ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.894.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 894/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce JUDr. J. H., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) M. R. spol. s r.o. a 2) JUDr. L. H., jako správkyni konkursní podstaty úpadce M. T., spol. s r.o., zastoupené advokátkou, o určení pravosti pohledávky, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp.zn. 6 C 155/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. června 2003 č.j. 62 Co 148/2003-366, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.325,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 9 dne 18.8.1993, aby mu žalovaný 1) a M. T., spol. s r.o. (dále též jen \"úpadce\") zaplatili společně a nerozdílně na mzdě za dobu od června do srpna 1993 částku 108.301,- Kč \"s 3% úrokem z prodlení\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 1.10.1991 uzavřel s úpadcem, \"zastoupeným panem R. Ch. \", pracovní smlouvu \"s platností od 1.10.1991 na funkci ředitele M. T. s.r.o.\", kterou mu byla určena \"odměna\" ve výši 25.000,- Kčs měsíčně, a že \"dodatkem k pracovní smlouvě\" ze dne 27.1.1993 byla s účinností od 1.1.1993 tato \"odměna\" zvýšena na částku 35.000,- Kč měsíčně. Přestože pracovní poměr stále trvá, žalobce \"poslední plat obdržel v květnu 1993\".
V průběhu řízení žalobce \"rozšířil\" žalobu podáním ze dne 15.11.1993 o částku 47.382,- Kč \"s 3% úrokem z prodlení\" (o mzdu za měsíce září a říjen 1993), podáním ze dne 9.12.1993 o částku 23.691,- Kč (o mzdu za měsíc listopad 1993) a podáním ze dne 23.1.1995 o částku 94.764,- Kč s 16% úrokem z prodlení za dobu od 1.8.1994 do zaplacení (o mzdu za měsíce prosinec 1993 až březen 1994) a mimo jiné uvedl, že pracovní poměr skončil na základě jím podané výpovědi dnem 31.3.1994.
Obvodní soud pro Prahu 9 - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 23.1.1995 připustil \"rozšíření\" žaloby na částku 290.124,- Kč s 16% úrokem od 1.8.1994 do zaplacení - rozsudkem ze dne 22.1.1996 č.j. 6 C 155/93-77 ve znění rozsudku ze dne 22.7.1996 č.j. 6 C 155/93-94 žalobu zamítl a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit \"Obvodnímu soudu pro Prahu 9 doplatek soudního poplatku\" ve výši 4.432,- Kč a žalovaným na náhradě nákladů řízení 13.920,- Kč \"na účet\" advokáta a že žalobce je povinen zaplatit \"Obvodnímu soudu pro Prahu 9\" na \"tlumočném\" 890,- Kč. Z provedených důkazů zjistil, že žalobce byl \"na základě dohody, resp. smlouvy z 1.10.1991, která byla uzavřena s většinovým spoluvlastníkem M. S., ustanoven ředitelem úpadce za \"měsíční odměnu\" ve výši 25.000,- Kč, která byla s účinností od 1.1.1993 zvýšena na částku 35.000,- Kč. Dne 28.5.1993 byla mezi žalobcem a M. J. uzavřena dohoda o tom, že žalobce \"opustí\" funkci ředitele úpadce a že bude vykonávat \"funkci administrativního ředitele\" úpadce až \"do soudní registrace nového\", k čemuž došlo \"rozhodnutím obvodního soudu pro Prahu 9 z 21.9.1992, kdy byla jako jednatelka zapsána paní H.\", a že žalobce obdrží \"na vyrovnání mzdy za tři měsíce částku 19.887,- Kč\". Soud prvního stupně dovodil, že dohodou ze dne 28.5.1993 došlo k rozvázání pracovního poměru ve smyslu ustanovení §43 zákoníku práce a že žalobce na \"požadovanou mzdu\" nemá nárok.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.3.1997 č.j. 14 Co 10, 11/97-106 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že žalobce se \"po všech rozšířeních\" žaloby nedomáhal zaplacení částky 290.124,- Kč s 16% úrokem od 1.8.1994 do zaplacení, ale jen částky 274.138,- Kč s 3% úrokem z částky 108.301,- Kč (bez vymezení počátku prodlení), s 3% úrokem z částky 47.382,- Kč (bez vymezení počátku prodlení) a s 16% úrokem z částky 94.764,- Kč od 1.8.1994 do zaplacení, a že jeho rozsudek proto \"na straně jedné překračuje žalobcem vymezenou pohledávku o 15.986,- Kč a na straně druhé nevyčerpává příslušenství v celém požadovaném rozsahu (tj. úrok z prodlení před 1.8.1994)\". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby postupem podle ustanovení §43 o.s.ř. žalobce vedl k vymezení počátku běhu prodlení u částek 108.301,- Kč a 47.382,- Kč a aby ve věci znovu rozhodl.
Obvodní soud pro Prahu 9 - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 23.9.1997 připustil změnu žaloby na částku 274.138,- Kč s 16% úrokem za dobu od 15.7.1994 do 15.7.1997 a s 26% úrokem od 16.7.1997 do zaplacení a co nepřipustil \"rozšíření žaloby\" o částku 5.640,- Kč s 16% úrokem za dobu od 15.7.1994 do 15.7.1997 a s 26% úrokem od 16.7.1997 do zaplacení - rozsudkem ze dne 11.11.1997 č.j. 6 C 155/93-133 uložil úpadci, aby zaplatil žalobci částku 274.138,- Kč s 16% úrokem za dobu od 15.7.1994 do 15.7.1997 a s 26% úrokem od 16.7.1997 do zaplacení, žalobu proti žalovanému 1) zamítl, řízení o žalobě na zaplacení 3% úroku z prodlení z částky 108.301,- Kč a 3% úroku z prodlení z částky 47.382,- Kč zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, že žalobce je povinen zaplatit \"českému státu na soudním poplatku\" 3.152,- Kč a že žalobce a úpadce jsou povinni zaplatit \"českému státu\" na náhradě nákladů řízení každý 445,- Kč. Z výsledků dokazování dovodil, že žalobce vykonával na základě pracovní smlouvy ze dne 1.10.1991 funkci ředitele úpadce s \"měsíční odměnou\" ve výši 25.000,- Kč, která byla od 1.1.1993 zvýšena na částku 35.000,- Kč měsíčně. Valnou hromadou úpadce ze dne 18.5.1993 byl žalobce odvolán z funkce ředitele a dne 28.5.1993 uzavřel s \"presidentem firmy M. s. \" M. J. \"protokol o dohodě\", v němž se zavázal \"opustit\" funkci jednatele - ředitele úpadce s tím, že \"jako administrativní ředitel bude vykonávat všechny úkony až do zaregistrování nového ředitele\", který byl zapsán do obchodního rejstříku dne 14.6.1993. Soud prvního stupně dovodil, že z \"protokolu o dohodě\" ze dne 28.5.1993 \"nelze vůli obou stran ke skončení pracovního poměru žádným způsobem dovodit\" a že pracovní poměr žalobce u úpadce skončil až na základě žalobcem podané výpovědi dnem 31.3.1994. Žalobce má proto za dobu od června 1993 do března 1994 nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce, neboť mu úpadce v rozporu s pracovní smlouvou nepřiděloval práci. Zamítnutí žaloby proti žalovanému 1) soud prvního stupně zdůvodnil tím, že jde o \"samostatnou společnost\", s níž žalobce nebyl v žádném pracovním vztahu.
K odvolání úpadce Městský soud v Praze usnesením ze dne 21.7.1998 č.j. 16 Co 180/98-154 rozsudek soudu prvního stupně \"o vztahu žalobce a úpadce\" [s výjimkou výroku o zamítnutí žaloby proti žalovanému 1) a výroku o zastavení řízení] zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud dovodil, že úpadce, který byl zapsán do podnikového rejstříku dne 22.10.1991, nemohl již dne 1.10.1991 platně uzavřít se žalobcem pracovní smlouvu. Možnost uzavřít platně pracovní smlouvu nevyplývá v projednávané věci ani z ustanovení §106c odst.3 hospodářského zákoníku, z něhož lze dovodit jen to, že povinnosti z právních úkonů učiněných společníky založené a dosud nezapsané společnosti zavazují přímo tyto společníky, a nikoliv také to, že by \"tyto závazky přecházely ze společníků na společnost\". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval zejména tím, zda \"by bylo možno dovodit konkludentní uzavření pracovního poměru\" mezi žalobcem a úpadcem a jakou práci žalobce pro úpadce skutečně vykonával poté, co se stal \"administrativním ředitelem\", a zda se nejedná o nárok podle ustanovení §129 a 130 zákoníku práce.
Obvodní soud pro Prahu 9 po provedení dalších důkazů rozsudkem ze dne 14.12.1999 č.j. 6 C 155/93-203 úpadci uložil, aby zaplatil žalobci 35.000,- Kč s 16% úrokem od 15.7.1994 do zaplacení, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 201.910,- Kč s 16% úrokem od 15.7.1994 do 15.7.1997 a s 26% úrokem od 16.7.1997 do zaplacení a zaplacení 26% úroku z částky 35.000,- Kč od 16.7.1997 do zaplacení, žalobu o zaplacení částky 37.228,- Kč vyloučil \"k samostatnému projednání\" a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit úpadci na náhradě nákladů řízení 35.049,- Kč k rukám advokáta. Z provedených důkazů dospěl k závěru, že pracovní smlouva ze dne 1.10.1991 je neplatná, neboť ji úpadce nemohl platně uzavřít před svým zápisem do podnikového rejstříku. Žalobce však pro úpadce pracoval ve funkci ředitele společnosti a \"firma\" jej přihlásila \"k zákonným odvodům\"; z toho lze dovodit, že pracovní poměr žalobce u úpadce vznikl ke dni zápisu úpadce do podnikového rejstříku (dnem 22.10.1991) na základě pracovní smlouvy uzavřené ústně, popřípadě konkludentně. Takto vzniklý pracovní poměr trval až do 31.3.1994, kdy skončil na základě výpovědi podané žalobcem, a úpadce neprokázal, že by byl ukončen dříve. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobce pracoval pro úpadce ještě v červnu 1993, a dovodil, že mu za tento měsíc přísluší mzda ve výši 35.000,- Kč. I když pracovní poměr nadále trval, žalobce od 1.7.1993 práce pro úpadce nevykonával a nemůže mu proto náležet ani mzda; tvrzení, že práci nevykonával z důvodu překážet na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení §129 a 130 zákoníku práce, se žalobci podle názoru soudu prvního stupně nepodařilo prokázat.
Po vyhlášení tohoto rozsudku byl usnesením býv. Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 18.1.2000 č.j. 91 K 68/99-7 na majetek M. T., spol. s r.o. prohlášen konkurs a správkyní majetku patřícího do jeho konkursní podstaty byla ustavena advokátka JUDr. L. H.
Přihláškou ze dne 31.10.2000 přihlásil žalobce do konkursu pohledávku ve výši 526.374,83 Kč, která se sestává z dlužné mzdy za dobu od 1.6.1993 do 31.3.1994 ve výši 274.138,- Kč a z 16% úroků z této částky za dobu od 16.7.1994 do prohlášení konkursu ve výši 252.236,83 Kč. Protože správkyně konkursní podstaty JUDr. L. H. při přezkumném jednání konaném dne 28.3.2001 přihlášenou pohledávku \"v celé výši popřela co do právního důvodu\", žalobce se podáním ze dne 13.4.2001 ve smyslu ustanovení §24 odst.4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen \"zákona o konkursu a vyrovnání\") domáhal, aby bylo pokračováno v řízení s tím, že žalovanou se stává na místě úpadce správkyně konkursní podstaty JUDr. L. H., a aby bylo určeno, že \"pohledávka žalobce ve výši 526.374,83 Kč, přihlášená do konkursního řízení před Městským soudem v Praze pod č.j. 91 K 69/99 ve věci úpadce M. T., spol s r.o., je po právu\".
K odvolání žalobce poté Městský soud v Praze usnesením ze dne 27.3.2002 č.j. 62 Co 107/2002-287 odmítl odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně ze dne 14.12.1999 č.j. 6 C 155/93-203, kterým byla vyloučena žaloba na zaplacení částky 37.228,- Kč \"k samostatnému projednání\", a ve výrocích o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 201.910,- Kč s 16% úrokem od 15.7.1994 do 15.7.1997 a s 26% úrokem od 16.7.1997 do zaplacení a na zaplacení 26% úroku z částky 35.000,- Kč od 16.7.1997 do zaplacení a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně zdůvodnil tím, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurs a že žalobce navrhl pokračování v řízení ve smyslu ustanovení §24 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání.
Obvodní soud pro Prahu 9 - poté, co usnesením vyhlášeným při jednání dne 17.10.2002 rozhodl, že žaloba o zaplacení částky 37.228,- Kč, vyloučená \"k samostatnému projednání\", se spojuje zpět ke společnému řízení - rozsudkem ze dne 5.12.2002 č.j. 6 C 155/93-340 zamítl žalobu o určení, že \"pohledávka žalobce ve výši 526.374,83 Kč přihlášená do konkursního řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod č.j. 91 K 69/99 ve věci úpadce M. T., spol s r.o., je po právu\", a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů řízení 6.500,- Kč k rukám advokátky. Poté, co dovodil, že řízení v projednávané věci se ve smyslu ustanovení §24 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání stalo tzv. incidenčním sporem, v němž se žalobce smí dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání, soud prvního stupně dospěl k názoru, že předmětem posuzování soudu je nárok žalobce \"na neproplacenou mzdu a neproplacenou dovolenou\" a v rámci něho otázka, zda mezi úpadcem jako zaměstnavatelem a žalobcem jako zaměstnancem \"platně vznikl a existoval pracovněprávní vztah\", když \"případným eventuálním občanskoprávním nárokem na vydání bezdůvodného obohacení v tomto řízení se nemohl zabývat\". Na základě provedených důkazů dospěl k závěru, že pracovní poměr mezi žalobcem a úpadcem nemohl být založen pracovní smlouvou ze dne 1.10.1991, neboť úpadce byl zapsán do podnikového rejstříku až dne 21.10.1991 a podle ustanovení §107 odst.4 hospodářského zákoníku se organizace, které se zapisovaly do podnikového rejstříku, mohly zavazovat a nabývat práva až ode dne zápisu do podnikového rejstříku. Pracovněprávní vztah mezi žalobcem a úpadcem nebyl podle názoru soudu prvního stupně založen ani ústně nebo konkludentně, neboť žalobce byl ustanoven ředitelem společnosti na základě smlouvy o vytvoření společnosti ze dne 13.9.1991 a posléze se jako společník dohodl s druhým společníkem M. S. na stanovení měsíční mzdy ve výši 25.000,- Kč. Protože vůle účastníků nesměřovala k vytvoření právních vztahů mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, protože ani \"dodatek k pracovní smlouvě\" ze dne 27.1.1993 není podle svého obsahu pracovní smlouvou a protože ani z \"protokolu o dohodě\" ze dne 28.5.1993 nelze nic usuzovat z hlediska případných pracovněprávních vztahů žalobce a úpadce, je žaloba nedůvodná, protože mezi žalobcem a úpadcem nikdy nevznikl pracovněprávní vztah; podle dohody společníků úpadce pak všechny vztahy žalobce k úpadci skončily dnem 30.6.1993.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.6.2003 č.j. 62 Co 148/2003-366 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů odvolacího řízení 6.350,- Kč \"na účet\" advokátky. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že úpadce nemohl před svým zápisem do podnikového rejstříku platně uzavřít se žalobcem pracovní smlouvu a že z výsledků dokazování, které soud prvního stupně hodnotil v souladu s ustanovením §132 o.s.ř., je nepochybné, že pracovní poměr žalobce u úpadce nevznikl ani konkludentně. Rozsudek soudu prvního stupně je proto správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Poté, co zrekapituloval dosavadní obsah spisu a vylíčil obsah svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5.12.2002 č.j. 6 C 155/93-340, namítá, že soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů \"naprosto nesprávně a v naprostém rozporu s ust. §132 o.s.ř.\". Podotýká, že za řízení vždy tvrdil, že u úpadce vykonával nejen funkci jednatele (dříve označenou jako funkce \"ředitele\"), ale také \"ředitele výkonného\", který zajišťoval veškerý chod společnosti. Pracovní poměr mezi žalobcem a úpadcem mohl vzniknout i konkludentně a podle názoru dovolatele \"je třeba si uvědomit\", že žalobce \"jako občan měl vůli uzavřít pracovní poměr se společností s ručením omezeným M. T.\" a že tato společnost \"prostřednictvím svého jednatele\", kterým byl žalobce, \"měla jednoznačně vůli uzavřít se žalobcem pracovní poměr\", a proto \"došlo také ke konkludentnímu uzavření pracovního poměru\". Žalobce zdůrazňuje, že svoji vůli uzavřít s úpadcem pracovní poměr projevil ještě před tím, než byla společnost zapsána v podnikovém rejstříku, a projevil ji i poté, co byla v rejstříku již zapsána, a stejnou vůli projevoval i úpadce, který \"jeho práci přijímal, vyplácel mu za ni mzdu a plnil veškeré povinnosti z toho vyplývající\". Protože žádný právní předpis nevylučuje, že by jednatel nemohl se společností uzavřít pracovní smlouvu na jinou činnost, než která vyplývá z povinností jednatele, a protože žalobce neměl povinnost \"obstarávat zaměstnance, sjednávat inzerce, vymáhat dluhy atd.\" (podle společenské smlouvy měl za povinnost pouze svolávat shromáždění společníků, zapisovat veškerá usnesení do rejstříku a odpovídat za řádný chod společnosti a za realizaci rozhodnutí společníků), je nepochybné, že mezi ním a úpadcem pracovněprávní vztah vznikl. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 2) navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl. Uvedla, že žalobce neuvádí v dovolání žádné nové argumenty, které by již dříve nepoužil, a že soudy je \"projednaly a náležitě vyhodnotily\". Podle názoru žalované 2) byly pro rozhodnutí věci provedeny všechny potřebné důkazy a soudy z nich dovodily správná skutková zjištění. Na \"dokreslení celé situace\" žalovaná 2) uvedla, že pohledávky věřitelů obdobné povahy, jaký v tomto řízení uplatňuje žalobce, budou v konkursu uspokojeny do výše 0,385302%.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Řízení v projednávané věci bylo zahájeno žalobou, kterou žalobce podal u soudu prvního stupně dne 18.8.1993. Poté, co byl na majetek žalované společnosti M. T., spol. s r.o. dnem 18.1.2000 prohlášen konkurs, co správkyně konkursní podstaty úpadce advokátka JUDr. L. H. popřela žalobcem (podáním ze dne 31.10.2000) přihlášenou pohledávku co do její pravosti a co žalobce ve smyslu ustanovení §24 odst.4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 105/2000 Sb. podal návrh na pokračování v tomto řízení [přerušeném podle ustanovení §14 odst.1 písm.c) zákona o konkursu a vyrovnání], kterým se domáhal určení pravosti své přihlášené pohledávky, bylo potřebné v první řadě přihlédnout k tomu, že v řízení, v němž soud pokračuje podle ustanovení §24 odst.4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 105/2000 Sb. se konkursní věřitelé nevykonatelných pohledávek, které zůstaly sporné co do pravosti, výše nebo pořadí (jako tomu bylo v projednávané věci), jako žalobci smějí - stejně jako v tzv. incidenční žalobě - dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a pohledávku mohou uplatnit jen do výše v nich uvedené (srov. §23 odst.2 zákona o konkursu a vyrovnání). Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.1999 sp. zn. 1 Odon 153/97, který byl uveřejněn pod č. 74 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000) se pak právním důvodem vzniku přihlašované pohledávky rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, a jen těchto okolností, vylíčených v přihlášce nebo při přezkumném jednání, se konkursní věřitel jako žalobce může ve sporu o pravost, výši nebo pořadí pohledávky dovolávat.
V důsledku toho, že zákon stanoví, že konkursní věřitel jako žalobce se smí v řízení o určení pravosti, výše nebo pořadí své nevykonatelné pohledávky, kterou přihlásil do konkursu, dovolávat jen právního důvodu uvedeného v přihlášce nebo při přezkumném jednání a že pohledávku může uplatnit jen do výše v nich uvedené, nastává tzv. koncentrace řízení, která brání tomu, aby žalobce (konkursní věřitel) uplatnil v žalobě (v návrhu na pokračování v řízení podaném podle ustanovení §24 odst.4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 105/2000 Sb.) nebo za řízení ohledně pravosti, výše nebo pořadí pohledávky jiné skutečnosti (skutkové okolnosti), než které uvedl v přihlášce nebo při přezkumném jednání, a aby pohledávku požadoval ve větším rozsahu, než jak ji vyčíslil v přihlášce nebo při přezkumném jednání. Ke skutečnostem (skutkovým okolnostem) nebo k výši pohledávky, které by žalobce (konkursní věřitel) uplatnil v rozporu s touto koncentrací řízení, soud při projednání žaloby (při pokračování v řízení ve smyslu ustanovení §24 odst.4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 105/2000 Sb.) a při rozhodnutí o věci nesmí přihlížet. Soud je tedy v tomto řízení vázán nejen návrhem žalobce v tom, čeho se domáhá a na jakém skutkovém základě (jako je tomu ve všech řízeních s výjimkou těch, které soud smí zahájit bez návrhu), který smí překročit jen v případech uvedených v ustanovení §153 odst.2 o.s.ř., ale i tím, jak žalobce (konkursní věřitel) vylíčil rozhodující skutkové okolnosti, na nichž se pohledávka zakládá, v přihlášce nebo při přezkumném jednání, a v jaké výši žalobce (konkursní věřitel) uplatnil v přihlášce nebo při přezkumném jednání svou pohledávku.
V posuzovaném případě - jak bylo za řízení před soudy zjištěno - žalobce v přihlášce ze dne 31.10.2000, kterou uplatnil jako konkursní věřitel v konkursním řízení vedeném proti společnosti M. T., spol. s r.o. pohledávku ve výši 526.374,83 Kč, sestávající se z dlužné mzdy za dobu od 1.6.1993 do 31.3.1994 ve výši 274.138,- Kč a z 16% úroků z této částky za dobu od 16.7.1994 do prohlášení konkursu ve výši 252.236,83 Kč, uvedl jako důvod (právní důvod) své pohledávky to, že dne 1.10.1991 uzavřel s úpadcem pracovní smlouvu, že se stal \"ředitelem a jednatelem úpadce\", že touto pracovní smlouvou mu byla přiznána \"odměna\" ve výši 25.000,- Kč měsíčně, že \"dodatkem k pracovní smlouvě\" ze dne 27.1.1993 byla tato \"odměna\" zvýšena na částku 35.000,- Kč měsíčně od 1.1.1993, že dne 18.5.1993 byl valnou hromadou úpadce jmenován do funkce \"administrativního ředitele\", že dne 28.5.1993 uzavřel s \"presidentem firmy M. s. protokol o dohodě\", v němž se zavázal opustit od 28.5.1993 funkci jednatele úpadce s tím, že \"jako administrativní ředitel bude vykonávat všechny úkony až do zaregistrování nového ředitele\", že pracovní poměr s úpadcem skončil na základě výpovědi dnem 31.3.1994 a že v době od 1.6.1993 do 31.3.1994 mu nebyla úpadcem vyplácena mzda a ani náhrada mzdy, na níž má podle ustanovení §130 odst.1 zákoníku práce nárok, neboť mu nebyla úpadcem přidělována práce. Vzhledem k tomu, že žalobce - jak uvedeno výše - se může v projednávané věci dovolávat jen takto vylíčeného důvodu (právního důvodu) své pohledávky, lze posoudit důvodnost žaloby jen z pohledu takto vylíčených rozhodných skutečností (skutkových okolností); k jiným skutečnostem (skutkovým okolnostem) nesmí být přihlíženo, neboť není pro rozhodnutí této věci již významné to, co o svém nároku uvedl a na jakých rozhodných skutečnostech jej postavil žalobce v žalobě nebo tvrzeními učiněnými v dosavadním průběhu řízení (v době před prohlášením konkursu na majetek úpadce), popřípadě čím jej v rozporu se shora popsanými pravidly koncentrace řízení odůvodňoval v pokračujícím řízení před soudem prvního stupně nebo za odvolacího řízení.
Z hlediska skutkového stavu bylo ohledně skutečností (skutkových okolností), vylíčených v přihlášce žalobce ze dne 31.10.2000, v projednávané věci zjištěno (správnost zjištění soudů v tomto směru dovolatel nezpochybňuje), že žalobce uzavřel se společností M. S. dne 13.9.1991 smlouvu o vytvoření společnosti s ručením omezeným \"M. T., spol. s r.o.\". Podle této smlouvy (srov. její čl. 5) se žalobce stal \"ředitelem\" společnosti, který \"je oprávněn společnost navenek samostatně zastupovat a za společnost samostatně podpisovat\". V \"návaznosti na tuto smlouvu\" se společníci založené společnosti M. T., spol. s r.o. (tj. žalobce a společnost M. S.) podle potvrzení ze dne 13.9.1991 dohodli na tom, že měsíční mzda žalobce jako ředitele společnosti se stanovuje ve výši 25.000,- Kč, přičemž \"v uvedené částce je zahrnuta i mzda za případnou práci přesčas\" a \"nárok na odměnu\" vznikne dnem 1.10.1991, že \"tato výše bude zachována, pokud nepřekročí měsíční obrat společnosti jeden milion Kčs, poté bude zvýšena\", a že k uzavření pracovní smlouvy \"zplnomocňují společníci generálního ředitele spol. M. S. R. Ch. \". Dne 1.10.1991 uzavřel žalobce s generálním ředitelem společnosti M. R. Ch. jako \"zástupcem\" společnosti \"M. T. P. \" dohodu označenou jako \"pracovní smlouva\", podle které se žalobce zavázal \"plnit funkci ředitele M. T. se všemi pravomocemi v souladu s čs. právem\", v níž byla stanovena \"za činnost pro společnost smluvně pracovní odměna\" ve výši 25.000,- Kčs měsíčně a kterou se žalobce zavázal \"v případě přerušení zaměstnaneckého poměru nepřijmout po dva roky zaměstnání ve stejném oboru\", přičemž za porušení tohoto závazku je společnost M. oprávněna požadovat náhradu ve výši 1.000.000,- Kč. Společnost M. T., spol. s r.o. byla zapsána do podnikového rejstříku dnem 22.10.1991 a jako její statutární orgán - ředitel byl zapsán žalobce. Dne 27.1.1993 byla mezi žalobcem a R. Ch. uzavřena dohoda označená jako \"dodatek k pracovní smlouvě z 1. října 1991\", podle níž se \"M. T., zastoupený p. Ch., generálním ředitelem M. F., rozhodl zvýšit pracovní odměnu žalobce na částku 35.000,- Kčs měsíčně od 1.ledna 1993\". Dne 18.5.1993 proběhla valná hromada společnosti M. T., spol. s r.o., která mimo jiné rozhodla o výměně jednatele společnosti s tím, že žalobce se zavázal \"postupně předat veškerou agendu související s funkcí ředitele novým jednatelům - ředitelům\". Dne 28.5.1993 uzavřel žalobce s M. J. \"protokol o dohodě\", z něhož vyplývá, že ode dne 28.5.1993 žalobce \"opustí svou funkci jednatele společnosti M. T. a bude vykonávat jako administrativní ředitel všechny úkony až do zaregistrování nového ředitele\". Žalobce byl z obchodního rejstříku jako statutární orgán - ředitel společnosti M. T., spol. s r.o. vymazán dnem 14.6.1993 a ke stejnému dni byla jako jednatel společnosti zapsána D. H.
Z pohledu skutečností, které jsou pro rozhodnutí v projednávané věci z výše uvedených důvodů významné a které byly dokazováním prokázány, nelze dospěl k závěru, že by žalobce měl vůči úpadci jím tvrzenou pohledávku (nárok).
Otázku, zda mezi žalobcem a úpadcem vznikl na základě dohody ze dne 1.10.1991 označené jako \"pracovní smlouva\" pracovní poměr, je třeba i v současné době posoudit zejména podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb. a č. 297/1991 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 28.5.1992 (dále jen \"zák. práce\") a podle zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění zákona č. 82/1966 Sb., zákonného opatření č. 13/1967 Sb., zákona č. 69/1967 Sb., zákona č. 72/1970 Sb., zákona č. 138/1970 Sb., zákona č. 144/1975 Sb., zákona č. 165/1982 Sb., zákona č. 98/1988 Sb., zákona č. 103/1990 Sb., zákona č. 403/1990 Sb., zákona č. 63/1991 Sb., tedy podle hospodářského zákoníku ve znění účinném do 19.12.1991 (dále jen \"hosp. zák.\").
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi organizací a pracovníkem (srov. §27 odst.2 zák. práce), v případech stanovených zvláštními předpisy, popřípadě stanovami nebo usnesením příslušných orgánů družstev nebo společenských organizací také volbou (srov. §27 odst.3 zák. práce) a u vedoucích pracovníků jmenovaných podle zvláštních předpisů, popřípadě podle stanov společenských organizací, do funkce orgánem nadřízeným organizaci, v níž má pracovník svou funkci vykonávat, a u vedoucích pracovníků, které do funkce jmenuje vedoucí organizace, rovněž jmenováním (srov. §27 odst.4 zák. práce).
V pracovní smlouvě je organizace povinna s pracovníkem dohodnout druh práce, na který je pracovník přijímán, místo výkonu práce (obec a organizační jednotku nebo jinak určené místo) a den nástupu do práce (srov. §29 odst.1 zák. práce).
Podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce ve smyslu ustanovení §29 odst.l písm.a) zák. práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezení však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávali občané (fyzické osoby) na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) není výkon činnosti statutárního orgánu.
V projednávané věci je nepochybné, že smlouvou ze dne 1.10.1991 označenou jako \"pracovní smlouva\" se žalobce zavázal \"plnit funkci ředitele M. T. se všemi pravomocemi a odpovědnostmi v souladu s čs. právem\", do níž byl jmenován společenskou smlouvou (smlouvou o vytvoření společnosti s ručením omezeným \"M. T., spol. s r.o.\") ze dne 13.9.1991 a ve vztahu k níž mu byla dohodou společníků (tj. žalobce a společnosti M. S.) podle potvrzení ze dne 13.9.1991 stanovena měsíční mzda ve výši 25.000,- Kč. Protože ředitel společnosti \"M. T., spol. s r.o.\" byl jejím statutárním orgánem, nesměřovala smlouva ze dne 1.10.1991 k založení pracovního poměru (jiného pracovněprávního vztahu), jehož náplní by byl výkon jiné činnosti než činnosti statutárního orgánu společnosti M. T., spol. s r.o., ale v rozporu se zákonem k tomu, aby žalobce vykonával činnost statutárního orgánu této společnosti (jejího ředitele) v pracovním poměru.
Smlouva ze dne 1.10.1991 označená jako \"pracovní smlouva\" navíc byla uzavřena dříve, než společnost M. T., spol. s r.o. vznikla na základě zápisu do podnikového rejstříku (to se stalo dne 22.10.1991). I kdyby šlo o smlouvu, která souvisela se zakládáním společnosti, a i kdyby společnost přebírala podle ustanovení §106c odst.3 hosp. zák. závazky, které jejím jménem do doby jejího zápisu do podnikového rejstříku převzali společníci (jak se domnívá dovolatel), muselo být přihlédnuto k tomu, že smlouva ze dne 1.10.1991 není (podle svého obsahu) smlouvou, kterou by se žalobcem uzavřeli společníci společnosti M. T., spol. s r.o., ale smlouvou, kterou se žalobcem uzavřela společnost M. T., spol. s r.o., zastoupená R. Ch., který k tomu byl zmocněn (podle potvrzení ze dne 13.9.1991) společníky této společnosti. Vzhledem k tomu, že do doby zápisu společnosti do podnikového rejstříku mohli její společníci přebírat závazky jménem společnosti a nikoliv jménem společnosti udělovat zmocnění (plné moci) třetím osobám, nepředstavuje smlouva ze dne 1.10.1991 závazek, který by mohl přejít na společnost.
Z uvedeného vyplývá, že soudy dospěly ke správnému závěru, že smlouva ze dne 1.10.1991 je ve smyslu ustanovení §242 odst.1 písm.a) zák. práce neplatným právním úkonem a že podle ní nemohl vzniknout mezi žalobcem a úpadcem platný pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. Úvahy soudů o tom, zda mezi žalobcem a úpadcem vznikl (mohl vzniknout) pracovní poměr ústně nebo konkludentně, jsou nadbytečné, a to jednak proto, že žalobce v přihlášce své pohledávky podané v konkursním řízení neuvedl žádné skutkové okolnosti o tom, že by sjednal s úpadcem pracovní poměr jinak než na základě smlouvy ze dne 1.10.1991, jednak z důvodu, že na výkon funkce statutárního orgánu nemohl být vůbec - jak uvedeno výše - platně uzavřen pracovní poměr.
Žalobci měl vzniknout (podle jeho tvrzení obsaženého v přihlášce) vůči úpadci uplatněný nárok na mzdu a náhradu mzdy za dobu od 1.6.1993 do 31.3.1994.
Podle právní úpravy účinné do 30.6.1996 měl (srov. §13 odst.2 obchodního zákoníku ve znění účinném do přijetí zákona č. 142/1996 Sb.) zápis statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným do podnikového (od 1.1.1992 obchodního) rejstříku konstitutivní povahu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.6.2001 sp. zn. 29 Cdo 3025/2000, uveřejněný pod č. 137 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001). Vzhledem k tomu, že žalobce byl zapsán v obchodním rejstříku jako statutární orgán úpadce - jak bylo soudy zjištěno - do 14.6.1993, nemohl mu až do tohoto dne vzniknout vůči úpadci žádný pracovněprávní nárok. Tvrdí-li, že dne 18.5.1993 byl valnou hromadou úpadce jmenován do funkce \"administrativního ředitele\" a že dne 28.5.1993 uzavřel s \"presidentem firmy M. s. protokol o dohodě\", v němž se zavázal opustit od 28.5.1993 funkci jednatele úpadce s tím, že \"jako administrativní ředitel bude vykonávat všechny úkony až do zaregistrování nového ředitele\", nemohou mít tyto okolnosti v projednávané věci žádný význam, neboť valná hromada společnosti a ani president jednoho ze společníků nejsou orgány, které by byly oprávněny činit jménem úpadce v pracovněprávních vztazích právní úkony (srov. §9 odst.1 zák. práce). Žalobce sám jako statutární orgán nemohl vůči sobě učinit žádný platný pracovněprávní úkon z důvodu střetu zájmů (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17.11.1998 sp. zn. 21 Cdo 11/98, který byl uveřejněn pod č. 63 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999). Navíc výkon funkce administrativního ředitele \"až do zaregistrování ředitele nového\" nemohl mít žádný právní význam, neboť žalobce až do 14.6.1993 vykonával (mohl vykonávat) tato oprávnění jako statutární orgán úpadce a dnem 14.6.1993 byl do obchodního rejstříku zapsán jiný statutární orgán úpadce (jednatelka D. H.).
Za této situace by žalobce mohl mít vůči úpadci za dobu od 1.6.1993 do 31.3.1994 v přihlášce uplatněný nárok na mzdu nebo na náhradu mzdy, jen kdyby mu vznikl s úpadcem do 14.6.1993 pracovní poměr, jehož náplní by nebyl výkon činnosti statutárního orgánu, nebo kdyby navázal v době od 14.6.1993 do 31.3.1994 s úpadcem pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah. K tvrzením žalobce, že u úpadce vykonával kromě činnosti statutárního orgánu (ředitele) též jiné činnosti, které nepatřily k povinnostem ředitele úpadce, a že ohledně těchto jiných činností mezi nimi vznikl alespoň konkludentně pracovní poměr, nebylo možné přihlédnout, neboť o nich neuvedl žádné skutkové okolnosti v přihlášce pohledávky podané v konkursním řízení, ale v rozporu s pravidly koncentrace řízení až v průběhu pokračujícího řízení. Skutečnost, že by s úpadcem navázal pracovní poměr nebo jiný pracovněprávní vztah v době od 14.6.1993 do 31.3.1994, pak žalobce netvrdil ani za řízení před soudy.
Na výše uvedených závěrech nic nemění skutečnost, že ustanovení §24 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání bylo nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 11.3.2003 č. 101/2003 Sb. dnem 4.4.2003 zrušeno. Dovolací soud přihlédl k tomu, že dovození z této skutečnosti vyplývajících procesních následků, spočívajících v nemožnosti dalšího pokračování v řízení na základě podání žalobce ze dne 13.4.2001, by ve svých důsledcích znemožnilo (zejména z důvodu uplynutí lhůty k žalobě, uvedené v ustanovení §23 odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání) žalobci vůbec se domáhat určení pravosti pohledávky, kterou přihláškou ze dne 31.10.2000 přihlásil do konkursu a kterou správkyně majetku patřícího do konkursní podstaty úpadce popřela, a představovalo by tedy nepřípustné odnětí již (dosud) nabytých práv a odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae). Odvolací soud za této situace postupoval správně, když tzv. incidenční řízení, zahájené na základě podání žalobce ze dne 13.4.2001, meritorně dokončil i poté, co se stal vykonatelným nález Ústavního soudu ČR ze dne 11.3.2003 č. 101/2003 Sb.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení §229 odst.1 o.s.ř., §229 odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. nebo v §229 odst. 3 o.s.ř. anebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované 2) náklady, které spočívají v odměně za zastupování advokátkou ve výši 2.250,- Kč [srov. §8 písm. a), §10 odst. 3, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.] a v paušální částce náhrad výdajů ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), tedy celkem 2.325,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, soud mu ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. uložil, aby tyto náklady žalované 2) nahradil; ve smyslu ustanovení §25a odst.4 zákona o konkursu a vyrovnání tato náhrada nákladů řízení patří do konkursní podstaty úpadce.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. září 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu