ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.832.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 832/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobce Ing. Š. S. proti žalované České republice – Ministerstvu informatiky se sídlem v Praze 3, Havelkova č. 2, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp.zn. 18 C 247/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2002, č.j. 15 Co 138/2002-95, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisy ze dne 21.1.2000 a ze dne 21.2.2000 žalovaná [její právní předchůdce Úřad pro státní informační systém (posléze s účinností od 1.1.2000 do 31.12. 2002 Česká republika – Úřad pro veřejné informační systémy)] sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst.1 písm.c) zákoníku práce. Důvod k tomuto opatření spatřovala v tom, že rozhodnutím předsedy Úřadu pro státní informační systém č. 12/1999 ze dne 30.7.1999 (o zrušení Organizačního řádu ÚSIS ze dne 4.1.1999 a o vydání nového Organizačního řádu) byla zrušena funkce, kterou žalobce zastával, a že, ačkoli mu byla nabídnuta volná místa v oddělení poskytování informací - funkce vedoucí referent nebo v oddělení soukromého sektoru - funkce vrchní referent, na dohodu o změně pracovního zařazení nepřistoupil; v důsledku toho se stal pro zaměstnavatele nadbytečným.
Žalobce se domáhal (žalobou doručenou soudu dne 31.8.2000 a změněnou podáním ze dne 22.9.2000) určení, že „výpověď daná žalobci dopisem ze dne 21.1.2000 a výpovědi následující, tj. výpověď daná žalobci dopisem ze dne 21.2.2000 a další blíže neurčená výpověď založená u žalované v osobním spise žalobce, pravděpodobně ze dne 1.2. nebo 2.2.2000 (daná uložením v podatelně žalované)“, jsou neplatné. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 4.8.1999 byl odvolán z funkce vedoucího rady, kterou vykonával u žalované (jejího právního předchůdce) na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1999, že dne 21.1.2000 a dne 21.2.2000 mu dala žalovaná výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, aniž mu před podáním výpovědí nenabídla jinou pro něj vhodnou práci. K výpovědi ze dne 21.1.2000 si žalovaná nevyžádala souhlas příslušné odborové organizace a k výpovědi ze dne 21.2.2000 jí tento souhlas nebyl udělen.
Podáním ze dne 18.7.2001 (ještě před zahájením prvního jednání před soudem prvního stupně) žalobce změnil žalobu (správně šlo o částečné zpětvzetí žaloby) tak, že se domáhal určení, že „výpovědi žalobci dopisem žalované ze dne 21.1.2000 a dopisem žalované ze dne 21.2.2000 jsou neplatné“; určení neplatnosti „další blíže neurčené výpovědi založené u žalované v osobním spise žalobce, pravděpodobně ze dne 1.2. nebo 2.2.2000 (dané uložením v podatelně žalované)“, již nepožadoval.
Obvodní soud pro Prahu 3 - aniž reagoval na podání žalobce ze dne 18.7.2001 - rozsudkem ze dne 8.11.2001, č.j. 18 C 247/2000-64, určil, že výpověď daná žalobci dopisem ze dne 21.1.2000 a „výpovědi následující, tj.výpověď daná žalobci dopisem ze dne 21.2.2000“, jsou neplatné, odmítl žalobu na určení, že jsou neplatné „další blíže neurčené výpovědi, založené u žalované v osobním spise žalobce, pravděpodobně ze dne 1.2.2000 nebo 2.2.2000“, a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 2.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná v řízení neprokázala, že žalobce se stal v důsledku organizační změny nadbytečným, a proto výpovědi z pracovního poměru ze dne 21.1.2000 a ze dne 21.2.2000 posoudil jako neplatné. Vycházel přitom ze zjištění, že žalobce na základě pracovní smlouvy ze dne 1.4.1999 vykonával u žalované (její právní předchůdkyně) funkci vedoucího rady, že tato funkce byla rozhodnutím předsedy ÚSIS č. 12/1999 ze dne 30.7.1999 s účinností od 1.8.1999 zrušena, což bylo žalobci sděleno dne 6.9.1999, a že žalovaná nesplnila nabídkovou povinnost, neboť místa, která byla žalobci v této souvislosti nabízena, buď nejsou v organizačním řádu vůbec uvedena, nebo šlo o místa na činnost, která v organizačním řádu není uvedena. Považoval za nesporné, že žalobci byly dány dvě písemné výpovědi z pracovního poměru opírající se o ustanovení §46 odst.1 písm. c) zák. práce; přitom zjistil, že u výpovědi ze dne 21.1.2000 žalovaná nepožádala o předchozí souhlas odborovou organizaci a že s výpovědí ze dne 21.2.2000 vyslovila odborová organizace nesouhlas. Za nesporné považoval i to, že výpovědi z pracovního poměru ze dne 21.1.2000 a ze dne 21.2.2000 byly žalobci doručeny „nejpozději“ dne 7.3.2000 (výpověď ze dne 21.1.2000, která byla žalobci doručována poštou, převzala jeho sousedka) a že návrh na určení neplatnosti těchto výpovědí byl soudu doručen dne 31.8.2000; dovodil proto, že dvouměsíční lhůta k podání žaloby na neplatnost obou výpovědí ve smyslu ustanovení §64 zák. práce byla zachována (výpovědní lhůta začala běžet od 1.4.2000 a uplynula 30.6.2000). Odmítnutí žaloby v části týkající se určení, že jsou neplatné „další blíže neurčené výpovědi, založené u žalované v osobním spise žalobce, pravděpodobně ze dne 1.2.2000 nebo 2.2.2000“, odůvodnil její neurčitostí (§43 odst. 2 o.s.ř.).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. srpna 2002, č.j. 15 Co 138/2002-95, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a „jinak“, tj. ve výroku o určení, že výpovědi dané žalobci dopisy ze dne 21.12.2000 a ze dne 21.2.2000 jsou neplatné, a ve výroku o odmítnutí žaloby o určení, že jsou neplatné „další blíže neurčené výpovědi, založené u žalované v osobním spise žalobce, pravděpodobně ze dne 1.2.2000 nebo 2.2.2000“, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, shodně s ním dovodil, že k první výpovědi z pracovního poměru (datované dnem 21.1.2000) nebyl vyžádán souhlas odborové organizace a ke druhé výpovědi (datované dnem 21.2.2000) nebyl tento souhlas udělen; zdůraznil přitom, že ze strany žalované, na níž spočívá důkazní břemeno, nebylo vedeno dokazování v tom směru, zda lze či nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby žalobce dále zaměstnával. K námitce žalované, která nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně o nesplnění nabídkové povinnosti, uvedl, že podle předložené organizační struktury žalované k 1.11.1999 je „nabídka prvně uvedeného místa [tj. v oddělení poskytování informací (obsluha) funkce vedoucí referent] přinejmenším nesrozumitelná“, neboť „nelze dovodit, které volné místo se v oddělení 65 poskytování informací žalobci nabízí“, a ve vztahu k druhému nabídnutému místu [tj. v oddělení soukromého sektoru (nestrategické konzultace) funkce vrchní referent], že „oddělení soukromého sektoru pak vůbec organizační struktura neobsahuje“. Za správné považoval i závěry soudu prvního stupně o včasnosti podané žaloby, neboť doručení výpovědí jinak než zákonem uvedeným způsobem - prostřednictvím třetí osoby - je neúčinné. Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba podle ustanovení §43 odst. 2 o.s.ř. zčásti odmítnuta, zdůvodnil odvolací soud tím, že „byl vyčerpán žalobní petit v posledně navrženém znění (č.l. 34), tj. rozhodnuto o neplatnosti výpovědí z 21.1.2000 a 21.2.2000, a současně bylo odmítnuto podání žalobce v dříve nejasné části, týkající se blíže nespecifikovaných výpovědí“. K odvolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení však soudu prvního stupně vytkl, že se vyjadřuje pouze o částce 2000,- Kč, ačkoliv žalobce zaplatil na soudním poplatku 3.000,- Kč; proto v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, které směřuje do výroku, jímž byl potvrzen soudu prvního stupně, žalovaná namítá, že rozhodnutí má pro řešení pracovněprávních vztahů zásadní právní význam. Připomíná soudem prvního stupně zjištěnou skutečnost, že žalobce podal žalobu na určení neplatnosti výpovědí dne 31.8.2000, že výpověď ze dne 21.1.2000 mu byla doručena poštou dne 24.1.2000, kdy ji převzala pro žalobce jeho sousedka p. P., a v této souvislosti požaduje vyřešit jako zásadní právní otázku to, „zda i výpověď ze dne 21.1.2000, kterou žalobci předala v den doručení jeho sousedka p. P., je písemností, kterou odvolací soud (při ústním odůvodnění svého rozsudku) označil za písemnost bez právního významu anebo je nutno písemnost považovat též za neplatnou výpověď“; je přesvědčena, že výpověď ze dne 21.1.2000 může být úkonem neplatným, ale není možné ji označit pouze „za písemnost bez právního významu“. Vytýká soudům, že se nezabývaly skutečností, že žalobci byla doručena výpověď z 21.1.2000, i když neplatná, a otázkou, zda podal i proti této neplatné výpovědi návrh na vyslovení neplatnosti v zákonem stanovené lhůtě. Podle názoru dovolatelky lhůta k podání žaloby na neplatnost výpovědi ze dne 21.1.2000 (přijaté a převzaté žalobcem od sousedky dne 24.1.2000) „začala běžet od data 1.2.2000, pracovní poměr skončil po tříměsíční výpovědní lhůtě (ke dni 30.4.2000) a žalobce měl podat žalobu na neplatnost této výpovědi k soudu nejpozději do dvou měsíců, tj. do dne 30.6.2000“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako dovolací soud (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst.1 o.s.ř., při přezkoumání věci, které provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) se nejprve zabýval otázkou subjektivní a objektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst.1 věty první o.s.ř. účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.10.1997 sp.zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998).
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu také ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části o odmítnutí žaloby na určení, že jsou neplatné „další blíže neurčené výpovědi, založené u žalované v osobním spise žalobce, pravděpodobně ze dne 1.2.2000 nebo 2.2.2000“.
Rozsudkem odvolacího soudu v této části nebyla dovolatelce způsobena na jejích právech žádná újma, která by byla odstranitelná zrušením napadeného rozsudku. Odvolací soud totiž tímto výrokem neučinil ve vztahu k dovolatelce žádné rozhodnutí, kterým by se dotkl jejích práv nebo povinností v tomto řízení. Protože v tomto směru byla odmítnuta žaloba podle ustanovení §43 odst.2 o.s.ř. pro její neurčitost (jak uvedl odvolací soud, bylo odmítnuto podání žalobce „v dříve nejasné části, týkající se blíže nespecifikovaných výpovědí“), žalovaná nemůže mít - objektivně vzato - žádný skutečný zájem na tom, aby rozsudek odvolacího soudu v této části byl zrušen; na její práva ani povinnosti by takový výsledek dovolacího řízení nemohl mít žádný vliv.
K podání dovolání proti uvedenému výroku rozsudku odvolacího soudu tedy není žalovaná oprávněna (subjektivně legitimována), a proto Nejvyšší soud České republiky její dovolání v tomto směru podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu – mimo výše uvedený potvrzující výrok o odmítnutí žaloby – také ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, jímž bylo určeno, že výpověď daná žalobci dopisem ze dne 21.1.2000 a „výpovědi následující, tj.výpověď daná žalobci dopisem ze dne 21.2.2000“, jsou neplatné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen. Dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu v této části tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalovaná v dovolání namítá, že soudy nesprávně vyložily ustanovení §64 zák. práce v otázce, od kdy (kterým dnem) počíná běžet dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru v případě, kdy výpověď z pracovního poměru není doručena zaměstnanci řádně (v souladu s ustanovením §266a zák. práce). Podle jejího názoru „lhůta k podání žaloby na neplatnost výpovědi ze dne 21.1.2000 (přijaté a převzaté žalobcem od sousedky dne 24.1.2000) začala běžet od data 1.2.2000, pracovní poměr skončil po tříměsíční výpovědní lhůtě (ke dni 30.4.2000) a žalobce měl podat žalobu na neplatnost této výpovědi k soudu nejpozději do dvou měsíců, tj. do dne 30.6.2000“.
Podle ustanovení §44 odst. 1 věty druhé zák. práce výpověď musí být dána písemně a doručena druhému účastníku, jinak je neplatná.
Písemnosti zaměstnavatele týkající se vzniku a zániku pracovního poměru musí být doručeny zaměstnanci do vlastních rukou. Písemnosti doručuje zaměstnavatel zaměstnanci na pracovišti, v jeho bytě nebo kdekoliv bude zastižen; není-li to možné, lze písemnost doručit poštou. Písemnosti doručované poštou zasílá zaměstnavatel na poslední adresu zaměstnance, která je mu známa, jako doporučenou zásilku s poznámkou „do vlastních rukou“ (§266a odst.1 a 2 zák. práce ve znění do 30.6.2000).
Neplatnost rozvázání pracovního poměru výpovědí může jak zaměstnavatel, tak i zaměstnanec uplatnit u soudu nejpozději ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr skončit tímto rozvázáním (srov. §64 zák. práce). Bylo-li právo podle ustanovení §64 zák. práce uplatněno po uplynutí stanovené lhůty, přihlédne soud k zániku práva, i když to účastník řízení nenamítne (srov. §261 odst. 4 zák. práce).
Jestliže zaměstnavatel doručuje písemnosti uvedené v ustanovení §266a odst. 1 zák. práce poštou, musí je zaslat jako doporučenou zásilku do vlastních rukou; převzala-li takovou zásilku jiná osoba než zaměstnanec, nebyla tím splněna povinnost zaměstnavatele doručit písemnost (srov. rozsudek býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 12. 1982, sp. zn. 6 Cz 34/81, uveřejněný v Bulletinu Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část, roč. 1985, pod č. 9, popř. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 26. 5. 1975, sp. zn. 3 Cz 12/75, uveřejněný pod č. 52 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1977), a to i v případě, jestliže zásilka byla zaměstnanci dodatečně prokazatelně odevzdána.
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že taková výpověď z pracovního poměru, kterou zaměstnavatel neučinil písemně nebo kterou sice učinil v písemné formě, ale nedoručil ji zaměstnanci do jeho vlastních rukou způsobem uvedeným v ustanovení §266a zák. práce, je neplatná.
Zaměstnanec může podat žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (§64 zák. práce) kdykoliv poté, co se o existenci výpovědi dozvěděl, bez ohledu na to, zda byla učiněna písemně nebo zda mu výpověď z pracovního poměru byla doručena do vlastních rukou; před řádným doručením výpovědi z pracovního poměru (§266a zák. práce) však běh dvouměsíční propadné lhůty podle ustanovení §64 zák. práce nezapočne.
K tomuto závěru, z něhož odvolací soud (i soud prvního stupně) v projednávané věci vycházel, dospěla judikatura soudů již v minulosti (srov. obdobné věci se týkající rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.1.1999, sp. zn. 2 Cdon 1580/97, uveřejněný pod č. 41 v časopise Soudní judikatura, roč. 1999).
Odvolací soud (i soud prvního stupně) - jak vyplývá z odůvodnění jejich rozsudků - věc posoudily v souladu s hmotným právem a s ustálenou judikaturou soudů a ani dovolací soud neshledal žádné důvody k její změně.
Vzhledem k výše uvedenému nemá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, z hlediska dovolatelkou uplatněné právní otázky [výkladu ustanovení §64 zák. práce v otázce, od kdy (kterým dnem) počíná běžet dvouměsíční lhůta k uplatnění neplatnosti rozvázání pracovního poměru v případě, kdy výpověď z pracovního poměru není doručena zaměstnanci řádně (v souladu s ustanovením §266a zák. práce)] po právní stránce zásadní význam; dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované v tomto směru – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť žalovaná nemá s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů právo a žalobci v dovolacím řízení náklady, které by byly potřebné k účelnému bránění jeho práva, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. ledna 2004
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu