ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.989.2004.1
sp. zn. 21 Cdo 989/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mojmíra Putny a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně Ing. H. K., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o 56.823,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp.zn. 4 C 111/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. dubna 2003, č.j. 4 C 111/2002-31, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2003, č.j. 17 Co 394/2003, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17. dubna 2003, č.j. 4 C 111/2002-31, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. října 2003, č.j. 17 Co 394/2003, se odmítá.
III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě mzdy 56.823,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení z částky 18.941,- Kč od 9.2.2002 do 8.3.2002, s 6,5 % úrokem z prodlení z částky 34.725,- Kč od 9.3.2002 do 10.4.2002 a s 6,5 % úrokem z prodlení z částky 56.823,- Kč od 11.4.2002 do zaplacení. Žalobu odůvodnila zejména tím, že její pracovní poměr u žalované vznikl na základě pracovní smlouvy od 1.3.1995, že s účinností od 1.1.1998 byla ve smyslu ustanovení §27 odst. 5 zák. práce jmenována do funkce vedoucí oddělení správy fondu kulturních a sociálních potřeb odboru ekonomického zabezpečení a že dopisem žalované ze dne 24.4.2001 byla z této funkce bez udání důvodů odvolána ke dni 25.5.2001. Poté, co odmítla první nabídku nového pracovního zařazení (funkci správního rady v 9. platové třídě na odboru komunikačních a informačních systémů, neboť nabídnutá práce neodpovídala její kvalifikaci - je absolventkou Vysoké školy ekonomické, obor ekonomická statistika), žalovaná jí dopisem ze dne 20.12.2001 nabídla další dvě místa na odboru azylové a migrační politiky (obě na funkci správního rady v 10. platové třídě), která rovněž neodpovídala jejím schopnostem a kvalifikaci, neboť vyžadovala právnické vzdělání; lhůta na akceptaci či odmítnutí této nabídky byla stanovena na tři pracovní dny ode dne doručení této nabídky. Přestože žalovaná měla možnost nabídnout žalobkyni práci odpovídající ekonomickému vzdělání (na odboru účetnictví a statistiky nebo na ekonomickém odboru), žádné z takových míst jí však nenabídla. Žalobkyně proto dopisem ze dne 4.1.2002 rozvázala pracovní poměr se žalovanou výpovědí podle ustanovení §51 zák. práce z důvodu „diskriminačního postoje“ vůči své osobě; požaduje náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku za období od 8.1.2002, odkdy jí žalovaná neposkytuje náhradu mzdy, do 31.3.2002, kdy jí končí výpovědní „lhůta“.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 17.4.2003, č.j. 4 C 111/2002-31, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně, která je absolventkou Vysoké školy ekonomické v Praze, obor ekonomická statistika, a kursu v oboru Základy práva pro veřejnou správu v Ústavu pro další vzdělávání právníků na Právnické fakultě University Karlovy v Praze, byla s účinností od 1.1.1998 jmenována do funkce vedoucí oddělení správy FKSP odboru ekonomického zabezpečení MV, že ke dni 25.5.2001 byla z této funkce odvolána a že žalovaná po odvolání žalobkyně z funkce vyplácela žalobkyni náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce. Dopisem žalované ze dne 31.10.2001 bylo žalobkyni nabídnuto místo správního rady na 11. oddělení informačních zdrojů odboru komunikačních a informačních služeb, které odmítla, neboť neodpovídá její kvalifikaci. Po zjištění, že žalovaná posléze dopisem ze dne 20.12.2001, doručeným žalobkyni dne 2.1.2002, nabídla žalobkyni další dvě volná pracovní místa na odboru azylové a migrační politiky MV se lhůtou k akceptaci tři pracovní dny od doručení nabídky, považoval soud prvního stupně jedno z nich – funkci správního rady v 10. platové třídě, který dle popisu práce v příloze č. 1 vykonává přípravné práce pro meritorní rozhodování (přípravu podkladů pro jednání zvláštní komise, zajišťování důkazních materiálů a prostředků, zpracování návrhů příslušného rozhodnutí, provádění pohovorů s účastníky a sepsání protokolu, připomínkování legislativních návrhů v oblasti uprchlictví a sepsání protokolu, úpravu formulářů vycházející z legislativních změn a metodicko právní činnost) - za práci pro žalobkyni vhodnou, neboť pro její výkon nebylo potřebné vysokoškolské právnické vzdělání (zaměstnanec nemusel samostatně aplikovat právo, když náplní práce není meritorní rozhodování); pro uvedené přípravné práce postačuje kvalifikace žalobkyně získaná absolvováním třísemestrálního právnického kurzu, případně následné běžné zaškolení. Ohledně druhého pracovního místa z nabídky ze dne 20.12.2001 (správní rada v 10. platové třídě s připojeným popisem pracovní činnosti v příloze č. 2) dovodil, že tato práce nesplňuje kritéria jiné vhodné práce s ohledem na nezbytnou rozhodovací činnost, k níž je potřebné úplné vysokoškolské právnické vzdělání. Lhůtu tří pracovních dnů určenou žalobkyni k přijetí nabídky jiné vhodné práce považoval za dostatečnou k získání a hodnocení poznatků o podmínkách výkonu nabízené práce (přihlédl k tomu, že žalobkyně v té době již nepracovala, že tedy tuto lhůtu tak mohla plně využít k získání potřebných poznatků a k rozhodnutí, že nežádala o její prodloužení a že ještě před jejím uplynutím podala výpověď z pracovního poměru). Skutečnost, že se žalobkyně ve stanovené lhůtě nevyjádřila, zda nabídku žalované na jinou vhodnou práci akceptuje, soud prvního stupně posoudil - s poukazem na právní větu vyslovenou v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp.zn. 21 Cdo 2088/98 - jako projev odmítnutí jiné vhodné práce podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce. Uzavřel, že tím, že žalobkyně odmítla nabídku jiné vhodné práce, odpadla překážka v práci na straně zaměstnavatele (žalované) podle ustanovení §130 zák. práce a žalobkyně nemá „nadále“ nárok na náhradu mzdy; proto žalobu zamítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21.10.2003, č.j. 17 Co 394/2003-47, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého pracovní místo správního rady v 10. platové třídě „nikoli s rozhodovací, ale s poradní náplní pracovní činnosti“ bylo pro žalobkyni místem vhodným ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, jakož i se závěrem, že lhůta tří pracovních dnů, kterou žalovaná žalobkyni v dopise ze dne 20.12.2001 na rozmyšlenou poskytla, byla za dané situace lhůtou přiměřenou. Za správný považoval i názor soudu prvního stupně, že odmítnutím nabídky vhodné práce odpadla překážka na straně zaměstnavatele a žalobkyně ztratila nárok na náhradu mzdy. Protože předmětem řízení bylo posouzení otázky, zda žalovaná nabídla žalobkyni práci pro ni vhodnou a zda jí poskytla přiměřenou lhůtu k přijetí nabídky, považoval odvolací soud okolnosti, pro které dala žalobkyně žalované výpověď z pracovního poměru, za irelevantní. K námitkám žalobkyně v odvolání zdůraznil, že soud prvního stupně nezájem žalobkyně o nabídnutou vhodnou práci dovodil nejen z výpovědi z pracovního poměru, kterou dala žalobkyně žalované po obdržení předmětné nabídky (i když „z tohoto jednostranného úkonu lze učinit závěr, že žalobkyně nemá zájem pro žalovanou vykonávat žádnou práci a tudíž i tu nabízenou“), ale zejména z toho, že žalobkyně se ve lhůtě, kterou jí žalovaná poskytla, k nabízené práci nikterak nevyjádřila a ani nepožádala o její prodloužení; připomněl platnou judikaturu k této otázce, z níž soud prvního stupně vycházel. Za nevýznamné pro posouzení věci považoval i další námitky žalobkyně, zejména, že „žalovaná ji odvolala z funkce vedoucí oddělení fondu kulturních a sociálních potřeb ekonomického odboru bez udání důvodu“, že „v srpnu 2001 obsadila jiná volná místa, aniž by je žalobkyni nabídla“, a že žalovaná žalobkyni „vrátila její první výpověď z pracovního poměru, aniž by písemně souhlasila se zpětvzetím úkonu“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu a proti rozsudku OS pro Prahu 7 ze dne 17. 4.2003, č.j. 4 C 111/2002-31 („do výroku I. a II.“), podala žalobkyně z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst.1 písm.c) a odst.3 o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že „soud se soustředil na otázku vhodnosti nabízených pozic a nevzal v potaz okolnosti ukončení pracovního poměru a neprovedl výklad právních úkonů, které byly v procesu ukončení učiněny“; má zato, že soudy se při svém rozhodování nevypořádaly se dvěma zásadními otázkami, a to „A) jaké byly okolnosti ukončení pracovního poměru“ a „B) jaký byl skutečný význam právních úkonů učiněných v souvislosti s ukončením pracovního poměru“. Dovolává se ustanovení zákoníku práce o právních úkonech, a vyslovuje názor, že kdyby se soudy řídily ustanovením §240 odst. 3 zák. práce („jehož konkretizací je judikát Nejvyššího soudu č. 25 Cdo 1650/98“), musely by dojít k závěru, že „skutečným úmyslem žalobkyně bylo nikoliv odmítnutí nabízených pracovních pozic, ale podání výpovědi z pracovního poměru v souladu s ustanovením §44 zák. práce“, a že „v tomto případě by žalobkyni podle ustanovení §45 náležela po dobu dvouměsíční výpovědní lhůty náhrada mzdy“. V dovolání dále žalobkyně - jak výslovně uvádí -„rekapituluje sled událostí a právních úkonů, které předcházely ukončení pracovního poměru“, a dovozuje, že „v jednání žalobkyně lze vypozorovat postupný příklon k variantě podání výpovědi před možným dalším setrváním na pracovišti“. Připomíná zejména, že první nabídka po odvolání z funkce jí byla učiněna až po téměř pěti měsících, že nabízená pozice správního rady v 9. platové třídě na odboru komunikačních a informačních systémů nebyla pro ni vhodná vzhledem k její kvalifikaci, že místa odpovídající její kvalifikaci byla obsazena jinými osobami, aniž by jí byla nabídnuta, a že obě místa na odboru azylové a migrační politiky rovněž neodpovídala její kvalifikaci ekonoma. Zdůrazňuje, že dne 2.1.2002 „z obavy z účelovosti dalších kroků“ podala výpověď z pracovního poměru, že tentýž den jí bylo žalovanou sděleno, že musí současně převzít dopis zaměstnavatele ze dne 20.12.2001, ve kterém jí byla nabízena dvě pracovní místa správního rady v 10. platové třídě se lhůtou pro akceptaci nabídky v trvání tří pracovních dnů, a že podáním výpovědi dojde k odmítnutí nabídky; proto tuto výpověď vzala zpět (personální pracovnice jí výpověď vrátila). V této souvislosti vytýká soudům, že se nezabývaly tím, že „výpověď ze dne 2.1.2002 byla zaměstnavateli doručena“, že „zpětvzetí výpovědi nemělo náležitosti požadované zákoníkem práce, neboť nebylo učiněno písemnou formou a stalo se bez souhlasu zaměstnavatele“, že „byla uvedena zaměstnankyní žalované v omyl ohledně účinků podání výpovědi“, a dovozuje, že „zpětvzetí této výpovědi bylo neplatné“. Výpověď z pracovního poměru podala opětovně dne 4.1.2002 a je přesvědčena, že po podání této platné výpovědi jí v souladu s ustanovením §45 zák. práce náleží po dobu dvouměsíční výpovědní doby náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7, č.j. 4 C 111/2002-31, ze dne 17.4. 2003 a rozsudek Městského soudu v Praze, č.j. 17 Co 394/2003-47, zrušil a aby věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl, neboť soudy rozhodly v souladu s ustálenou judikaturou. Uvedla, že předmětem sporu je zaplacení náhrady mzdy, potažmo splnění podmínek pro další vyplácení náhrady mzdy, resp. posouzení otázky, zda žalovaná žalobkyni nabídla práci pro ni vhodnou a zda jí poskytla přiměřenou lhůtu k vyjádření, a proto skutečnosti uvedené v dovolání jsou bez právního významu.
Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §236 odst. 1 o.s.ř.).
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17.4.2003, č.j. 4 C 111/2002-31, v této věci není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 17.4.2003, č.j. 4 C 111/2002-31, zastavil (§104 odst. 1 věta první o.s.ř.).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), zabývaje se dále dovoláním žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu, po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst.2 písm.b) o.s.ř.].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst.3 o.s.ř.].
Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé (tj. o zamítnutí žaloby ohledně částky 56.823,- Kč s příslušenstvím) potvrzen.
Podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst.3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst.3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst.1 písm.c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst.2 písm.a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst.2 písm.b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení podle ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst.3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst.2 písm.b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst.2 písm.a) nebo ustanovení §241a odst.3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto.
Z hlediska skutkového bylo v posuzovaném případě zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů v tomto směru dovolatelka nezpochybňuje), že žalobkyně, která začala pracovat u žalované na základě pracovní smlouvy od 1.3.1995 jako hospodářsko správní referent, byla posléze ministrem vnitra postupně jmenována podle ustanovení §27 odst. 4 a 5 zák. práce do různých funkcí, naposled s účinností od 1.1.1998 do funkce „vedoucí oddělení správy FKSP odboru ekonomického zabezpečení MV“, z níž byla dopisem ministra vnitra ze dne 24.4.2001 (který převzala dne 24.5.2001) odvolána; odvolání z funkce se stalo účinným dnem 25.5.2001. V dopise ze dne 31.10.2001 žalovaná sdělila žalobkyni, že jí nabízí pracovní zařazení ve funkci správního rady v 9. platové třídě na 11. oddělení informačních zdrojů odboru komunikačních a informačních služeb; dopisem ze dne 1.11.2001 žalobkyně upozornila žalovanou, že tato práce pro ni není vzhledem k její kvalifikaci vhodná. Dalším dopisem ze dne 20.12.2001, doručeným žalobkyni dne 2.1.2002, žalovaná žalobkyni s odvoláním na její předchozí jednání s ředitelem odboru azylové a migrační politiky konané dne 18.12.2001, sdělila, že jí nabízí „vhodnou práci“ (dvě pracovní místa, z nichž si může vybrat), a to funkci „správního rady v 10. platové třídě, popis činnosti v příloze č. 1“, a funkci „správního rady v 10. platové třídě, popis činnosti v příloze č. 2“, a že obě pracovní místa jsou u odboru azylové a migrační politiky MV s místem výkonu práce v P.; zároveň žalobkyni vyzvala, aby své stanovisko k této nabídce sdělila do tří pracovních dnů ode dne doručení nabídky, a upozornila ji, že v případě odmítnutí vhodné práce „nebude možné aplikovat překážku v práci na straně zaměstnavatele dle §130 zákoníku práce a tudíž nebude existovat ani právní důvod proto, aby jí i nadále mohla být vyplácena náhrada platu“. Dopisem ze dne 4.1.2002 žalobkyně žalované - mimo jiné - sdělila, že jí „dává výpověď“, že „důvodem je diskriminační postoj vůči její osobě, který není ochotna nadále snášet“ a že „běží dvouměsíční výpovědní lhůta, po kterou má nárok na náhradu mzdy“; na základě této výpovědi skončil pracovní poměr účastníků dnem 31.3.2002. Poté, co došlo k odvolání žalobkyně z funkce, tj. od 26.5.2001, až do skončení pracovního poměru nekonala žalobkyně pro žalovanou žádnou práci; do doby, kdy žalobkyně odmítla nabídku jiné vhodné práce, jí žalovaná platila náhradu mzdy ve výši průměrného výdělku podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce.
Za tohoto skutkového stavu věci bylo pro závěr o tom, zda a po jakou dobu žalobkyni náležela náhrada mzdy ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce, tj. z důvodů překážky v práci na straně zaměstnavatele (§130 zák. práce), významné, jaké bylo právní postavení žalobkyně po jejím odvolání z funkce vedoucí oddělení správy FKSP odboru ekonomického zabezpečení, jestliže se žalovanou (zaměstnavatelem) neuzavřela dohodu o dalším pracovním zařazení na jinou pro ni vhodnou práci (protože se ve stanovené lhůtě tří pracovních dnů nevyjádřila, zda nabídku žalované na jinou vhodnou práci přijímá). Uvedené posouzení je třeba provést - vzhledem k tomu, že k odvolání žalobkyně z funkce došlo k 25.5.2001 - podle zákoníku práce ve znění účinném po 1.1.2001, tj. poté, co nabyl účinnosti zákon č. 155/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 65/1965 Sb, zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále též jen „zák. práce“.
Pracovní poměr se zakládá smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, volbou nebo jmenováním (srov. §27 odst. 2, 3 a 4 zák. práce). Zaměstnance, který byl do funkce zvolen nebo jmenován, lze z této funkce odvolat a zaměstnanec se může této funkce též vzdát (§65 odst. 2 věty první a druhá zák. práce). Odvolání a vzdání se funkce musí být písemné a doručeno druhému účastníku, jinak je neplatné. Výkon funkce končí dnem následujícím po doručení odvolání nebo vzdání se funkce, nebyl-li v odvolání nebo vzdání se funkce uveden den pozdější (§65 odst. 2 věta třetí a čtvrtá zák. práce).
Podle ustanovení §65 odst. 3 zák. práce uplynutím volebního období, odvoláním z funkce ani vzdáním se funkce pracovní poměr nekončí. Zaměstnavatel se zaměstnancem dohodne jeho další pracovní zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě na jinou pro něho vhodnou práci. Jestliže zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele ( §130) a současně je dán výpovědní důvod podle §46 odst. 1 písm. c); odstupné poskytované zaměstnancům při organizačních změnách náleží jen v případě rozvázání pracovního poměru po odvolání z funkce v souvislosti s jejím zrušením v důsledku organizační změny. Pro skončení tohoto pracovního poměru platí jinak ustanovení o skončení pracovního poměru sjednaného pracovní smlouvou.
Z ustanovení §65 odst. 3 části věty třetí před středníkem zák. práce vyplývá, že – podle právní úpravy účinné od 1.1.2001 - má nárok na náhradu mzdy podle ustanovení §130 odst. 1 zák. práce ve výši průměrného výdělku (nestanoví-li předpisy uvedené v §131 zák práce jinou výši náhrady mzdy) ten zaměstnanec, který byl odvolán z funkce (který se funkce vzdal nebo jehož volební období uplynulo) a pro něhož zaměstnavatel nemá jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popř. jinou pro něho vhodnou práci. Nárok na náhradu mzdy má takový zaměstnanec až do skončení pracovního poměru (např. na základě výpovědi dané mu pro „fikci nadbytečnosti“ nebo dohody o rozvázání pracovního poměru uzavřené z téhož důvodu).
V případě, že zaměstnanec jinou práci odpovídající jeho kvalifikaci, popřípadě jinou pro něho vhodnou práci nabídnutou mu zaměstnavatelem podle ustanovení §65 odst. 3 věty druhé zák. práce, odmítne (k dohodě o jeho dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele z tohoto důvodu nedojde), nejde - ani za právní úpravy účinné od 1.1.2001 do 29.2.2004 - o překážku v práci na straně zaměstnavatele, a proto takovému zaměstnanci náhrada mzdy ve smyslu §130 odst. 1 zák. práce nenáleží; v takovém případě jsou i nadále použitelné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.2.1998, sp. zn. 2 Cdon 662/97, který byl uveřejněn pod č. 14 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1999).
Z důvodu právní otázky, zda za odmítnutí jiné práce odpovídající kvalifikaci zaměstnance, popřípadě jiné pro něho vhodné práce nabídnuté mu zaměstnavatelem po jeho odvolání z funkce ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce lze považovat i to, že zaměstnanec nabídku jiné práce nepřijme ve lhůtě určené zaměstnavatelem, napadený rozsudek odvolacího soudu nemůže mít zásadní význam. Odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a rozsudku soudu prvního stupně - uvedenou právní otázku posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. například právní názor týkající se obdobné věci vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.3.1999, sp. zn. 21 Cdo 2088/98, uveřejněném pod č. 34 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000). Z uvedeného rozhodnutí – mimo jiné - vyplývá, že za odmítnutí jiné pro něho vhodné práce ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce je třeba považovat nejen projev nesouhlasu zaměstnance se svým zařazením na takovou práci učiněný vůči zaměstnavateli, ale i jednání zaměstnance spočívající v tom, že nabídku této jiné (pro něho vhodné) práce nepřijme ve lhůtě určené zaměstnavatelem.
Žalobkyně ve svém dovolání právní závěry odvolacího soudu (aplikaci ustanovení §65 odst. 3 věty druhé a části věty třetí před středníkem na soudem zjištěný skutkový stav ani jeho výklad z hlediska závěru, že tím, že žalobkyně odmítla nabídku jiné vhodné práce, odpadla překážka na straně zaměstnavatele a žalobkyně ztratila nárok na náhradu mzdy) nezpochybňuje. I když uvádí, že dovolání podává z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. [přičemž nesprávné právní posouzení věci spatřuje v tom, že „soud se soustředil na otázku vhodnosti nabízených pozic a nevzal v potaz okolnosti ukončení pracovního poměru a neprovedl výklad právních úkonů, které byly v procesu ukončení učiněny“], z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání – srov. §41 odst. 2 o.s.ř.), je zřejmé, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlédl a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru dovolatelky významné. Dovolatelka v dovolání „rekapituluje sled událostí a právních úkonů, které předcházely ukončení pracovního poměru“, a na rozdíl od skutkového zjištění soudů předestírá vlastní skutkové závěry (zejména, že „skutečným úmyslem žalobkyně bylo nikoliv odmítnutí nabízených pracovních pozic, ale podání výpovědi z pracovního poměru v souladu s ustanovením §44 zák. práce“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že „v tomto případě by žalobkyni podle ustanovení §45 náležela po dobu dvouměsíční výpovědní lhůty náhrada mzdy“). Tím, že dovolatelka na odlišném skutkovém závěru buduje odlišný právní názor na věc, nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující. Námitky žalované tedy nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá – jak výše uvedeno – přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolatelka soudům rovněž vytýká, že se nezabývaly tím, že „výpověď ze dne 2.1.2002 byla zaměstnavateli doručena“, že „zpětvzetí výpovědi nemělo náležitosti požadované zákoníkem práce, neboť nebylo učiněno písemnou formou a stalo se bez souhlasu zaměstnavatele“, že „byla uvedena zaměstnankyní žalované v omyl ohledně účinků podání výpovědi“, a dovozuje, že „zpětvzetí této výpovědi bylo neplatné“.
V posuzovaném případě odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - založil svůj závěr o neopodstatněnosti uplatněného nároku na závěru, že žalobkyně odmítla nabídku jiné vhodné práce, čímž odpadla překážka na straně zaměstnavatele (§130 odst. 1 zák. práce), přičemž za projev odmítnutí nabídky jiné vhodné práce ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 zák. práce považoval - v souladu s ustálenou judikaturou - skutečnost, že žalobkyně se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, zda nabídku žalované na jinou vhodnou práci přijímá; uvedený závěr byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Spatřuje-li proto žalobkyně zásadní právní význam v tom, že se odvolací soud nezabýval otázkou platnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 2.1.2002, dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud při právním posouzení věci vycházel z ustálené judikatury soudů a že kritika rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být - jak již uvedeno výše - způsobilým podkladem pro závěr o zásadním významu napadeného rozsudku po právní stránce, je nepochybné, že dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalobkyně podává dovolání - jak výslovně uvádí – také „do výroku II.“ rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech odvolacího řízení je proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. §237 až §239 o.s.ř.). Přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí podle ustanovení §237, §238 a §238a o.s.ř. není dána, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé, a nevyplývá ani z ustanovení §239 o.s.ř., protože nejde o případy v něm uvedené. Z uvedeného vyplývá, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31.1.2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu – aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první o.s.ř., neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, na náhradu nákladů řízení nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. října 2004
JUDr. Mojmír Putna,v.r.
předseda senátu