ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.985.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 985/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ljubomíra Drápala a soudců JUDr. Zdeňka Novotného a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce A. K., zastoupeného advokátem, proti žalovanému D., státnímu podniku, odštěpnému závodu S., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 5 C 170/87, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2003 č.j. 18 Co 16/2003-790, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný (jeho právní předchůdce \"U. d., k.p.\") nahradil škodu, která \"mu vznikla v souvislosti s újmou na zdraví, výlučným zaviněním žalovaného\", a to \"náhrady za ztrátu na výdělku ve výši 14.197,- Kčs s 3% úrokem počínaje dnem 1.6.1987, náhrady mzdy do výše 7.845,- Kčs, náhrady za ztrátu na výdělku za pracovní neschopnost v letech 1985, 1986 s 3% úrokem a dále náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění v rozsahu odpovídajícím zákonným ustanovením s 3% úrokem\". Žalobu zdůvodnil zejména tím, že dne 6.5. 1975 nastoupil u žalovaného (jeho právního předchůdce) do pracovního poměru jako dělník v dole a že vykonával profesi lamač - vrtař až do dne 6.4.1987, kdy byl na základě rozhodnutí lékařské posudkové komise přeřazen na práci na povrchu. Dne 13.11.1986 utrpěl pracovní úraz - \"otravu odpalovými zplodinami a CO, který zaměstnavatel zatajil\". Žalobce byl uznán nezpůsobilým nejen výkonu práce v podzemí, ale i dalších povolání. Je přesvědčen, že jeho zdravotní stav je \"odrazem dlouhodobého přetěžování organizmu v podmínkách odporujícím hygienickým předpisům v souvislosti s výkonem práce\" u žalovaného (jeho právního předchůdce). Tím, že žalovaný žalobce neseznámil za celou dobu výkonu práce se zněním hygienických předpisů k ochraně zdraví, vystavil ho nepřiměřenému riziku práce a soustavnému přetěžování organismu; v důsledku toho mu způsobil újmu na zdraví.
Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 23.3.1994 č.j. 5 C 170/87-172 žalobu \"na odškodnění újmy za zdraví\" zamítl a rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává a že žalobce je povinen zaplatit \"na účet Okresního soudu v Tachově na nákladech státem zálohovaných\" 2.174,- Kč. Soud prvního stupně posoudil žalobcem uplatněné nároky podle ustanovení §187 odst. 1 zákoníku práce a dovodil, že podmínky pro vznik odpovědnosti žalovaného za škodu nebyly splněny. Z provedeného dokazování podle názoru soudu prvního stupně sice vyplývá, že žalobce trpí onemocněními, z nichž některá vznikají nebo se podstatně zhoršují vlivem pracovního prostředí v hornictví (žalobce proto byl následně přeřazen na práci na povrchu dolu a byl mu přiznán invalidní důchod), nebylo však prokázáno, že by žalovaný porušil své právní povinnosti a že by onemocnění žalobce vznikla právě v souvislosti s tímto porušením povinností stanovených v právních předpisech.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 26.2.1996 č.j. 12 Co 35/96-213 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vytknul soudu prvního stupně, že si \"zcela neujasnil\", jaké nároky žalobce uplatnil a podle kterých právních předpisů je nutno je posoudit. Podle odvolacího soudu žalobce uplatnil \"celkem pět různých nároků\", a to odškodnění následků porušení jeho zdraví vzniklé dne 13.11.1986 \"pracovním úrazem\" (náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 1.606,- Kč), které \"je třeba posoudit podle §190 a násl. zákoníku práce\", odškodnění náhrady za ztrátu na výdělku za dobu další pracovní neschopnosti ve výši 10.017,- Kč, která vznikla v důsledku \"dlouhodobého přetížení jeho organizmu\", jenž způsobil zaměstnavatel porušením hygienických a bezpečnostních předpisů (tento nárok byl soudem prvního stupně správně posouzen podle ustanovení §187 zákoníku práce), mzdový nárok ve výši 975,- Kč za období od 6.4.1987 do 31.5.1987, který vznikl žalobci po přeřazení na práci na povrchu podle ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 129/1979 Sb. a který \"byl chybně vypočítán\", mzdový nárok ve výši 1.599,- Kč za období od 6.4.1987 do 31.5.1987, neboť \"žalobce splňoval podmínky pro přiznání mzdy v 8. kvalifikační třídě a vinou žalovaného si výdělek v této třídě nemůže zajistit\", a nárok na odškodnění bolestného a ztížení společenského uplatnění vzniklého \"v souvislosti s otravou kysličníkem uhelnatým\" dne 13.11.1986 a \"v souvislosti s dalším onemocněním z jeho pracovní činnosti\". Odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby odstranil vady žaloby, aby rozhodl o změně žaloby podle ustanovení §95 o.s.ř., aby provedl potřebné dokazování a aby se v dalším řízení jednotlivými nároky náležitě zabýval.
Okresní soud v Tachově poté rozsudkem ze dne 16.1.1997 č.j. 5 C 170/87-267 uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 1.606,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 10.12.1986 do zaplacení \"za časové období od 14.11.1986 do 1.12.1986 jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v souvislosti s otravou kysličníkem uhelnatým jako nemocí z povolání\" a na bolestném 750,- Kč, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném, aby mu zaplatil 10.017,- Kč \"jako náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za časové období od 7.1.1987 do 5.4.1987\", mzdové vyrovnání ve výši 975,- Kč \"za časové období od 6.4.1987 do 31.5.1987\", ušlý výdělek ve výši 1.599,- Kč \"v souvislosti s převedením na jinou práci\", bolestné a ztížení společenského uplatnění ve výši 3.915,- Kč a náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 845.470,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 10.1.1987 \"za časové období od 6.4.1987 od 31.3.1996\"; současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22.545,- Kč \"na účet jeho právního zástupce\" a že žalobce je povinen zaplatit \"na účet Okresního soudu v Tachově na nákladech státem zálohovaných\" 2.174,- Kč. Na základě provedených důkazů dovodil, že žalobce má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti \"v souvislosti s otravou kysličníkem uhelnatým (nemocí z povolání)\" ve výši 1.606,- Kč s příslušenstvím a na bolestné ve výši 750,- Kč. Ohledně ostatních žalobcem uplatněných nároků dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by žalovaný ve smyslu ustanovení §187 zákoníku práce porušil právní předpisy týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a že by porušení právních předpisů mělo u žalobce za následek vznik škody.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4.8.1997 č.j. 18 Co 422/97-294 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci na bolestném 750,- Kč; ve výroku, kterým bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobci 1.606,- Kč s příslušenstvím, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 845.470,- Kč s příslušenstvím, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a státu jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení a vyslovil, že výrok rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 10.017,- Kč jako náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za období od 7.1.1987 do 5.4.1987, žaloba o mzdové vyrovnání ve výši 975,- Kč za období od 6.4.1987 do 31.5.1987, žaloba o zaplacení ušlého výdělku ve výši 1.599,- Kč \"v souvislosti s převedením na jinou práci\" a žaloba o zaplacení 3.915,- Kč na bolestném a za ztížení společenského uplatnění, \"zůstal odvoláním nenapaden\". Odvolací soud dovodil, že žalobce utrpěl dne 13.11.1986 při práci lehkou otravu kysličníkem uhelnatým a odstřelovými plyny, že žalovaný za tuto škodu vzniklou v důsledku nemoci z povolání, případně - kdyby se nejednalo o nemoc z povolání - pracovního úrazu, odpovídá a že žalobce má z tohoto důvodu nárok na bolestné ve výši 750,- Kč. Ve vztahu k nároku žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti ve výši 1.606,- Kč dospěl k závěru, že soud prvního stupně, který vycházel při stanovení výše nároku pouze z tvrzení žalobce, nezjišťoval, jaký byl skutečný rozdíl mezi průměrným výdělkem žalobce před vznikem škody a výší nemocenského. Závěr soudu prvního stupně o tom, že nebylo prokázáno, že by žalovaný porušil některý z právních předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, v důsledku nichž by u žalobce došlo k poškození zdraví s trvalými následky, shledal odvolací soud předčasným, neboť \"bylo zjištěno\", že \"na jednotlivých závodech k.p. UDZČ\" byly používány pracovní nástroje, které překračovaly přípustnou hranici hluku a vibrací (jednalo se o vrtací kladiva \"VK-22\" a \"PT-36\", se kterými pracoval i žalobce) a že nebyly dodržovány podmínky stanovené hygienikem pro práci s vibrujícími mechanismy. Uložil soudu prvního stupně, aby se zaměřil nejprve na přesné zjištění toho, po jakou dobu a s jakými pracovními nástroji překračujícími přípustnou míru vibrací žalobce pracoval ve funkci lamače od 1.6.1986 a ve funkci vrtače i před tímto datem, a po jakou dobu nebyly dodržovány při výkonu těchto prací přestávky v práci a docházelo k překračování nejvýše přípustné doby stanovené pro práci s těmito nástroji v jednotlivých směnách. Poté by se měl znalec vyjádřit k tomu, do jaké míry a v jakém rozsahu se případně podílelo porušování těchto povinností žalovaným na vzniku onemocnění žalobce, pro které byl v dubnu 1987 převeden na povrch a následně uznán plně invalidním, a jaký vliv mělo právě toto onemocnění na celkový zdravotní stav žalobce.
Okresní soud v Tachově poté rozsudkem ze dne 21.5.1999 č.j. 5 C 170/87-391 mezitímně rozhodl tak, že \"nárok žalobce na odškodnění újmy na zdraví ve smyslu ust. §187 zák. práce je opodstatněn ze 30%\". Z provedených důkazů zjistil, že žalobce pracoval u právního předchůdce žalovaného v době od 6.5.1975 do 6.4.1997 v profesích pomocný dělník, soustružník, lamač-vrtař a lamač-razič a že \"při této činnosti\" pracoval s vrtacími soupravami TAMPALA a DIAMEK, s vrtacími kladivy PT 36, VK 22, VK 45 a dalšími, u nichž znalec MUDr. M. T. \"nenalezl v archivu žalovaného žádnou dokumentaci, z níž by bylo patrno, že tyto pracovní pomůcky byly schváleny pro práci v podzemí\". U žalobce bylo zjištěno devět chorob, z nichž u dvou (chronického zánětu vaziva a úponu šlach a drobných artrotických změn loketních kloubů) znalec zjistil, že by mohly být z převážné míry nebo výlučně zapříčiněny nedodržováním hygienických předpisů v souvislosti s prací s uvedenými zařízeními. Vzhledem k tomu, že podle závěrů znaleckých posudků MUDr. F. H. a MUDr. M. T. nejsou u žalobce splněny podmínky pro přiznání nemoci z povolání a že žalobce pracoval u žalovaného s pracovními nástroji překračujícími přípustnou hladinu hluku a vibrací, má žalobce nárok na \"odškodnění újmy na zdraví\" ve smyslu ustanovení §187 zákoníku práce. Z devíti onemocnění zjištěných u žalobce pouze dvě mohla být \"z převážné míry nebo výlučně\" zapříčiněna nedodržením hygienických předpisů při práci, a proto je nárok žalobce na \"odškodnění újmy na zdraví\" opodstatněný pouze do 30%.
K odvolání účastníků Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 21.12.1999 č.j. 18 Co 779/99-422 rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že ve věci nebyl zjištěn skutkový stav věci natolik, aby bylo možné o žalobě rozhodnout. V první řadě je podle názoru odvolacího soudu nezbytné, aby byl doplněn znalecký posudek MUDr. F. H. o tom, zda některé \"z onemocnění žalobce lze podřadit pod nemoc z povolání\", a aby byly odstraněny rozpory v údajích účastníků o tom, s jakými pracovními pomůckami (soupravami, příp. vrtacími kladivy) a po jakou dobu žalobce pracoval od roku 1979 do roku 1987. Z hlediska posouzení nároku žalobce podle ustanovení §187 odst.1 zákoníku práce je třeba zjistit, které z vrtacích zařízení nebo kladiv nebyly schváleny pro práce v podzemí s ohledem na překračování přípustné hranice vibrací, s kterými vrtacími soupravami a vrtacími kladivy při práci měly být dodržovány přestávky v práci a zda neschválená vrtací souprava nebo kladiva, u nichž nebyla prodloužena výjimka z ustanovení §8 a 15 vyhlášky č. 13/1977 Sb., neměla být u žalobce používána pouze samostatně či zda neměla být používána ani jako součást jednotlivých vrtacích zařízení, a doplnit znalecký posudek vyjádřením znalce z oboru zdravotnictví, odvětví pracovní lékařství o tom, do jaké míry se případné porušování povinností žalovanou organizací podílelo na jednotlivých onemocněních žalobce, která u něj byla zjištěna v době, kdy byl převeden na povrch a kdy mu byl přiznán invalidní důchod.
Okresní soud v Tachově poté rozsudkem ze dne 12.10.2001 č.j. 5 C 170/87-731 doplněným rozsudkem ze dne 14.3.2002 č.j. 5 C 170/87-760 rozhodl, že \"návrh žalobce se zamítá\", že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 29.800,- Kč, že žalobce je povinen zaplatit \"na účet Okresního soudu na nákladech státem zálohovaných\" 47.843,- Kč, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 1.589,- Kč, že \"návrh žalobce se co do zbytku nároku zamítá\" a že žalobce je povinen \"uhradit na nákladech státem zálohovaných na účet Okresního soudu v Tachově\" 1.701,- Kč. Po doplnění dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobce má nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti za dobu od 14.11.1986 do 1.12.1986 \"v souvislosti s otravou kysličníkem uhelnatým jako nemocí z povolání\" ve výši, která byla zjištěna znaleckým posudkem Ing. M. H., a že jiné odškodnění \"následků poškození na zdraví\" mu nenáleží. Vycházel přitom především ze znaleckého posudku Doc. MUDr. E. H., CSc., podle něhož žalobce netrpí nemocí z povolání a podle něhož u žalobce nebylo zjištěno onemocnění, které by bylo způsobeno jeho prací u právního předchůdce žalovaného. Onemocnění žalobce jsou \"obecná\", která se běžně vyskytují \"i v populaci, která není vystavena nepříznivým pracovním vlivům\", na jejich vzniku a rozvoji se podílely mimopracovní vlivy \"naprosto převažující a rozhodující měrou\" a důvodem k vyřazení žalobce z hornické práce v podzemí na povrch v roce 1987 byla onemocnění páteře a tupozrakost levého oka, jejichž existenci nelze dávat do přímé příčinné souvislosti s působením nepříznivých pracovních vlivů. Plný invalidní důchod byl v roce 1987 žalobci přiznán pro \"obecná\" onemocnění, a to hrudní páteře a bolesti kloubů, a částečný invalidní důchod od roku 1996 byl žalobci též přiznán z důvodu výskytu obecných onemocnění, a to bolestivého páteřního syndromu s poruchou její dynamiky, provázený cervikokraniálním a cervikobrachiálním syndromem. Žalobce je v současné době schopen výkonu všech soustavných zaměstnání, která nejsou spojena s působením vlivů přetěžování páteře, případně jejímu prochlazení, popřípadě též situací, kdy není možno zaujmout úlevovou polohu, s přetěžováním kyčelních a koleních kloubů, s přenosem nadlimitních vibrací na ně a s prací, která klade nároky na ostré vidění oběma očima. Předpoklady odpovědnosti žalované za škodu podle ustanovení §190 nebo §187 odst.1 zákoníku práce proto nebyly splněny.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12.2.2003 č.j. 18 Co 16/2003-790 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, kterým byl zamítnut \"návrh žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti\", a ve výroku, kterým byl zamítnut \"návrh na přiznání příslušenství z částky 1.589,-Kč představující náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnost\", jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o povinnosti žalobce nahradit náklady řízení státu, jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že u žalobce nebyla ke dni 1.4.1987, kdy byl přeřazen na práci na povrchu dolu, zjištěna nemoc z povolání, neboť ze závěrů znaleckého posudku Doc. MUDr. E. H., CSc., jednoznačně vyplývá, že \"pokud by dne 7.5.2001 a 9.5.2001 u žalobce existovala radiální epikondylitida, jak žalobce uvádí, nebylo by možné dávat toto postižení do jakékoliv příčinné souvislosti s prací u žalované organizace, neboť její objevení u žalobce po cca 15 letech od ukončení expozice přetěžování v práci, by znamenalo, že u žalobce musí existovat obecné - mimopracovní vlivy, které ji způsobují, neboť se jedná o lehké postižení, které se během řádově dnů až týdnu spontánně vyléčí\". Žalovaný podle názoru odvolacího soudu neodpovídá za škodu ani podle ustanovení §187 zákoníku práce. Z provedených důkazů totiž nebylo prokázáno, že by se na konkrétních onemocněních žalobce podílely nepříznivé mikroklimatické podmínky, případně práce vykonávané na pracovišti s nedostatečným odvětráním, nebo že by docházelo k přetěžování organismu žalobce při výkonu práce v rozhodném období v důsledku porušení konkrétních právních předpisů žalovaným. Závěry znalců MUDr. F. H. a MUDr. M. T. o tom, že práce s vibračními nástroji se podílela na vývoji artrotických změn kloubů horních končetin, na vývoji onemocnění krční páteře a částečně i na vývoji epikondylitidy a že chronický zánět vaziva a úponů šlach a drobné artrotické změny kloubů loketních by mohly být z převážné míry nebo výlučně zapříčiněny nedodržováním hygienických předpisů při práci s vrtacími soupravami a kladivy, považoval odvolací soud za \"neurčité a nepodložené žádnými argumenty\" též s ohledem na to, že znalec MUDr. Milan Tuček je znalcem z oboru zdravotnictví - hygiena, nikoliv z oboru zdravotnictví se specializací na pracovní úrazy a nemoci z povolání. Znalec Doc. MUDr. E. H., CSc., se ve svém znaleckém posudku zabýval tím, zda existuje převažující příčinná souvislost mezi působením pracovních podmínek, za kterých onemocnění vzniká, a mezi vznikem onemocnění žalobce, a jednoznačně uvedl, že důvodem pro vyřazení žalobce z jeho dosavadní hornické práce v podzemí dolu v roce 1987 bylo onemocnění páteře a vrozená tupozrakost levého oka; tupozrakost levého oka u žalobce nemohla vzniknout z jeho práce (jednalo se o vrozenou vadu, která se v průběhu jeho práce nijak významně nezhoršila) a degenerativní postižení páteře se všemi jeho důsledky je třeba pokládat výhradně za neprofesionální, neboť páteř je u každého zatěžována nejen prací, ale i různými obecnými vlivy existujícími v mimopracovním životě. Práce s vibrujícím nářadím drženým v rukách pak nemohla vést k poškození páteře ani k postižení ramenních kloubů. Nemoci páteře degenerativního typu jsou vždy pokládány z posudkového hlediska výhradně jen za obecné nemoci a kloubní artrózy mírného stupně rovněž nemohou být profesionálního původu. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval znalecký posudek znalce Doc. MUDr. E. H., CSc., z oboru zdravotnictví se specializací na hygienu práce, odvětví pracovní úrazy a nemoci z povolání, za zcela přesvědčivý (obsáhlý, vyčerpávající, s přísně logickými závěry). Ve výroku, kterým nebylo žalobci přiznáno \"příslušenství\" z přisouzené částky 1.589,- Kč, je rozsudek soudu prvního stupně pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný; odvolací soud jej proto v tomto výroku, jakož i v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud v Tachově poté rozsudkem ze dne 28.3.2003 č.j. 5 C 170/87-803 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 3% úrok z prodlení z částky 750,- Kč za dobu od 10.12.1986 do zaplacení a 3% úrok z prodlení z částky 1.589,- Kč za dobu od 10.12.1986 do zaplacení, a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 29.800,- Kč a že žalobce je povinen zaplatit \"ČS státu - Okresnímu soudu v Tachově na nákladech státem zálohovaných\" 49.544,- Kč.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20.10.2003 č.j. 18 Co 555/2003-857 odmítl odvolání žalobce proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým mu byly přisouzeny úroky z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení státu jej změnil tak, že \"státu se nepřiznává proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení\", a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12.2.2003 č.j. 18 Co 16/2003-790, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí \"návrhu žalobce na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti\", podal žalobce dovolání. Namítá v první řadě, že mu odvolací soud svým postupem \"neumožnil unést důkazní břemeno\", neboť \"neprovedl všechny důkazy, které navrhoval\". Názor odvolacího soudu o tom, že u žalobce nebyla zjištěna žádná nemoc z povolání ke dni 1.4.1987, kdy byl přeřazen na povrch dolu, považuje \"za nesprávný a v rozporu se zjištěním znalce MUDr. F. H.\", který ve svém posudku \"deklaruje, že žalobce měl jednu chorobu z povolání, a to akutní otravu kysličníkem uhelnatým\". Namítá, že žádný z dalších znalců se přešetřením následků této a dalších otrav, které žalobce utrpěl, dále nezabýval, že v průběhu soudního řízení \"se nepodařilo bez zavinění žalobce\" zajistit k důkazu knihu úrazů z dolu V. II., kde jsou záznamy o jeho předčasném opuštění dolu z důvodu nevolnosti po nadýchání se odpalových zplodin, a že nebyl ani připuštěn \"důkaz rozsudkem, případně spisem J. V., kterému v obdobné věci bylo vyhověno\". Za \"nezákonný postup\" považuje žalobce i to, že soudy obou stupňů \"nepřiměly žalovaného k předložení dozimetrických karet\", přestože na tom žalobce opakovaně trval, neboť \"tímto důkazem by se prokázalo, že žalobce byl dlouhodobě opakovaně předávkováván ionizujícím zářením v podzemí UDZČ a jednalo by se o další nemoc z povolání, která u něj vznikla\". Podle žalobce \"šestnáct let trvající spor umožnil žalované straně popřít existenci důkazů\", z výslechů svědků - zejména vedoucích pracovníků UDZČ - \"bylo zjišťováno, že si z časových důvodů na rozhodné skutečnosti nepamatují\", což podle názoru žalobce \"byla vždy jen výmluva pro to, aby nemuseli poskytnout důkaz proti žalovanému jako svému bývalému zaměstnavateli\". V případě, že si skutečně již nepamatovali na skutečnosti, na něž byli tázáni, \"bylo to způsobeno neoprávněnými průtahy, které soudy při projednávání věci připustily\". Žalobce dále nesouhlasí s hodnocením důkazů znaleckými posudky; zejména v tomto směru namítá, že znalec MUDr. F. H. vypracoval znalecký posudek, který \"je přesvědčivý co do jeho úplnosti, jeho závěry jsou přísně logické a je v souladu s ostatními provedenými důkazy\" a že odvolací soud \"zcela nedůvodně upřednostňuje\" závěry znalce Doc. MUDr. E. H., CSc., jehož posudek \"má pochybnou vypovídací schopnost i hodnotu\" a který je \"v rozporu se zjištěními, k nimž dospěl znalec MUDr. M. T.\". Odvolací soud ve svém rozsudku \"neodůvodnil, proč nebere v úvahu závěry dříve vypracovaných znaleckých posudků, přestože je povinen tak učinit\", a závěr odvolacího soudu, podle kterého je znalecký posudek znalce Doc. MUDr. E. H., CSC., \"obsáhlý, vyčerpávající, s přísně logickými závěry a tedy zcela přesvědčivý\", považuje za \"zcela subjektivní a ve své podstatě nepravdivé hodnocení\", neboť \"tento posudek není v souladu s ostatními provedenými důkazy ani s ostatními znaleckými posudky\". Přípustnost dovolání žalobce dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku zrušil a aby věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce jako bezdůvodné odmítl. Domnívá se, že předmětná věc nemá po právní stránce zásadní význam, neboť dovolání je zdůvodněno pouze \"rozpory ve znaleckých posudcích znalců MUDr. F. H. a MUDr. E. H.\".
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst.1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrzen. Soud prvního stupně přitom v tomto rozsudku ze dne 12.10.2001 č.j. 5 C 170/87-731 rozhodl o nároku žalobce \"na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti\" jinak, než ve svém dřívějším rozsudku ze dne 21.5.1999 č.j. 5 C 170/87-391, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 21.12.1999 č.j. 18 Co 779/99-422 zrušen.
Ze znění ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. vyplývá, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, je-li mezi novým rozsudkem soudu prvního stupně a právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, příčinná souvislost potud, že právě právní názor odvolacího soudu byl jedině a výhradně určujícím pro nové rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak tomu je u názoru na právní posouzení věci (u názoru na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen). Právním názorem významným z hlediska ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou pokyny odvolacího soudu k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění, pokyny k odstranění procesních vad, popřípadě jiné pokyny o tom, jak má soud prvního stupně dále postupovat po procesní stránce; takovýto právní názor totiž žádným způsobem neusměrňuje soud prvního stupně v tom, jak má věc v novém rozsudku rozhodnout.
Z porovnání právního názoru soudu prvního stupně vyjádřeného v rozsudku ze dne 12.10.2001 č.j. 5 C 170/87-731 se závěry odvolacího soudu vyslovenými v jeho usnesení ze dne 21.12.1999 č.j. 18 Co 779/99-422 vyplývá, že názor odvolacího soudu nebyl pro nové rozhodnutí soudu prvního stupně určující. Odvolací soud totiž usnesením ze dne 21.12.1999 č.j. 18 Co 779/99-422 zrušil rozsudek soudu prvního stupně proto, že bylo potřebné ke zjištění skutkového stavu věci provést další důkazy. Při novém rozhodování věci tedy právní názor odvolacího soudu neměl a ani nemohl mít vliv na posouzení věci soudem prvního stupně. Závěr soudu prvního stupně obsažený v jeho rozsudku ze dne 12.10.2001 č.j. 5 C 170/87-731 o tom, že \"žalobce neprokázal, že by ke škodě na zdraví u něho došlo porušováním právních předpisů žalované organizace na úseku bezpečnosti a hygieny práce\", nevyplynul ze skutečnosti, že by jeho posouzení věci bylo usměrněno zrušovacím usnesením odvolacího soudu; k odlišnému rozhodnutí dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů a jejich zhodnocení. Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu tedy nemůže být přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř., ale jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst.3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Žalobce - jak je zřejmé z obsahu dovolání - právní posouzení věci (závěr o tom, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popřípadě jak má být právní předpis vyložen) soudy nezpochybňuje; odvolacímu soudu vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (spočívající zejména v tom, že \"odvolací soud neprovedl všechny důkazy, které byly v řízení žalobcem navrhovány\" a že \"odvolací soud nezdůvodnil ve svém rozsudku, proč nebere v úvahu závěry dvou vypracovaných posudků - znalců MUDr. F. H. a MUDr. M. T.\") a že nemá oporu v provedeném dokazování skutkové zjištění o tom, že by žalobce netrpěl nemocí z povolání a že by jeho poškození na zdraví nebylo způsobeno porušením právních povinností žalovaných při výkonu práce v podzemí dolu. I když v dovolání zároveň uvedl, že je podává z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že - kromě výčtu vad, které podle jeho názoru mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci - podrobuje kritice toliko skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou všech jeho námitek v tomto směru je nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy (zejména znalecké posudky), skutková zjištění soudů považuje za chybná a na základě vlastního hodnocení důkazů dovozuje, že \"znalecký posudek vypracovaný znalcem MUDr. F. H. je přesvědčivý co do jeho úplnosti, jeho závěry jsou přísně logické a je v souladu s ostatními provedenými důkazy\" a že \"znalecký posudek znalce Doc. MUDr. E. H., CSc., má pochybnou vypovídací schopnost i hodnotu a je v rozporu se zjištěními, k nimž dospěl znalec MUDr. M. T.\". Tím, že dovolatel na odlišném hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckých posudků) zakládá jiné s závěry o skutkovém stavu věci a na něm buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení (tedy i vymezení dovolacího důvodu) posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen (srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), nepředstavují uvedené námitky žalobce uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že kritika rozsudku odvolacího soudu z pohledu dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst.2 písm. a) a §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst.5 věty první a §218 písm.c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 7.500,- Kč (srov. §3 odst. 1 bod 6, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb. a č. 110/2004 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 68/2003 Sb.), celkem ve výši 7.575,- Kč. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto, dovolací soud mu podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalovanému tyto náklady nahradil. Žalobce je povinen přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. září 2004
JUDr. Ljubomír Drápal, v. r.
předseda senátu