ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1251.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1251/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. D., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1/ P. S., 2/ A. S., zastoupeným advokátem, a 3/ městu L., zastoupenému advokátem, o návrhu na stanovení povinnosti zdržet se zásahů do práv vyplývajících z věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 14 C 3260/92, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 9 Co 255/2003-212, takto:
I. Dovolání se zamítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala odstranění oplocení, které vystavěli žalovaní 1) a 2) od rohu garáže na parcele č. 117/12 k parcele č. 1735 v obci a katastrálním území L. u M. a požadovala, aby žalovaným byla uložena povinnost zdržet se všeho, co narušuje výkon práv vyplývajících z věcného břemene, které bylo zřízeno dohodou žalobkyně s bývalým Městským národním výborem v L.
Okresní soud v Mostě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. dubna 2000, č. j. 14 C 3260/92-115, žalobu zamítl a usnesením z 23. 5. 2000, č. j. 14 C 3260/92-119, rozhodl o nákladech řízení.
Odvolání žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně odmítl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 23. srpna 2001, čj. 9 Co 138/2001-146, jako opožděné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací usnesením ze dne 19. srpna 2002, č. j. 22 Cdo 624/2002-168, k dovolání žalobkyně zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. srpna 2001, č. j. 9 Co 138/2001-146, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem poté usnesením ze dne 21. listopadu 2003, č. j. 9 Co 255/2003-212, znovu odvolání žalobkyně odmítl. Provedl dokazování k objasnění, zda byla příslušná poštovní zásilka – písemnost obsahující rozsudek soudu prvního stupně, doručena žalobkyni v souladu s §47 odst. 2 občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „OSŘ“). Uzavřel, že písemnost byla uložena na poště 28. 4. 2000, za den doručení bylo proto nutno pokládat 1. 5. 2000, a poslední den, kdy mohlo být odvolání podáno včas při dodržení patnáctidenní lhůty k odvolání, byl 16. 5. 2000. Bylo-li odvolání podáno na poštu 26. 6. 2000, bylo podáno opožděně a odvolací soud rozhodl o odvolání podle §218 odst. 1 písm. a) OSŘ, aniž by se mohl zabývat věcnou stránkou odvolání. Doručenka obsahovala všechny náležitosti a byla tudíž veřejnou listinou; důkaz o tom, že údaje v ní uvedené jsou nesprávné, se žalobkyni nepovedl.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písm. a) až d) OSŘ. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se odvolatelce nepodařilo prokázat, že nebyl dodržen stanovený postup doručování. Namítá, že údaje, z nichž odvolací soud vycházel nejsou úplné; z dokazování nevyplynulo, že by předmětná doručenka byla v dané situaci vyplněna v souladu se zákonem, a do současné podoby byla upravena později. K názoru odvolacího soudu vztahujícímu se k doručence jako veřejné listině a k otázce náhradního doručování uvádí, že adresát nemůže předvídat, že mu má být doručováno – je-li na někom požadován důkaz opaku, a u veřejné listiny tomu tak je, musí být pro něho provedení důkazu objektivně možné. Tvrdí, že veřejnými listinami jsou jen ty, které jsou za veřejné prohlášeny – takovou listinou doručenka nebyla. Účastník řízení za doručování, resp. doručení neodpovídá, a proto mu zákon v tomto směru neukládá důkazní povinnost. Je to povinnost soudu. Doručující orgán (pošta) se při své činnosti řídí předpisy vztahujícími se na jeho činnost a normy občanského procesního práva se na něj nevztahují. Právní názor, podle něhož je doručenka veřejnou listinou, má-li vyplněné náležitosti, je poplatný době svého vzniku, kdy pošta byla orgánem státu. Postavení soudu jej neopravňuje k pouhému předpokladu plnění zákonných povinností; jde u něho o úřední povinnost a o doručení musí mít řádný doklad. Doručenka je takovým dokladem, ale není důkazem o tom, že doručení bylo provedeno, ani jak bylo provedeno. Odvolací soud v tomto směru považoval tvrzení doručovatelky za věrohodná a nepožadoval žádný podpůrný důkaz směřující k hodnověrnosti její výpovědi. Dovolatelka zpochybňuje výpověď slyšené svědkyně, která nebyla schopna popsat konkrétní způsob doručení. Soud vycházel z jejího tvrzení, neuvedl ale, proč nechal bez povšimnutí výpovědi žalobkyně a její obecné zmocněnkyně, rozporné s tvrzením doručovatelky. Nechal stranou, že doručenka nebyla vyplněna tak, jak je tomu nyní, když datum bylo doplněno nejméně až po nahlédnutí do spisu obecnou zmocněnkyní. Odvolací soud nevzal v úvahu řadu dalších skutečností – způsob doručování žalovanému S., jeho manželce, obecné zmocněnkyni žalobkyně, telefonickou reklamaci obecné zmocněnkyně, nepodání poučení soudcem po vyhlášení rozsudku o opravném prostředku. Konstatuje, že fikce doručení se váže na nevědomost o uložení, nikoliv na nevědomost o pokusu doručení. Tuto část dovolání uzavírá konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci a výklad přijatý soudem je v rozporu s účelem institutu doručení. Dovolací důvod spočívající v tom, že řízení je postiženo jinou vadou než vyplývající z §237 OSŘ, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolatelka spatřuje ve skutečnosti, že předtím, než jí byl doručen rozsudek soudu prvního stupně, obdržela jeho usnesení o nákladech řízení. Pokud tedy soud nerozhodl o nákladech řízení v konečném rozsudku a právní moc nastala u rozsudku a usnesení samostatně, neměl pro tento postup oporu v zákoně. Šlo o postup v rozporu se zákonem v §151 odst. 1 OSŘ. Odvolací soud se v návaznosti na to nevypořádal s tím, že odvolání žalobkyně směřovalo jak proti rozsudku, tak proti usnesení o nákladech řízení a soudem byl vyvolán stav, kdy žalobkyni bylo doručeno usnesení o nákladech řízení, aniž jí mohl být znám obsah rozhodnutí ve věci samé. Takto pro žalobkyni vznikla nepřehledná situace a pokud by mělo být usnesení o nákladech řízení považováno za doplňující rozsudek, pak by měla být poučena o tom, že jí lhůty k podání opravného prostředku počínají běžet znovu, či měla nastat situace pro tyto případy předvídaná v §204 odst. 2 OSŘ a v tom případě by odvolání podané až po 9. 8. 2000 bylo podáno včas. Dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka spatřuje v tom, že byla aplikována fikce vyplývající z §47 odst. 2 OSŘ vztahující se k doručení písemného vyhotovení rozsudku, ač měla být současně zkoumána situace ve vztahu k doručení usnesení o nákladech řízení. Takto ve věci byla vydána dvě rozhodnutí s odlišným poučením o odvolání a bez vyznačení vzájemné svázanosti těchto rozhodnutí a situace měla být posouzena podle §204 odst. 2 OSŘ. Dovolatelka uzavírá, že odmítl-li odvolací soud odvolání pro opožděnost a nezabýval se námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně po věcné stránce, odňal žalobkyni možnost jednat před soudem a porušil tím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soud prvního stupně porušil i požadavek na určitost výroku rozhodnutí. Jestliže pouze rozhodl, že „návrh se zamítá“, pak rozhodl obecně, paušálně a neurčitě. Tak není účastníku řízení jasno, jak bylo o jeho právech a povinnostech rozhodnuto a prohlubuje rozpory mezi účastníky řízení. Žaloba se týkala dvou právně významných skutečností a byla rozšířena v průběhu řízení. Z rozsudku proto není zřejmé, zda bylo zamítnuto i pozdější rozšíření žaloby obsahující zdržení se zásahů do výkonu práva věcného břemene. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud v řízení o dovolání postupoval podle procesních předpisů platných k 31. 12. 2000 (část dvanáctá, hlava první, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle OSŘ ve znění před novelou, provedenou tímto zákonem). Dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, která byla jako účastník řízení řádně zastoupena advokátem (§240 odst. 1 OSŘ). Dovolání je v daném případě přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) OSŘ, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání.
Argumenty dovolatelky, týkající se odnětí možnosti jednat před soudem, směřují proti zjištění, že jí byl řádně doručen rozsudek soudu prvního stupně, a to uložením (§47 odst. 2 OSŘ). Podle ustanovení §237 písm. f) OSŘ jde o odnětí možnosti jednat před soudem tehdy, jestliže se postup soudu projevil průběhu řízení (a nikoli při rozhodování) a byl-li tento postup nesprávný.
V rozhodnutích uveřejněných pod č. 27/1998 a č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších Nejvyšší soud opakovaně zaujal stanovisko, že po změnách, jichž s účinnosti od 1. ledna 1996 doznalo ustanovení §237 písm. f) OSŘ ( tím, že za slovo \"byla\" byla vložena slova\" v průběhu řízení nesprávným\"), je za \"postup soudu v průběhu řízení možno považovat jen činnost, která vydání konečného soudního rozhodnutí předcházela, nikoli vlastní rozhodovací akt soudu, jímž byl průběh řízení zhodnocen\".
V posuzovaném případě odvolací soud odvolání odmítl proto, že podle jeho názoru bylo podáno opožděně, a tento jeho hodnotící úsudek se promítl přímo do rozhodnutí, proto nesprávný postup soudu \"v průběhu řízení\" nezakládá. Vadou dle §237 odst. 1 písm. f) OSŘ řízení tudíž netrpí.
Dovolací soud s ohledem na to, že dovolání je přípustné podle §238a odst. 1 písm. e) OSŘ, se dále zabýval existencí dalších dovolacích důvodů uplatněných v dovolání, zjistil však, že tyto důvody dány nejsou. Ze spisu vyplývá, že odvolací soud učinil zjištění týkající se doručování usnesení soudu prvního stupně z hlediska ustanovení §48 odst. 1, §204 odst. 1 a §218 odst. 1 písm. a) OSŘ přímo ze spisu (ze založené doručenky) a také z dalších důkazů, včetně sdělení pošty a výpovědi doručovatelky a dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně, a proto je odmítnul.
Místo, den a způsob doručení se při doručování poštou prokazuje doručenkou, kterou pošta vrací zpět odesílajícímu soudu. Doručenka je listinou, jež má povahu listiny veřejné a od listin soukromých se liší svou důkazní silou, neboť potvrzuje, není-li prokázán opak, pravdivost toho, co je v ní uvedeno (§134 OSŘ). To, že doručenka je veřejnou listinou, je soudní praxí dlouhodobě respektováno. Nyní tak výslovně stanoví i zákon (§50e odst. 4 OSŘ). Judikatura však dospěla k závěru, že od 1. července 2000 do 31. prosince 2000, neměla byť i řádně vyplněná doručenka povahu veřejné listiny. Dřívější judikatura Nejvyššího soudu (srov. např. jeho usnesení ze dne 25. června 1998, sp. zn. 2 Cdon 1532/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 18, ročník 1998, pod číslem 127) vycházela z předpokladu, že k tomu, aby doručence bylo možné přiznat povahu veřejné listiny (s procesními důsledky plynoucími z §134 OSŘ), zde musí být právní předpis vymezující náležitosti doručenky. V době od 1. července 2000 do 31. prosince 2000 tomu tak nebylo, neboť vyhláška č. 78/1989 Sb., ve znění vyhlášky č. 59/1991 Sb., jež se zabývala náležitostmi doručenky („doručováním úředních písemností s hnědým pruhem“ a „doručováním úředních písemností s modrým pruhem“) v příloze číslo 5, byla s účinností od 1. července 2000 zrušena zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách. Jinak řečeno, doručenka prokazující doručení písemnosti v době od 1. července 2000 do 31. prosince 2000 byla pouze soukromou listinou a zpochybnil-li účastník řízení údaje v takové doručence uvedené, bylo věcí soudu prokázat, že k doručení písemnosti způsobem předjímaným v ustanovení §47 odst. 2 OSŘ skutečně došlo. V dané věci však bylo doručováno před 1. červencem 2000.
Důsledek toho, že doručenka má povahu veřejné listiny, spočívá v tom, že je na účastníku, který tvrdí opak (oproti údajům v ní uvedeným), aby ke svým tvrzením nabídl důkazy a jejich prostřednictvím tato opačná tvrzení prokázal. Z provedeného dokazování však opak toho, co je uvedeno v doručence, nevyplývá.
Dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem a namítá, že soud vyšel při hodnocení správnosti doručenky z výpovědi svědkyně – poštovní doručovatelky, a pominul tvrzení žalobkyně a její obecné zmocněnkyně. Zákon stanoví: „V odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil“ (§157 odst. 2 OSŘ); to platí přiměřeně i pro usnesení (167 odst. 2 OSŘ).
K tomu je třeba dodat, že samotná skutečnost, že soud v odůvodnění neuvede vše, co by v něm být uvedeno mělo, nemůže být ještě důvodem ke zrušení rozhodnutí, je-li rozhodnutí jinak přezkoumatelné. I když tedy soud potřebné skutečnosti plně neuvedl, nebylo žádné z prokázaných tvzení žalobkyně takového rázu, že by vyvrátilo správnost údajů na doručence. Proto neuvedení těchto tvrzení v odůvodnění nemůže mít za následek zrušení napadeného rozhodnutí.
Účastníci řízení mají povinnost tvrzení a ohledně přednesených tvrzení mají důkazní břemeno (§120 odst. 1 OSŘ). V dané věci bylo na žalobkyni, která správnost údajů ve veřejné listině – doručence, popírá, aby soudu nabídla ke svým tvrzením relevantní důkazy. Při jednání dne 20. listopadu 2003 (č. l. 208v.) právní zástupce žalobkyně uvedl, že „dává v úvahu“ provedení výslechu žalobkyně, jiné důkazy nenavrhuje. Žalobkyně tedy neučinila návrh na provedení takových důkazů, jimiž by správnost doručenky mohla vyvrátit. Pokud jde o výslech samotné žalobkyně, návrh na jeho provedení nebyl učiněn řádně („dává v úvahu“). Je též zřejmé, že tvrzení žalobkyně obsahovalo skutečnosti, které by (pokud by byly opravdu dány) mohly být interpretovány různými způsoby, a že žalobkyně je pochopitelně interpretuje tak, aby vyzněly pro ni příznivě, resp. je vytrhuje z kontextu. Tak uvádí, že v první výpovědi doručovatelka „hovoří o tom, že ji v den doručení nezastihla a přišla doručovat další den znovu, pak z její výpovědi jednoznačně vyplývá, že tak učinila, aniž by obecnou zmocněnkyni vhodným způsobem upozornila na to, že jí zásilku přijde doručit znovu…“. Opomíjí však, že doručovatelka popisuje způsob, jakým doručuje tak, že zahrnuje i výzvu o druhém pokusu. Nebylo prokázáno, že by doručenka do současné podoby byla upravena dodatečně; jde jen o tvrzení jedné ze stran. Způsob doručování žalovanému Seifertovi, jeho manželce, obecné zmocněnkyni žalobkyně, telefonická reklamace obecné zmocněnkyně ani nepodání poučení soudcem po vyhlášení rozsudku o opravném prostředku nic nevypovídají o tom, zda žalobkyni bylo doručeno řádně; stejně tak skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl zvlášť o věci samé a zvlášť o nákladech řízení (odvolací soud ovšem bude ještě muset rozhodnout o odvolání žalobkyně proti usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení z 23. 5. 2000, č. j. 14 C 3260/92-119). Také případné vady rozsudku soudu prvního stupně nemohou mít vliv na správnost údajů o doručení tohoto rozsudku v doručence.
Dovolatelka zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem. Toto hodnocení je věcí soudů v nalézacím řízení a dovolací soud jej může zpochybnit jen je-li zjevně nepřiměřené. Tak tomu v daném případě nebylo a samotná skutečnost, že provedené důkazy bylo možno hodnotit více způsoby nemůže být důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že důkaz o tom, že doručovatelka uvědomění o novém doručení do poštovní schránky nevložila, je velmi obtížný. Stejně tak je ovšem obtížný důkaz opačný, tedy o tom, že doručovatelka o novém doručení adresáta uvědomila. Proto právo tradičně vychází z toho, že doručenka je veřejnou listinou a důkaz o nesprávnosti o jejím obsahu ponechává na adresátovi. Takový důkaz se však žalobkyni objektivně provést nepodařilo.
Vzhledem k uvedeným závěrům shledal dovolací soud, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo odvolání žalované odmítnuto pro opožděnost, je správné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243b odst. 1 OSŘ, první věta před středníkem, zamítl. Výrok o nákladech řízení vychází z toho, že dovolatelka nebyla úspěšná a žalovaným náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. srpna 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu