ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1037.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1037/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobce V. K., zastoupeného advokátem, proti žalované M. K., zastoupené advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 642/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, č. j. 27 Co 525/2003-283, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 11.050 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále „soud prvního stupně) rozsudkem z 31. 3. 2003, č. j. 7 C 642/98-251, ve spojení s usnesením z 5. 11. 2003, č. j. 7 C 642/98-268, vypořádal společné jmění účastníků jako bývalých manželů (správně bezpodílové spoluvlastnictví manželů, jak bude ještě dále uvedeno) tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal osobní automobil Ford Sierra v hodnotě 59.000 Kč, do výlučného vlastnictví žalované dům č. p. 371 na st. p. č. 380, zapsaný na LV č. 15 v katastru nemovitostí pro obec a k. ú. S. v hodnotě 1.520.000 Kč, varnou soupravu Zepter v hodnotě 18.000 Kč, obývací stěnu v hodnotě 8.000 Kč, sedací soupravu v hodnotě 6.700 Kč, mrazničku 110 l v hodnotě 3.500 Kč, mrazničku 210 l v hodnotě 8.000 Kč, ložnici v hodnotě 9.000 Kč, koberce z jídelny, pokoje a ložnice v hodnotě 3.600 Kč, televizor WALTHAM v hodnotě 9.000 Kč, televizor Tesla Color 110 ST v hodnotě 4.000 Kč, vysavač ETA ROWENTA RB 14 v hodnotě 800 Kč a satelitní televizní anténu AMSTRAD SRX v hodnotě 3.000 Kč (výrok I.), uložil jí, aby zaplatila žalobci na vypořádání jeho podílu částku 712.300 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.), aby nahradila žalobci na nákladech řízení částku 121.200 Kč do šedesáti dnů od právní moci rozsudku (výrok III.) a výroky IV. a V. rozhodl o soudním poplatku a nákladech státu.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že manželství účastníků uzavřené 7. 6. 1975 zaniklo rozvodem podle rozsudku soudu prvního stupně z 30. 3. 1995, č. j. 4 C 336/95-12a, který nabyl právní moci 12. 4. 1995. Nezletilá dcera účastníků L. K., nar. 17. 4. 1979, byla svěřena do výchovy žalované. Za trvání manželství účastníci pořídili movité věci vyjmenované ve výroku rozsudku. Na koupi osobního automobilu si vypůjčili od dcery částku 40.000 Kč, kterou jí po rozvodu manželství vrátil žalobce. Žalovaná zaplatila po rozvodu na splátkách za nádobí Zepter 10.000 Kč. Za 83.600 Kč žalobce po rozvodu manželství prodal osobní automobil, jehož cenu stanovil znalec P. Š. ke dni zániku manželství částkou 84.200 Kč. Znalkyně J. M. určila ceny movitých věcí, za které by bylo možno tyto věci s přihlédnutím k jejich stavu ke dni zániku manželství koupit. Ještě před uzavřením manželství nabyla žalovaná kupní smlouvou, kterou uzavřela se svými rodiči, vlastnictví k domu a pozemku parc. č. 380 v kat. území S. Původní dům byl demolován a podle stavebního povolení ze 17. 6. 1975 postavili účastníci na tomto pozemku dům nový. Jako vlastnice této stavby je v katastru nemovitostí zapsána žalovaná. Na stavbu domu účastníci použili materiál ze zbořeného domu, částku 100.000 Kč (hotově 35.000 Kč a 65.000 Kč materiál, výplaty a stravování řemeslníků), kterou poskytli žalované její rodiče, nenávratný státní příspěvek 30.000 Kč, část novomanželské půjčky a „polovinu z obou platů účastníků“. Oba účastníci na stavbě osobně pracovali, pomáhali jim jejich rodiče a bratr žalované. Obvyklá cena domu činila podle znaleckého posudku Ing. B. O. 1.520.000 Kč, když k této ceně dospěl znalec pomocí srovnávací metody s přihlédnutím k tomu, že ceny nemovitostí v místě značně stouply zahájením výstavby nové automobilky, a to o 20 až 50%. Tuto skutečnost nemohl znalec Ing. P. Ř. ve svém znaleckém posudku, jímž určil obvyklou cenu domu částkou 1.000.000 Kč, vzít v úvahu.
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že ve smyslu §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále „ObčZ“), ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb., nabyli účastníci do bezpodílového spoluvlastnictví manželů (dále „BSM“) nově postavený dům na pozemku žalované, neboť šlo o dům postavený za trvání manželství a také ze společných prostředků. Neshledal žádné důvody k tomu, aby se odchýlil od rovnosti podílů účastníků při vypořádání. Dům přikázal žalované vzhledem k tomu, že stojí na jejím pozemku a žalovaná v něm také bydlí. Žalované přikázal movité věci, které má v držení, a žalobci osobní automobil. Částku 40.000 Kč, kterou žalobce zaplatil po rozvodu manželství na půjčku poskytnutou účastníkům na koupi vozu, vypořádal jako vnos žalobce v redukované výši 25.200 Kč, když vycházel z toho, že cena nového vozu činila 132.000 Kč a 84.200 Kč ke dni zániku manželství účastníků. S přihlédnutím k vnosům žalované 100.000 Kč na dům a 10.000 Kč na nádobí Zepter jí uložil, aby zaplatila žalobci na vyrovnání podílů částku 712.300 Kč.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem z 22. 1. 2004, č. j. 27 Co 525/2003-284, změnil rozsudek soudu prvního stupně jen tak, že „do výlučného vlastnictví žalobce se přikazuje hodnota prodaného osobního automobilu zn. Ford Sierra LX SPZ KOE 70-67 84.2000 Kč“, a ve výrocích o nákladech řízení účastníků a státu, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Poukázal na to, že v dané věci jde správně o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Jestliže manželství účastníků zaniklo rozvodem 12. 4. 1995, pak podle čl. VIII věty první zákona č. 91/1998 Sb. nemohlo již dojít ke vzniku společného jmění manželů (dále „SJM“) podle tohoto zákona. Vypořádání BSM je proto třeba provést podle §143 a násl. ObčZ ve znění před touto novelou. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že byť uváděl, že vypořádává SJM, citoval ustanovení ObčZ týkající se BSM. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a změnu rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobci nelze přikázat prodaný automobil, ale jen částku, kterou získal jeho prodejem. Považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že dům je majetkem náležejícím do BSM, jestliže jde o věc, která byla byť jen zčásti pořízena za trvání manželství ze společných prostředků. Jako vnos žalované lze podle §150 ObčZ vypořádat to, co na společný majetek ze svého odděleného majetku vynaložila, tedy částku 100.000 Kč na stavbu domu, a nikoli celkové zhodnocení domu. Zdůraznil, že cena domu podle znaleckého posudku Ing. B. O. odpovídá tomu, že soud při vypořádání BSM vychází sice ze stavu věci ke dni zániku manželství, ale z její obvyklé ceny ke dni vypořádání. To znamená, že soud musel přihlížet k změně cen nemovitostí, k nimž v dané lokalitě došlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v prvé řadě v závěru, že dům na jejím pozemku nabyli účastníci do SJM, správně BSM. Nový dům vznikl na místě jejího domu na jejím pozemku, z jejích prostředků (materiál z demolice) a z materiálu a práce řemeslníků, placených jejími rodiči. Podle žalované tak „k ekonomickému nabytí předmětného domu došlo ještě před manželstvím“ a nemůže být předmětem BSM. Pokud se žalobce podílel na stavbě domu fyzickou prací, náleží mu náhrada ve výši 9 % hodnoty domu, jak vyplývá ze znaleckého Ing. B. O. Jeho znalecký posudek o ceně domu však neodpovídá zákonu o oceňování majetku. Znalec sice použil srovnávací metodu, ale výslednou cenu domu navýšil o 50% oproti znalci Ing. P. Ř. Přitom znalec Ing. B. O. výslovně uvedl, že nezjistil po vypracování posudku Ing. P. Ř. srovnatelné prodeje nemovitostí a bez bližšího zdůvodnění dovozoval navýšení cen nemovitostí o 20-50%. I kdyby dům do BSM patřil, pak oba soudy pochybily při aplikaci §150 ObčZ. Zatímco vnos žalobce na osobní vůz redukovaly, vnos žalobkyně do domu nenavýšily úměrně nárůstu ceny domu, čímž porušily ve vztahu k žalobkyni čl. 11 Listiny základních práv a svobod o ochraně vlastnictví. Podle znaleckého posudku činila cena materiálu z demolice domu a materiálu a práce řemeslníků placených rodiči žalované celkem 46,09 % z ceny nově postaveného domu, podíl práce žalobce 9%. S přihlédnutím ke všem zjištěným okolnostem je zřejmé, že žalovaná měla zcela zásadní podíl na pořízení domu, zejména když většina prostředků na jeho výstavbu byla získána ještě před uzavřením manželství, a proto je nesprávný závěr o rovnosti podílů účastníků. Žalovaná poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2914/99, podle kterého nemovitost pořízená za manželství byla přikázána manželce, která se o její nabytí zasloužila, bez povinnosti zaplatit náhradu manželovi. Při vypořádání také soudy nepřihlédly k potřebám nezletilé dcery účastníků. Žalovaná nesouhlasí ani s oceněním movitých věcí. Vytýká znalkyni, že nejde o ceny obvyklé, neboť při jejich určení brala v úvahu jen opotřebení věcí, nikoli však jejich prodejnost. Žalovaná navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se vyjádřil k dovolání tak, že z hlediska uplatněných dovolacích námitek nemá rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Správný je závěr, že dům se stal předmětem BSM, neboť jde o věc nabytou zpracováním za trvání manželství a není významné, že je jako jeho vlastnice v katastru nemovitostí zapsána jen žalovaná. Otázka, kdo hradil náklady na stavbu domu, se týká skutkových zjištění a nemůže činit rozsudek odvolacího soudu právně významným rozhodnutím. To platí i o námitkách k ceně domu. Zjevně nesprávný je názor žalované, že její vnos do domu by měl být navýšen úměrně ceně domu ke dni zániku BSM. Ustanovení §150 ObčZ vykládají soudy standardně podle jeho slovního vyjádření, to znamená, že manžel může požadovat jen to, co skutečně na společnou věc vynaložil, a nikoliv zhodnocení věci. Právního charakteru není ani námitka vůči rovnosti podílů účastníků. Pro odchýlení se od této zásady nebyly shledány skutkové důvody. Nejasné jsou také úvahy žalované o podílech na domě, a to u žalované 49,09 % a u žalobce 0,9 %, když není zřejmé, „co se zbývajícími“ 44,91 %. K potřebám dětí přihlížejí soudy při kvalitativním vypořádání, tj. které věci mají být účastníkům přikázány, nejde o hledisko významné pro vypořádání kvantitativní. Námitky proti znaleckému posudku J. M. nejsou z větší části právního charakteru a znalkyně stanovila obvyklé ceny movitých věcí. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, dále zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Dovolací soud však není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje §242 odst. 2 OSŘ (R 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím s výjimkou měnícího výroku, který se týká vypořádání osobního automobilu. Správnost tohoto výroku však žalovaná dovoláním nezpochybnila.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“). O takový případ však nejde, neboť rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Dále by dovolání mohlo být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 OSŘ.
Podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 OSŘ rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud považuje za nutné zdůraznit, že je vázán skutkovými zjištěními, ze kterých odvolací soud vycházel. V daném případě jde o skutková zjištění, že se stavbou domu započali účastníci po uzavření manželství, o tom, z jakých prostředků včetně materiálu byl dům postaven a že se na stavbě domu podíleli členové rodin obou účastníků.
Rozhodnutím zásadního významu nemůže rozsudek odvolacího soudu činit závěr, že dům s jehož stavbou bylo započato po uzavření manželství a tato stavba byla financována i ze společných prostředků, se stal předmětem BSM. Takový závěr jednoznačně vyplývá z ustanovení §143 ObčZ, v němž je uvedeno, že v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trvání manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů. Kromě toho lze odkázat i na rozhodnutí publikované pod R 26/1989 Sbírky soudních rozhodnutí stanovisek, podle kterého nabytím věci (majetku) za trvání manželství (§143 ObčZ) je i vytvoření věci oběma manžely nebo jedním z nich v době po uzavření manželství.
Ani aplikace §150 ObčZ odvolacím soudem neznamená zásadní význam jeho rozhodnutí. Podle tohoto ustanovení se při vypořádání vychází z toho, že podíly účastníků jsou stejné. Každý z manželů je oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek.
Při určení výše vnosu se ani odvolací soud neodchýlil od konstantní judikatury, vycházející z rozhodnutí R 42/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 141- 142, podle kterého „jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví zčásti z prostředků patřících jen jednomu z manželů, pak při vypořádání je manžel, z jehož prostředků byl tento náklad vynaložen, oprávněn toliko požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co takto vynaložil. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci (např. v důsledku opotřebení společným užíváním) nižší, než byla její původní hodnota, bylo by třeba k tomu přihlédnout a náklady, které na ni jeden z manželů ze svých prostředků vynaložil, by se nenahradily v plné výši, nýbrž jen ve výši redukované podle poměru, v němž došlo ke snížení hodnoty věci. Jestliže by v době vypořádání byla hodnota věci vyšší než původní hodnota, pak by se k tomuto zvýšení při stanovení náhrady nákladů, vynaložených jen z prostředků jednoho z manželů, nepřihlíželo. Do bezpodílového spoluvlastnictví totiž náleží a oběma manželům je společná věc v takto zvýšené hodnotě, takže z této zvýšené hodnoty se vycházelo i při stanovení podílů na společném majetku.“
Také závěr o rovnosti podílů vychází ze skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán, totiž že na stavbě pracovali oba účastníci, rodiče obou účastníků a bratr žalované. Vnos žalované byl zohledněn při finančním vypořádání a k zájmům nezletilého dítěte soud přihlíží při kvalitativním vypořádání, tj. úvaze, která ze společných věcí má být tomu kterému manželovi přikázána. Poukaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2914/99 je nepřípadný, neboť se týkalo vypořádání věci, pořízené jedním z manželů po zrušení společné domácnosti z peněz získaných úvěrem, dosud neuhrazeným. Také v rozhodnutí R 70/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek je uvedeno, že „zřetel na potřeby nezletilých dětí je třeba posoudit podle povahy konkrétního případu, podle povahy, určení a životnosti věci, které jsou předmětem vypořádání, jakož i se zřetelem k tomu, zda konkrétní věc může být užívána i jinou osobou než nezletilými dětmi, případně po jak dlouhou dobu bude dětmi užívána. I při dodržení zřetele k potřebám nezletilých dětí připadnou takové věci, jež budou sloužit dětem, tomu z manželů, do jehož výchovy jsou děti svěřeny; nemusí tu závěr respektující toto zákonné hledisko vyústit i ve zvýšení podílu tohoto manžela.“
Dovolací soud také neshledal, že závěr soudů obou stupňů ohledně obvyklé ceny domu je v rozporu s hmotným právem.
Podle §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, se majetek a služby oceňují obvyklou cenou, pokud tento zákon nestanoví jiný způsob oceňování. Obvyklou cenou se pro účely tohoto zákona rozumí cena, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Přitom se zvažují všechny okolnosti, které mají na cenu vliv, avšak do její výše se nepromítají vlivy mimořádných okolností trhu, osobních poměrů prodávajícího nebo kupujícího ani vliv zvláštní obliby. Mimořádnými okolnostmi trhu se rozumějí například stav tísně prodávajícího nebo kupujícího, důsledky přírodních či jiných kalamit. Osobními poměry se rozumějí zejména vztahy majetkové, rodinné nebo jiné osobní vztahy mezi prodávajícím a kupujícím. Zvláštní oblibou se rozumí zvláštní hodnota přikládaná majetku nebo službě vyplývající z osobního vztahu k nim.
Znalec Ing. B. O. vycházel při stanovení obvyklé ceny z kupní ceny domu (s pozemkem) srovnatelného s domem účastníků (který tak charakterizoval i znalec Ing. P. Ř.), přihlédl k navýšení cen nemovitostí, k němuž v dané lokalitě došlo z důvodu vybudování automobilového podniku a k tomu, že jde o cenu samotného domu bez pozemku. Také znalkyně J. M., jak vyplývá zejména z jejího ústního doplnění znaleckého posudku před soudem prvního stupně dne 2. září 2002, určila ceny movitých věcí nejen s přihlédnutím k jejich opotřebení ke dni zániku manželství účastníků, ale také k tomu, za jako cenu by je bylo možné v uvedeném čase pořídit.
Z výše uvedených důvodů vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve smyslu §237 odst. l písm. c) a odst. 3 OSŘ rozhodnutím po právní stránce zásadního významu. Dovolání proti tomuto rozsudku bylo proto jako nepřípustné odmítnuto /§243odst. 5 a §218 odst. 1 písm. c) OSŘ/.
Vzhledem k odmítnutí dovolání náleží žalobci podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ náhrada nákladů dovolacího řízení. Ty jsou dány odměnou jeho zástupce – advokáta v částce 10.975 Kč (§4 odst. 1 a 3, §3 odst. 1 bod 6, §13 odst. l, §16 odst. 2, §18 odst. l vyhl. č. 484/2000 Sb.) a náhradou hotových výdajů 75 Kč (§13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif), celkem částkou 11.050 Kč.
K odměně nepřísluší zástupcem žalobce rovněž požadovaná částka odpovídají dani z přidané hodnoty.
V intencích §82 odst. 1 a §243c OSŘ je dovolací řízení zahájeno dnem, kdy soudu dojde návrh na jeho zahájení, tedy dnem kdy soudu dojde dovolání (den případného předání dovolání orgánu, který má povinnost je doručit /srov. §57 odst. 3 OSŘ/ z tohoto hlediska dnem zahájení řízení není). V dané věci bylo dovolací řízení zahájeno 29. 3. 2004, kdy dovolání došlo soudu, tedy před účinností zákona č. 237/2004 Sb., jímž byl s účinností od 1. května 2004 změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění změn a doplňků.
Podle ustanovení §137 odst. 3 OSŘ tak s účinností od 1. 5. 2004 platí, že „v případech uvedených v odstavci 2 patří k nákladům řízení rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty (dále jen „daň“), kterou je advokát, notář nebo patentový zástupce povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu“.
Je sice pravdou, že vyhláška č. 110/2004 Sb., kterou se mění vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., a která umožňuje advokátu, jenž je plátcem daně z přidané hodnoty, přiznat odměnu vyšší o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, nabyla účinnosti již 10. března 2003, text této vyhlášky však oporou pro přiznání částky odpovídající dani z přidané hodnoty v dané věci být nemůže.
Podle článku II. této vyhlášky při určení výše paušální odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem v jednotlivém stupni občanského soudního řízení nebo soudního řízení správního, které nebylo v tomto stupni ukončeno ke dni nabytí účinnosti této vyhlášky, se postupuje podle dosavadní právní úpravy. Jelikož ustanovení §137 odst. 3 OSŘ co by normy vyšší právní síly zakotvuje možnost přičíst k odměně advokáta, který je plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty, až s účinností od 1. 5. 2004, je tento den ve smyslu článku II. vyhlášky též dnem rozhodným pro závěr, zda při určení rozsahu nákladů občanského soudního řízení se postupuje podle dosavadní právní úpravy či nikoli.
Jelikož dovolací řízení bylo – jak řečeno výše – zahájeno před 1. 5. 2004, nelze advokátu žalobce částku odpovídající dani z přidané hodnoty v rámci náhrady nákladů řízení přiznat.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto usnesením, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 31. května 2004
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu