ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.966.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 966/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobkyně G. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalovanému M. K., zastoupenému advokátem, o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru a o vzájemné žalobě žalovaného na zaplacení 16.172,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp.zn. 24 C 26/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. května 2003 č.j. 10 Co 188/2003-150, takto:
Dovolání žalovaného se zamítá.
Odůvodnění:
Dopisem ze dne 27.12.2000 žalovaný sdělil žalobkyni, že s ní okamžitě zrušuje pracovní poměr podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák. práce. Důvod k tomuto opatření spatřoval v tom, že, ačkoli dne 8.12.2000 od něj žalobkyně převzala lékařský posudek ze dne 5.12.2000, podle kterého žalovaný nemůže „bez vážného ohrožení jeho zdraví“ vykonávat sjednanou práci, „do dnešního dne na jeho žádost nereagovala a do patnácti dnů od předložení posudku ho nepřevedla na jinou vhodnou práci“.
Žalobkyně se domáhala, aby bylo určeno, že uvedené okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaný, který u ní pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.1997 jako „zámečník, skladník“, byl zařazen na lehkou práci zámečníka s vyloučením zvedání těžkých břemen nad 5 kg a těžké fyzické zátěže „v souladu jak s doporučením zprávy o výsledku periodické lékařské prohlídky ze dne 9.10.2000, tak s lékařským posudkem ze dne 5.12.2000“. Kromě toho dokument nazvaný „lékařský posudek“ vystavený dne 5.12.2000 MUDr. K. nesplňuje podle názoru žalobkyně požadavky kladené na něj ustanovením §54 odst. 1 písm. a) zák. práce, „když jeho znění je více než stručné, bez jakéhokoliv odůvodnění a bez závěru požadovaného zákoníkem práce, že žalovaný nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení zdraví“.
Žalovaný uplatnil vůči žalobkyni vzájemnou žalobou požadavek na zaplacení 16.172,82 Kč s 10% úrokem z prodlení od 21.2.2001 do zaplacení s odůvodněním, že jako zaměstnanec, který okamžitě zrušil pracovní poměr, má podle ustanovení §54 odst 3 zák. práce nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu, tj. za 2 měsíce.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12.11.2002 č.j. 24 C 26/2001-127 určil, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, zamítl žalobu o uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému 16.172,82 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 13.580,- Kč. Ve věci samé dospěl k závěru, že posudek MUDr. K. ze dne 5.12.2000 není lékařským posudkem, na základě kterého by bylo možno platně rozvázat pracovní poměr okamžitým zrušením podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák. práce, neboť trpí formálními i materiálními nedostatky, je nejasný a neurčitý a nevyhovuje požadavkům uvedeným v ustanovení §18 odst. 1 a 2 směrnice ministerstva zdravotnictví ze dne 20.11.1967 „v platném znění“. Protože za tohoto stavu nebyla prokázána existence lékařského posudku, podle kterého by žalovaný nemohl u žalobkyně dále konat práci podle pracovní smlouvy bez vážného ohrožení zdraví, soud prvního stupně dovodil, že okamžité zrušení pracovního poměru ze strany žalovaného nebylo učiněno platně a že žalovanému z tohoto důvodu nepřísluší právo na náhradu mzdy podle ustanovení §54 odst. 3 zák. práce.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5.5.2003 č.j. 10 Co 188/2003-150 rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. a II.“ (tj. ve výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a ve výroku o zamítnutí požadavku žalovaného na náhradu mzdy) potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že zpráva MUDr. K. ze dne 5.12.2000 nazvaná lékařský posudek je „zcela neurčitá“ a „nemá náležitost lékařského posudku, tak jak má na mysli ust. §54 odst. 1 písm. a) zák. práce“. Zdůraznil, že v případě použití důvodu uvedeného v tomto ustanovení „musí zaměstnanec předložit kvalifikovaný lékařský posudek, z něhož musí být zřejmé, výkon jaké práce lékař posuzoval, když v daném případě nelze pominout, že žalovaný podle pracovní smlouvy vykonávat funkci zámečníka – skladníka a lékařka se k žádné z těchto profesí konkrétně nevyjádřila, neuvedla ani konkrétně, jak zdravotní stav žalovaného omezuje a které práce u žalobkyně by mohl vykonávat“. Předmětné okamžité zrušení pracovního poměru je podle názoru odvolacího soudu neplatné i z toho důvodu, že žalovaný – jak sám uváděl – se po zaslání lékařského posudku žalobkyni nijak nedomáhal převedení na jinou práci, do zaměstnání svévolně nedocházel a po uplynutí 15 dnů pouze odeslal žalobkyni sporný zrušovací projev vůle; k takovému jednání však „oprávněn nebyl“. „Ve světle tohoto rozhodnutí“ pak odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně „musel rozhodnout i o tom, že žalovaný nemá nárok na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za výpovědní dobu ve smyslu ust. §54 odst. 3 zák. práce“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (do jeho potvrzujícího výroku o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že lékařský posudek MUDr. K. ze dne 5.12.2000 „vyhovuje požadavkům ust. §54 odst. 1 písm. a) zák. práce“, neboť „jasně vyslovuje zákaz vykonávání dosavadního zaměstnání žalovaného na stavbách žalobkyně se zvýrazněním, že jmenovaný nesmí pracovat v prostředí, kde se uplatňují povětrnostní vlivy, a dále je uvedena specifikace omezení fyzické zátěže“. Nejedná se o pouhé lékařské doporučení ke změně druhu práce, ale „o vyslovení kategorického zákazu vykonávat dosavadní zaměstnání na stavbách žalobkyně s tím, že ani nejde o pracovní nezpůsobilost jen dočasné povahy“. Zdůraznil, že soudy obou stupňů „z kontextu všech rozhodných skutečností“ odhlédly od významu pracovního úrazu žalovaného ze dne 18.11.1999, o jehož následcích byla žalobkyně v době převzetí předmětného lékařského posudku prokazatelně informována, a že proto „jakákoliv bližší diagnoza nebyla nutná již s ohledem na to, že lékařský posudek je určen zaměstnavateli k oznámení skutečností pro převedení pracovníka na jinou pro něho vhodnou práci, a neslouží již k tomu, aby byl zaměstnavatel detailně seznámen se zdravotním stavem pracovníka“. Mimo to dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že jeho úvaha o neoprávněném jednání žalovaného před okamžitým zrušením pracovního poměru, „očividně přehlíží ust. §37 odst. 1 písm. a) zák. práce“, kdy „nesplněním této povinnosti zaměstnavatele (tj. vyhovět žádosti zaměstnance o převedení na jinou práci, která je podpořena lékařským posudkem o dlouhodobé nezpůsobilosti konat dosavadní práci) vzniká překážka na jeho straně dle ust. §130 odst. 1 zák. práce“ a zaměstnanec má právo na náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, neboť žádnou z námitek žalovaného nelze považovat za opodstatněnou.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval tím, zda v posuzovaném případě je dovolání přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm.b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru) potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalovaný pracoval u žalobkyně na základě pracovní smlouvy ze dne 1.9.1997 jako „zámečník, skladník“. Po skončení pracovní neschopnosti pro následky pracovního úrazu ze dne 18.11.1999 byl žalovaný na základě lékařské prohlídky ze dne 9.10.2000 uznán schopen práce „s vyloučením zvedání těžkých břemen nad 5 kg a těžké fyzické zátěže, jako zámečník schopen za dodržení uvedených omezení“. Dne 8.12.2000 žalobkyně obdržela od žalovaného „Lékařský posudek“ ze dne 5.12.2000 podepsaný MUDr. I. K., praktickou lékařkou pro dospělé, podle něhož žalovanému „je zakázáno vzhledem ke zdravotnímu stavu vykonávat dosavadní zaměstnání, které vykonával u žalobkyně na stavbách. Nebylo respektováno doporučení praktic. lékařky zaměstnavateli, aby byl pac. přeřazen na lehčí práci. Pac. nesmí pracovat v prostředí, kde se uplatňují povětrnostní vlivy – zima, mráz, déšť, sníh apod., nesmí zvedat těžší břemena než 5 kg, nesmí být vystaven těžší fyzické zátěži. Pac. pozbyl dlouhodobě způsobilost k vykonávání práce v dosavadním měřítku, tj. práce, kterou vykonával v době před pracovním úrazem“. Dopisem ze dne 27.12.2000, který žalovaná obdržela dne 2.1.2000 žalovaný sděluje, že zrušuje okamžitě pracovní poměr podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák. práce s odůvodněním, že jej žalobkyně „do dnešního dne“ nepřevedla na jinou vhodnou práci, ačkoli dne 8.12.2000 převzala lékařský posudek ze dne 5.12.2000, podle něhož „nemůže bez vážného ohrožení zdraví vykonávat sjednanou práci“.
Za tohoto skutkového stavu řešil odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - mimo jiné právní otázku, jaké náležitosti musí obsahovat lékařský posudek, aby byl způsobilým podkladem pro rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením ze strany zaměstnance podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák. práce. Poznatky, jež byly získány v souvislosti se sledováním pravomocných rozhodnutí soudů (srov. §14 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb. o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších změn a doplňků), nasvědčují tomu, že tato právní otázka je odvolacími soudy dosud rozhodována rozdílně. Vzhledem k tomu, že posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že žalovaný okamžitě zrušil pracovní poměr se žalobkyní dopisem ze dne 27.12.2000, který žalobkyně převzala dne 2.1.2001 - podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 30.5.2001 (tj. přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 177/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 227/2000 Sb., a zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů) - dále jen „zák. práce“.
Podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák. práce zaměstnanec může pracovní poměr okamžitě zrušit, jestliže podle lékařského posudku nemůže dále konat práci bez vážného ohrožení svého zdraví a zaměstnavatel jej nepřevedl v době 15 dnů ode dne předložení tohoto posudku na jinou, pro něho vhodnou práci.
Při posuzování platnosti okamžitého zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák. práce je tedy především podstatné, zda je zaměstnanec schopen (způsobilý) konat dosavadní práci vzhledem ke svému zdravotnímu stavu bez vážného ohrožení svého zdraví. Objektivizaci vztahu práce, kterou dosud zaměstnanec vykonával, k jeho zdravotnímu stavu, svěřuje zákon odbornému posouzení [srov. slova „…podle lékařského posudku…“ v §54 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Lékařský posudek o způsobilosti zaměstnance k práci vydává zpravidla ošetřující lékař, případně odborná komise zdravotnických zařízení (srov. §21 odst. 1 a §77 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění účinném do 31.12.2000); přezkoumání správnosti lékařského posudku se lze domáhat podle ustanovení §77 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (ve znění pozdějších změn a doplňků). Byl-li posudek vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí v řízení zahájeném na návrh zaměstnavatele podle ustanovení §64 zák. práce přezkoumání soudem z hlediska svého obsahu, a soud z takového rozhodnutí vychází (§135 odst. 2 o.s.ř.).
Ze skutečnosti, že v konkrétním případě soud z lékařského posudku vychází (je povinen vycházet), a že tedy není oprávněn závěry posudku jakkoli doplňovat, zároveň vyplývá, že i když zákon neurčuje přímo, jaké náležitosti má posudek obsahovat, je z povahy věci zřejmé, že aby byl naplněn smysl a účel léčebně preventivní péče při posuzování způsobilosti k práci, musí být jeho obsah přizpůsoben tomu, jaké důsledky mají za daného právního stavu vzhledem k odbornému posouzení zdravotního stavu zaměstnance ve vztahu účastníků pracovního poměru nastat. Tak kupříkladu jestliže není podle lékařského posudku vhodné, aby zaměstnanec dále konal práci nebo pracoval na dosavadním pracovišti, může tento odborný závěr založit pouze povinnost zaměstnavatele podle ustanovení §40 zák. práce převést zaměstnance na jeho žádost na jinou práci nebo pracoviště, jakmile to dovolí jeho provozní možnosti. Obdobně pozbyl-li zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu podle lékařského posudku dlouhodobě způsobilost konat dosavadní práci, může být důsledkem takového odborného závěru - a v tom lze dovolateli přisvědčit - především, že zaměstnanec není ve vymezeném rozsahu schopen plnit povinnost podle pokynů zaměstnavatele konat práci podle pracovní smlouvy [§35 odst. 1 písm. b) zák. práce], a že v případě, jestliže se účastníci nedohodnou, vzniká zaměstnavateli právní povinnost převést zaměstnance na jinou práci podle ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zák. práce, popřípadě právní možnost rozvázat pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce.
Z ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák. práce však vyplývá, že zaměstnanec může platně okamžitě zrušit pracovní poměr pouze na základě takového lékařského posudku, který z hlediska svého obsahu deklaruje, že zaměstnanec nemůže dále konat práci „bez vážného ohrožení svého zdraví“. Nestačí tedy jen závěr o dlouhodobé (trvalé) zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance konat dosavadní práci [jako je tomu v případě výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. d) zák. práce] či pouhé doporučení lékaře ke změně druhu vykonávané práce odůvodněné nevhodností dosavadní práce z hlediska zdravotního stavu zaměstnance. Pro platné okamžité zrušení pracovního poměru podle ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák. práce se vyžaduje navíc lékařským posudkem výslovně deklarovaná nemožnost konat dosavadní práci „bez vážného ohrožení zdraví“, která - jak z uvedeného plyne - svou povahou představuje z hlediska zdravotního stavu zaměstnance tak významnou kontraindikaci, že na rozdíl od jiných případů je odůvodněn požadavek, aby povinnost převést zaměstnance na jinou, pro něho vhodnou práci, byla splněna v době 15 dnů ode dne předložení posudku, anebo, aby byl pracovní poměr okamžitě rozvázán.
V posuzované věci z lékařského posudku ze dne 5.12.2000, z něhož vycházely soudy obou stupňů, vyplývá, že žalovaný „pozbyl dlouhodobě způsobilost k vykonávání práce v dosavadním měřítku, tj. práce, kterou vykonával v době před pracovním úrazem“. Závěr o tom, že žalovaný nemůže dále konat práci „bez vážného ohrožení svého zdraví“, a že je tedy dán důvod pro bezodkladné (tj. ve lhůtě 15 dnů od předložení posudku) převedení žalovaného na jinou práci podle ustanovení §37 odst. 1 písm. a) zák. práce, však zmíněný lékařský posudek neobsahuje; i když je nepochybné, že - jak dovolatel uvádí - „nejde o pracovní nezpůsobilost jen dočasné povahy“, nelze oběma soudům důvodně vytýkat, že „z kontextu všech rozhodných skutečností odhlédly od významu události - pracovního úrazu žalovaného“, a že žalobce věděl o následcích tohoto úrazu a „jakákoliv bližší diagnóza nebyla již nutná“, neboť ustanovení §54 odst. 1 písm. a) zák práce neumožňuje obsah lékařského posudku jakkoli doplňovat, či měnit s přihlédnutím k případným vědomostem zaměstnavatele o zdravotním stavu zaměstnance. Závěr odvolacího soudu o tom, že listina, o niž žalovaný opírá svůj zrušovací projev vůle ze dne 27.12.2000, „nemá náležitost lékařského posudku, tak jak má na mysli ust. §54 odst. 1 písm. a) zák. práce“, je tudíž správný.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelem tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §229 odst.1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení (o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím) nekončí, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243c odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. září 2004
JUDr. Zdeněk Novotný,v.r.
předseda senátu