ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1102.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1102/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce K. F., zastoupeného advokátem, proti žalované I. H., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví a vydání klíčů od osobního automobilu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 109/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 2003, č. j. 20 Co 135/2003-167, takto:
I. Dovolací řízení ohledně dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 2003, č. j. 20 Co 135/2003-167, pod bodem II., jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. července 2002, č. j. 18 C 109/2001-98, ve výroku pod bodem III. o vydání příslušenství osobního automobilu nebo zaplacení částky 10 000,- Kč, se zastavuje.
II. Dovolání, pokud směřovalo proti ostatním výrokům rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 2003, č. j. 20 Co 135/2003-167, se zamítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5 075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. T. Ch.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. července 2002, č. j. 18 C 109/2001-98, pod bodem I. výroku určil, „že ke dni 7. 2. 2001 byl žalovaný podílovým spoluvlastníkem osobního automobilu Renault Mégane Scénic MGJRXTI9dTi, VIN: V F1JAONN 521906605, čm. C 184227, a to co do podílu jedné poloviny, a pod bodem II. zamítl žalobu o určení spoluvlastnického podílu žalobce k tomuto automobilu v rozsahu jedné poloviny. Pod bodem III. zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost vydat žalobci svazek klíčů k tomuto automobilu včetně klíče ke spínací skříňce, dveřních klíčů, dálkového ovládání a klíče k zajištění řadicí páky bezpečnostního zařízení Defence – Lock a pro případ, že by je v držení neměla, zaplatit žalobci částku 10 000,- Kč. Pod bodem IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 23. prosince 1999 se účastníci společně dostavili do prodejny autodružstva A., kde jednali o koupi osobního automobilu. Došlo k vyhotovení objednávky a zálohové faktury na jméno žalobce, které nepodepsal žalobce, ale žalovaná. Žalobce je podepsal zhruba o rok později. Poté, co automobil byl dodán na prodejnu, vyzvedla jej žalovaná, na jejíž jméno také byla vystavena faktura. Kupní cena za automobil byla zaplacena žalobcem bezhotovostním převodem z jeho účtu. Žalobce naléhavý právní zájem v žalobě odůvodnil tím, že žalovaná si dělá neoprávněné nároky na uvedený automobil a dokonce ho viní z trestného činu, takže je naléhavý právní zájem, aby jeho vlastnictví k tomuto automobilu bylo před úřady a veřejností postaveno najisto, a to ke dni 7. 2. 2001, tj. ke dni, ke kterému se měl podle tvrzení žalované dopustit trestného činu krádeže tím, že jí odcizil předmětný automobil. Podle soudu prvního stupně žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení s ohledem na probíhající trestní řízení proti žalobci pro zmocnění se předmětného automobilu dne 6. února 2001. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že účastníky kupní smlouvy byli oba účastníci a ve vztahu k předmětnému automobilu jim tak vzniklo podílové spoluvlastnictví. Protože mezi účastníky nebylo dohodnuto jinak, jsou jejich podíly stejné.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba účastníci odvolání. V odůvodnění odvolání ze 7. 12. 2002 žalobce spatřoval naléhavý právní zájem na požadovaném určení v tom, že pokud tak nebude učiněno, trestní stíhání jeho osoby nebude zastaveno. Při jednání před odvolacím soudem 6. 5. 2003 naléhavý právní zájem odvozoval od skutečností, že předmětný automobil, prodaný do autobazaru, nemohl být převeden na nového majitele, protože jeho převod byl orgány činnými v trestním řízení zablokován, a že proti jeho osobě byl podán podnět k trestnímu stíhání pro krádež předmětného vozidla, podvod a poškozování cizích práv. Nejpodstatnějším důvodem dané žaloby podle žalobce je snaha očistit se před veřejností a před všemi orgány.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 13. května 2003, č. j. 20 Co 135/2003-167, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I. a II. změnil tak, že zamítl žalobu, aby bylo určeno, že výlučným vlastníkem označeného automobilu ke dni 8. února 2001 byl žalobce. Ve výroku pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud zamítl žalobu z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení. Pokud se žalobce domáhal požadovaného určení z důvodu očištění jeho osoby před veřejností a orgány, odvolací soud poukázal na to, že na určovací žalobě musí být právní, nikoli morální zájem. Naléhavý právní zájem žalobce nemohla založit ani skutečnost, že proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin, kterého se měl dopustit tím, že předmětný automobil odňal z dispozice žalované. Podle odvolacího soudu bylo na orgánech činných v trestním řízení, aby si samy předběžně posoudily otázku, kdo je vlastníkem tohoto automobilu s tím, že pouze pokud by bylo již dříve o této otázce pravomocně rozhodnuto, byly by tímto rozhodnutím vázány. Pokud orgány činné v trestním řízení vyčkávají na rozhodnutí v této věci, činí tak v rozporu s ustanovením §9 odst. 1 a 2 trestního řádu. Naléhavý právní zájem nemůže být odůvodněn ani tím, že bez požadovaného určení nemůže dojít k provedení změny držitele vozidla, neboť blokace v tomto směru byla provedena z podnětu orgánů činných v trestním řízení a platí zde, co je uvedeno o možnosti předběžného posouzení otázky vlastnictví těmito orgány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť bez tohoto určení je jeho postavení nejisté, o čemž nepochyboval ani odvolací soud. Ten však pominul, že nejde jen o jeho postavení v trestním řízení, ale rovněž o jeho vztah k finančnímu úřadu, evidenci vozidel Magistrátu h. m. P., k novému vlastníku i samotné žalované. Předmětný automobil byl po koupi zahrnut do majetku jeho advokátní kanceláře a odepisován z daní, byla z něho placena silniční daň, pojištění a bylo užíváno pro potřeby kanceláře. Nezákonným rozhodnutí Magistrátu h. m. P. je automobil blokován v evidenci motorových vozidel, takže jej nelze převést, a vůči tomuto orgánu musí prokázat své vlastnictví. Komplikované je rovněž jeho postavení vůči České advokátní komoře, u níž se žalovaná několika stížnostmi domáhala, aby byl vyloučen z řad advokátů mj. proto, že jí ukradl automobil. Nejisté je jeho postavení i ve vztahu k družstvu A., jehož pracovníci na něho podali trestní oznámení, že chtěl na družstvu podvodem vylákat zpět kupní cenu předmětného automobilu, když uvedl, že kupní smlouva je neplatný právní úkon pro neurčitost okruhu účastníků kupní smlouvy, jestliže automobil prodali oběma a každý z nich jej kupoval pro sebe. Dostatečným důvodem k podání žaloby je skutečnost, že žalovaná popírá jeho vlastnické právo. Protože hodlá podat návrh na vydání automobilu, je i z tohoto důvodu dán jeho naléhavý právní zájem na určovací žalobě. Vyřešení otázky vlastnictví v trestním řízení jako otázky předběžné neřeší vlastnické vztahy mezi účastníky a vůči všem orgánům. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání s tím, že v době rozhodování odvolacího soudu žalobce již nebyl vlastníkem předmětného automobilu a trestní stíhání proti němu bylo zastaveno. Žalobcem požadované určení nemůže mít žádný vliv na jeho právní jistotu ve vztahu k orgánům činným v trestním řízení, finančnímu úřadu či novému nabyvateli automobilu. Stížnosti na žalobce řešené Českou advokátní kanceláří nejsou ve vztahu k předmětu tohoto sporu. Kupní smlouvu s družstvem A. uzavřela v únoru 2000, tedy o rok dříve, než ke kterému dni chce své vlastnictví určit žalobce, proto rozhodnutí ve věci nemůže mít vliv ani na jeho postavení proti prodávající společnosti.
Podáním ze dne 2. prosince 2003 vzal žalobce zpět dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem II., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III., kterým byla zamítnuta žaloba na vydání svazku klíčů k předmětnému automobilu včetně klíče ke spínací skříňce, dveřních klíčů, dálkového ovládání a klíče k zajištění řadící páky bezpečnostního zařízení Defence – Lock nebo zaplacení částky 10 000,- Kč.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, v důsledku tohoto dispozitivního úkonu dovolatele dovolací řízení podle §243b odst. 4 věty druhé občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) v tomto rozsahu zastavil.
Ve zbývající dovoláním napadené části přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Předpokladem úspěšnosti žaloby na určení podle §80 písm. c) OSŘ, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je naléhavý právní zájem žalobce na takovém určení. O naléhavý právní zájem jde tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým.
Právnímu závěru odvolacího soudu, na kterém postavil své rozhodnutí, že v daném případě naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení není dán, nelze nic vytknout. Správně dovodil, že zájem na očištění dobrého jména žalobce za situace, kdy takovému účelu slouží žaloba na ochranu osobnosti, sám o sobě bez dalšího nemůže představovat naléhavý právní zájem žalobce na předmětné určovací žalobě. Pokud žalobce svůj naléhavý právní zájem odůvodňoval trestním stíháním své osoby a skutečnostmi navazujícími na toto trestní stíhání, odvolací soud rovněž správně s odkazem na §9 odst. 1 trestního řádu tyto žalobcem tvrzené důvody nepovažoval za důvody, které by v dané věci naplňovaly předpoklad naléhavého právního zájemu na požadovaném určení. Za předběžné otázky, které ve smyslu §9 odst. 1 trestního řádu orgány činné v trestním řízení posuzují samostatně, je třeba považovat „takové otázky, které samy nejsou předmětem prováděného trestního řízení, avšak jejich vyřešení je předpokladem rozhodnutí o vlastním předmětu řízení“. K tomu srov. Trestní zákon a trestní řád, Úplné znění zákonů, Linde Praha, a. s., 2002, s. 338. Takovou otázkou je nepochybně otázka vlastnictví označeného automobilu, který měl být předmětem trestného činu krádeže a podvodu, jehož se měl žalobce dopustit. Pokud žalobce v dovolání snáší další důvody, pro které má mít na uplatněné žalobě naléhavý právní zájem, nelze na ně s ohledem na ustanovení §241a odst. 4 OSŘ brát zřetel. Podle tohoto ustanovení totiž v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud věc posoudil po právní stránce správně. Proto je správný i dovoláním napadený rozsudek a dovolání muselo být podle §243b odst. 2 OSŘ zamítnuto.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly zjištěny.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z neúspěšnosti žalobce v tomto řízení a z toho, že žalované vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalované představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §5 písm. b), §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 5 000,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu.Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 23. června 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu