ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.958.2003.1
sp. zn. 21 Cdo 958/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně M. M., zastoupené advokátkou, proti žalovanému E. P., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu mzdy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 8 C 320/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2002 č.j. 62 Co 292/2002-188, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 17.9.1999 žalovaný sdělil žalobkyni, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce pro závažné porušení pracovní kázně. Naplnění výpovědního důvodu spatřoval v tom, že žalobkyně dne 20.8.1999 „v době, kdy byla po dobu dovolené ředitelky C. C. ustanovena jejím zástupcem, nezpracovala na základě příkazu generálního ředitele ve stanoveném čase návrh oficiálního stanoviska společnosti E. P., spol. s r.o. pro sdělovací prostředky v souvislosti s medializací problému, týkajícího se možného zneužití GO kuponů“, přičemž toto jednání žalobkyně „bylo o to závažnější, že se ho dopustila v situaci, kdy byla společnost, vzhledem k závažnosti situace, v režimu krizového řízení“.
Žalobkyně se domáhala (žalobou změněnou se souhlasem soudu prvního stupně), aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, že pracovní poměr žalobkyně u žalovaného nadále trvá, a aby byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni náhradu mzdy ve výši 188.362,- Kč. Žalobu odůvodnila zejména tím, že se vytčeného porušení pracovní kázně nedopustila (především popírá, že by byla ustanovena „právoplatnou“ zástupkyní zmíněné ředitelky a že by dostala příkaz zpracovat oficiální stanovisko v uvedené věci v konkrétním termínu), že ze strany žalovaného nikdy nebyly v její práci shledány „sebemenší“ nedostatky či k výkonu její práce vyřčeny jakékoliv výtky, že důvod uvedený ve výpovědi „je koncipován obecně a neurčitě“ a že „chybí jakákoliv přímá dedukce“ žalovaného, v čem konkrétně spatřuje závažné porušení pracovní kázně ze strany žalobkyně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně dne 11.10.1999 písemně požádala žalovaného, aby ji nadále zaměstnával a přiděloval práci „dle pracovní smlouvy“, náleží jí náhrada mzdy „ve smyslu ust. §61 zákoníku práce“.
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5.5.2000 č.j. 8 C 320/99-54 žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení 21.436,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobkyně byla v době dovolené své nadřízené - ředitelky úseku pro komunikaci (C. c.) pověřena toliko administrativním řízením tohoto úseku (a nikoli zastupováním v tiskových záležitostech), avšak přesto na příkaz zástupce generálního ředitele žalovaného (k jehož splnění jí nebyl dán žádný závazný termín) vypracovala mediální komunikaci způsobem, který její nadřízená považuje za obvyklý a dostačující, nelze ve vytčeném jednání žalobkyně spatřovat závažné porušení pracovní kázně ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Soud prvního stupně proto shledal výpověď danou žalobkyni dne 17.9.1999 za neplatnou. Protože žalobkyně dne 11.10.1999 oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, přísluší jí rovněž náhrada mzdy v požadované výši.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 22.11.2000 č.j. 62 Co 394/2000-92 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud - kromě toho, že soudu prvního stupně vytkl, že výrok jeho rozsudku se neshoduje se zněním žalobního petitu - poukázal dále na skutečnost, že v důsledku chybného hodnocení důkazů jsou nesprávná skutková zjištění ohledně rozsahu, v jakém žalobkyně zastupovala svou přímou nadřízenou - ředitelku úseku pro komunikaci (C. c.) v době její dovolené. Dovodil, že „na podkladě (soudem prvního stupně) provedeného dokazování, především listinnými důkazy, je naopak odůvodněn závěr o tom, že žalobkyně svědkyni T. v době její dovolené zastupovala v celém rozsahu funkce ředitelky Úseku pro komunikaci“, a že „svědek Ing. W. jí proto byl oprávněn zadat úkol vypracovat návrh komunikace s médii“. Podle názoru odvolacího soudu však dosud nebylo dostatečně prokázáno, jaký konkrétní úkol (za jehož nesplnění byla později postižena) žalobkyně od Ing. W. obdržela; „podstatné je, v čem měl spočívat výsledek práce, o kterou byla žádána, nikoli její název (návrh mediální komunikace, mediální strategie apod.)“. Rovněž „je třeba také zjistit, zda bylo po natočení reportáže dne 20.8.1999 ve 13.00 hod. v původním zadání úkolu něco změněno, či zda byl zadán nový úkol“, neboť „prozatím bylo jednoznačně prokázáno … , že úkol, který jí byl uložen dne 19.8.1999 v 17.00 hod. nesplnila“. Soudu prvního stupně proto uložil, aby v tomto směru řízení doplnil.
Obvodní soud pro Prahu 9 (poté, co žalobkyně navrhla změnu žaloby - žalobního petitu a současně vzala zpět žalobu o určení trvání pracovního poměru a jmenovaný soud usnesením ze dne 11.10.2001 č.j. 8 C 320/99-140 připustil změnu žaloby) rozsudkem ze dne 11.10.2001 č.j. 8 C 320/99-144 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi ze dne 17.9.1999 a zaplacení náhrady mzdy ve výši 322.722,- Kč, zastavil řízení o určení trvání pracovního poměru účastníků a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech řízení 81.136,- Kč. Z výsledků doplněného dokazování dovodil, že nadřízená pověřila žalobkyni svým zastupováním „bezvýjimečně“ a že tedy žalobkyně byla „vzhledem ke svému pracovnímu zařazení a svému pověření k zastupování povinna a i schopna“ splnit úkol zadaný jí zástupcem generálního ředitele žalovaného, který spočíval ve vypracování návrhu na komunikaci s médii. Jelikož však žalobkyně tento úkol řádně nesplnila a stalo se tak v době, „kdy situace s GO kupóny se jevila být velice vážnou a bylo ohroženo investování žalovaného do tohoto produktu“, dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednání žalobkyně je třeba hodnotit jako závažné porušení pracovní kázně. Předmětná výpověď daná žalobkyni ve dvouměsíční lhůtě uvedené v ustanovení §46 odst. 3 zák. práce je proto podle jeho názoru platným právním úkonem a žalobkyně nemá ani nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §61 zák. práce. Soud prvního stupně nato usnesením ze dne 11.10.2001 č.j. 8 C 320/99-146 uložil žalobkyni, aby zaplatila „státu na účet zdejšího soudu“ soudní poplatek ve výši 12.912,- Kč.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11.9.2002 č.j. 62 Co 292/2002-188 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ potvrdil a „ve výroku o nákladech řízení“ jej změnil tak, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 113.511,- Kč „na účet advokáta Mgr. P. D., LL.M.“; současně rozhodl, že žalobkyně je povinna „nahradit“ žalovanému náklady odvolacího řízení ve výši 41.500,- Kč „na účet advokáta Mgr. P. D., LL.M.“. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně se jednáním popsaným v dopise ze dne 17.9.1999 (tím, že v „krizové situaci“ nesplnila zadaný úkol ani v dodatečně poskytnuté lhůtě do 21.00 hodin dne 20.8.1999) dopustila závažného porušení pracovní kázně, které opravňovalo žalovaného rozvázat s ní pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce; výpověď tedy byla žalobkyni dána platně a z tohoto důvodu nelze vyhovět ani požadavku žalobkyně na zaplacení náhrady mzdy. Námitky žalobkyně odmítl odvolací soud s odůvodněním, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalobkyně byla v plném, nikoli omezeném, rozsahu zmocněna zastupováním své nadřízené – ředitelky úseku pro komunikaci a že zástupce generálního ředitele žalovaného byl oprávněn pověřit ji zpracováním stanoviska pro média, zvláště za situace, kdy žalobkyně „při zadávání předmětného úkolu nenamítala, že nepatří do náplně její práce“.
V dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítala, že „rozhodnutím soudů obou stupňů došlo k významnému porušení ustanovení zákona 65/1965 Sb. (zákoník práce) a tím i ústavně zaručených práv, která zaručují právo na spravedlivý proces a právo na vyčerpávající projednání věci v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí dle platných zákonů“. Dovozovala, že výpověď je „v hrubém rozporu s §46 odstavec 1. písmeno f zákona č. 65/1965 Sb. (zákoník práce)“, neboť nikdy nebyla na nějaké porušení pracovní kázně písemně upozorněna s možností výpovědi „tak, jak je v tomto ustanovení stanoveno“, nikdy jí nebylo v její práci nic vytknuto a svou práci vykonávala „dle svého nejlepšího vědomí“. Skutkové vylíčení výpovědního důvodu se podle jejího názoru nezakládá na pravdě, neboť žalobkyně nikdy nebyla oficielně zmocněna k zastupování ředitelky C. C. (žalovaný nikdy neprokázal toto zmocnění a údajné e - mailové pověření nebylo zasláno od její nadřízené), přičemž - jak zdůraznila – sama ředitelka dne 17.3.2000 vypověděla, že ji žalobkyně měla zastupovat pouze po administrativní stránce. Ačkoli zadaný úkol nebylo možno zahrnout do tohoto zastupování, žalobkyně jej podle svých schopností a možností splnila, a když později tentýž úkol několik dní zpracovávala zahraniční firma B. A., byl „i takto zpracovaný materiál takřka identický s jejím návrhem“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba posuzovat - s ohledem na to, že žalovaný dal žalobkyni výpověď z pracovního poměru dopisem ze dne 17.9.1999, který žalobkyně převzala téhož dne - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění zákonů č. 88/1968 Sb., č. 153/1969 Sb., č. 100/1970 Sb., č. 20/1975 Sb., č. 72/1982 Sb., č. 111/1984 Sb., č. 22/1985 Sb., č. 52/1987 Sb., č. 98/1987 Sb., č. 188/1988 Sb., č. 3/1991 Sb., č. 297/1991 Sb., č. 231/92 Sb., č. 264/1992 Sb., č. 590/1992 Sb., č. 37/1993 Sb., č. 74/1994 Sb., č. 118/1995 Sb., č. 287/1995 Sb. a č. 138/1996 Sb., tedy podle zákoníku práce ve znění účinném do 30.9.1999 (dále jen „zák. práce“).
Podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení pracovní kázně; pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně lze dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních šesti měsíců v souvislosti s porušením pracovní kázně písemně upozorněn na možnost výpovědi..
Povinnost dodržovat pracovní kázeň patří k základním povinnostem zaměstnance vyplývajícím z pracovního poměru [srov. §35 odst. 1 písm. b) zák. práce] a spočívá v plnění povinností, které jsou stanoveny právními předpisy (zejména ustanoveními §73, §74 a §75 zák. práce), pracovním řádem, pracovní smlouvou nebo pokynem nadřízeného vedoucího zaměstnance. Má-li být porušení pracovní kázně právně postižitelné jako důvod k rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele, musí být porušení pracovních povinností zaměstnancem zaviněno (alespoň z nedbalosti) a musí dosahovat určitý stupeň intenzity. Zákoník práce rozlišuje mezi soustavným méně závažným porušením pracovní kázně, závažným porušením pracovní kázně a porušením pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem. Porušení pracovní kázně nejvyšší intenzity (zvlášť hrubým způsobem) je důvodem k okamžitému zrušení pracovního poměru nebo k výpovědi z pracovního poměru [§53 odst.1 písm. b), §46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce], závažné porušení pracovní kázně je pak důvodem k výpovědi z pracovního poměru [§46 odst.1 písm. f) část věty před středníkem zák. práce].
Žalobkyně v dovolání mimo jiné zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu, které byly významné pro posouzení, zda se žalobkyně dopustila porušení pracovní kázně. Dovolatelka především namítá, že „nikdy nebyla oficielně zmocněna“ k zastupování ředitelky úseku pro komunikaci a že úkol, který měla zpracovat, „dle svých schopností a možností splnila“.
Podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze dovolání, které je přípustné mimo jiné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. (a tak je tomu v projednávané věci), podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení rozumět výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, je logický rozpor nebo jestliže hodnocení důkazů odporuje ustanovením §133 až §135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.
Skutková zjištění o tom, že žalobkyně byla v plném rozsahu zmocněna k zastupování své nadřízené - ředitelky úseku pro komunikaci (C. C.) I. T. a že zadaný pracovní úkol (popsaný ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 17.9.1999), který patřil do její náplně práce, „nesplnila ani v dodatečně poskytnuté lhůtě do 21.00 hodin dne 20.8.1999“, odvolací soud učinil – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – z výsledků dokazování [zejména z výpovědi žalobkyně a svědků Ing. A. W. a Ing. V. K. a z obsahu e-mailové zprávy I. T. ze dne 16.8.1999, v níž jmenovaná sdělila všem vedoucím zaměstnancům žalovaného, že „během její nepřítomnosti od 16. srpna od 27. srpna bude paní M. M. (žalobkyně) pověřena výkonem funkce ředitelky odboru C. C.“], které zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení §132 o.s.ř. Protože ostatní důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci podstatné poznatky, mají uvedená skutková zjištění oporu v provedeném dokazování; z odůvodnění napadeného rozsudku a z obsahu spisu je zřejmé, že soud vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti, logický rozpor.
Namítá-li dovolatelka, že „údajné e-mailové pověření nebylo zasláno od její nadřízené“ a že soudy náležitě neakcentovaly výpověď I. T. (z níž vyplynulo, že „ji žalobkyně měla zastupovat pouze po administrativní stránce“ a že tedy zadaný úkol „není možno počítat do tohoto zastupování“), ani nepřihlédly ke skutečnosti, že následné zpracování předmětného úkolu zahraniční firmou B. A., „která na něj potřebovala několik dní“, bylo „takřka identické s návrhem žalobkyně“, předkládá vlastní hodnocení důkazů, na jehož základě činí opačné skutkové závěry než soudy obou stupňů; žalobkyně tak ve skutečnosti napadá hodnocení důkazů soudem, které samo o sobě - jak uvedeno výše - není způsobilým dovolacím důvodem.
Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku dovolatelky, že v posuzovaném případě „nebyly splněny podmínky pro danou výpověď, tak jak stanoví zákoník práce v příslušném ustanovení“ a že „soud nerespektoval zákoník práce v §46 odst. 1 písmeno f)“.
Ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Pro posouzení, zda zaměstnanec porušil pracovní kázeň méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V zákoníku práce ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení pracovní kázně“, „závažné porušení pracovní kázně“ a „porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení pracovní kázně. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení pracovní kázně k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní kázně, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení pracovní kázně pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu, apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28.6.1995, sp. zn. 6 Cdo 53/94, uveřejněný v časopise Práce a mzda č. 7-8, roč. 1996 a rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19.1.2000, sp. zn. 21 Cdo 1228/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21, roč. 2001).
Při zkoumání, zda žalobkyně jednáním uvedeným v dopise žalovaného ze dne 17.9.1999 (spočívajícím v tom, že dne 20.8.1999 nevypracovala podle pokynu nadřízeného ve stanoveném čase návrh oficiálního stanoviska žalovaného pro sdělovací prostředky „v souvislosti s medializací problému, týkajícího se možného zneužití GO kuponů“) závažně porušila pracovní kázeň, odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil) přihlížel k pracovnímu zařazení žalobkyně v době porušení pracovní kázně a ke skutečnosti, že žalobkyně zadaný pracovní úkol, který „vzhledem ke svému pracovnímu zařazení a svému pověření k zastupování I. T. (ředitelky úseku pro komunikaci) byla povinna a i schopna zpracovat“, „nesplnila ani v dodatečně poskytnuté lhůtě do 21.00 hod. dne 20.8.1999“ a že se tohoto jednání dopustila „v době, kdy žalovaný byl v režimu krizového řízení“ a „kdy situace s GO kupóny se jevila být velice vážnou a bylo ohroženo investování žalovaného do tohoto produktu“. S tímto vymezením hypotézy právní normy obsažené v ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zák. práce lze souhlasit. Odvolacím soudem uvažované skutečnosti jsou totiž vzhledem k okolnostem případu úplné a správné a poskytují náležitý podklad pro posouzení, jakou intenzitou žalobkyně pracovní kázeň porušila. Odvolací soud tedy v souladu se zákonem dospěl ke správnému závěru, že intenzita porušení pracovní kázně opravňovala žalovaného k tomu, aby se žalobkyní rozvázal pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst.1 písm. f) části věty před středníkem zák. práce.
Protože závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobkyně dopustila závažného porušení pracovní kázně, zůstal nezpochybněn, nelze mu důvodně vytýkat, jak to činí dovolatelka, že nepovažoval za podstatné, že žalobkyně „nebyla nikdy na nějaké porušení pracovní kázně písemně upozorněna s možností výpovědi“, neboť písemného upozornění na možnost výpovědi ve smyslu ustanovení §46 odst. 1 písm. f), věty za středníkem zák. práce je třeba - jak to vyplývá z výslovného znění tohoto ustanovení - pouze u výpovědi dané zaměstnanci pro soustavné méně závažné porušování pracovní kázně.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady, které by byly účelně vynaloženy na obranu jeho práva, nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. února 2004
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu