ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2090.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2090/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce R., stavební bytové družstvo, zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) M. R., 2) L. Š., a 3) L. Š., a 4) B. Š., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 141/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2003, č. j. 19 Co 365/2001-74, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce a žalovaná 1) nemají ve vztahu mezi sebou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že je vlastníkem označených pozemků v kat. území Prostějov, když tvrdil, že vlastnictví k nim nabyl vydržením, neboť od roku 1962, kdy jeho právní předchůdce postavil domy čp. 3401 a 3402, držel pozemky, na nichž byly domy postaveny, nerušeně jako vlastní. V žalobě uvedl, že pozemky byly vykoupeny státem a poté převedeny na právního předchůdce žalobce, posléze tvrdil, že jeho právní předchůdce pozemky sám od právních předchůdců žalovaných koupil, avšak jako jejich vlastník nebyl v evidenci nemovitostí vyznačen.
Okresní soud v Prostějově (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem z 30. 5. 2001, č. j. 7C 141/2000-58, určil, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 2406/1, 2406/2, 2406/3, 2406/4, 2406/5, zastavěných družstevními obytnými domy čp. 3401 a 3402 v P., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 1073 pro obec a k. ú. P., a rozhodl o nákladech řízní.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domů čp. 3401 a 3402, zapsaných na LV 1073 pro kat. území v P., které v roce 1962 postavil jeho právní předchůdce Stavební bytové družstvo zaměstnanců Ž. P. (v roce 1975 došlo ke sloučení se žalobcem) na pozemcích parc. č. 2406/1, 2406/2, 2406/3, 2406/4 a 2406/5 v kat. území P. Od roku 1962 právní předchůdce žalobce zastavěné pozemky nerušeně užíval pozemky jako vlastní. Jako jejich vlastník byl také vyznačen v geometrickém plánu z roku 1962. Teprve v roce 1998 žalobce zjistil, že jeho vlastnické právo k pozemkům není v katastru nemovitostí vyznačeno. Jako vlastnice pozemků parc. 2406/1, 2406/2 a 2406/3 je na LV 6802 pro k. ú. P. nyní zapsána žalovaná 1) s tím, že vlastnictví nabyla dědictvím po M. K., zemř. 6. 10. 1986 (ta vlastnila původní pozemek parc. č. 2406, z něhož jmenované pozemky vznikly), jak bylo potvrzeno usnesením Okresního soudu v Olomouci ze 6. 5. 1999, č. j. 2 D 272/99-26. Podle dědické dohody, uzavřené žalovanými 2) – 4) v řízení o dodatečném projednání dědictví po M. L., nar. 7. 6. 1895, schválené usnesením Okresního soudu v Prostějově z 23. 9. 1999, č.j. D 1574/99-46, nabyli pozemky parc. 2406/4 a 2406/5 (vzniklé z původní parc. č. 2400/1) žalovaní 2) – 4).
Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že právní předchůdce žalobce mohl nabýt vlastnictví k pozemkům, na nichž domy čp. 3401 a 3402 v roce 1962 postavil, vyvlastněním nebo kupními smlouvami. Takové nabytí nepovažoval za prokázané, ale dovodil, že žalobce nabyl vlastnictví k pozemkům vydržením podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., který stanoví, že oprávněný držitel se stane vlastníkem věci, jestliže ji má v držbě nepřetržitě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost, když podle §134 odst. 3 ObčZ do vydržecí doby započte se i doba, po kterou měl věc v oprávněné držbě právní předchůdce. Podle soudu prvního stupně právní předchůdce žalobce od roku 1962, kdy byly jím postavené domy čp. 3401 a 3402 kolaudovány, začal s pozemky nakládat jako s vlastními. Právní předchůdce žalobce byl oprávněným držitelem pozemků ve smyslu §130 odst. l ObčZ. To znamená, že byl v dobré víře, že mu pozemky patří se zřetelem ke všem okolnostem. Nebylo totiž prokázáno, že by se jich zmocnil násilím, lstí nebo podvodem a nebyly zjištěny ani jiné skutečnosti, které by musely vyvolat pochybnosti právního předchůdce žalobce, a posléze žalobce, zda mu pozemky po právu patří. Soud prvního stupně dále uvedl, že vzniknou-li pochybnosti o tom, zda je držba oprávněná či neoprávněná platí podle §130 odst. 3 ObčZ, že jde o držbu oprávněnou. Vzhledem k naléhavosti právního zájmu žalobce na určení vlastnictví k předmětným pozemkům podle §80 písm. c) OSŘ, daného tím, že žalobce jinak nemůže dosáhnout zápisu vlastnického práva k pozemkům, nabytého vydržením, do katastru nemovitostí, soud prvního stupně určovací žalobě vyhověl.
K odvolání žalované 1) Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 30. 4. 2003, č. j. 19 Co 365/2001-74, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části tak, že žalobu, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 2406/1, 2406/2 a 2406/3 v k. ú. Prostějov zamítl, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud uvedl, že žaloba „technicky“ nesprávně směřovala na určení vlastnictví ke všem pozemkům vůči všem žalovaným, avšak žalovaná 1) nebyla ve vztahu k dalším žalovaným ve vztahu nerozlučného společenství, když žalobce mohl podat žalobu vůči ní samostatně. Odvolací soud uvedl dále, že převzal zjištění soudu prvního stupně včetně toho, že obytné domy žalobce stojí na pozemcích parc. č. 2406/1 a 2406/2. Považoval za správný závěr soudu prvního stupně, že vydržení pozemků žalobcem bylo sice třeba posuzovat podle §134 odst. l a §130 odst. l ObčZ, ale nepovažoval oproti soudu prvního stupně za prokázaný jeden z předpokladů vydržení, a to oprávněnou držbu pozemků žalobcem. Dobrá víra je psychický stav, který lze dokazovat jen nepřímo, a to z okolností, v nichž se uvedený stav projevuje. Tyto okolnosti musí prokazovat držitel. V dané věci žalobce sice prokázal, že pozemky dlouhodobě drží, nikoli však dobrou víru, že mu patří, když není jasné, „jak se na předmětné pozemky vlastně dostal a na základě čeho.“ Žalobce nepředložil ani neplatnou smlouvu, která by závěr o jeho dobré víře umožňovala, naopak uvedl, že žádná listina o koupi pozemků se u něj nenachází. Navíc sám v žalobě uvedl, že pozemky vykoupil stát, což však nebylo také doloženo. Konkrétní okolnosti o získání pozemků však žalobce neuvedl, a není tedy vyloučeno, že žalobce obsadil pozemky z pozice síly, což tehdejší úřady tolerovaly. V každém případě žalobce nedoložil konkrétní okolnosti, z nichž by bylo možno usuzovat, že byl subjektivně v dobré víře, že mu pozemky patří. Protože tak neprokázal oprávněnost držby, nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva k nim.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že nebyl oprávněným držitelem předmětných pozemků. Oprávněnost držby spatřuje v tom, že jeho právní předchůdce postavil v roce 1962 na pozemcích obytné domy a od té doby pozemky jako vlastní také užíval. Jako právnická osoba byl také subjektem, který mohl k 1. 1. 1992 vlastnictví k pozemkům vydržet, když započetl do vydržecí doby oprávněnou držbu tomuto datu předcházející. Podle žalobce jde o obdobný skutkový stav jako ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2570/98. Žalobce také nesouhlasí s tím, že pozemky byly právní předchůdkyni žalované 1) odňaty násilím. To žalovaná 1) ničím neprokázala, když sama se dozvěděla o zápisu vlastnického práva k pozemkům v katastru nemovitostí až po mnoha letech v souvislosti s dodatečným projednáním dědictví. Podle žalobce se nemusí oprávněná držba opírat o existující právní důvod, ale stačí jen důvod domnělý. Žalobce navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. l a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Odvolací soud na správná skutková zjištění správně aplikoval §130 odst. l ObčZ.
Podle §130 odst. 1 ObčZ je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
Dobrá víra je přesvědčením nabyvatele, že nejedná bezprávně, když si přisvojuje určitou věc. Jde o psychický stav, o vnitřní přesvědčení subjektu. Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, jež je předmětem držby, tedy i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Při hodnocení dobré víry je třeba vycházet z toho, jak by věc byla posouzena při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat. K tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikovaná v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, např. pod C 158, Svazek 2, C 283, Svazek 3, C 573, Svazek 7, C 739, Svazek 10, C 1067, Svazek 15, C 1176, Svazek 16, C 1304, Svazek 18, C 1329, Svazek 19.
V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce v roku 1962 postavil obytné domy čp. 3401 a 3402 na pozemcích, které nebyly jeho vlastnictvím. Tyto pozemky sice právní předchůdce žalobce a posléze žalobce sám užívali jako vlastní, šlo však jen o jejich subjektivní přesvědčení, nikoli o dobrou víru posuzovanou objektivně. Žalobce neprokázal totiž žádný, a to ani domnělý právní důvod, o který by se držba pozemků jeho právním předchůdcem ani jím samotným, opírala. Soud prvního stupně zjištění ani o domnělém právním důvodu neučinil. Žalobce proto nesprávně poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2570/98 z 26. 4. 2000, neboť tímto rozsudkem byl zrušen rozsudek odvolacího soudu proto, že se odchýlil od zjištění soudu prvního stupně ohledně existence právního titulu držby. Je tedy správný závěr odvolacího soudu, že žalobce nemohl být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu předmětné pozemky patří, tedy že žalobce nebyl jejich oprávněným držitelem ve smyslu §130 odst. l ObčZ, a nenabyl k nim proto vlastnictví vydržením podle §134 odst. l ObčZ.
Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem je správné. Protože v řízení nedošlo ani k vadám uvedeným v §229 odst. l, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 OSŘ nebo k jiným vadám, které by měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo dovolání podle §243b odst. l OSŘ zamítnuto.
Žalovaná 1) byla v dovolacím řízení úspěšná, příslušela by jí proto podle §243b odst. 5 OSŘ náhrada nákladů tohoto řízení, ty jí však nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2004
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu