ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.658.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 658/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně Mgr. M. Z. advokátky, jako správkyně majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce O. J., spol. s r.o., proti žalovanému P. T., zastoupenému advokátkou, o 245.996,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 11 C 153/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. září 2003 č.j. 16 Co 146/2003-101, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obchodní společnost O. J., spol. s r.o. se žalobou podanou u Okresního soudu v Olomouci dne 9.6.1999 domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 245.996,30 Kč s 26% úrokem od 22.5.1998 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že žalovaný byl u ní zaměstnán podle pracovní smlouvy ze dne 11.5.1998 jako vedoucí provozovny v O. a že měl uzavřenou dohodu o hmotné odpovědnosti. Dne 21.5.1998 žalovaný převzal z pokladny provozovny finanční hotovost ve výši 245.996,30 Kč s tím, že ji měl uložit do banky nebo ve svém bytě, který se nachází přes ulici od sídla provozovny. Žalovaný si však převzatou hotovost ponechal u sebe, uschoval ji do schránky v palubní desce automobilu, s nímž následně vykonal několik jízd, automobil i s uloženými penězi \"opustil\" a posléze \"měl zjistit, že peníze někdo odcizil\". Za škodu, která jí tímto způsobem vznikla, odpovídá žalovaný podle ustanovení §176 zákoníku práce.
Okresní soud v Olomouci - poté, co zjistil, že na majetek obchodní společnosti O. J., spol. s r.o., byl usnesením býv. Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 20.12.2000 č.j. 45 K 87/99-114 prohlášen konkurs a že správkyní majetku patřícího do konkursní podstaty byla ustavena advokátka Mgr. M. Z., která navrhla, aby v řízení bylo pokračováno a která se proto stala žalobkyní na místě úpadce - rozsudkem ze dne 13.11.2002 č.j. 11 C 153/99-80 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 30.765,- Kč a že žalovaný je povinen zaplatit \"státu na účet Okresního soudu v Olomouci\" na náhradě nákladů řízení 527,- Kč. Z provedeného dokazování dovodil, že žalovaný pracoval u obchodní společnosti O. J., spol. s r.o. od 11.5.1998 jako vedoucí provozovny v O. a že téhož dne s ní uzavřel písemnou dohodu o hmotné odpovědnosti, podle níž převzal mimo jiné odpovědnost i za svěřenou \"finanční hotovost\". Dne 21.5.1998 žalovaný \"převzal do své dispozice\" na základě ústního pokynu svého nadřízeného K. Z. částku 245.996,30 Kč, kterou měl \"uložit doma a příští den ji přinést do zaměstnání\". Žalovaný však finanční hotovost uložil do schránky v automobilu, s nímž vykonal několik jízd, po dobu návštěvy u svého lékaře ho opustil a finanční hotovost v něm zanechal; po návratu do automobilu zjistil, že se v něm peníze již nenacházejí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný odpovídá ve smyslu ustanovení §176 odst. 1 zákoníku práce za schodek na svěřených hodnotách ve výši 245.996,30 Kč, neboť bylo prokázáno splnění všech předpokladů pro vznik této odpovědnosti a žalovanému se nepodařilo v řízení prokázat, že schodek vznikl zčásti nebo zcela bez jeho zavinění. Žalovaný je proto povinen žalobkyni škodu nahradit.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8.9.2003 č.j. 16 Co 146/2003-101 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, která jako správná převzal, dospěl k závěru, že všechny předpoklady odpovědnosti za schodek podle ustanovení §176 zákoníku práce byly v posuzované věci splněny, neboť dohoda o hmotné odpovědnosti účastníků byla platně uzavřena, žalobkyni vznikla škoda ve výši 245.996,30 Kč a žalovaný v řízení netvrdil ani neprokázal žádné skutečnosti, pro které by se mohl odpovědnosti částečně nebo úplně zprostit. Podle odvolacího soudu nezbavuje žalovaného odpovědnosti za škodu ani to, že měl finanční hotovost na příkaz svého nadřízeného uložit ve svém bytě a druhý den ji donést zpět na pracoviště, neboť byt žalovaného se nachází přes ulici od sídla provozovny a nebyl tedy žádný důvod k tomu, aby žalovaný převzaté peníze ponechal ve schránce svého automobilu. Námitku žalovaného, že mu zaměstnavatel ve smyslu ustanovení §170 odst. 1 zákoníku práce nezajistil takové pracovní podmínky, aby mohl řádně plnit své pracovní úkoly (neposkytl mu \"ochranku pro odvoz peněz\"), odvolací soud odmítl s odůvodněním, že ke ztrátě finanční hotovosti nedošlo při převozu peněz, ale že byla odcizena z opuštěného vozidla v době vyřizování soukromých záležitostí žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Namítl, že soudy obou stupňů \"neposoudily časové rozlišení, kdy byla podepsána dohoda o hmotné odpovědnosti\"; \"sám žalovaný ve své výpovědi uvedl, že dohoda o hmotné odpovědnosti ani pracovní smlouva nebyly uzavřeny v den, který je uveden na těchto listinách, tj. dne 11.5.1998, ale že byly předloženy žalovanému k podpisu až po události ze dne 21.5.1998, a to spolu s potvrzením, z něhož vyplývá, že žalovaný byl proškolen zástupcem zaměstnavatele o způsobu nakládání s finančními prostředky\". Rovněž \"žádný ze svědků nepotvrdil, že si je vědom, nebo viděl uzavírání pracovní smlouvy nebo dohody o hmotné odpovědnosti s žalovaným\". Soud však otázku, kdy byla dohoda o hmotné odpovědnosti podepsána, \"neprojednal\". Dovolatel dále namítl, že úpadce dal žalovanému příkaz, který \"je neslučitelný s plněním pracovních povinností\", a že \"úpadce nesplnil svoji povinnost zabezpečit pracovní podmínky tak, aby nedošlo k ohrožení zdraví nebo majetku, svojí nečinností tak způsobil vznik škody, a proto odpovídá za škodu, která vznikla\". Protože ke ztrátě finanční částky \"došlo v důsledku zavinění třetí osoby, což žalovaný tvrdil a dokázal, a úpadce nesplnil povinnost vytvořit přiměřené pracovní podmínky, došlo ke škodě bez zavinění žalovaného\". Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl. Uvedla, že soudy obou stupňů správně posoudily skutkový stav věci a že tvrzení žalovaného, že nedošlo k podepsání a uzavření dohody o hmotné odpovědnosti a pracovní smlouvy dne 11.5.1998, tak jak bylo listinami prokázáno, považuje \"za zcela účelově zavádějící\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst.2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaný v projednávané věci - jak vyplývá z obsahu dovolání - právní posouzení věci nezpochybňuje. I když uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází z nesprávného právního posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř], z obsahu dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy a k jakým skutkovým závěrům z provedených důkazů dospěl. Dovolatel na rozdíl od skutkových zjištění soudů obou stupňů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (o tom, že \"dohoda o hmotné odpovědnosti nebyla uzavřena v den, který je uveden na dohodě, 11.5.1998, a nebyla podepsána v době události, ale až 22.5.1998\" a že \"zaměstnavatel nesplnil svoji povinnost zabezpečit pracovní podmínky tak, aby nedošlo k ohrožení zdraví nebo majetku, nevytvořil přiměřené pracovní podmínky týkající se finanční hotovosti\"). Na těchto skutkových závěrech pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (podle kterého \"dohoda o hmotné odpovědnosti se na žalovaného nevztahuje\", \"zaměstnavatel odpovídá za vzniklou škodu v důsledku nesplnění své povinnosti\" a \"ke škodě došlo bez zavinění žalovaného\"). Tím, že dovolatel na vlastních (odlišných) skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není dovolání přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaný nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu