Proto je toto ustanovení manažerské smlouvy za popsané konkrétní situace, kdy smlouva byla uzavírána až 1.2.2001, neplatné a nezpůsobilé založit žalovaný nárok. Na tom nic nemění ani bod 3.4, který sice stanoví výjimky pro vznik nároku i v situaci, kdy netrvá pracovní poměr ve funkci nepřetržitě celý kalendářní rok, ovšem i citovaný čl. předpokládá, že tento pracovní poměr trval od počátku roku (tedy v době vzniku funkce manažera byla potencionálně splnitelná podmínka pro vznik nároku) a že posléze v jeho průběhu dojde k situaci, kdy pracovní poměr skončí, resp. práce není vykonávána pro dlouhodobou, pracovníkem nezaviněnou pracovní neschopnost“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž se „plně ztotožnil s argumentací odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích“. Zdůraznil, že „čl. 3.4 je specifikací čl. 3.2 manažerské smlouvy“ ze dne 31.1.2001, neboť „modelově specifikuje situaci, která se vytvoří tím, že zaměstnanec nepracuje nepřetržitě po celé období předmětného kalendářního roku s tím, že nezavdal k rozvázání pracovního poměru příčinu nedbalostí nebo porušením pracovní kázně“. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil „a vyslovil výrok, kterým by žalobě vyhověl“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat i v současné době – vzhledem k tomu, že žalobce se domáhá uspokojení nároků, které mu měly vzniknout především v roce 2001 - podle ustanovení zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákonů č. 590/1992 Sb., č. 10/1993 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb. a č. 217/2000 (dále jen „zákon o mzdě“), neboť tento zákon upravuje poskytování mzdy a odměny za pracovní pohotovost, jakož i zjišťování a používání průměrného výdělku pro pracovněprávní účely (srov. §1 zákona o mzdě) pro zaměstnance, jejichž platové poměry nestanoví zvláštní předpis (§2 zákona o mzdě), a použití ustanovení §111 až 123 zákona č. 65/1965 Sb. (zákoníku práce) na tyto vztahy je ustanovením §22 zákona o mzdě vyloučeno.
Podle ustanovení §4 odst. 1 zákona o mzdě zaměstnanci přísluší za vykonanou práci mzda. Mzdou se rozumí podle ustanovení §4 odst. 2 zákona o mzdě peněžitá plnění nebo plnění peněžité hodnoty (naturální mzda) poskytovaná zaměstnavatelem zaměstnanci za práci; nepovažují se za ni plnění poskytovaná podle zvláštních předpisů v souvislosti se zaměstnáním, zejména náhrady mzdy, odstupné, cestovní náhrady, výnosy z kapitálových podílů (akcií) nebo obligací a odměna za pracovní pohotovost.
Podle ustanovení §4 odst. 3 zákona o mzdě se mzda především sjednává v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě nebo v kolektivní smlouvě.
Mzda, kterou zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci za vykonanou práci, se sjednává - jak vyplývá z výše citovaných ustanovení zákona o mzdě - především v pracovní smlouvě nebo v jiné smlouvě. V soudní praxi je jako správný přijímán názor (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.10.1998 sp. zn. 2 Cdon 1280/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000, pod. č. 7), že jinou smlouvou ve smyslu ustanovení §4 odst.3 zákona o mzdě je i tzv. manažerská smlouva (tzv. manažerskou smlouvou, která není právními předpisy upravena jako smluvní typ, se v právní praxi obvykle rozumí smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a vedoucím zaměstnancem, u něhož pracovní poměr vzniká jmenováním nebo volbou a který se podílí na vrcholných stupních řízení u zaměstnavatele, jejímž předmětem je úprava mzdových a jiných podmínek, za kterých tento vedoucí zaměstnanec koná svou funkci).
Pro sjednání mzdy v těchto smlouvách právní předpisy stanoví pouze to, že mzda nesmí být dohodnuta nižší než minimální mzda, popřípadě nižší než mzda, která náleží podle kolektivní smlouvy nebo podle zákona o mzdě (srov. §4 odst. 4 větu první a druhou zákona o mzdě); v ostatním zákon o mzdě zaměstnavateli a zaměstnanci umožňuje, aby si mzdu dohodli podle své úvahy (mzdu lze sjednat například jako mzdu měsíční, hodinovou nebo podílovou, jako mzdu, jejíž poskytnutí nebo výše závisí na splnění konkrétních pracovních úkolů, hospodářských výsledků zaměstnavatele nebo jiných hledisek, jako mzdu poskytovanou ve formě příplatků, odměn apod.; uvedené způsoby samozřejmě lze i kombinovat), a neomezuje je ani stanovením nejvyšší přípustné mzdy. Jestliže si účastníci v posuzovaném případě sjednali v „manažerské smlouvě“ (a v její „příloze č. 1“) ze dne 31.1.2001 na dobu od 1.2.2001 do 31.12.2001, že vedle základní měsíční mzdy („měsíčního funkčního platu“) ve výši 21.000,- Kč „při splnění podmínek uvedených v této smlouvě a přílohách, které tvoří nedílnou součást této smlouvy, vznikne vedoucímu zaměstnanci právo na výplatu roční odměny…“, jedná se o platnou smlouvu o mzdě, neboť účastníci postupovali v souladu s pracovně právními předpisy, které jim takové ujednání umožňují.
Podstatou námitek dovolatele je, že nesouhlasí s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy vztahující se ke sjednaným smluvním podmínkám, předkládá vlastní skutkový závěr, na kterém pak buduje svoje vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci; uplatňuje tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Protože soud každý procesní úkon účastníka (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje především podle jeho obsahu, (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), přezkoumal dovolací soud rozsudek odvolacího soudu s ohledem na obsah dovolání jen z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm. a) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor, nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu vyplývá, že při zjišťování podmínek pro vznik nároku na roční odměnu vedoucího zaměstnance za rok 2001 vycházel odvolací soud z úvahy, že „základem pro posouzení vzniku nároku na základě smlouvy v situaci, kdy žalobce nevykonával funkci po celý rok 2001 (od jeho počátku), tedy byl výklad ustanovení čl. III. manažerské smlouvy“, a na základě zjištění vycházejících z uvedeného čl. III. bodu 3.2 „manažerské smlouvy“ po skutkové stránce dovodil, že jako „požadavek bezpodmínečně nutný pro vznik nároku na odměnu“ bylo sjednáno „trvání pracovního poměru ve funkci nepřetržitě po celý rok“, a že na tomto závěru „nic nemění“ ujednání v čl. III. bodu 3.4, neboť i toto ustanovení „předpokládá, že tento pracovní poměr trval od počátku roku“. Takovéto hodnocení důkazů vycházející výlučně z obsahu čl. III., bodů 3.2 a 3.4 však nelze považovat za odpovídající zákonu. Odvolací soud totiž nehodnotil všechny důkazy provedené v řízení u soudu prvního stupně a v řízení odvolacím, které se vztahovaly k rozhodné skutkové otázce (každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti), nýbrž jen okolnosti svědčící ve prospěch zaujatého závěru. Do procesu hodnocení důkazů nezahrnul skutečnosti, které uvedenému skutkovému závěru odvolacího soudu odporují, a s těmito důkazy se nevypořádal. Jedná se zejména o okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena (srov. §240 odst. 3 zák. práce), tj.skutečnost, že k jejímu uzavření došlo 31.1.2001, a že za této situace by bylo ujednání o ročních odměnách v čl. III. zcela zbytečné a projev vůle účastníků vážící vznik nároku na trvání výkonu funkce od počátku roku 2001 naprosto nelogický. Nabízejí-li některé svědecké výpovědi jako vysvětlení okolnost, že uvedené ujednání je důsledkem toho, že „manažerská smlouva byla formulářová“ a že se jednalo „o standartní postup stejný pro všechny manažery“, příslušelo zahrnout do procesu hodnocení důkazů otázku, proč za této situace, kdy nárok na roční odměny neměl být od počátku dán, bylo přesto přijato dne 31.1.2001 další ujednání – „Příloha č. 1 k roční manažerské smlouvě“, výslovně uzavřené mezi účastníky, jímž se pro žalobce stanoví ukazatele „pro přiznání roční odměny pro rok 2001“. Při úvaze o podmínkách sjednaných pro vznik nároku na roční odměnu z hlediska délky výkonu funkce bylo rovněž namístě hodnotit čl. III. bod 3.2 a 3.4 „manažerské smlouvy“ nejen jednotlivě, nýbrž i v souvislosti s článkem VI., který stanoví, že „tato smlouva se uzavírá na dobu od 1.2.2001 do 31.12.2001“. Skutkové zjištění, že jako „požadavek bezpodmínečně nutný pro vznik nároku na odměnu“ bylo sjednáno „trvání pracovního poměru ve funkci nepřetržitě po celý rok“, jako výsledek takto vadného hodnocení důkazů soudem, neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř. a rozhodnutí soudu založené na takovém skutkovém zjištění proto nemá oporu v provedeném dokazování.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Českých Budějovicích k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1, §243d odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu