ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.78.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 78/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátkou, o 79.815,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 14 C 99/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2003 č.j. 16 Co 375/2003-159, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.665,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 79.815,50 Kč s 18% úroky z prodlení od 3.4.1998 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaný u něj pracoval od 1.4.1993 jako vedoucí provozu skladu a že zároveň s pracovní smlouvou byla mezi účastníky uzavřena dohoda o hmotné odpovědnosti, na základě níž žalovaný převzal odpovědnost za finanční i materiálové hospodaření této provozovny. Počátkem roku 1998 při namátkové kontrole účetnictví a skladového hospodářství provozovny žalobce zjistil „neoprávněně vyplacené faktury za nevykonanou práci a za činnosti, které neodpovídaly skutečnosti“ (mj. za čalounické práce, opravu sekačky, opravu střechy skladu, zámečnické práce a za odebranou naftu) v celkové výši 79.815,50 Kč. Po žalovaném, který na výzvy žalobce o vysvětlení nijak nereagoval ani neprojevil zájem o mimosoudní narovnání škod, proto požadoval, aby uhradil škodu vzniklou v souvislosti s porušením jeho právních povinností.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 21.9.2001 č.j 14 C 99/98-114 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci částku 38.957,75 Kč s 18 % úrokem od 1.5.1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení „dalšího úroku ve výši 18% z této částky od 3.4.1998 do 30.4.1998 a zaplacení další částky 40.857,75 Kč s příslušenstvím“ zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že za situace, kdy si žalovaný za trvání pracovního poměru u žalobce vědomě nechal proplácet práce a materiál, které nebyly poskytnuty ve prospěch žalobce, aniž „by takový postup byl mezi účastníky dohodnut“, svým jednáním porušil všeobecnou prevenční povinnost, kterou mu ukládá ustanovení §171 odst. 1 zák. práce. Žalovaný proto podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce odpovídá žalobci za vzniklou škodu, kterou je povinen nahradit ve výši rovnající se „ekvivalentu částek, které byly žalobcem na základě faktur a výdajových dokladů, dle příkazu žalovaného, proplaceny“. Jelikož však z provedených důkazů vyplynulo, že „žalobce nejen, že mohl vědět, ale ve skutečnosti dle soudu věděl, že ke shora popsanému jednání žalovaného dochází“, čímž porušil svou povinnost uvedenou v ustanovení §170 odst. 2 zák. práce (tj. soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám), je podle názoru soudu prvního stupně „na místě omezit odpovědnost žalovaného ve výši jedné poloviny“. Za zcela neopodstatněný pak shledal požadavek žalobce na zaplacení 1.900,- Kč za odebranou naftu, neboť se mu nepodařilo prokázat, že „neoprávněným získáním nafty mu žalovaný způsobil škodu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26.3.2002 č.j. 17 Co 75/2002-126 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném zamítavém výroku ohledně částky 1.900,- Kč s příslušenstvím“ potvrdil, „v napadeném zamítavém výroku ohledně částky 38.957,75 Kč s 18 % úrokem od 1.5.1998 do zaplacení“ a ve výroku o nákladech řízení změnil tento rozsudek tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobci „dále ještě částku 38.957,75 Kč s 18 % úrokem od 1.5.1998 do zaplacení“ a náklady řízení ve výši 6.392,- Kč; současně vyslovil, že „v nenapadeném vyhovujícím výroku a nenapadeném zamítavém výroku ohledně příslušenství za dobu od 3.4. do 30.4.1998 zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že se žalobci nepodařilo prokázat vznik škody ohledně částky 1.900,- Kč za čerpání nafty a tudíž ani důvodnost tohoto nároku. Ztotožnil se rovněž s jeho závěrem o tom, že žalovaný podle ustanovení §172 odst. 1 zák. práce odpovídá za škodu, kterou úmyslně způsobil žalobci tím, že ve svůj prospěch dal proplatit z finančních prostředků žalobce práce, které nebyly provedeny pro žalobce, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal „podmínky pro aplikaci ustanovení §172 odst. 2 zák. práce pro spoluodpovědnost zaměstnavatele“. Odvolací soud zdůraznil, že spoluzavinění zaměstnavatele porušením povinností ve smyslu zmíněného ustanovení „musí vést k přímému vzniku škody“ a spočívá jak v odpovědnosti jiných zaměstnanců zaměstnavatele, tak v okolnostech, které jsou vně zaměstnance, který škodu způsobil. V daném případě (kdy žalovaný způsobil žalobci škodu svým „vědomým zaviněným jednáním“ a tudíž příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním žalovaného je přímo dána) však žalobce vznik škody nijak nezpůsobil a skutečnost, že jednání žalovaného včas neodhalil, nemůže být důvodem pro jeho spoluodpovědnost.
K dovolání žalovaného Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 7.5.2003 č.j. 21 Cdo 2172/2002-146 rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci „dále ještě částku 38.957,75 Kč s 18% úrokem z této částky od 1.5.1998 do zaplacení“, a ve výrocích o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že v daném případě, kdy žalovaný „způsobil žalobci škodu svým vědomým zaviněným jednáním“, zatímco žalobce vznik škody „nijak nezpůsobil“, nejsou „dány podmínky pro aplikaci ustanovení §172 odst. 2 zák. práce pro spoluodpovědnost zaměstnavatele“. Uvedená úvaha podle názoru dovolacího soudu opomíjí, že vytvoří-li zaměstnavatel svou nečinností prokazatelně takovou situaci, která zaměstnanci umožní - nikoli ojediněle, nýbrž soustavně a po delší dobu - působit zaměstnavateli škodu úmyslným jednáním v rozporu s povinností řádně hospodařit s prostředky jemu svěřenými, jedná se o porušení prevenční povinnosti zaměstnavatele soustavně kontrolovat, zda zaměstnanci plní své pracovní úkoly tak, aby nedocházelo ke škodám (§170 odst. 2 zák. práce). Protože za uvedených okolností může být škoda zčásti způsobena také zaměstnavatelem (byť z nedbalosti), je třeba i v těchto případech individuálně vzhledem k okolnostem daného případu posoudit podle ustanovení §172 odst. 2 a §179 odst. 4 zák. práce poměr odpovědnosti zaměstnance (úmyslného škůdce) a zaměstnavatele tak, aby forma a stupeň jejich zavinění našly ve stanoveném rozsahu odpovědnosti své přiměřené vyjádření. Mimo to dovolací soud vytkl odvolacímu soudu, že zatím nelze považovat za podložený jeho skutkový závěr o tom, že žalobce „vznik škody nijak nezpůsobil“, neboť nebylo prokázáno, že o jednání žalovaného věděl a že je toleroval. Chtěl-li se totiž odvolací soud v tomto směru odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně (který naopak dospěl k závěru, že žalobce „nejen, že mohl vědět, ale ve skutečnosti, dle názoru soudu věděl“ o jednání žalovaného, na jehož základě je náhrada škody požadována, a že žalobce „záměrně toleroval praxi“ žalovaného) měl zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy.
Městský soud v Praze nato k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9.9.2003 č.j. 16 Co 375/2003-159 rozsudek soudu prvního stupně „v zamítavém výroku ohledně částky 38.957,75 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení“ potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení 16.750,- Kč „k rukám advokátky“. Odvolací soud „vázán právním názorem o aplikaci ust. §172 odst. 2 zák. práce“ vysloveným v předešlém rozsudku dovolacího soudu „dospěl k závěru, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav, provedené důkazy správně hodnotil“ a na základě těchto skutkových zjištění, od nichž odvolací soud „nemá důvod se odchylovat“ (neboť dokazování před soudem prvního stupně „bylo provedeno procesně korektním způsobem a důkazy byly hodnoceny způsobem, který neodporuje zásadám logického myšlení“), v souladu s argumentací dovolacího soudu, vyjádřenou v obecné rovině k otázce spoluodpovědnosti žalobce na vzniklé škodě, dovodil rovněž správný právní závěr, že spoluodpovědnost žalobce je dána a že „její míru na vzniklé škodě je na místě vyjádřit 50%“. Protože ani „odvolací námitky žalobce nejsou s to správností tohoto závěru otřást“, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o zaplacení částky 38.957,75 Kč s příslušenstvím, představující „míru spoluúčasti žalobce na vzniklé škodě“, která je „odpovídající všem zjištěným okolnostem“, jako věcně správný podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce z důvodu „podle §241 odst. 2 písm. a), b) o.s.ř.“ dovolání, jehož přípustnost dovozoval z „ustanovení §237 odst. 1 písm. a), c) o.s.ř.“. Namítal, že odvolací soud ve shodě s názorem vyjádřeným v předchozím rozsudku dovolacího soudu pouze konstatoval svoje procesní pochybení s tím, že považuje názor vyslovený soudem prvního stupně za správný, aniž by se „věcně vyrovnal s argumentací o spornosti aplikace §170, resp. §172 ods. 2 zák. práce“. Podle jeho názoru vadný procesní postup odvolacího soudu (správně konstatovaný dovolacím soudem) „nemůže vést k meritornímu potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně jen proto, že tamnější argumentace je přesnější – takovýto postup by totiž eo ipso vylučoval přezkoumatelnost věcného zázemí rozhodnutí“. Dovolatel zdůraznil, že povinnost zaměstnavatele obsaženou v ustanovení §170 zák. práce není možné vykládat bez souvislosti k obecné prevenční povinnosti zaměstnance uvedené v ustanovení §171 odst. 2 zák. práce „jako ante povinnost, která ukládá jejímu nositeli neustálou bdělost“, ale „je vhodné jejím výkladem ukládat zaměstnavateli jen takové povinnosti, které je možné po něm spravedlivě požadovat“. Jestliže je zaměstnavatel jako podnikatel povinen jednat s péčí řádného hospodáře, pak do této kategorie jistě spadá nejen jeho péče o zaměstnance a kontrola jejich výkonů, ale i jeho oprávnění určit vedoucí zaměstnance, tj. osoby, kterým více důvěřuje a také jim svěří určité výhodnější a odpovědnější postavení. Byl-li tudíž žalovaný v daném případě vedoucím zaměstnancem s postavením odlišným od běžného zaměstnance a požíval vyšší míry důvěry ze strany žalobce, pak podle názoru dovolatele „nižší míra kontroly, kterou NS považuje za nečinnost, není nečinnost, ale aplikací zákonného zmocnění, které pro vedoucí zaměstnance formuluje obchodní zákoník v §15“. Z tohoto důvodu tedy nebylo v daném případě řádně prokázáno porušení povinnosti zaměstnavatele uvedené v ustanovení §170 zák. práce, které je jedním z předpokladů jeho spoluodpovědnosti na vzniku škody, kdy se výše náhrady škody poměrně upraví (§172 odst. 2 zák. práce). V této souvislosti žalobce namítal, že „žádný právní předpis a ani žádná jemu dostupná judikatura nestanoví ničeho o interpretaci slova poměrně – v žádném případě však nelze říci, že je tím myšleno půl a půl“. Takováto aplikace bez zohlednění vlivu porušení povinnosti zaměstnavatele na chování zaměstnance a celkovou výši škody je „těžko obhajitelná“ i „hrubě nespravedlivá a nectící dikci §172 odst. 2 zák. práce“. Je-li tedy závěrem soudu, že je přípustná aplikace spoluodpovědnosti podle zmíněného ustanovení, „musí být tento názor zdůvodněn zejména věcně a důkazně, a pak právně“ s nezbytným přihlédnutém k obecné prevenční povinnosti zaměstnance, což se však podle názoru dovolatele v posuzovaném případě nestalo. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (tj. o zamítnutí žaloby o zaplacení 38.957,75 Kč s příslušenstvím) potvrzen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům rozhodnutími jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů vyplývá, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti účastníků, o něž v rámci odvolacího řízení šlo, zcela shodně jako soud prvního stupně (oba soudy dospěly k závěru, že s ohledem na míru spoluodpovědnosti žalobce na vzniklé škodě není uplatněný nárok na zaplacení 38.957,75 Kč s příslušenstvím opodstatněný). Z uvedeného je tedy zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu není rozsudkem měnícím, jak se žalobce v dovolání mylně domnívá, nýbrž jde v souladu s jeho označením o rozsudek potvrzující, a proto přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vyplývat nemůže.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. rovněž není dána; i když v průběhu řízení byl odvolacím soudem rozsudek soudu prvního stupně několikrát zrušen, soud prvního stupně v novém rozhodnutí ohledně dovoláním dotčené části předmětu řízení nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku (všemi rozsudky vydanými v této věci ohledně zaplacení částky 38.957,75 Kč s příslušenstvím rozhodl soud prvního stupně stejně – žalobu zamítl).
Za tohoto stavu může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce (tj. pouze tehdy, jde-li o řešení právních otázek). Dovolání v tomto případě (má-li dovolatel zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze proto podat především z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]; z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobce sice v dovolání uvádí, že napadené rozhodnutí „splňuje požadavky dikce §237 odst. 3 o.s.ř. a vykazuje tak zásadní právní význam“, z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) však vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že nesouhlasí se skutkovými zjištěními (především se skutkovým závěrem o tom, že „žalobce porušil svoji povinnost uloženou mu v §170 odst. 2 zák. práce“), z nichž rozsudek odvolacího vychází, a dále s postupem, jakým k nim odvolací soud dospěl. Podstatou jeho námitek je mimo jiné nesouhlas s tím, jak odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) hodnotil provedené důkazy, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatele pro posouzení věci významné. V tomto směru představuje dovolání žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu však nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatel rovněž namítá vadný postup odvolacího soudu, který s tvrzením, že postupuje ve shodě s názorem vyjádřeným v předchozím rozsudku dovolacího soudu pouze označil své dřívější úvahy za chybné a poté „meritorně potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně jen proto, že tamnější argumentace je přesnější“, což podle názoru dovolatele „vylučuje přezkoumatelnost věcného zázemí rozhodnutí“. V uvedené výtce lze spatřovat námitku vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., neboť – jak je z předchozího rozhodnutí dovolacího soudu zřejmé – odvolací soud nebyl zavázán k tomu, aby opustil své dřívější pochybnosti o správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně; měl-li v tomto směru odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, mohl dokazování opakovat nebo je i doplnit. Protože však případná vada řízení (i kdyby byla opodstatněná) spočívající v tom, že se odvolací soud v daném případě mylně domníval, že je zavázán názorem dovolacího soudu ohledně skutkového stavu věci, a proto řízení [i když - jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku ze dne 26.3.2002 č.j. 17 Co 75/2002-126 - předtím měl o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně pochybnosti] nedoplnil, není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy, nelze ji považovat za způsobilý podklad pro úvahu dovolacího soudu, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam, a tedy ani pro posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Protože – jak vyplývá z uvedeného - dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v paušální odměně ve výši 2.590,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb. a č. 484/2000 Sb.), celkem ve výši 2.665,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. června 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu