ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.749.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 749/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce J., spol. s r.o., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. D., zastoupenému advokátem, o 69.289,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 5 C 205/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 17. prosince 2002, č.j. 15 Co 542/2002-90, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3. 345,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 69.289,85 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 1. 1. 1999 do zaplacení. Žalobu odůvodnil zejména tím, že žalovaný byl zaměstnancem žalobce a jeho pracovní poměr byl ukončen okamžitým zrušením pracovního poměru dne 2. 12. 1998. V době trvání pracovního poměru žalovaný způsobil žalobci škodu tím, že v šesti případech převzal od žalobce finanční hotovost jako „výbavu na zahraniční služební cesty“ a následně na základě jednotlivých vyúčtování nevrátil částky v celkové výši žalobou požadované.
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 29. 6. 2001, č.j. 5 C 205/2000-27, žalobě vyhověl a žalovanému uložil nahradit žalobci náklady řízení 13.072,- Kč „na účet právního zástupce žalobce“. Vycházeje z rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 3. 2000, sp.zn. 2 T 409/99, jímž byl žalovaný odsouzen pro trestný čin zpronevěry, měl za „postaveno najisto“, že byl spáchán „předmětný trestný čin“ a že jej spáchal žalovaný. Protože listinnými důkazy založenými v trestním spise nebylo zjištěno, že by žalobce jako zaměstnavatel žalovanému při výplatě nějaké částky na uhrazení způsobené škody strhával a protože proti nároku žalobce nebylo možné úspěšně uplatnit kompenzační námitku, dospěl k závěru, že žaloba je v celém rozsahu důvodná.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 24. 1. 2002, č.j. 15 Co 756/2001-46, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že se náležitě nevěnoval zjištění, jaká byla skutečná výše mzdy žalovaného, a že se nevypořádal s důkazy, jež nasvědčovaly tomu, že při výplatě mzdy byly žalovanému žalobcem určité částky měsíčně strhávány. Tím, že provedl jen část důkazů, a to pouze těch, které svědčily ve prospěch žalobce (ač žalobce již ve svém vyjádření navrhl provedení dalších listinných důkazů založených v trestním spise), zůstalo řízení neúplné a soud prvního stupně se ani nemohl zabývat rozpory, které by případně přinesla další skutková zjištění, kdyby důkazní řízení bylo provedeno bezchybně. Protože provedením dosud neprovedených důkazů přímo odvolacím soudem by bylo účastníkům odňato právo domáhat se přezkumu skutkových zjištění, musí se nejprve v tomto směru dokazováním zabývat soud prvního stupně.
Okresní osud v Táboře rozsudkem ze dne 11. 6. 2002, č.j. 5 C 205/2000-71, řízení o zaplacení částky 12.227,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení zastavil, žalovanému uložil zaplatit žalobci 31.591,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení, žalobu na zaplacení dalších 25.526,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Z provedených důkazů (výpovědi svědkyně V. P. a údajů na výplatním sáčku žalovaného a na jeho mzdovém listě), jakož i z tvrzení zástupců žalobce a z toho, že žalovaný v průběhu řízení sám připustil, že byla pro něj rozhodující výše vyplacené částky, bez ohledu na to, zda se jednalo o mzdu nebo zda v této částce byly zahrnuty i diety, a dále z toho, že v přípravném řízení jako obviněný dne 12. 7. 1999 uvedl, že jeho základní plat byl ve výši 3.500,- Kč a zbytek platu tvořily diety, dovodil, že mezi účastníky byla dohodnuta základní mzda ve výši minimální mzdy; byly-li žalovanému vypláceny vyšší částky, jednalo se o náhradu diet. Protože jediným dokladem o existenci dluhů žalovaného vůči žalobci je doklad ohledně částky 31.591,- Kč za vyúčtování cesty do Moskvy a zpět a protože žalovaný nijak neprokázal své tvrzení, že dluh vůči žalobci byl již uhrazen, považoval za oprávněnou pouze požadovanou částku 31.591,- Kč. Ohledně částky 12.227,- Kč s příslušenstvím řízení zastavil, neboť žalobce v tomto rozsahu vzal žalobu zpět; sám zjistil, že některé dlužné částky byly již žalovaným uhrazeny. Ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 17. 12. 2002, č.j. 15 Co 542/2002-90, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci 31.591,- Kč s příslušenstvím a ve výroku, jímž byla žaloba ohledně dalších 25.526,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, změnil tak, že žalovaném uložil zaplatit žalobci částku 46.677,85 Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 1. 1999 do zaplacení a že žalobu na uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci dalších 10.385,- Kč s 15% úrokem z prodlení od 1. 11. 1999 do zaplacení zamítl, uvedl, že ve výroku o částečném zastavení řízení zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a rozhodl, že žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že základní plat žalovaného činil 3.500,- Kč a zbytek tvořily diety, neboť tento závěr měl oporu v provedených důkazech, a skutečnost pobíraných diet nezpochybnil v závěru jednání před soudem prvního stupně ani sám žalovaný. Mezi účastníky nebyl spor ani o tom, že žalobci vznikla škoda v žalované částce, a spornou se stala výhradně otázka, zda a v jaké výši byla škoda žalovaným uhrazena. Vycházeje dále z toho, že pouze v rámci trestního řízení žalobce doložil „přehled“ jednotlivých jízd a částek, které měl žalovaný vrátit s uvedením částek z jeho mzdy stržených, z toho, že nepořádek ve mzdových dokladech byl jak u žalobce, tak u žalovaného, a z toho, že „hodnocení důkazů, které ve sporném řízení vyzní v závěr, že pravdivost skutkových tvrzení nelze ani vyloučit ani potvrdit, vede k tomu, že rozhodnutí vyzní nepříznivě pro účastníka, pravdivost jehož tvrzení měla být prokázána“, a že v projednávané věci měl právě žalovaný prokázat, že vzniklou škodu žalobci uhradil a že objektivně neexistuje žádný hodnověrný důkaz, z něhož by soud mohl bez pochybnosti ohledně úhrady na způsobenou škodu vycházet, dospěl k závěru, že, tvrdí-li sám žalobce, že ze mzdy bylo žalovanému sraženo 22.612,- Kč a původní žaloba byla omezena pouze o částku 12.227,- Kč, není žaloba důvodná ohledně částky 10.385,- Kč; ohledně zbývající platební povinnosti ve výši 46.677,85 Kč s příslušenstvím žalovaný neprokázal, že by ji žalobci uhradil. Proto mu uložil tuto částku žalobci zaplatit.
V dovolání proti rozsudku odvolacího soudu žalovaný namítá, že žalobce měl v „absolutním nepořádku“ mzdovou evidenci, kterou nejen řádně nevedl, ale poté, co žalovaný uhradil své dluhy, ji zničil. Podle jeho názoru je nutno za mzdu žalovaného považovat i „tzv. diety, tj. odměnu za km jízdy sólo nebo s vlekem“. Připomíná, že statutární zástupci žalobce se k věci jinak vyjadřovali v trestním a jinak v občanskoprávním řízení a že jejich tvrzení jsou rozporná a tedy neurčitá. Naproti tomu žalovaný od počátku tvrdí, že dluh, který měl vůči žalobci, zcela uhradil, i když nepožadoval po žalobci doklady o takto provedených platbách, neboť spoléhal na jeho poctivost. Je přesvědčen, že rozsudek odvolacího soudu vychází z „nesprávného věcného a posléze i právního posouzení věci“, a proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl, případně zamítl. Podle jeho názoru dovolání není přípustné, neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně z větší části pouze formálně, fakticky totiž jde co do částky 31.591,- Kč s příslušenstvím o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně; toliko ohledně částky 15.086,85 Kč jde o změnu rozhodnutí soudu prvního stupně. Z tohoto důvodu by dovolání mohlo být přípustné jen proti výroku týkajícímu se částky 31.591,- Kč s příslušenstvím, avšak jen kdyby se jednalo o otázku zásadního právního významu, což dovolatel ani netvrdí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, kterým byla žaloba ohledně částky 10.385,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 1. 1. 1990 do zaplacení zamítnuta. Rozsudkem odvolacího soudu v této části nemohla být žalovanému způsobena újma na jeho právech, neboť jeho požadavku (aby byla žaloba zcela zamítnuta) bylo v tomto rozsahu vyhověno. Z tohoto pohledu tedy žalovaný nemůže mít objektivně vzato žádný skutečný zájem, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno.
K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není žalovaný oprávněn (subjektivně legitimován). Nejvyšší soud ČR proto jeho dovolání v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalovaný dále subjektivně přípustným dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Vzhledem k tomu, že měnícím výrokem odvolací soud zčásti o právech a povinnostech účastníků rozhodl stejně (oba soudy shodně rozhodly o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 31.591,- Kč), je v této části rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím a pouze v části, v níž odvolací soud rozhodl o právech a povinnostech účastníků odlišně od soudu prvního stupně (ohledně částky 15.086,85 Kč odvolací soud žalobě vyhověl, zatímco soud prvního stupně v této části žalobu zamítl), rozsudkem měnícím. V důsledku rozsudku odvolacího soudu došlo tedy ve vztahu k právům, vymezených rozsudkem soudu prvního stupně (tím, jak odvolací soud rozhodl o odvoláních účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně) k tzv. rozštěpení uplatněných nároků na více práv se samostatných skutkovým základem. Proto je třeba přípustnost dovolání proti jednotlivým částem výroku rozsudku odvolacího soudu posuzovat samostatně.
Ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že bylo žalovanému uloženo zaplatit další částku 15.086,85 Kč, bylo odvolacím soudem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20.000,- Kč. Protože dovolání proti takovému výroku není podle hledisek uvedených v ustanovení §237 o.s.ř. přípustné, je nepochybné, že dovolání směřuje v této části proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaný dovoláním napadá - jak vyplývá z jeho obsahu – rozsudek odvolacího soudu také v té části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o jeho povinnosti zaplatit žalobci částku 31.591,- Kč s příslušenstvím potvrzen.
Přípustnost dovolání v této části podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není dána; i po zrušení původního rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem soud prvního stupně ohledně této částky znovu rozhodl stejně (žalovanému uložil částku 31.591,- Kč s příslušenstvím zaplatit).
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 2 o.s.ř.). Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (a na něm založil své rozhodnutí), které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Protože pouze posouzení právních otázek, které byly v rozhodnutí odvolacího soudu řešeny, může vést k závěru o zásadním významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce, není dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. způsobilým podkladem pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalovaný však ve svém dovolání právní názor odvolacího soudu nezpochybňuje. I když uvedl, že rozsudek odvolacího soudu „spočívá na nesprávném věcném a z toho důvodu i právním posouzení věci“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a většinou i soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil. Dovolatel na rozdíl od skutkového zjištění soudů v dovolání předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že v jeho případě je za mzdu nutno považovat i „tzv. diety – tj. odměnu za km jízdy sólo nebo s vlekem“ a že dluh, který měl vůči žalobci, zcela uhradil), na nichž pak buduje své vlastní a odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že právo na náhradu škody, kterou žalobci způsobil, již zaniklo její úhradou a že žaloba je z toho důvodu nedůvodná). Tím, že dovolatel na odlišných skutkových závěrech buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalovaného tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu event. vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak uvedeno výše – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu, v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, nemá po právní stránce zásadní význam a že tedy proti němu není ani v této části dovolání přípustné. Nejvyšší soud ČR proto dovolání žalobce také v této části – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 3.270,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrad výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 3.345,- Kč. Protože dovolání žalovaného bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalobci tyto náklady nahradit. Žalovaný je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. srpna 2004
JUDr. Mojmír Putna, v. r.
předseda senátu