ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2205.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2205/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně I. J., zastoupené advokátkou, proti žalované MUDr. D. N.-D., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 49/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2003, č. j. 18 Co 119/2003-154, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22.015,- Kč k rukám advokátky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. října 2002, č. j. 18 C 49/2001-134, zrušil podílové spoluvlastnictví účastnic „k domu čp. 285 v P., N. 12, se stavební parcelou č. 539 – zastavěná plocha, objekt bydlení o výměře 353 m2, parc. č. 540 ostatní plocha, zeleň v zástavbě, o výměře 130 m2 a parc. č. 541 zahrada o výměře 140 m2, vše v katastrálním území H., k nemovitostem zapsaným na listu vlastnictví 152 u Katastrálního úřadu pro P.“ (výrok I.), všechny tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, jíž uložil povinnost zaplatit žalované částku 3.750.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vyšel z toho, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí tří ideálních čtvrtin uvedených nemovitostí a žalovaná spoluvlastnicí jedné ideální čtvrtiny a že mezi nimi nedošlo k dohodě o zrušení a vypořádání tohoto spoluvlastnictví. Jde o nemovitosti, které nelze reálně dělit, a tak nastupuje druhý způsob vypořádání – jejich přikázání jedné ze spoluvlastnic za přiměřenou náhradu. Žalobkyně jako většinová spoluvlastnice má zájem stát se jedinou vlastnicí, zatímco žalovaná nemovitosti do svého výlučného vlastnictví nechce, a tak za situace, kdy bylo prokázáno, že žalobkyně má dostatek prostředků na vypořádání podílu žalované, byly nemovitosti přikázány jí. Žalovaná tvrdila, že jsou zde důvody hodné zvláštního zřetele pro zamítnutí žaloby podle §142 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), ale soud prvního stupně takovéto důvody neshledal. Pronásledování rodiny žalované fašistickým a komunistickým režimem a špatný zdravotní stav žalované jako jeho důsledek nemohou odůvodnit zamítnutí žaloby, když žalovaná ve sporném domě nebydlí a svoji bytovou potřebu uspokojuje jiným způsobem. Nemovitosti nejsou ani „jedinou finanční životní jistotou“ žalované, jak tvrdí, neboť bylo prokázáno, že vlastní i jiné nemovitosti. Mezi účastnicemi dochází k závažným neshodám, což neprospívá správě a údržbě nemovitostí, a tvrzení žalované, že příčinou neshod je jednání žalobkyně, bylo vyvráceno. Neobstojí ani námitka, že „odnětí“ spoluvlastnického podílu by bylo vůči žalované další křivdou, neboť čtvrtinový podíl jí byl nabídnut jen proto, že žalobkyně v době komunistického režimu neměla dostatek prostředků na údržbu nemovitostí.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. května 2003, č. j. 18 Co 119/2003-154, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku o věci samé“ potvrdil, změnil výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které v podstatě odkázal. Co se týče navrhovaného postupu podle §142 odst. 2 ObčZ, zdůraznil, že pokud žalovaná v domě nikdy nebydlela, nemají její represe v minulosti a nepříznivý zdravotní stav bezprostřední souvislost s důvody, které by mohly vést k zamítnutí žaloby. Odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně, že se žalované nepodařilo prokázat, že v domě chtěla bydlet, ale nenastěhovala se do něj jen proto, že právní předchůdci žalobkyně nesplnili svůj příslib. Zjištěné neshody mezi účastnicemi pak svědčí spíše pro zrušení spoluvlastnictví, neboť je zřejmé, že současný stav není vyhovující. Předpokládaný růst cen nemovitostí po vstupu České republiky do Evropské unie a případnou inflaci nelze při rozhodování brát v úvahu, neboť pro rozhodnutí je podstatný stav věci v době vyhlášení rozsudku (§154 odst. 1 občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání s tím, že toto rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ. Zásadní význam napadeného rozsudku spatřovala v tom, že v něm byla rozhodováno o právní otázce, která dosud nebyla dovolacím soudem dostatečně vyřešena, a že ji odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Dovolací námitky rozvedla především poukazem na perzekuci své rodiny v době druhé světové války i po roce 1948 a na to, že předchůdce žalobkyně nebyl k prodeji ideální čtvrtiny nemovitostí nikterak nucen a že při zakoupení tohoto spoluvlastnického podílu jí byl přislíben byt v domě, ale tento slib nebyl nikdy splněn. Dále zdůraznila, že v důsledku zmíněné perzekuce je ve velmi špatném zdravotním stavu a že příčinou neshod mezi účastnicemi je podle ní výlučně chování žalobkyně, a opětovně poukázala na to, že sporné nemovitosti zůstávají její jedinou sociální jistotou. To vše jsou podle jejího názoru důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž soud neměl podílové spoluvlastnictví účastnic zrušit a vypořádat. Žalovaná navrhla, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení
Žalobkyně zpochybnila zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání žalované podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a navrhla, aby toto dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval především tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Přípustnost podle písm. b) nepřichází v tomto případě v úvahu, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, a tak zbývá přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 téhož ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu nejde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Z tohoto pohledu tedy nemůže mít zásadní význam řešení právní otázky, které je postaveno na zcela jedinečných skutkových okolnostech a které proto nemá dopad na celou skupinu případů obdobného charakteru. V daném případě je právní závěr soudů obou stupňů, že nejsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by bylo možno postupovat podle §142 odst. 2 ObčZ a nezrušit a nevypořádat podílové spoluvlastnictví účastnic, založen na zcela jedinečných skutkových okolnostech, které vyplynuly z provedených důkazů, a tak způsob řešení naznačené právní otázky nelze zobecnit. Z téhož důvodu nemůže být přijaté řešení v rozporu s hmotným právem, neboť posouzení závažnosti tvrzených důvodů pro zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním za náhradu ponechává hmotné právo na soudu právě v závislosti na specifických skutkových zjištěních.
Z výslovného znění §241a odst. 3 OSŘ vyplývá, že v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je nelze odůvodnit tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za uplatnění tohoto dovolacího důvodu je třeba považovat námitku žalované, že do sporného domu se nenastěhovala jen proto, že prodávající předchůdce žalobkyně nesplnil slib, který předtím žalované dal. V tomto směru učinily soudy obou stupňů skutkový závěr, že nic takového se žalované nepodařilo prokázat, a s ohledem na to, že dovolání nemůže být přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, musí dovolací soud z tohoto závěru vycházet.
Z toho, co bylo výše uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalované není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto nezbylo, než je podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ odmítnout.
Žalovaná je podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna advokátky za písemné vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §15, §14 odst. 1, §10 odst. 3, §4 odst. 2 písm. a), §3 bodu 6., §18 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 21.940,- Kč a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu