ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1242.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 1242/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce Ing. M. L., zastoupeného advokátem, proti žalované K. T., zastoupené advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 12 C 356/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. října 2002, č. j. 10 Co 310/2002-339, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.965,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. února 2002, č. j. 12 C 356/94-319, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků „k objektu občanské vybavenosti bez čísla popisného i evidenčního v ceně 1.336.890,- Kč, nacházejícímu se na stavební parcele č. 233, vše zapsáno na č. LV 938 pro k. ú. R., obec K. V. u Katastrálního úřadu v K. V.“, který mezi ně rozdělil tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal „a) skladovou halu na stavební parcele č. 233/1, 2 (dle geometrického plánu č. 673-20/98 vyhotoveného a ověřeného dne 22. 4. 1998 ing. V. K., jenž je nedílnou součástí tohoto rozsudku a označen jako příloha č. 1 – dále jen ,dle předmětného geometrického plánu´) v ceně 626.910,- Kč, b) administrativní budovu I/ na stavební parcele č. 233/3 (dle předmětného geometrického plánu) v ceně 126.480,- Kč, c) sklad s rampou na stavební parcele č. 233/5 (dle předmětného geometrického plánu) v ceně 199.890,- Kč“, a do vlastnictví žalované „administrativní budovu II/ na stavební parcele č. 233/7 (dle předmětného geometrického plánu) v ceně 383.610,- Kč“. Dále uložil žalobci, aby zaplatil žalované „na vyrovnání podílů“ částku 62.020,- Kč do 60 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vyšel z toho, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí, žalobce s podílem dvou třetin a žalovaná s podílem jedné třetiny, žalobce pak je výlučným vlastníkem parcely č. 233, na níž se budovy nacházejí. Mezi účastníky dochází k neshodám, žádný z nich nechce ve spoluvlastnickém vztahu setrvat, ale o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se nedokázali dohodnout. Proto je namístě rozhodnutí soudu podle §142 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Ze znaleckého posudku, který byl v řízení vypracován, je zřejmé, že nemovitosti lze reálně rozdělit, a tak soud prvního stupně přistoupil k tomuto způsobu vypořádání, přičemž ze dvou znalcem navržených variant dělení zvolil tu, která více respektuje nestejné spoluvlastnické podíly účastníků a podle jeho názoru zajistí i účelnější využití nově vzniklých nemovitostí včetně možnosti přístupu žalované do budovy, jež leží na pozemku ve výlučném vlastnictví žalobce. Žalobci pak uložil, aby zaplatil žalované na vyrovnání podílů částku stanovenou podle „tržní hodnoty“ nově vzniklých nemovitostí. Pokud se žalobce domáhal, aby v jeho prospěch byla započtena částka 615.917,70 Kč sestávající z nedoplatku kupní ceny za sporné nemovitosti, kterou platil žalobce za žalovanou, z toho, co žalobce vložil ze svého do účetnictví spojeného s provozem nemovitostí, a z částky, kterou je žalovaná povinna poskytnout na náklady spojené se správou, opravami a provozem nemovitostí, uvedl soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. R 46/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a na to, že žalobce nepodal návrh požadující uložení povinnosti k zaplacení shora uvedené částky z titulu vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu samostatným výrokem rozsudku, že tomuto jeho požadavku nelze vyhovět.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. října 2002, č. j. 10 Co 310/2002-339, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových závěrů jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, když podotkl, že soud prvního stupně správně postupoval podle zákonem stanoveného pořadí způsobů vypořádání podílového spoluvlastnictví, pokud nemovitosti rozdělil s přihlédnutím k výši spoluvlastnických podílů a k možnosti jejich účelného využití pro podnikatelské aktivity účastníků. Rovněž závěr, že s ohledem na nedostatek řádného návrhu na zahájení řízení nebylo možno provést tzv. vypořádání v širším smyslu, považoval odvolací soud za správný, přičemž poukázal na to, že pohledávka z titulu zaplacení náhrady za vypořádání spoluvlastnického podílu vzniká až právní mocí rozsudku, takže započtení zde nepřichází v úvahu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že je přípustné s ohledem na ustanovení §237 odst. 1 písm. b), resp. c) občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) a je podáváno z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ. Namítl, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil jím tvrzené skutečnosti a předložené důkazy a nesprávně posoudil i jeho žalobní návrh, když nevzal v úvahu návrh na vypořádání nákladů na pořízení, správu a údržbu společných nemovitostí. Stejných nesprávností se pak dopustil i soud odvolací. Pokud nebyl jeho návrh na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu způsobilý k projednání, měl být v tomto smyslu poučen, což se však nestalo, a rovněž v tom lze spatřovat pochybení soudů. Žalobce navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření mimo jiné zpochybnila přípustnost dovolání žalovaného a poukázala na to, že po právní moci rozsudku odvolacího soudu prodala přisouzené nemovitosti jiné osobě, takže ani v případě, že by napadený rozsudek byl zrušen, by ve smyslu §243d OSŘ nemohly být právní vztahy této osoby dotčeny.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, zabýval především otázkou, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Uložil-li ovšem odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně, aby provedl ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, není jeho právní názor určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně, neboť obsahuje pouze pokyny, jak dále ve věci postupovat po procesní stránce, a v právním posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. V této věci rozhodl soud prvního stupně poprvé rozsudkem ze dne 8. prosince 1998, č. j. 12 C 356/94-114, jímž zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků ke sporným nemovitostem a vypořádal je – s odkazem na geometrický plán z 6. 10. 1992, č. zakázky 394-88/92 – reálným rozdělením tak, že do vlastnictví žalobce přikázal administrativní budovu – vrátnici na stavební parcele č. 233/3, skladovou halu na stavební parcele č. 233/1 a 233/2 a venkovní úpravy na stavební parcele č. 233/4, které byly ve výroku přesně identifikovány, do vlastnictví žalované skladovou budovu na stavební parcele č. 233/5 a žalobci uložil zaplatit žalované z titulu vypořádání částku 400.241,- Kč. Tento rozsudek byl k odvolání žalobce zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 31. ledna 2001, č. j. 10 Co 51/99-216, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud odůvodnil uvedený postup pouze tak, že „… s ohledem na změny cenových předpisů řízení doplnil novými cenami nemovitostí i vyjádřením znalce ing. Frouze k námitkám žalobce do jeho posudku. S ohledem na vážné onemocnění znalce, nemůže se již vyjadřovat k dalším námitkám žalobce, ani k expertize, kterou si nechal zpracovat žalobce sám. Vzhledem k těmto skutečnostem nezbývá, nežli ustanovit znalcem osobu jinou, která by znovu vypracovala znalecký posudek nejen o ceně nemovitostí, ale i o možnostech a způsobu reálného rozdělení nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků. S ohledem však na zásadu dvojinstančnosti řízení nezbývá, nežli napadený rozsudek zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení“. Z toho je zřejmé, že odvolací soud nezavázal ve svém zrušovacím usnesení soud prvního stupně ničím jiným než pokynem k tomu, aby nechal vypracovat nový znalecký posudek, který je pokynem procesního charakteru, a že právní posouzení věci v novém rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo právním názorem soudu odvolacího nikterak omezeno či usměrněno. Pak ovšem to, že pozdějším rozsudkem soud prvního stupně rozhodl jinak než ve svém rozsudku předchozím, není důsledkem jeho vázanosti právním názorem odvolacího soudu a podmínky přípustnosti dovolání uvedené v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nejsou splněny.
Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalobce sám blíže nespecifikuje, v čem by měl spočívat zásadní právní význam napadeného rozsudku. Otázkou vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením věci se dovolací soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval, navíc je nutno mít na zřeteli, že rozhodnutí o tomto způsobu vypořádání je vždy založeno na zcela jedinečných skutkových okolnostech, a tak povaha řešené otázky nemůže zásadní právní význam přezkoumávaného rozhodnutí založit. Jestliže pak na zjištěný skutkový stav, který v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ nelze žádným způsobem přezkoumávat (§241a odst. 3 OSŘ), aplikovaly soudy obou stupňů §142 odst. 1 ObčZ, tedy právní předpis, který na daný případ dopadá, a vyložily jej tak, že právě zvolený způsob rozdělení nemovitostí vystihuje nejlépe kritéria ve zmíněném ustanovení obsažená, nemůže jít o rozhodnutí, které řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Rovněž otázka tzv. vypořádání v širším smyslu byla vyřešena v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srov. shora zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 31. 3. 1989, sp. zn. 3 Cz 9/89, uveřejněný pod č. R 46/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pak ovšem není možno považovat dovolání žalobce za přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a nezbylo, než je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Zbývá poznamenat, že námitkou, že žalobce nebyl náležitě procesně poučen pokud jde o nutnost podat návrh na vypořádání spoluvlastnictví v širším smyslu, která by mohla být vadou řízení uvedenou v §242 odst. 3 OSŘ, by se mohl dovolací soud zabývat pouze v případě, že by dovolání bylo přípustné (§242 odst. 3 věta druhá OSŘ).
Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, je podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ povinen nahradit žalované náklady, které jí vznikly v dovolacím řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.]. Tyto náklady představuje odměna advokáta stanovená podle §10 odst. 3, §15, §14 odst. 1, §4 odst. 2 písm. c), §3 odst. 1 bodu 6., §16 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 12.965,- Kč a paušální částka náhrady výdajů ve výši 75,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Lhůta k plnění a platební místo vyplývají z §160 odst. 1 a §149 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto usnesení, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. ledna 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu