ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1567.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1567/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyň: A) MUDr. J. L. a B) Ing. A. L., obou zastoupených advokátkou, proti žalovaným: 1) I. S. a 2) Ing. J. S., zastoupeným advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 22 C 50/2001, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2004, č. j. 16 Co 535/2003-173, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhaly, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit níže uvedený byt. Žalobkyně a žalovaná 1) jsou spoluvlastnicemi domu, v němž se byt nachází. Žalovaní převzali předmětný byt 27. 11. 2000 k užívání od dědice zemřelé nájemnice a užívali jej bez souhlasu většinových spoluvlastnic, ačkoliv v L. mají vlastní dům. Spoluvlastnice pak většinou hlasů rozhodly, že předmětný byt bude pronajímán třetím osobám.
Obvodní soud pro Prahu 8 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. prosince 2001, č. j. 22 C 50/2001-108, zamítl žalobu, „aby žalovaní byli povinni vyklidit a vyklizený do 15-i dnů od právní moci rozsudku žalobkyním předat byt č. 4 II. kategorie o velikosti 2+1 v I. patře domu na adrese H. 2, P.“; dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně A) vlastní jednu ideální polovinu domu, v němž se předmětný byt nachází, žalobkyně B) a žalovaná 1) vlastní po jeho jedné ideální čtvrtině. V domě je deset bytů, z toho je devět obsazeno nájemci. Byt, o který je veden spor, se uvolnil po smrti nájemkyně a užívají jej žalovaní; žalovaný 2) jej potřebuje, neboť pracuje v P. O jeho obsazení nedošlo mezi spoluvlastnicemi domu k dohodě, neboť žalobkyně jako většinové spoluvlastnice nesouhlasily s užíváním bytu žalovanými a vyzývaly je bezvýsledně k jeho uvolnění. Soud dospěl k závěru, že pokud žalovaná 1), resp. její manžel v domě s deseti nájemními byty užívá byt, o jehož užívání nemají žalobkyně zájem, jde z její strany o realizaci práva spoluvlastníka věc užívat. Užívání bytu není nepřiměřené výši spoluvlastnického podílu žalované 1) a nesouhlas žalobkyní, jakkoliv je v souladu s §139 odst. 2 větou první občanského zákoníku (dále „ObčZ“), nemá akceptovatelný důvod a jeví se jen jako šikanózní výkon práva většinových spoluvlastnic na úkor spoluvlastnice menšinové. Proto s odkazem na §3 odst. 1 ObčZ žalobu zamítl.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 14. března 2003, č. j. 35 Co 50/2003-148, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. K dovolání žalovaných Nejvyšší soud rozsudkem z 30. září 2003, č. j. 22 Cdo 1773/2003-162, zrušil uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 3. února 2004, č. j. 16 Co 535/2003-173, znovu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, „že žalovaní jsou povinni vyklidit a vyklizený předat žalobkyním byt. č. 4 o velikosti 2+1 II. kategorie v prvém patře domu v P. H. 2 do 15 dnů od právní moci rozsudku“, a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právními závěry, zejména, že vyloučení menšinového vlastníka z užívání společné věci rozhodnutím většinového spoluvlastníka podle §139 odst. 2 ObčZ je podle §3 odst. 1 ObčZ obecně akceptovatelné pouze tehdy, pokud by realizace užívacího práva menšinového spoluvlastníka znamenala vyloučení či podstatné omezení stejného práva většinového vlastníka. Podle odvolacího soudu jsou okolnosti věci takové, že rozhodnutí žalobkyň jako většinových spoluvlastnic o vyloučení žalované jako menšinové spoluvlastnice a jejího manžela z užívání předmětného bytu, učiněné podle §139 odst. 2 ObčZ, není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 ObčZ. Vyšel zejména z osobních a majetkových poměrů účastníků řízení a konstatoval, že zamítavým rozhodnutím soudu prvního stupně vznikla nezanedbatelná újma žalobkyním. Uzavřel, že žalovaní užívali byt bez právního důvodu a žalobkyně se po právu domáhaly jeho vyklizení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podávají žalovaní dovolání, jehož přípustnost opírají o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňují dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítají, že pokud odvolací soud změnu rozsudku zdůvodnil tím, že žalobkyně mají právo na pronájem bytu za nejvýhodnější nabídku, nezjišťoval, zda taková nabídka existuje a nevzal v úvahu, že žalobkyněmi realizovaný ekvivalent náhrady za užívání bytu několikrát přesahuje běžné nájemné, a ani to, že nemovitost byla poškozena povodněmi, a proto tržní nájem ve výši okolo 13 tisíc korun není v předmětném bytě dosažitelný. Podle jejich názoru měla být věc posouzena jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Žalobkyním se nejedná ani tak o dosažení hospodářského zisku z bytu, ale o tlak na žalovanou 1) k prodeji jejího podílu žalobkyním. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 odst. 1 OSŘ) napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.
Otázku, zda se spoluvlastníci mohou domáhat, aby spoluvlastník vyklidil byt ve společném domě řeší rozhodnutí publikované pod č. 22/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto rozhodnutí se uvádí: „Hospodařením se společnou věcí ve smyslu ustanovení §139 odst. 2 ObčZ se rozumí též užívání nemovitosti. Většinou, počítanou podle velikosti podílů, rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich, podle platně přijatého rozhodnutí se lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu“. Tuto otázku řešil odvolací soud shodně s uvedeným rozhodnutím. Zbývá tedy posoudit, zda v dané věci není výkon práva žalobkyň v rozporu s dobrými mravy z důvodů tvrzené šikany.
Šikanou je takový výkon práva, jehož jediným cílem je poškodit jiného. Skutková zjištění, učiněná soudem prvního stupně, nebyla v dané věci pro takový závěr dostačující. V odborné literatuře byl již dříve vysloven názor, se kterým se dovolací soud ztotožňuje, že totiž „dání věci (její části) do nájmu spadá pod pojem hospodaření se společnou věcí, jak je má ustanovení §139 odst. 2 ObčZ na mysli“ (Sekaninová, E.: K problematice nájmu a podnájmu nebytových prostor. Právní rozhledy č. 11/1994). V dané věci se většinové spoluvlastnice domnívají, že pronajmou-li předmětný byt třetí osobě, dosáhnou většího výnosu, než když jej užívají žalovaní, kteří částku 13 000 Kč požadovanou těmito spoluvlastnicemi považují za přemrštěnou. Bez ohledu na to, zda se většinové spoluvlastnice ohledně možnosti pronájmu bytu za tuto částku mýlí, ze spisu vyplývá, že motivem jejich jednání je právě dosažení této částky. Skutečnost, že by takovým motivem bylo poškození žalované 1), zjištěna nebyla. Soud prvního stupně sice opřel žalobu o údajné šikanózní jednání žalobkyň, tento závěr však opíral o samotnou snahu vyloučit spoluvlastnici z přímého užívání věci. Vzhledem ke shora citovanému R 22/1999 však takový závěr nemůže obstát. Ani skutečnost, že žalobkyně nevyplácejí žalované 1) výnosy z domu ve výši jimi požadované částky za nájem bytu nemůže vést k úvaze, že jejich ekonomické zájmy jsou tak uspokojeny a nemají nadále důvod byt pronajímat; žalovaná 1) s tímto řešením nesouhlasí, vztahy mezi účastníky tak zůstávají nejisté a rozpor ohledně možné výše nájemného vede ke sporům mezi nimi. Tvrzení dovolatelů o motivech jednání žalobkyň nebyla prokázána. Proto názor odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že výkon práva byl v souladu s dobrými mravy, je správný.
K námitce, že soud prvního stupně učinil opačné zjištění, které odvolací soud nepřevzal, ač jinak na skutková zjištění soudu prvního stupně odkázal, se uvádí: Jednání, které je šikanózní anebo které je zneužitím práva, platný ObčZ výslovně nepostihuje; takové jednání je však v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 ObčZ), a proto mu lze za podmínek v tomto ustanovení uvedených odepřít ochranu. To, zda jde o jednání v rozporu s dobrými mravy, je otázkou právní, jejíž posouzení vyplývá ze zjištěných skutkových okolností. Posoudí-li soud prvního stupně na základě správě zjištěného skutkového stavu jednání účastníka nesprávně jako jednání v rozporu s dobrými mravy, může se odvolací soud od této právní kvalifikace odchýlit, aniž by musel provádět další dokazování. Odvolací soud sice nadbytečně konstatoval, že v důsledku postupu žalovaných vznikla žalobkyním „značná újma“, toto konstatování je však pro posouzení věci nevýznamné.
Z uvedeného je zřejmé, že tvrzený dovolací důvod není dán a rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Vady řízení uvedené v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly dovolateli tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ, věta před středníkem).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelé nebyli úspěšní a žalobkyním náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měly právo (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 OSŘ), nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. září 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu