ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.889.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 889/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městskému soudu v Praze se sídlem v Praze 2, Spálená č. 2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 159/2003, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2003, č.j. 22 Co 524/2003-20, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 27.6.2003 domáhala, aby bylo určeno, že výpověď z pracovního poměru, která jí byla dána dopisem žalovaného ze dne 31.1.2003 podle ustanovení §46 odst. 1 písm. c) zák. práce, je neplatná. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že u žalovaného (jeho právního předchůdce Krajského obchodního soudu v Praze) pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne 1.1.1996 jako vedoucí oddělení informatiky, že od 1.1.2001 došlo ke sloučení Krajského obchodního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, že „všichni vedoucí funkcionáři Krajského obchodního soudu v Praze jakoby přešli na podřízené funkce k žalovanému“ a že podle smlouvy o změně pracovní smlouvy ze dne 14.3.2001 byla pověřena „vedením střediska informatiky pro pracoviště S.“. Rozhodnutím žalovaného ze dne 15.11.2002 bylo ke dni 31.12.2002 zrušeno místo vedoucího útvaru informatiky a místo vedoucího oddělení - pracoviště S., a počínaje dnem 1.1.2003 zřízeno místo vedoucího oddělení informatiky Městského soudu v Praze a místo zástupce vedoucího oddělení informatiky Městského soudu v Praze, které bylo žalobkyni nabídnuto; uvedené místo však neměla možnost přijmout, neboť po vzájemné korespondenci jí žalovaný od 13.1.2003 zamezil přístup na pracoviště. Výpověď z pracovního poměru považuje za neplatnou, protože žalovaný „nedokázal po dobu dvou let vyřešit její pracovní zařazení odpovídající jejímu vzdělání a získané praxi“. Jako žalovaného v žalobě označila „Městský soud v Praze, Praha 2, Spálená 2“.
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 19.8.2003, č.j. 26 C 159/2003-11, řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a že žalobkyni se vrací soudní poplatek 1.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalobcem označený žalovaný Městský soud v Praze nemá způsobilost být účastníkem řízení, neboť je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb. organizační složkou státu, která není právnickou osobou; právnickou osobou, vystupuje-li jako účastník právních vztahů, je stát. Vzhledem k tomu, že nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení (§19 o.s.ř.) je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení a že postup podle ustanovení §43 odst. 1 o.s.ř. není v takovém případě možný, muselo být řízení zastaveno (§103, §104 odst.1 o.s.ř.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.11.2003, č.j. 22 Co 524/2003-20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel z toho, že Městský soud v Praze je organizační složkou státu, která nemá právní subjektivitu, protože není právnickou osobou (§3 odst. 1 a 2 zákona č. 219/2000 Sb.); právnickou osobou je stát a uvedené platí i v oblasti pracovněprávních vztahů (§51 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb.). Námitku žalobkyně, že podle ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 219/2000 Sb. se zákon nevztahuje na právní úkony a postupy příslušných orgánů v rámci trestního, občanskoprávního nebo správního řízení, odmítl s odůvodněním, že toto ustanovení dopadá jen na ty případy, kde stát vystupuje jako orgán rozhodovací, nikoliv jako účastník řízení, a že zákon č. 219/2000 Sb. upravuje vystupování státu i v právních vztazích, nikoliv jen v majetkových. Vzhledem k tomu, že z obsahu žaloby je nepochybné, že žalobkyně označila za žalovaného Městský soud v Praze (uvedené označení je úplné a přesné, určité a srozumitelné a žaloba v tomto směru neobsahovala žádné vady, o jejichž odstranění by se měl soud pokusit postupem podle §43 o.s.ř.), dospěl k závěru, že takto označený žalovaný nemá způsobilost být účastníkem řízení (§19 o.s.ř.) a že (protože žalobkyně sama označení žalovaného neupravila ani v odvolacím řízení) jsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř.; poukázal také na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ČR ze dne 25.2.2003, sp.zn. 21 Cdo 961/2002 a sp.zn. 21 Cdo 366/2002, „publikované pod Jc 211/2003 v časopise Soudní judikatura 11/2002“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí má ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, a to „zejména z toho důvodu, že o odvolání žalobkyně rozhodoval sám žalovaný“. Žalobkyně je přesvědčena, že „odvolávání na ustanovení zákona č. 219/2000 Sb. je zavádějící“; s poukazem na ustanovení §1 zákona, které cituje, a s opakovanou argumentací ustanovením §2 odst. 3 zákona, připomíná, že „proto stále trvala na podané žalobě proti Městskému soudu Praha“. Nyní žalobkyně vytýká soudu prvního stupně, že „nepostupoval podle §104 odst. 2 o.s.ř. a nevyzval ji k odstranění vady podání, spočívající v neúplném - nepřesném označení žalovaného“. Je přesvědčena, že nesprávným postupem soudů obou stupňů byla poškozena a že jí tímto postupem bylo odňato právo na spravedlivý proces. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil k novému projednání „soudu pro Prahu 2“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a že jde o usnesení, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. [nikoliv podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož přípustnost dovolání dovozuje žalobkyně], přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení §19 o.s.ř. způsobilost být účastníkem řízení má ten, kdo má způsobilost mít práva a povinnosti; jinak jen ten, komu ji zákon přiznává.
Způsobilostí být účastníkem řízení se rozumí způsobilost mít procesní práva a povinnosti, která zákon přiznává účastníkům. Způsobilost být účastníkem řízení má zásadně ten, kdo má podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu). Způsobilost být účastníkem řízení tedy mají fyzické osoby (jejich způsobilost mít práva a povinnosti v pracovněprávních vztazích jako zaměstnanci vyplývá z ustanovení §11 odst.1 a 2 zák. práce a jako zaměstnavatelé z ustanovení §8a věty první zák. práce), právnické osoby a stát (Česká republika); je-li stát (Česká republika) účastníkem pracovněprávních vztahů, je právnickou osobou (srov. §8b odst.1 zák. práce) a jedná za něj příslušná organizační složka státu (srov. §8b odst.2 zák. práce). Ten, kdo nemá podle hmotného práva způsobilost mít práva a povinnosti (tzv. právní subjektivitu), je způsobilým účastníkem řízení, jen jestliže mu zákon tuto způsobilost přiznává.
Soudy (v posuzované věci Městský soud v Praze) jsou - jak vyplývá z ustanovení §3 odst.1 a §51 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, který nabyl účinnosti dnem 1.1.2001 - organizační složkou státu. Jako organizační složka státu nejsou právnickými osobami (srov. §3 odst. 2 větu první zákona č. 219/2000 Sb.). Protože ani zákon jim nepřiznává způsobilost být účastníkem řízení, není - jak správně uvedl odvolací soud - Městský soud v Praze způsobilým účastníkem občanského soudního řízení ve smyslu ustanovení §19 o.s.ř.
Podle ustanovení §90 o.s.ř. účastníky řízení jsou žalobce a žalovaný. Vymezení účastníků řízení se v tomto případě zakládá čistě procesním způsobem; žalobcem je ten, kdo podal u soudu návrh na zahájení řízení (žalobu), a žalovaným je ten, koho žalobce v žalobě za tohoto účastníka řízení (za žalovaného) označil.
Z ustanovení §79 odst.1 věty druhé a třetí o.s.ř. vyplývá, že žalobce musí v žalobě označit účastníky řízení tak, aby bylo nepochybné, kdo je účastníkem řízení, aby ho nebylo možné zaměnit s někým jiným (s jinou osobou), a aby s ním soud mohl jednat. Fyzickou osobu jako účastníka řízení je proto třeba označit jménem, příjmením a bydlištěm, popřípadě dalšími údaji umožňujícími její přesnou identifikaci (datem narození, místem podnikání apod.). Právnická osoba se jako účastník řízení označuje uvedením obchodní firmy nebo názvu a adresy sídla; jde-li o právnickou osobu, která se zapisuje do obchodního rejstříku, je součástí obchodní firmy právnické osoby - kromě jejího názvu - i dodatek označující její právní formu (§9 odst.2 obch. zák.).
Ve vztahu ke státu se v ustanovení §79 odst.1 větě druhé o.s.ř. uvádí, že jeho označení jako účastníka řízení obsahuje „označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje“. Z uvedeného je nepochybné, že za stát může v právních vztazích (včetně pracovněprávních vztahů) jednat a v řízení před soudem vystupovat jeho organizační složka (srov. též odvolacím soudem zmíněné usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 366/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 211, roč. 2002).
Jestliže žaloba neobsahuje v označení účastníků řízení všechny údaje potřebné k označení účastníků řízení nebo je-li žaloba v označení účastníků řízení neurčitá nebo nesrozumitelná (tj. obsahuje-li takové označení účastníků řízení, které neumožňuje jejich přesnou identifikaci nebo je-li zjevný logický rozpor mezi označením účastníka řízení a jinými údaji o tomto účastníku obsaženými v žalobě), jde o podání neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné a soud je povinen pokusit se takovéto vady podání odstranit - neučinil-li tak žalobce dříve sám (z vlastní iniciativy) - postupem podle ustanovení §43 o.s.ř.
Příčinou toho, proč je žaloba v označení účastníků řízení vadná, mohou být i chyby v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti, které se žalobci přihodily při vyhotovení žaloby. O odstranění tímto způsobem vzniklých vad podání je soud povinen se pokusit postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. - jak vyplývá z jejich povahy - jen tehdy, jsou-li z obsahu žaloby zjevné; není-li chyba v psaní nebo jiná zřejmá nesprávnost z obsahu žaloby nepochybná, lze ji zohlednit, jen jestliže ji žalobce odstraní sám (tj. sdělí-li soudu, že v označení účastníků došlo k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti a současně uvede správné znění opravovaného údaje).
Označí-li však žalobce v žalobě účastníky řízení úplně (přesně), určitě a srozumitelně, není vadou podání skutečnost, že nemají (všichni nebo někteří z nich) způsobilost být účastníkem řízení. Byl-li v žalobě označen za účastníka řízení ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Ten, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, nemůže v občanském soudním řízení vstoupit do procesních vztahů. V takto vadně zahájeném řízení nemůže vzniknout procesněprávní vztah, neboť zde chybí jeden z jeho základních prvků - jeden ze subjektů procesněprávního vztahu (způsobilá strana sporu). Vadu podání (žaloby) v označení účastníka řízení je třeba vždy a důsledně odlišovat od nezpůsobilosti být účastníkem řízení. Nemá-li žalobcem bezvadně označený účastník způsobilost být účastníkem řízení, není v soudní a právní praxi a ani v právní teorii žádná pochybnost o tom, že jde o nedostatek podmínky řízení a nikoliv o vadu podání. Soud je povinen v kterémkoliv stadiu řízení k tomuto nedostatku podmínek řízení přihlédnout a řízení zastavit (§103, §104 odst. 1 o.s.ř.). Způsobilost být účastníkem řízení je přitom procesní podmínkou, kterou soud zkoumá z úřední povinnosti a jejíž nedostatek vždy vede k zastavení řízení (srov. též nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29.6.1995 sp. zn. III. ÚS 74/94, Sbírka nálezů a usnesení sv. III, č. 42, str. 297).
Vzhledem k tomu, že soud v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit, nemůže do takto vadně zahájeného řízení přistoupit další účastník (§92 odst. 1 o.s.ř.) a nemůže ani dojít k záměně účastníka (§92 odst. 2 o.s.ř.). V řízení není možné ani pokračovat s právním nástupcem účastníka, který v době zahájení řízení neměl způsobilost být účastníkem řízení; procesní nástupnictví se uplatní - jak vyplývá z ustanovení 107 odst. 1 o.s.ř. - jen tehdy, jestliže účastník alespoň v den podání žaloby měl způsobilost být účastníkem řízení a tuto způsobilost ztratil až po zahájení řízení (v jeho průběhu).
Uvedené platí nejen tehdy, označil-li žalobce za účastníka řízení toho, kdo nikdy neměl způsobilost být účastníkem řízení, nebo někoho, kdo sice byl způsobilý mít práva a povinnosti nebo jemuž zákon přiznával způsobilost být účastníkem řízení, avšak před zahájením řízení tuto způsobilost ztratil, ale i v případě, že žalobce označil za účastníka řízení organizační složku právnické osoby, která nemá tzv. právní subjektivitu, nebo organizační složku státu (srov. též názor vyjádřený ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 3.9.1997 Cpjn 30/97, které bylo uveřejněno pod č. 41 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1997).
V projednávané věci žalobkyně - jak je z žaloby ze dne 23.6.2003 nepochybné - označila za žalovaného „Městský soud v Praze, Praha 2, Spálená 2“.
Jak již správně uvedl odvolací soud, uvedené označení žalovaného bylo úplné (přesné), určité a srozumitelné a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalovaný účastnit; stejnou vůli měla i žalobkyně (srov. slova „proto stále trvala na podané žalobě proti Městskému soudu Praha“ uvedená v dovolání). Vzhledem k tomu, že z žaloby nevyplývá, že by v označení žalovaného v žalobě došlo (mohlo dojít) k chybě v psaní nebo jiné zřejmé nesprávnosti (a nic takového netvrdila žalobkyně ani v dovolání) nebo že by údaj označující žalovaného byl v logickém rozporu s vylíčením rozhodujících skutečností (v žádném z údajů obsažených v žalobě se ani nenaznačuje, že by se žalobkyně určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru domáhala proti České republice), popřípadě údajem o tom, čeho se žalobkyně domáhá (žalobním petitem), neměl soud prvního stupně důvod postupovat podle ustanovení §43 o.s.ř., neboť žaloba neobsahovala v označení žalovaného žádné vady, o jejichž odstranění byl povinen se pokusit způsobem uvedeným v ustanovení §43 o.s.ř. Ze stejného důvodu neměl soud povinnost postupovat podle ustanovení §104 odst. 2 o.s.ř., jak požaduje žalobkyně v dovolání; nebylo-li podání (žaloba) pro nepřesné označení žalovaného vadné, nemohlo jít o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit.
Označila-li žalobkyně - poprvé až v dovolání - žalovaného „Česká republika - Městský soud v Praze, Praha 2, Spálená 2“, neopravovala (ani nemohla) tímto způsobem chybu v psaní nebo jinou zřejmou nesprávnost, k níž by došlo při vyhotovení žaloby, ale označila jiného účastníka řízení.
Žalobu nebylo možné projednat a rozhodnout ve věci samé proto, že žalobkyní úplně (přesně), určitě a srozumitelně označený žalovaný neměl způsobilost být účastníkem řízení. Uvedená skutečnost není - jak uvedeno již výše - vadou žaloby, ale nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit a který vede bez dalšího k zastavení řízení. Označila-li žalobkyně za žalovaného Městský soud v Praze, nešlo tedy o procesní úkon neúplný (nepřesný), neurčitý nebo nesrozumitelný. Žaloba je jako procesní úkon projevem vůle žalobce; projevila-li žalobkyně v žalobě (v označení žalovaného) takovou vůli, kterou v ní skutečně projevit chtěla, tedy uvedla-li v ní to, k čemu její vůle skutečně směřovala, nelze ji považovat za vadný procesní úkon proto, že při jejím podání vycházela z předpokladu (z právního názoru), že Městský soud v Praze je subjekt, který je povinen její nárok uspokojit, a že se tento předpoklad (právní názor) ukázal jako nesprávný (chybný). Případný omyl v právním názoru, který vedl žalobkyni (jejího zástupce) k tomu, že v žalobě označila žalovaného v té podobě, jak došla soudu prvního stupně dne 27.6.2003, tedy nezpůsobuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení §43 o.s.ř.
Na uvedeném závěru nic nemění ani to, že soudy nepochybně při svém rozhodování věděly, že Městský soud v Praze jako organizační složka státu nemá tzv. právní subjektivitu a že žalobkyně měla - chtěla-li, aby jako žalovaný vystupoval v řízení ten, kdo má způsobilost být účastníkem řízení - žalovaného označit jako „Českou republiku - Městský soud v Praze“. O tomto svém závěru však neměly povinnost žalobkyni poučit, neboť by nešlo o poučení o jejích procesních právech a povinnostech, ale o tom, kdo jako zaměstnavatel žalobkyně je povinen uspokojit nárok, kterého se domáhá žalobou, tedy by šlo o poučení o hmotném právu, které je v občanském soudním řízení nepřípustné (srov. §5 o.s.ř.).
Dovolací soud z uvedených důvodů dospěl k závěru, že Městský soud v Praze - stejně jako jiná organizační složka státu - nemá způsobilost být účastníkem řízení; odvolacímu soudu tedy nelze důvodně vytýkat, že ze zjištěného nedostatku podmínky řízení dovodil odpovídající závěry, tedy, že jsou dány podmínky pro zastavení řízení (§103, §104 odst. 1 věta právní o.s.ř.).
Souhlasit nelze ani s názorem dovolatelky, že „nesprávným postupem soudů obou stupňů byla poškozena a že jí tímto postupem bylo odňato právo na spravedlivý proces“. Byla to totiž samotná žalobkyně, která - vedena chybným právním názorem, že Městský soud v Praze je subjekt, který je povinen její nároky uspokojit - označila za žalovaného někoho, kdo nemá způsobilost být účastníkem řízení, čímž zabránila soudům, aby se jí uplatněnou žalobou na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru mohly meritorně zabývat, neboť z důvodu nedostatku této podmínky řízení muselo být řízení zastaveno.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst.2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst.5 věty první, §224 odst.1 a §151 odst.1 o.s.ř., neboť v řízení, v němž jeden z účastníků nemá způsobilost být účastníkem řízení, je pojmově vyloučeno přiznat některému z účastníků náhradu nákladů řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. září 2004
JUDr. Mojmír Putna
předseda senátu