ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1524.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1524/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobců: A) M. N., B) D. R., C) C. G., a D) M. H., všech zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) I. B., a 2) H. K., o zrušení podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 504/99 o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2004, č. j.18 Co 102/2004-191, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví se žalovanými k nemovitostem nacházejícím se v katastrálním území V., v obci P., a to k domu čp. 110 s parcelami č. 223 - stavební a č. 224 – dvůr.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 26. února 2002, č. j. 18 C 504/99-141, zastavil řízení proti žalované 2) a rozhodl o nákladech řízení. Ze sdělení Velvyslanectví České republiky ve Švédsku z 13. 2. 2002 zjistil, že podle evidence švédského daňového úřadu, spravujícího registr obyvatel, žalovaná 2 – H. K., dříve M., rozená K., narozená 17. 9. 1905, zemřela 9. 1. 1988, tedy ještě před podáním žaloby. Proto řízení pro nedostatek podmínky řízení podle §104 odst. 1 věta první občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) zastavil.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodující k odvolání žalobců usnesením ze dne 12. března 2004, č. j. 18 Co 102/2004-191, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uvedl, že soud prvního stupně rozhodl na základě věrohodného důkazu. S odkazem na §125 OSŘ konstatoval, že důkazem o smrti účastníka řízení nemusí být jen úmrtní list, je-li, jako v daném případě, prokázána jinou věrohodnou listinou. Nedůvodnou shledal rovněž námitku žalobců, že soud nerespektoval názor vyššího soudu a Ústavního soudu ČR, a žalované 2), jako osobě neznámého pobytu, neustanovil opatrovníka. Uvedl, že názory jmenovaných soudů byly vysloveny v době, kdy soudy neměly informaci o smrti žalované 2). K námitce, že soud měl jednat s dědici zemřelé, odkázal na konstantní judikaturu, podle níž v případě, kdy žaloba od počátku směřovala proti neexistujícímu subjektu, nepřipadalo v úvahu, aby došlo k procesnímu nástupnictví dědiců po zemřelé.
Proti usnesení odvolacího soudu podávají žalobci dovolání. Uvádějí, že se domáhali zrušení podílového spoluvlastnictví, a protože jim nebyla známa adresa spoluvlastníků, požádali soud prvního stupně, aby jim ustanovil opatrovníka. Ten místo aby této žádosti vyhověl, žalobu zamítl a odvolací soud zamítnutí žaloby potvrdil. K rozhodnutí Ústavního soudu ČR, který obě rozhodnutí zrušil, soud prvního stupně řízení znovu zahájil, neustanovil opatrovníka, jak učinit měl a místo toho vedl nad rámec svých povinností zdlouhavá šetření o pobytu žalovaných. Od daňového úřadu spravujícího registr obyvatel zjistil, že žalovaná 2) zemřela. Podle názoru dovolatelů se ale úmrtí potvrzuje úmrtním listem; „neznají žádné sdělení“, které by opravňovalo soud k zahájení dědického řízení resp. k prokázání úmrtí občana. Sdělení jmenovaného úřadu nepovažují za doklad, který by smrt žalované 2) prokazoval a i kdyby připustili, že žalovaná 2) zemřela, byli by účastníky řízení o zrušení podílového spoluvlastnictví dědici a soud tedy měl ustanovit opatrovníka těmto neznámým dědicům. Soud prvního stupně opatrovníka neustanovil a rozhodl o pokračování v řízení; takto ale věc záměrně zkomplikoval. Dovolatelé jsou tak v obtížném postavení, neboť se spoluvlastníci nepodílejí na výkonu vlastnického práva, veškerá jednání se tak komplikují včetně sporu s obcí, která tvrdí, že vstoupila do vlastnických práv žalovaných. Navrhují, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a věc vrátil tomuto soudu k „novému rozhodnutí“.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 OSŘ) a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) OSŘ, napadené usnesení přezkoumal a neshledal dovolání opodstatněným.
Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení – viz §103 OSŘ). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§104 odst. 1 OSŘ).
Jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (§107 odst. 1 OSŘ). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, její dědici, popřípadě ti z nich, kteří podle výsledku dědického řízení převzali právo nebo povinnost, o něž v řízení jde (§107 odst. 2 OSŘ).
Způsobilost být účastníkem řízení ztrácí fyzická osoba smrtí. V usnesení ze dne 13. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1056/96, publikovaném v Soudní judikatuře č. 16/1998, Nejvyšší soud vyslovil: „Ztratí-li účastník řízení způsobilost být účastníkem řízení v době po zahájení řízení do jeho pravomocného skončení, posoudí soud podle povahy věci, zda má řízení zastavit nebo přerušit anebo zda v něm může pokračovat. Naproti tomu pro nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení soud může řízení jedině zastavit“.
Ze znění citovaných ustanovení i z povahy věci jasně vyplývá, že v řízení lze pokračovat s dědici zemřelé osoby jen v případě, že tato osoba vůbec byla účastníkem řízení, tedy v případě, že v době zahájení řízení žila. V opačném případě se osoba, označená v žalobě jako účastník, ve skutečnosti účastníkem nestala a o procesním nástupnictví nelze uvažovat. Zemřelé osobě též nelze ustanovit opatrovníka. Podá-li tedy žalobce návrh na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví proti osobě, která v době zahájení řízení již nežila, nezbývá soudu, než řízení o takové žalobě zastavit.
Dovolatelé též vyslovují nespokojenost s tím, že soud vzal za prokázané úmrtí druhé žalované, aniž si opatřil k důkazu úmrtní list. Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků (§125 OSŘ). Zákon nevyžaduje, aby úmrtí v cizině bylo v řízení před tuzemským soudem doloženo úmrtním listem (ostatně není ani zřejmé, že by se ve všech zemích světa takové listy vystavovaly) a ani dovolatelé neuvádějí právní předpis, který by měl takovou povinnost ukládat.
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. OSŘ tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu