ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 2/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému městu Z., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 4 C 552/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2003, č. j. 17 Co 414/2001-72, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. května 2003, č. j. 17 Co 414/2001-72, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Znojmě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. června 2001, č. j. 4 C 552/2000-56, zamítl návrh, aby soud určil, „že nemovitosti, a to objekt bydlení č. p. 245 na parcele číslo 306 a pozemek parcela číslo 306 o výměře 496 m2 povahou zastavěná plocha, obojí situováno v k. ú. Z., obec Z., byly v době úmrtí G. S., narozeného 26. 5. 1882 a prohlášeného za mrtva ke dni 6. 3. 1944, z ideální jedné poloviny v jeho vlastnictví, a že tyto nemovitosti byly v době úmrtí Dr. O. M., narozeného 3. 6. 1912 a zemřelého 9. 4. 1952, z ideálních tří čtvrtin v jeho vlastnictví“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původními vlastníky označených nemovitostí, které byly dříve zapsány v pozemkové knize ve vložce č. 541 pro kat. území Z. jako dům č. p. 110 a 128, byli G. a A. S., a to každý z nich v rozsahu ideální jedné poloviny. G. a A. S. v průběhu druhé světové války zemřeli. Oba byli prohlášeni za mrtvé, G. S. k 6. 3. 1944 a A. S. k 19. 10. 1942. Výměrem ONV ve Z. z 5. 11. 1946 byla provedena konfiskace označených nemovitostí podle dekretu č. 108/1945 Sb. a 24. 1. 1950 do pozemkové knihy vloženo vlastnické právo pro obec Z. Rozhodnutím Krajského národního výboru v Brně z 8. 5. 1957 byl výměr o konfiskaci zrušen z důvodu, že nebyly splněny předpoklady konfiskace. Ideální jedna polovina označených nemovitostí vlastnicky náležející A. S. byla předmětem řízení o projednání dědictví po A. S. a podle odevzdací listiny z 22. 12. 1949 ji nabyli dědici Dr. O. M. a H. S., každý z nich v rozsahu ideální jedné čtvrtiny vzhledem k celku. Dr. O. M. 9. 4. 1952 zemřel a tyto nemovitosti v řízení o projednání dědictví po něm projednány nebyly. Jeho dědici byli rovným dílem O. M. a P. M., tj. žalobce. O. M. 21. 11. 1989 zemřela. Jejími dědici byli ustanoveni rovným dílem synové Ing. P. M. a Ing. I. H. Na podkladě tohoto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě není naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Podle něj „určením, že v době úmrtí G. S., tj. 6. 3. 1944, byl vlastníkem nemovitostí z ideální jedné poloviny, by nedošlo ke změně vlastnických vztahů k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobce“. Žalobce nepředložil důkaz o tom, že Dr. O. M. nabyl ideální jednu polovinu předmětných nemovitostí po G. S. Předmětné nemovitosti nebyly předmětem řízení o projednání dědictví po G. S. a projednat lze pouze dodatečně objevený majetek.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 19. května 2003, č. j. 17 Co 414/2001-72, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyslovil právní názor, že žalobce měl své nároky uplatnit postupem podle zvláštního předpisu – zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a že pokud tak neučinil, nelze jej obejít postupem podle obecného předpisu. Podle něj „jde o restituční nárok představující speciální nárok na „navrácení“ majetkových práv“. Poukázal na ustanovení §6 odst. 2 posledně citovaného zákona, z něhož vyplývá, „že za majetkovou křivdu je považováno nejen odnětí vlastnických práv, ale i usurpace věcí (např. okupace), kdy vlastník, resp. jeho právní nástupce, byl zcela zbaven možnosti chovat se jako vlastník a kdy státu byla bez právního titulu formálně i fakticky přisuzována vlastnická práva a kdy si také jako vlastník počínal“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že možnost nápravy podle zákona č. 87/1991 Sb. neměl, neboť tento zákon se vztahuje na nápravu křivd učiněných v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. V daném případě k odnětí předmětných nemovitostí právním předchůdcům žalobce a ke zbavení jejich vlastnických práv došlo podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb. ke dni vyhlášení dekretu, tedy k 25. 10. 1945. Otázkou rozporu mezi rozhodným obdobím podle zákona č. 87/1991 Sb. a dobou odnětí nemovitostí právním předchůdcům žalobce se odvolací soud nezabýval. I kdyby však vlastnictví k předmětným nemovitostem přešlo na stát v rozhodném období podle zákona č. 87/1991 Sb., přesto by věc nebylo možno podřadit pod případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu podle §6 odst. 2 uvedeného zákona. V případě předmětných nemovitostí právní důvod existoval, ale byl neplatný, protože se na právní předchůdce žalobce vůbec nevztahoval. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se zcela ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu. Poukázal na to, že žalobce není výlučně aktivně legitimován, neboť existují dva dědicové a druhý dědic se k řízení nepřipojil. Navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam proto, že sporná právní otázka vztahu restitučního (zákona č. 87/1991 Sb.) a obecného předpisu (§126 odst. 1 ObčZ) v případě, kdy je nárok uplatněn podle obecného předpisu a k přechodu na stát mělo dojít před tzv. rozhodným obdobím, nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ v rozsahu dovolatelem uplatněných dovolacích námitek a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §1 zákona č. 87/1991 Sb. zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen „rozhodné období“) v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech.
Ustanovení §6 odst. 1 citovaného zákona stanoví konkrétní případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát a na které se vztahuje povinnost vydat věc oprávněné osobě.
Podle §6 odst. 2 tohoto zákona povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod §2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Z posledně citovaného ustanovení je tedy zřejmé, že podle tohoto zákona lze dosáhnout restituce majetku, pokud k přechodu věci na stát způsobem uvedeným v tomto ustanovení (tedy i uzurpací či okupací věci) došlo v rozhodném období.
Odvolací soud se postavil na stanovisko, že žalobce měl své nároky uplatnit podle restitučního předpisu – zákona č. 87/1991 Sb., aniž se zabýval otázkou, kdy k přechodu předmětných nemovitostí na stát došlo, přestože tento zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990.
Jestliže tedy odvolací soud při svých právních úvahách při řešení otázky zásadního významu vztahu obecného a restitučního předpisu v případě, kdy k uchopení věci státem došlo v době před 25. 2. 1948, pominul význam doby, kdy k okupaci věci státem došlo, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné.
Podle §242 odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ zjištěny nebyly.
Řízení je však postiženo jinou vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu, aniž se zabýval věcí samou. Odvolací soud místo toho, aby při jiném právním náhledu na věc rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, věc posoudil v jejím meritu a rozhodl ve věci samé.Tím porušil zásadu dvouinstančnosti řízení, podle které nelze připouštět, aby podstatné právní otázky, jejichž řešení je rozhodující pro výsledek sporu, byly posuzovány až v odvolacím řízení bez možnosti řádného opravného prostředku proti rozhodnutí odvolacího soudu.
S ohledem na uvedené dovolací soud podle §243b odst. 2 a 3 OSŘ rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2004
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu