ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.1803.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 1803/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, Csc., ve věci žalobce L. O., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) Městskému soudu v Praze, se sídlem v Praze 2, Spálená 2, a 2) Katastrálnímu úřadu P., o odmítnutí podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 Nc 1252/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 23 Co 421/2003-32a, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podáním ze dne 23. dubna 1991, doručeným Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) téhož dne, žádal „o navrácení majetku – poloviny rodinného domu, nespravedlivě přiřčeného soudem totalitního režimu č. j. 11 C 81/84 ze dne 20. VI. 1988 a 10 Co 13/89 z 28. 4. 1989 býv. manželce P. B.“. Dále uvedl, že v roce 1971 zakoupil pozemek parc. č. 3787 v P., na kterém se svým otcem postavil dům, a přesto soud přiřkl celý dům bývalé manželce. Z uvedených důvodů požaduje, aby „alespoň křivdy majetkové byly nahrazeny.“ Podle protokolu sepsaného 28. 3. 2002 justiční čekatelkou JUDr. H. B. bylo přítomnému žalobci sděleno, že jeho podání z 23. 4. 1991 je nejasné a byl podrobně poučen o náležitostech návrhu na zahájení řízení podle §42 odst. 4 a §79 odst. l občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a návrhu na obnovu řízení. Žalobce poté uvedl, že doplňuje návrh tak, že žaluje Městský soud v Praze, který rozsudkem z 28. 4. 1989 neměl rušit kupní smlouvu, kterou uzavřel 25. 7. 1972, přičemž Katastrální úřad pak na základě tohoto rozhodnutí zapsal spoluvlastnictví bývalé manželky k domu čp. 3801 v P. se zastavěnou parcelou č. 3787/2 a č. 3787/1. Navrhl, aby uvedený rozsudek Městského soudu v Praze byl zrušen. V podání z 18. 11. 2002 žalobce znovu poukázal na okolnosti, za kterých pořídil dům a pozemek, a uvedl, že při majetkovém řízení došlo k vyvlastnění jeho majetku a ke zrušení kupní smlouvy. Usnesením z 27. 2. 2003, č. j. 5 Nc 1046/91-11, byl žalobce znovu podrobně poučen o náležitostech žaloby s tím, že pokud nebude ve lhůtě 14 dnů ode dne doručení výzvy řádně doplněna, bude odmítnuta. Výzva byla žalobci doručena 26. 3. 2003 a žalobce podáním z 8. 4. 2003 doplnil žalobu tak, že žaluje Městský soud v Praze, který nesprávně rozdělil mezi něj a manželku již zmíněný rozestavěný dům a Katastrální úřad P., který nesprávně zaregistroval v registru nemovitostí rozdělení domu. Za rozhodující skutečnost považoval zrušení kupní smlouvy o koupi pozemku a to, že na stavbu domu nikdy nepoužil společné prostředky, jak dále popsal. Žalobce pak uvedl, že „protestuje proti zrušení kupní smlouvy o koupi rozestavěného domu a pozemku 5 N 232/72 a 5 NZ 194/72 Městským soudem, a žádá, aby kompetentní soud platnost této smlouvy potvrdil a Katastrální úřad P. zaregistroval nemovitost ve tvaru v jakém byla registrována v letech 1972-1997, tj. výlučně na jeho osobu.“
Soud prvního stupně pak usnesením ze dne 14. května 2003, č. j. 5 Nc 1252/2003-14, podle §43 odst. 2 OSŘ odmítl podání žalobce ze dne 23. dubna 1991 s tím, že žalobce ve stanovené lhůtě podání požadovaným způsobem nedoplnil, přestože byl poučen o tom, že nebude-li přes výzvu, učiněnou usnesením z 27. 2. 2003, č. j. 5 Nc 1046/91-11, požadovaným způsobem opraveno nebo doplněno, bude odmítnuto. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce usnesením ze dne 14. listopadu 2003, č. j. 23 Co 421/2003-32a, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že podání žalobce ze dne 23. dubna 1991 nemá náležitosti žaloby ve smyslu §79 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“), nelze z něj dovodit, o jaká práva a povinnosti vůbec jde. Žalobce na výzvu soudu nedoplnil své podání tak, aby splňovalo náležitosti uvedené v ustanovení §79 odst. 1 OSŘ. Z podání žalobce jak původního, tak i doplněného, nelze dovodit, o jaká práva a povinnosti vůbec jde a je zcela zřejmé, že převzetí navrhovaného petitu do rozsudku nelze uskutečnit. Pokud žalobce namítl, že s ním byl odborně sepsán protokol dne 28. 3. 2002 u Obvodního soudu pro Prahu 5 JUDr. H. B., týkající se odstranění vad jeho podání, odvolací soud uvedl, že povinností soudu je poučovat účastníky pouze o jejich procesních právech a povinnostech nikoli o právu hmotném, které zakotvuje práva a povinnosti (nároky). Při sepisování uvedeného protokolu proto žalobce nebyl poučován o svých hmotných právech, tedy jakého nároku se má u soudu domáhat, a byl s ním sepsán protokol na odstranění vad, tak jak byl soudem prvního stupně vyzván a jak považoval žalobce za důležité tyto vady odstranit v intencích výzvy. Soud prvního stupně podle názoru odvolacího soudu postupoval správně, když podání žalobce odmítl.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Uvádí, že rozsudkem Městského soudu v Praze z 28. 4. 1989, sp. zn. 10 Co 13/89 bylo vypořádáno bezpodílového spoluvlastnictví s jeho bývalou manželkou B. P. tak, že rodinný domek, který postavil jeho otec, byl připsán do podílového spoluvlastnictví žalobce a bývalé manželky, a proti tomuto rozsudku podal 23. 4. 1991 restituční návrh. Nesouhlasí s tím, že šlo o návrh neúplný, když „předmětné usnesení Krajského soudu č. j. 23 Co 421/2003-32, ze dne 14. 12. 2003 řeší naprosto stejné podání jako usnesení 30 Co 373/2003-70 z 29. 8. 2003, a v tomto usnesení se nepoukazuje na nedokonalost a nesrozumitelnost celého podání, ale závěr usnesení naznačuje, že podání je srozumitelné a soudu zcela jasné.“ Dále žalobce podrobně popisuje okolnosti, za kterých vlastnictví nabyl, a uzavírá, že jeho nárok na přikázání domu do jeho vlastnictví je zcela nesporný, a to i vzhledem k tomu, jak o dům pečoval. Nesouhlasí se zrušením kupní smlouvy, kterou nemovitosti nabyl, a proto se domáhá vydání rozsudku, že „platnost kupní smlouvy o koupi rozest. domu a pozemku 5 N 232/72 a 5 NZ 194/72 ze dne 25. 7. 1972 se potvrzuje.
Katastrálnímu úřadu P. se přikazuje, aby zaregistroval nemovitost na pozemku č. 3787 k. ú. S. na listu vlastnictví 1343 ve smyslu výše uvedené kupní smlouvy způsobem obdobným, jak byla registrována v letech 1972-1997 (viz. přílohu) t. j. výlučně na kupujícího RNDr. L. O.“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení a že v řízení nedošlo k vadám vyjmenovaným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ ani k jiným vadám, které by měly následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neshledal dovolání opodstatněným.
Podání žalobce z 23. 4. 1991 neobsahuje ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 a §79 odst. 1 OSŘ náležitosti řádného návrhu na zahájení řízení. Žalobci se ani přes řádné poučení ve stanovené lhůtě čtrnácti dnů od doručení usnesení soudu prvního stupně z 27. 2. 2003, tj. od 26. 3. 2003, vady tohoto podání nepodařilo odstranit, přestože byl poučen soudem o odmítnutí podání, nebude-li ve stanovené lhůtě opraveno nebo doplněno. Žalobce tak neučinil ani do protokolu sepsaného soudem prvního stupně dne 28. března 2002. I přes doplnění návrhu nebyly v něm zejména srozumitelně vylíčeny rozhodující skutečnosti a čeho se žalobce domáhá – a to ani pro žalobu restituční, na určení vlastnictví nebo návrhu na obnovu řízení. To nevplývá ostatně ani z obsahu dovolání. Na tom nemění nic poukaz žalobce na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2003, sp. zn. 30 Cdo 373/2003, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně z 20. 2. 2003, č. j. 11 C 195/2002-55, kterým byla odmítnuta žaloba žalobce z 8. 11. 2002 jako neúplná, ohledně které byl žalobce rovněž poučován dne 28. 3. 2002. V uvedené věci žalobce uvedl, že jeho podání je mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, ale i tak šlo o podání neúplné. Odvolací soud proto nepochybil, pokud za daného stavu usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání žalobce z 23. 4. 1991 potvrdil.
Dovolacímu soudu proto nezbylo, než dovolání jako nedůvodné zamítnout (§243b odst. 2 OSŘ).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odstr. 5 a §151 odst. l a §142 odst. l OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. září 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu