ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.782.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 782/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce J. Ž., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o 222.113,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 C 32/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. srpna 2003 č.j. 17 Co 352/2003-45 takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 222.113,90 Kč. Žalobu odůvodnil tím, že od 1.2.1992 mu byl rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, orgánu sociálního zabezpečení ze dne 13.2.1992 přiznán příspěvek za službu podle zákona č. 100/1970 Sb. (s tím, že mu bude vyplácen každého 9. dne v měsíci) a počínaje dnem 1.4.1995 mu byla jeho výplata na základě rozhodnutí téhož správního orgánu zastavena. Po opakovaných soudních řízení u Vrchního soudu v Praze, jimiž žalobce na základě správních žalob dosáhl zrušení všech jemu nevyhovujících správních rozhodnutí ohledně uvedeného příspěvku, žalovaná (odbor sociálního zabezpečení) rozhodnutím ze dne 11.3.2002 podle ustanovení §157 odst. 8 zákona č. 186/1992 Sb. uvolnila žalobci od 1.4.1995 výplatu příspěvku za službu s tím, že doplatek tohoto příspěvku za dobu od 1.4.1995 do 31.3.2000 v částce 373.879,- Kč obdrží žalobce v březnu 2002. Protože z odůvodnění rozsudků Vrchního soudu v Praze „je zřejmé, že předmětný příspěvek za službu žalobci náležel ze zákona a žalovaná jej tedy byla povinna vyplácet řádně a včas“, tj. průběžně v období od 1.4.1995 do 31.3.2002, dostala se podle jeho názoru do prodlení a je proto povinna zaplatit mu „v souladu s občanským zákoníkem úrok z prodlení“ v celkové výši 222.113,90 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 10.1.2003 č.j. 6 C 32/2002-28 uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 222.113,90 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 43.947,- Kč. Soud prvního stupně vycházeje z právních názorů vyslovených v rozsudcích Vrchního soudu v Praze ze dne 30.11.1998 č.j. 6 A 31/97-31 a ze dne 30.11.2001 č.j. 6 A 89/99-34 (§135 odst. 2 o.s.ř.), podle nichž má žalobce nárok na příspěvek za službu podle zákona č. 186/1992 Sb., dovodil, že žalovaná, která „svým rozhodnutím ze dne 11.3.2002 uvolnila pod tíhou závaznosti právního názoru správního soudu vysloveném v uvedených rozsudcích výplatu příspěvku za službu zpětně od 1.4.1995, přičemž doplatek příspěvku, který byl do této doby zadržován, resp. nevyplácen, žalobci jednorázově uhradila v měsíci březnu 2002“, se za těchto okolností dostala do prodlení s výplatou příspěvku za službu, a to od 1.4.1995 do 31.3.2002, a že žalobci proto „náleží dle ustanovení §256 odst. 1 zákoníku práce úrok z prodlení stanovený příslušným právním předpisem z nevyplácených částek příspěvku za službu“ v požadované výši.
K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 11.8.2003 č.j. 17 Co 352/2003-45 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil s tím, že „věc se posupuje Ministerstvu vnitra“; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že projednání a rozhodnutí tohoto sporu, jehož předmětem je příslušenství příspěvku za službu, „tj. peněžitý nárok policisty související se skončením služebního poměru“, nenáleží do pravomoci soudu, neboť „jde o věc služebního poměru policisty“ (tedy nikoliv o věc vyplývající ze vztahů uvedených v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř.) a „žádný zákon nedává soudu pravomoc v takové věci rozhodnout (§7 odst. 3 o.s.ř.). Řízení a rozhodování o těchto nárocích je upraveno v z. č. 186/92 Sb. a soudu svěřeno není. To platí i tehdy, jestliže služební poměr již skončil“. Protože „nedostatek pravomoci soudu je neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který musí vést k zastavení řízení (§104 odst. 1 o.s.ř.)“, odvolacímu soudu za této situace nezbylo, než napadený rozsudek zrušit, řízení zastavit a věc postoupit příslušnému orgánu [§221 odst. 1 písm. b) a §221 odst. 2 písm. b) o.s.ř.], jímž „je ten správní orgán, který rozhodoval o příspěvku, jehož příslušenství je předmětem žaloby“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítal, že žalovaný úrok z prodlení jakožto příslušenství peněžitého nároku - příspěvku za službu policisty, je nárokem, který žalobci vznikl ze zákona, „když na prodlení se v souladu s §155 zákona č. 186/1992 Sb. použijí příslušná ustanovení zákoníku práce, tj. zejména §256“, podle kterého, jestliže neuspokojí účastník řádně a včas nárok druhého účastníka, je v prodlení a účastník, jehož peněžitý nárok nebyl řádně a včas upokojen, může požadovat úroky z prodlení ve výši stanovené v občanském zákoníku. Z uvedené je tedy zřejmé, že v okamžiku, kdy se žalovaná dostala do prodlení, vznikl žalobci nárok na úrok z prodlení, a protože jej žalovaná – jak vyplývá z korespondence mezi dovolatelem a ministerstvem vnitra – odmítla vyplatit, je podle jeho názoru „na místě, aby o povinnosti zaplatit dlužnou částku příslušenství rozhodl soud (v souladu s ustanovením §7 o.s.ř.) a nikoliv správní orgán ve správním řízení podle služebního zákona, když tento ani o rozhodování o příslušenství příspěvku za službu nehovoří a nelze z něj ani možnost takového rozhodování vyvodit“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o.s.ř dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzované věci žalobce uplatnil žalobou podanou dne 31.5.2002 u Obvodního soudu pro Prahu 7 nárok na zaplacení příslušenství příspěvku za službu, který mu byl poskytnut nejprve podle ustanovení §§110 až 112 zákona č. 100/170 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, poté podle ustanovení §157 odst. 8 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění zákona č. 33/1995 Sb. Důvodnost uplatněného nároku, který vyplývá z bývalého služebního poměru účastníků, žalobce spatřoval ve skutečnosti, že mu žalovaná nevyplatila příspěvek za službu řádně a včas. Protože z žaloby ani z obsahu spisu nevyplývá, že žalobce míní v tomto případě podávat žalobu nebo opravný prostředek ve smyslu ustanovení §244 a násl. o.s.ř. (ve znění účinném do 31.12.2002), je pro posouzení věci především významné, zda je pro rozhodnutí o tomto nároku uplatněném žalobou na peněžité plnění podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. dána pravomoc soudu.
Podle ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. (ve znění účinném od 1.1.2003, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního) jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon.
Služebně právní vztahy, jichž se uplatněný nárok žalobce týká, vznikaly od rozhodnutí služebního orgánu o přijetí československého státního občana staršího 18 let do služebního poměru (srov. §§3 a 4 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, nyní obdobně §5 odst. 1 a 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky). Od této doby byli náčelníci a velitelé oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným příslušníkům Sboru národní bezpečnosti (nyní policisté - srov. §56 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky) služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a dávat jim k tomuto účelu rozkazy a pokyny (srov. §2 odst. 3 zákona č. 100/1970 Sb., nyní obdobně §2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.). Služební poměr příslušníka Sboru národní bezpečnosti vznikající mocenským aktem služebního orgánu (písemným rozhodnutím o přijetí), byl - stejně jako v součastné době je služební poměr policisty – svojí povahou právním poměrem státně zaměstnaneckým - veřejnoprávním a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišoval od poměru pracovního, který je naopak poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. Vzájemné vztahy účastníků služebního poměru se vyznačují tím, že jeden účastník vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci a tím jako silnější subjekt, který druhému subjektu může jednostranně zakládat jeho práva. Na veřejnoprávní povaze tohoto právního vztahu přitom nemůže ničeho změnit ani způsob, jakým žalobce svůj nárok procesně uplatnil, neboť žaloba ve smyslu §80 písm. b) o.s.ř. o splnění povinnosti je přípustným právním nástrojem jen při uplatňování nároků z právních vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., pro které je charakteristická rovnost účastníků.
Protože se v posuzovaném případě nejedná o věc vyplývající ze vztahů vyjmenovaných v ustanovení §7 odst. 1 o.s.ř., může být dána pravomoc soudu k projednání a rozhodnutí této věci ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř., jen stanoví-li to zákon.
Řízení ve věcech služebního poměru upravoval zákon č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti (předtím, než s účinností od 1.7.1992 ve vztahu k policii a policistům a ke Sboru nápravné výchovy České republiky pozbyl platnosti – srov. §160 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky) tím způsobem, že pravomoc jménem Sboru národní bezpečnosti jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru svěřil ministrům vnitra v oborech jejich působnosti a v rozsahu jimi stanoveném dalším orgánům, náčelníkům a velitelům též v případech stanovených tímto zákonem (dále též jen „služební orgány“). Odvolacím orgánem byl služebně nejblíže nadřízený služebnímu orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Proti rozhodnutí ministra vnitra, nešlo-li o rozhodnutí o odvolání, bylo možno podat rozklad, o kterém rozhodoval ministr vnitra (srov. §117 odst. 1 a 3 zákona č. 100/1970 Sb.). Rozhodnutí služebního orgánu je v právní moci (jak uvádí zákon dále), nelze-li již proti němu podat odvolání (rozklad). Již pravomocné rozhodnutí mohl služební orgán za podmínek uvedených v ustanovení §§124 a 125 zákona č. 100/1970 Sb. zrušit a opětovně rozhodnout ve věci samé.
Na skutečnosti, že řízení ve věcech služebního poměru nebylo svěřeno do pravomoci soudu, nezměnil v následujícím období ničeho ani zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (platný ke dni rozhodování soudů), který v ustanovení §2 odst. 2 obdobně stanoví, že jménem policie jedná a rozhoduje ve věcech služebního poměru podle tohoto zákona ministr vnitra České republiky (dále též jen „ministr“) a v rozsahu jím stanoveném další funkcionáři (dále též jen „služební funkcionář“). Postup uvedených orgánů v rámci řízení ve věcech služebního poměru, včetně opravným prostředků, zmíněný zákon vymezuje v Hlavě deváté pod marginální rubrikou „Ustanovení o řízení“. Soudní praxe přitom vychází z názoru, na němž dovolací soud nemá důvod cokoliv měnit, že pravomoc ministra, příp. služebního funkcionáře, jednat a rozhodovat ve věcech služebního poměru je dána nejen pro věci vzniku, změny či zániku služebního poměru, ale i pro nároky s existencí či zánikem služebního poměru související, a to i v případech, kdy služební poměr skončil (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura roč. 1998, č. 22, pod poř. č. 16, na které poukazuje i odvolací soud v posuzované věci).
Z uvedeného vyplývá, že zákon pravomoc k projednání a rozhodnutí o dané věci (vyplývající ze služebního poměru účastníků) nesvěřuje soudu v rámci občanského řízení sporného ani ve smyslu ustanovení §7 odst. 3 o.s.ř. Závěr odvolacího soudu o „nedostatku pravomoci soudu“ v dané věci je tudíž správný.
Protože usnesení odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (srov. §142 odst. 1, věta první o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. srpna 2004
JUDr. Zdeněk N o v o t n ý, v. r.
předseda senátu