ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.215.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 215/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně E. K., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 152/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2003, č. j. 21 Co 131/2003-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1 200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. J.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. ledna 2003, č. j. 32 C 152/98-130, zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost „vydat žalobkyni model železniční osobní lokomotivy, dvojčité, tendrové, typu počínajícího číslem 354, vyráběné v letech 1917-1939 Š. závody v P., Č. K. a Společností státní dráhy ve V., a to modelu funkčního, poháněného párou, dlouhého cca 50-60 cm, o váze cca 50 kg, modré barvy s červeným podvozkem, s pěti červenými koly z každé podélné strany, s vyznačením typu počínajícího číslem 354 na červených tabulkách na bocích, odlišujícího se od originálu lokomotivy lapači po obou stranách kotle vpředu nahoře, ve skleněné vitríně“. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný model lokomotivy vyrobil otec žalobkyně J. P., který 3. 2. 1971 zemřel a jehož veškerý majetek nabyly rovným dílem pozůstalá manželka M. P. a žalobkyně, přičemž majetek obou propadl ve prospěch státu na základě rozsudků Okresního soudu v Trutnově z 26. 10. 1972, sp. zn. 4 T 438/72, a téhož soudu ve věci sp. zn. 3 T 100/72, jimiž byly odsouzeny pro trestný čin opuštění republiky mj. k trestu propadnutí majetku ve prospěch státu. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 z 8. 10. 1990, sp. zn. RT 7788/90, byl zrušen rozsudek ve věci sp. zn. 3 T 100/72, jímž byla odsouzena žalobkyně, i na něj obsahově navazující rozhodnutí. Řízení o vypořádání dědictví po M. P., zemřelé 20. 9. 1977, bylo zastaveno pro nedostatek majetku. Jako její jediná dědička přicházela v úvahu žalobkyně. Podle spisu Okresního úřadu v T., sp. zn. RP 3329/72, byl předmětný model zahrnut do majetku matky žalobkyně jako položka 16 s cenou 300,- Kč a poznámkou R. Tento model tehdy koupil notář B. V. st. a po jeho smrti 7. 2. 1988 jej dědictvím nabyla pozůstalá manželka A. V., která zemřela 10. 1. 1991. Po její smrti na základě schválené dohody dědiců dědictví po ní nabyla dcera E. Č., synové H. P. a B. V. na svůj dědický podíl nic nežádali. Ze zařízení bytu si každý z dědiců vzal věci, o které měl zájem. Protože o model nikdo nestál, vzal si jej B. V., který jej následně na inzerát prodal žalovanému. Inzerát vyšel v inzertních novinách „A.“ 24. 1. 1992. K prodeji modelu žalovanému došlo nejpozději do poloviny února 1992. Žalovaný se poprvé setkal se žalobkyní v roce 1994, kdy ho navštívila a chtěla se podívat na model. Při té příležitosti chtěla model od něho odkoupit. Asi měsíc poté někdy v květnu 1994 obdržel od ní výzvu k vydání věci, což žalovaný odmítl. Z výzvy k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, soud zjistil, že výzva byla datována dnem 24. dubna 1995. Podle průvodního dopisu advokátní kanceláře se první doručení výzvy žalovanému nezdařilo, proto bylo doručováno znovu v červnu 1995. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze 17. 11. 1997, sp. zn. 39 C 540/95, který nabyl právní moci 28. 1. 1998, byl zamítnut návrh žalobkyně, jímž se podle zákona č. 87/1991 Sb. domáhala, aby žalovanému byla uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání předmětného modelu, s tím, že žalovaný model nenabyl od státu, ale od osoby, která pro něj není osobou blízkou, takže není povinnou osobou ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastnické právo žalobkyně k předmětnému modelu zaniklo vydržením vlastnického práva k této věci žalovaným. Žalovaný byl od koupě modelu v průběhu února 1992 do 25. 4. 1995, kdy mu nejdříve mohla být doručena výzva žalobkyně k vydání věci, jeho oprávněným držitelem, zejména když prodávajícím byl informován o tom, že model získal z dědictví po svých rodičích. Žalovaný proto nemohl mít pochybnosti o tom, že má v držení věc, která by vlastnicky náležela někomu jinému. Ke ztrátě dobré víry u žalovaného nemohlo dojít v důsledku návštěvy žalobkyně, neboť tato při ní vůči žalovanému neuplatňovala svoje vlastnické právo k předmětné věci, ale naopak ji chtěla odkoupit. V dubnu 1995 měl žalovaný model ve svém držení déle než tři roky, tj. déle, než kolik činí vydržení doba pro vydržení movité věci. Do oprávněné držby žalovaného lze navíc započíst i dobu oprávněné držby věci jeho právními předchůdci A. V. a B. V. ml., kteří nebyli podrobně informováni tom, za jakých okolností model získal B. V. st. Výkon práva žalovaného není v rozporu s dobrými mravy.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 21 Co 131/2003-154, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Dodal, že na právním závěru o vydržení nemůže nic změnit skutečnost, že dědičkou v rámci dohody dědiců po A. V. byla E. Č., neboť bylo prokázáno výpovědí B. V. ml., že si sourozenci zařízení bytu po rodičích rozdělili, on si vzal model lokomotivy, o který nikdo nestál. Podle odvolacího soudu závěr soudu prvního stupně, týkající se aplikace §3 ObčZ, odpovídá konstantní judikatuře „a na straně žalovaného nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mu odepření výkonu jeho vlastnického práva nabytého vydržením odůvodňovaly“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Má zato, že rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá, že závěr soudu o vydržení věci žalovaným není správný a že soud se nezabýval jejími námitkami. K tomu odkázala na odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Předmětný model stát nepřevzal, ale převzal jej přímo z domu jejích rodičů nezákonným způsobem notář B. V. st. Žalobkyně je toho názoru, že „tento nezákonný způsob nabytí nemůže být jednak legalizován institucí vydržení a dále nemůže vylučovat použití obecných právních předpisů“. B. V. ml. se nemohl stát vlastníkem modelu, žalovaný jej proto získal od nevlastníka a sám se proto nemohl stát jeho vlastníkem. Odvolací soud neodůvodnil, proč odpovědnost za postup státních orgánů v době politické nesvobody nemůže nést žalovaný a proč jej může nést ona. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání s tím, že nárok žalobkyně měl být posuzován výlučně podle restitučního předpisu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právní významu neřeší.
Dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek. Dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet.
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou postavena na právním závěru, že žalovaný své vlastnické právo k předmětnému modelu nabyl vydržením. Dovolací soud neshledal, že by závěr o vydržení vlastnického práva žalovaného byl učiněn v rozporu se zákonem nebo judikaturou dovolacího soudu. Skutečnost, že převodce nebyl vlastníkem věci, nemá vliv na dobrou víru nabyvatele. Nejvyšší soud v rozsudku z 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1067, Svazek 15, dovodil, že „dobrá víra oprávněného držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k titulu, na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. To ovšem neznamená, že takový titul musí být dán; postačí, že držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že tu takový titul je. Posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka“. Podle rozsudku téhož soudu z 28. 7. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1836/2002, publikovaného tamtéž pod C 2060, Svazek 26, „oprávněný držitel věci, jejímž vlastníkem není, má právo na takovou dispozici s věcí, při které nedochází ke změně vlastnického práva. Pokud takový držitel věc prodá, může nabyvateli vzniknout jen právo oprávněné držby, nikoliv právo vlastnické (nejde-li o výjimky výslovně stanovené zákonem)“. S ohledem na okolnosti, za nichž žalovaný získal předmětný model od B. V. ml., žalovaný musel být a fakticky také byl nejen subjektivně, ale i objektivně, se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že předmětný model nabyl řádnou kupní smlouvou a že mu tato věc patří jako vlastníku. Řešení otázky, zda žalovaný nabyl vlastnické právo k předmětnému modelu vydržením či nikoli, nepřináší nic poučného, co by mohlo být shledáno vhodným k širšímu zobecnění pro právní praxi nalézacích soudů. Dovolacímu soudu v tomto řízení nepříslušelo posuzovat, kdo z rovnoprávných účastníků řízení „má nést odpovědnost za postup státních orgánů v době nesvobody“, ale byl povolán k tomu, aby řešil jen otázku, zda naplnění předpokladů pro vydržení sporné věci žalovaným bylo posouzeno v souladu s hmotným právem a judikaturou vyšších soudů.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto dovolání žalobkyně podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady řízení vzniklé žalovanému představují odměnu za jeden úkon právní služby – vyjádření zástupce k dovolání podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 1 125,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 75,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu