ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1672.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1672/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobců: A) M. C. a B) P. C., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) I. W. a 2) F. W., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 3 C 290/90, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 20 Co 460/2003-307, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem z 30. 12. 2002, č. j. 3 C 290/90-269, ve znění doplňujícího a opravného usnesení z 10. 7. 2003, č. j. 3 C 290/90-292, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků „k nemovitosti zapsané na listu vlastnictví číslo 288, katastrální území Z., obec Z., a to domu čp. 146 v Z., postaveném na pozemku parc. č. 128 - zastavěná plocha a ke stavebnímu pozemku 128 o výměře 432 m2, dále pozemku parc. č. 144/9 - zahrada o výměře 275 m2, nemovitosti přikázal do podílového spoluvlastnictví žalovaného 1) v rozsahu 5/6 a žalovanému 2) v rozsahu 1/6 (výrok I.), uložil žalovanému 1), aby zaplatil každému ze žalobců 141.667 Kč (výrok II.), uložil žalovanému 1), aby zaplatil žalobcům náklady řízení 43.212 Kč (výrok III.), nepřiznal žalobcům náhradu nákladů řízení vůči žalovanému 2) – výrok IV. a žalovanému 1) uložil zaplatit na účet soudu prvního stupně znalečné 13.980,50 Kč (výrok V.).
Krajský soud v Praze rozsudkem z 12. 11. 2003, č. j. 20 Co 460/2003-307, rozhodl tak, že „rozsudek soudu prvního stupně ve znění doplňujícího a opravného usnesení se mění ve výroku III. a IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; ve výroku V. rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně; v dalším se ve věci samé potvrzuje.“ Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně rozhodl doplňujícím rozsudkem 13. 5. 2004, č. j. 3 C 290/90-345, tak, že se náhrada nákladů státu proti oběma žalovaným pro znalečné ve výši 13.989,50 Kč nepřiznává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Aniž zmiňují, z čeho vyplývá jeho přípustnost, namítají, že v řízení došlo k vadě řízení, která měla za následek nesprávné právní posouzení věci. Došlo k porušení práva žalobců na právní pomoc ve smyslu článku 37 Listiny základních práv a svobod, neboť jim postupem soudu byla odepřena možnost jednat před soudem prostřednictvím jejich zástupce. Soud prvního stupně nařídil jednání na 30. 12. 2002 a ve věci rozhodl v nepřítomnosti jejich zástupce, který z důvodu své hospitalizace požádal o odročení jednání. V důsledku toho žalobci jako osoby práva neznalé nevznesli námitky proti znaleckému posudku, kterým byla nesprávně určena tržní cena nemovitostí. Nevěděli také, že jejich zástupce má k dispozici nové důkazy prokazující nesprávné ocenění nemovitostí. Ani odvolací soud uvedenou vadu neodstranil, když konstatoval, že znalecký posudek je přesvědčivý. Žalobci navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se vyjádřili k dovolání tak, že žalobci namítají vadu řízení, ke které však nedošlo. Advokát žalobců byl sice nemocen a požádal o odročení jednání s tím, že si žalobci nepřejí substituční zastoupení, ale žalobce A) byl při jednání přítomen a zástupce omluvil. Ten spolu se žádostí o odročení jednání zaslal soudu prvního stupně také konečnou úpravu žalobního petitu a nic mu nebránilo, aby se vyjádřil i ke znaleckému posudku. Uplatnění údajné vady považují žalovaní za účelové, což vyplývá i z toho, že v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, které žalobci podali, se o vadě ani nezmínili. Žalovaní navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenými účastníky řízení zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. l OSŘ dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen.
Podle §237 odst. l písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále „OSŘ“), je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
V daném případě byly sice usneseními odvolacího soudu z 18. 11. 1996, č. j. 11 Co 397/91-47, a z 30. 5. 2002, č. j. 20 Co 160/2002-201, zrušeny předchozí rozsudky soudu prvního stupně z 27. 3. 1991, č. j. 3 C 290/90-28, a z 26. 2. 2002, č. j. 3 C 290/90-196, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ale z důvodů procesních (vady žaloby), aniž odvolací soud vyslovil závazný právní názor. Dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) OSŘ tak přípustné není.
Podle §237 odst. l písm. c) OSŘ je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. l písm. b) OSŘ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) OSŘ vyplývá, že dovolání může být přípustné jen pro řešení otázek právních (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1986/2001, publikované pod C 1164/Svazek 16 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Posouzení otázky právní je tedy způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 odst. l písm. c) OSŘ a je také dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, který stanoví, že dovolání lze podat z důvodu nesprávného právního posouzení věci.
Z toho dále vyplývá, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, tj., že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládá. Lze jej úspěšně uplatňovat jen za předpokladu, že dovolání je přípustné podle §237 odst. l písm. c) OSŘ.
Žalobci však v dovolání namítají jen vadu spočívající v tom, že jim byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle rozhodnutí publikovaného pod č. 68 v časopise Soudní judikatura z roku 1998 soud odejme účastníkovi možnost jednat před soudem ve smyslu §237 odst. l písm. f) občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (nyní v 229 odst. 3 OSŘ) i tehdy, jestliže bez výslovného návrhu účastníka projedná věc v nepřítomnosti jeho zástupce, který z důležitého důvodu (týkající se jeho osoby) požádal o odročení jednání. Jde o vadu, pro kterou lze podle §229 odst. 3 OSŘ napadat pravomocný rozsudek odvolacího soudu žalobou pro zmatečnost (§228 OSŘ a násl.). Dovolací soud přihlíží k takové vadě, stejně jako k dalším vadám zakládajícím zmatečnost řízení, uvedeným v §229 odst. l a §229 odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, jen v případě přípustného dovolání /§242 odst. 3 OSŘ).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné a bylo proto odmítnuto /§243 odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ/.
Podle §243b odst. 5 a §146 odst. 3 OSŘ odmítne-li dovolací soud dovolání, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům náklady dovolacího řízení. Musí jít však o náklady účelně vynaložené. Takové náklady žalovaným nevznikly. Žalovaní se sice k odmítnutému dovolání žalobců prostřednictvím svého advokáta vyjádřili, ale neuvedli, že žalobci namítli jen zmatečnostní vadu.
Proti tomuto unesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. srpna 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu