ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.210.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 210/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. J., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným: 1) H. R. a 2) R. S., 3) J. S., 4) I. F. a 5) M. W., o povinnost uzavřít dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 4 C 80/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2001, č. j. 10 Co 472/2001-193, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 23. srpna 2001, č. j. 10 Co 472/2001-193, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhal, aby žalovaným bylo uloženo uzavřít s ním dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s odůvodněním, že mezi žalobcem a žalovanou 1) a právní předchůdkyní ostatních žalovaných byla uzavřena budoucí smlouva o uzavření předmětné dohody.
Okresní soud Plzeň-jih (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 1998, č. j. 4 C 80/96-42, rozhodl, že žalovaní jsou povinni uzavřít se žalobcem dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve znění, jak je uvedeno ve výroku jeho rozhodnutí. Dále rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce, žalovaná 1) a A. K. uzavřeli dne 19. 3. 1994 smlouvu o budoucí dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu čp. 59 se stavební parcelou č. 76, zapsaným na LV č. 281 u Katastrálního úřadu P. pro obec Z. a k. ú. Č. Tuto smlouvu uzavřeli žalobce a A. K. jako spoluvlastníci nemovitostí každý z jedné třetiny a žalovaná 1) jako závětní dědička další spoluvlastnice, které náležel spoluvlastnický podíl z jedné třetiny, proto, že dědictví po J. T., která zemřela 29. 12. 1993, nebylo dosud pravomocně projednáno. Podle smlouvy 19. 3. 1994 měla být do 7 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o dědictví po J. T. uzavřena dohoda, kterou se podílové spoluvlastnictví k nemovitostem zrušuje a jejich výlučným vlastníkem se stává žalobce s tím, že na vypořádání zaplatil každé ze spoluvlastnic před podpisem smlouvy 10.000 Kč. Dále bylo uvedeno, že částku 10.000 Kč uhradí žalobce za každou spoluvlastnici jako jejich dluh obci Z., a tím bude uhrazena výplata vypořádacího podílu. Rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno, že žalovaná 1) nabyla dědictvím po J. T. kromě jiného předmětný spoluvlastnický podíl, nabylo právní moci 7. 12. 1994. A. K. zemřela 16. 5. 1995 a dědictvím po ní nabyli spoluvlastnické podíly k nemovitostem žalovaná 2) v rozsahu 4/24 a žalované 3) – 5) každá 1/24. K uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ani ke dni podání žaloby 7. 12. 1995 mezi žalobcem a žalovanými nedošlo. Na základě těchto zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že mezi žalobcem, žalovanou 1) a A. K., právní předchůdkyní žalovaných 2) – 5), které jsou jejím projevem vůle vázány, byla 19. 3. 1994 uzavřena smlouva o smlouvě budoucí ve smyslu §50a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“). Ten stanoví, že účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu, musí se však dohodnout o jejich podstatných náležitostech. Nedojde-li v dohodnuté době k dohodě, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Tento závazek zaniká, pokud okolnosti, ze kterých účastníci při vzniku smlouvy vycházeli, se do té míry změnily, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena. V daném případě uplynula 14. 12. 1994 marně lhůta, ve které měla být dohoda o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem uzavřena, a žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaných podal žalobce včas v jednoroční lhůtě 7. 12. 1995. Za neopodstatněnou považoval soud prvního stupně námitku žalovaných že došlo k zániku závazku v důsledku změny okolností, pokud měly spočívat jen ve změně cenového předpisu o nemovitostech.
Krajský soud v Plzni usnesením z 26. 2. 1999, č. j. 10 Co 1090/98-70, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení z důvodu jeho procesního pochybení. Spočívalo v tom, že soud prvního stupně rozhodl při jednání v nepřítomnosti zástupkyně žalovaných, která svoji neúčast omluvila zdravotními důvody a požádala o odročení jednání.
Soud prvního stupně rozsudkem z 8. 7. 1999, č. j. 4 C 80/96-108, ve spojení s opravným usnesením z 12. 10. 2000, č. j. 4 C 80/96-132, rozhodl znovu stejně jako ve svém prvním rozsudku.
Odvolací soud usnesením z 8. 11. 2000, č. j. 10 Co 1038/2000-134, znovu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a než vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vytkl soudu prvního stupně, že ačkoliv se žalobce domáhá plnění závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí, spočívajícím v nahrazení projevu vůle účastníků smlouvy ve smyslu §161 odst. 2 OSŘ, nezabýval se tím, zda žalobce jako osoba oprávněná z této smlouvy předložil dalším jejím účastníkům návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového ve smyslu §43 ObčZ. Poukázal na to, že soud prvního stupně vůbec nezjišťoval, z jakého důvodu nebyla uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ve lhůtě dohodnuté ve smlouvě o smlouvě budoucí, tj. do 14. 12. 1994, a ani dále za života A. K., která zemřela až 16. 5. 1995. Konečně uvedl, že soud prvního stupně měl zaměřit dokazování na objasnění okolností, za kterých byla smlouva o smlouvě budoucí uzavřena, zejména pokud se týká cen nemovitostí, zaplacení částky 30.000 Kč, to znamená skutečností, významných pro posouzení otázky, zda došlo k podstatné změně okolností způsobilých vyvolat zánik závazku ve smyslu §50a odst. 3 ObčZ.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. února 2001, č. j. 4 C 80/96-170, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Po doplnění dokazování vyšel ze zjištění, že ve smlouvě z 19. 3. 1994 bylo uvedeno, že cena předmětných nemovitostí činí cca 300.000 Kč. Její účastníci zřejmě vycházeli z informace o obsahu znaleckého posudku L. M., podle kterého cena nemovitosti podle vyhl. č. 316/1990 Sb. ke dni 26. 1. 1977 činila 286.532 Kč. Žalobce zaplatil obci Z. částku 30.000 Kč, a to na základě závazku vyplývajícího z dohody o vydání nemovitostí žalobci, A. K. a J. T. Platebním výměrem Finančního úřadu v P. č. 1284 byla žalované 1) vyměřena dědická daň ve výši 33.808 Kč, když podle znaleckého posudku z 20. 7. 1994, vypracovaného pro potřeby dědického řízení po J. T., znalec J. B. stanovil cenu nemovitostí ke dni 29. 12. 1993 částkou 593.776 Kč. Tentýž znalec posudkem z 24. 5. 1995 stanovil aktuální cenu předmětných nemovitostí částkou 726.550 Kč. Soud prvního stupně se dále zabýval otázkou zda žalovaným, resp. žalované 1) a A. K. byl předložen návrh na uzavření dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Neuvěřil svědkyni M. J., že návrh jim byl za její přítomnosti předložen k podpisu JUDr. J. S. před vánoci 1994, a to proto, že její výpověď bylo v rozporu jak s výpovědí žalované 1), tak s tím, co vypověděli žalobce a svědek P. J. Ti shodně uvedli, že návrh dohody nebyl nikdy předložen. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že u všech žalovaných došlo podle §50 odst. 3 ObčZ k zániku povinnosti k uzavření předmětné dohody, neboť nastaly takové změny okolností, že po žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby dohodu uzavřely. Účastníci smlouvy o budoucí dohodě o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se zavázali uzavřít takovou dohodu za podmínek ve smlouvě uvedených, mimo jiné že cena předmětných nemovitostí měla činit cca 300.000 Kč. Cena nemovitostí však v dědickém řízení po J. T. byla stanovena na dvojnásobek a žalovaná 1) musela uhradit dědickou daň výrazně vyšší, než s jakou počítala při uzavírání smlouvy o budoucí dohodě. Návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyl také žalovaným, resp. jejich právní předchůdkyni ani předložen.
Odvolací soud rozsudkem z 23. 8. 2001, č. j. 10 Co 472/2001, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Poukázal na to, že od podání žaloby 7. 12. 1995 až do vydání zrušovacího usnesení odvolacím soudem z 8. 11. 2000, žalobce ani otec žalobce, který uvedl, že činil za žalobce právní úkony v souvislosti se spornou nemovitostí, neboť žalobce byl v době restituce nezletilý, nikdy neuvedli, že kromě smlouvy o budoucí dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byl sepsán i návrh vlastní dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Návrh dohody nepředložila do spisu ani právní zástupkyně žalobce, ačkoli předložila v řízení k důkazu i pozvánky předchozího právního zástupce žalobce na jednání ohledně uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví adresované dne 12. 4. 1995 A. K., 13. 11. 1995 žalobci a žalované 1) a 2). Návrh dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví byl do spisu založen až 26. 2. 2001, avšak s ohledem na jeho obsah jej nelze považovat za platný právní úkon, navíc není datován a podepsán je pouze žalobcem. Pokud tedy svědkyně M. J., matka žalobce, ve své svědecké výpovědi uvedla, že návrh dohody byl projednán již v prosinci 1994 za přítomnosti žalobce, žalované 1) a A. K., pak odvolací soud tomu ve shodně se soudem prvního stupně neuvěřil. Jestliže dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví před podáním žaloby sepsána nebyla, chybí hmotně právní úkon, k němuž by soud mohl rozhodnutím nahradit prohlášení vůle. Z těchto důvodů nepovažoval již odvolací soud za nutné zabývat se otázkou, zda došlo ke změně okolností do té míry, že nelze spravedlivě požadovat, aby smlouva byla uzavřena.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Namítá, že provedenými důkazy bylo nepochybně prokázáno, že návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byl před vánoci roku 1994 předložen žalované 1) a A. K., tedy účastnicím smlouvy o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví uzavřené dne 19. 3. 1994. Žalobce nesouhlasí s tím, že by on, nebo svědek J. před soudem uvedli, že návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyl nikdy předložen, jak uvádí v odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně vycházel z toho, že žalobce a svědek P. J. nikdy nevypovídali o tom, že kromě smlouvy o smlouvě budoucí byla sepsána vlastní dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Žalobce ani svědek J. však nebyli v průběhu řízení na tuto skutečnost výslovně dotazováni soudem ani právními zástupci účastníků. Žalované totiž po celou dobu řízení vznášely pouze námitky ohledně podstatné změny okolností ve smyslu ustanovení §50a odst. 3 ObčZ a těmito námitkami se soud prvního stupně také zabýval. Pouze v tomto směru byly prováděny důkazy a byl veden i výslech žalobce a svědka P. J. Námitka, že návrh dohody nebyl druhé straně předložen, byla žalovanou 1) vznesena až pět let po zahájení řízení. Skutečnost, že žalobce a svědek P. J. výslovně nevypovídali o sepisu návrhu předmětné dohody nemůže mít sama o sobě za následek, aby odvolací soud hodnotil výpověď svědkyně M. J. ohledně předložení návrhu jako nepravdivou. Kromě toho svědek P. J. nebyl tomuto jednání ani přítomen. Pokud odvolací soud považoval za nepravděpodobné, že by právní zástupkyně žalobce nezaložila do spisu návrh dohody již dříve, pak žalobce vzhledem k námitkám žalovaných, které se týkaly jen změny okolností, považoval předložení návrhu za nespornou skutečnost. Teprve když bylo jeho předložení zpochybněno, začal k tomu dohledávat a předkládat důkazy. Závěr, že návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je vzhledem k obsahu neplatným právním úkonem, odvolací soud vůbec neodůvodnil. Přitom návrh obsahuje veškeré podstatné náležitosti předepsané občanským zákoníkem pro dohodu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, i obecné náležitosti předepsané ustanovením §37 a násl. ObčZ. Pokud odvolací soud uvedl, že návrh je podepsán pouze žalobcem, je u návrhu na nahrazení projevu vůle obvyklé, že takový návrh je podepsán jen jeho předkladatelem, neboť jinak by odpadl důvod k žalobě. Žalobce ještě poukazuje na to, že žalované zmařily provedení důkazu jím navrhovaného o předložení návrhu dohody, a to výslech svědka JUDr. J. S., kterého nezprostily povinnosti mlčenlivosti. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že přípustné dovolání §237 odst. 1 písm. b) OSŘ bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 a 3 OSŘ.
Dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) OSŘ je dán, jestliže rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Předpokladem úspěšnosti dovolacího důvodu podle tohoto ustanovení je zjištění, že hodnocení skutkového stavu odvolacím soudem, jež bylo podkladem rozhodnutí tohoto soudu, je vadné. Skutkovým zjištěním se přitom rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud skutkový stav za prokázaný. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů podle hledisek uvedených v §132 OSŘ o volném hodnocení důkazů. Pod pojmem provedené důkazy nutno zahrnout dokazování soudy obou stupňů a je třeba pod ně zahrnout i další poznatky, které vyšly během řízení najevo, neboť řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím tvoří jeden celek.
Skutkové zjištění odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly nebo jinak nevyšly v řízení najevo, nebo pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo je v hodnocení důkazů logický rozpor, nebo konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z postupu předepsaného soudu v ustanoveních §133 až 135 OSŘ. Nelze-li soudu vytýkat žádnou z těchto hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – lze usuzovat jen způsobem, jak k němu dospěl, pak není možné ani zpochybňovat jeho názory. Znamená to, že hodnocení a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění) z jiných než výše uvedených hledisek nelze dovoláním úspěšně napadat. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části také tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce a svědek P. J. nevypovídali o tom, že kromě smlouvy o budoucí dohodě o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví byla sepsána i vlastní dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tyto důkazy však byly provedeny ještě v době, kdy ani v žalobě nebylo uvedeno, že tento návrh byl žalovaným předložen. Přitom podle §101 odst. 1 OSŘ k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni zejména tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti (neobsahuje-li všechna potřebná tvrzení žaloba nebo písemné vyjádření k ní, uvedou je v průběhu řízení) a plnit důkazní povinnost (§120 odst. 1 OSŘ). Žalobce tak nesplnil povinnost tvrzení ani povinnost důkazní, ale svoji poučovací povinnost nesplnil ani soud, když nevyzval žalobce, aby tvrzení doplnil a navrhl k němu důkazy. Podle §118a odst. 1 OSŘ, ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplněné této výzvy. Z odstavce 3 vyplývá, že zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Teprve 26. 2. 2001 po rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2000, č. j. 10 Co 1038/2000, který uložil soudu prvního stupně, aby se touto otázkou zabýval, a před výslechem svědkyně M. J., byl žalobce k tomuto doplnění vyzván (čl. 164). K těmto okolnostem však soudy nepřihlédly a výpovědi žalobce a svědka P. J. ve vztahu k nim nehodnotily. To platí i ohledně toho, že právní zástupkyně žalobce předložila návrh dohody soudu až při jednání 26. 2. 2001, tedy po uvedeném rozhodnutí odvolacího soudu. Rovněž žalovaná 1) byla slyšena před tím, než bylo žalobní tvrzení doplněno. Konečně soudy obou stupňů pominuly také skutečnost, že žalované nezbavily povinnosti mlčenlivosti advokáta, tehdejšího právního zástupce všech účastníků smlouvy o smlouvě budoucí a uzavření dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Za této situace je dovolací soud toho názoru, že skutková zjištění soudu, že návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví nebyl žalobcem sepsán a žalované 1) a A. K. předložen, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Podle §157 odst. 2 OSŘ v odůvodnění rozsudku uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil.
Podle §161 odst. 3 OSŘ není-li v rozsudku uložena povinnost k plnění, je rozsudek vykonatelný, jakmile nabyl právní moci.
Odvolací soud také uvedl, že návrh dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je s ohledem na svůj obsah neplatným právním úkonem, když navíc neobsahuje datum a je podepsán pouze žalobcem. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však není patrno, jak k tomuto závěru dospěl. Názor odvolacího soudu, že návrh neobsahuje podpisy všech účastníků, nemůže obstát, když nahrazení projevu vůle soudem logicky vylučuje podpis žalovaných, neboť se jedná o speciální formu projevu vůle účastníků dohody. Neobstojí ani to, že návrh není datován, neboť vlastní smlouva je uzavřena právní mocí rozsudku nahrazujícího vůli povinného přijmout konkrétní návrh oprávněného na uzavření smlouvy. Dovolací soud v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí publikované pod R 53/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí, že má-li být rozsudkem nahrazeno prohlášení vůle některého z účastníků smlouvy o koupi nemovitosti, musí být obsah této smlouvy uveden ve výroku rozsudku, popřípadě musí být ve výroku rozsudku uveden odkaz na obsah připojeného písemného vyhotovení kupní smlouvy, která se tak stává součástí výroku rozsudku.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve vztahu k právnímu závěru, který tento soud učinil ohledně neplatnosti předmětné dohody, nepřezkoumatelné. Řízení je proto postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241 odst. 3 písm. b) OSŘ]. K tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1742/99, publikovaný pod C 74, Svazek 1 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck.
Z uvedených důvodů byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2004
JUDr. Marie Rezková, v. r.
předsedkyně senátu