ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1455.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1455/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. H., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) D. B. a 2) Ing. M. B., zastoupených advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 11 C 161/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. února 2004, č. j. 15 Co 423/2001-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 3. 2. 2004, č. j. 15 Co 423/2001, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou (dále „soud prvního stupně“) z 8. 6. 2001, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je „vlastníkem pozemku parc. č. 2/1 – zahrada, o výměře 252 m², nacházející se v katastrálním území B., obec B., zapsaným na LV č. 1703 v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu ve Ž. pro dané katastrální území“, a rozhodnuto o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech řízení odvolacího.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že pozemek parc. č. 2/1 o výměře 252 m2 v k. ú. B. byl ve vlastnictví J. a M. J., kteří jej nabyli kupní smlouvou uzavřenou s M. T. 2. 6. 1967, v níž bylo výslovně zmíněno, že jde o pozemek užívaný J. a A. K. (rodiče žalobkyně). Dne 9. 12. 1979 bylo sepsáno prohlášení, v němž je uvedeno, že „při geometrickém měření vlastnictví budov zahrad ve zdejší obci bylo zjištěno, že část zahrady, kterou již od nepaměti užívá J. K. a jeho předkové náleží manželům J. a M. J. p. č. 1108 v B. Manželé J. a M. J. prohlašují, že si nečiní žádný z nároků na část této zahrady a darují ji bez úhrady manželům J. a A. K. p. č. 1105 v B.“ Prohlášení je podepsáno J. a M. J. a J. K. J. a A. K. takto užívali pozemek parc. č. 2/1, který byl „fakticky propojen“ s pozemkem parc. č. 23 o výměře 255 m2, náležející J. K. Ten zemřel 19. 8. 1980 a dědictvím po něm nabyla žalobkyně vlastnictví k zahradě parc. č. 23 stejně jako dále k zemědělské usedlosti č. 1105 s pozemkem parc. č. 16, stodole se stavební plochou č. 17 a pozemkům parc. č. 21 a 22 v k. ú. B. Žalobkyně spolu s pozemkem parc. č. 23 užívala i pozemek parc. č. 2/1, přičemž po smrti otce, ale ještě za života její matky (ta zemřela v roce 1989) se dozvěděla o existenci prohlášení z 9. 12. 1979. Považovala se jako dědička po rodičích na základě tohoto prohlášení za vlastnici sporného pozemku. V roce 1996 při probíhající digitalizaci katastru nemovitostí žalobkyně zjistila, že jako vlastník pozemku parc. č. 2/1 je v katastru nemovitostí zapsán A. L., který jej nabyl darovací smlouvou, uzavřenou 29. 9. 1989 s M. J. Ten prodal uvedený pozemek v roce 1999 žalovaným a ti jsou jako jeho vlastníci zapsáni v katastru nemovitostí. Žalobkyně darovací smlouvou ze 4. 12. 1998 prodala pozemek parc. č. 23 (spolu s dalšími shora uvedenými nemovitostmi, které nabyla dědictvím po otci J. K.) dceři MUDr. A. K.
Na základě těchto zjištění dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že na straně žalobkyně, případně jejích právních předchůdců, nebyl naplněn jeden z nezbytných předpokladů pro nabytí vlastnictví vydržením, a to dobrá víra držitele, že mu věc patří. V darovací smlouvě - prohlášení ze dne 9. 12. 1979, na jejímž základě se měli právní předchůdci žalobkyně ujmout držby, není předmět převodu dostatečně konkretizován. Navíc z uvedené listiny vyplývá, že nebyla podepsána všemi účastníky, neboť prohlášení neobsahuje podpis matky žalobkyně A. K., jako jedné z právních předchůdců žalobkyně. Vzhledem k tomu, že jiný možný právní titul nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobkyní nebyl tvrzen, nemohli být právní předchůdci žalobkyně ani žalobkyně samotná oprávněnými držiteli. Proto také žalobkyně nemohla vlastnické právo ke spornému pozemku vydržet. podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání a uvádí, že uplatňuje přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Namítá, že soudy obou stupňů posuzovaly otázku vydržení předmětného pozemku v rozporu s hmotným právem. Má zato, že držba jejich právních předchůdců, kteří užívali uvedenou parcelu jako vlastní již od konce 19. století, byla oprávněná. Teprve v roce 1979, při novém geometrickém zaměřování pozemků právní předchůdci žalobkyně zjistili, že pozemek není v jejich vlastnictví, ale ve vlastnictví manželů M. a J. J., kteří však o uvedený pozemek neměli zájem a proto jej darovali rodičům žalobkyně. Namítá dále, že v prohlášení ze dne 9. 12. 1979 je dostatečně specifikován předmět daru tím, že jde o část zahrady. Zahrada parc. č. 23 a parc. č. 2/1 v k. ú. B. byla vždy jednotná a právní předchůdci žalobkyně ji „od nepaměti“ takto obhospodařovali. Navrhla k tomuto důkazy – výslechy svědků, blízkých sousedů, které by mohli potvrdit o který pozemek se jedná. Kdyby soudy řešily otázku oprávněné držby v celém souhrnu předložených důkazů, musely by dospět k závěru, že se jedná o držbu oprávněnou. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O rozhodnutí po právní stránce zásadního významu jde tedy tehdy, je-li v něm řešena právní otázka, významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, pokud tato otázka není řešena jednotně v rozhodovací praxi vyšších soudů nebo ve stanovisku Nejvyššího soudu České republiky anebo v rozhodnutí nižšího soudu, které bylo za účelem sjednocení judikatury publikováno ve sbírce soudních rozhodnutí. Naopak za otázku zásadního právního významu nelze považovat takovou otázku, která byla v napadeném rozhodnutí řešena v souladu s ustálenou soudní praxí (viz rozhodnutí publikované pod č. C 23 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“).
V daném případě jde o posouzení otázky, zda právní předchůdci žalobkyně a posléze žalobkyně byli oprávněnými držiteli sporného pozemku ve smyslu §132a odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb. a §130 odst. 1 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. Podle judikatury dovolacího soudu posouzení toho, zda jde o držitele, který věc drží v dobré víře, že mu patří se zřetelem ke všem okolnostem, nemůže vycházet ze subjektivních představ držitele, ale jen z hlediska objektivního, tedy podle toho, zda při normální opatrnosti, kterou lze po něm požadovat, nemohl mít držitel pochybnosti, že mu právo náleží. Žalobkyně tvrdila, že titulem, o který dobrou víru opírali její rodiče i žalobkyně samotná, bylo prohlášení – darovací smlouva z 9. 12. 1979 (o němž se žalobkyně po smrti otce v letech 1981- 1982 dozvěděla). Z tohoto prohlášení z 9. 12. 1979 vyplývá, že předmětem darování má být „část zahrady J. v B., užívaná K.“. Ani za použití §35 odst. 2 ObčZ, který stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem, nelze dovodit, že manželé J. vyjádřili vůli darovat svůj pozemek parc. č. 2/1 v kat. území B. manželům K. Předmětné prohlášení navíc neobsahuje ani projev vůle A. K. Za těchto okolností nelze uvažovat o dobré víře manželů K., že jim na základě této smlouvy sporný pozemek patří, a stejně tak nemohla mít dobou víru ani žalobkyně.
K otázce dobré víry držitele, že mu věc patří, se dovolací soud vyslovil také v rozsudku z 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 490/2001, publikovaném pod C 1481 ve svazku 21 Souboru. V tomto rozsudku uvedl, že „právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný. Pokud se držitel chopil držby nemovitostí na základě smlouvy o jejím převodu, která nebyla registrována státním notářstvím v době, kdy zákon takovou registraci vyžadoval, nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem této nemovitosti.“ V daném případě žalobkyní tvrzený právní titul - darovací smlouva ze 14. 12. 1979 registrována nebyla, ačkoliv registrace byla předpokladem převodu vlastnictví podle §134 odst. 2 ObčZ ve znění platném ke dni uzavření smlouvy a dále ve znění novely provedené zákonem č. 131/1982 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s judikaturou dovolacího soudu a není ani v rozporu s hmotným právem. Z uvedených důvodů není dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ přípustné a bylo proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovaným náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu