ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2220.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2220/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobce I. P., zastoupeného advokátkou, proti žalované V. M., zastoupené advokátem, o úpravu spoluužívání nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 160/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. července 2002, č. j. 27 Co 232/2002-186, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.200,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2001, č. j. 3 C 160/96-170, zamítl žalobu „na uložení povinnosti umožnit užívání místnosti se vstupem proti dveřím na terasu vlevo od schodiště a místnost se vstupem proti koupelně a koupelnu s WC, to vše v prvním patře domu čp. 213 na pozemku č. parc. 234, kat. území Š.“ (výrok I.), uložil žalované, aby ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku umožnila žalobci společně s ní užívat zahradu č. parc. 972/2 ve Š. a používání této zahrady žalobcem strpěla (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Vyšel z toho, že uvedené nemovitosti patří do zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“), ohledně jehož vypořádání probíhá dosud řízení u soudu. K dohodě o užívání věcí z BSM sice mezi účastníky nedošlo, ale už od roku 1994 se situace ustálila tak, že žalovaná s provdanou dcerou užívá shora uvedený dům a žalobce výlučně sám společný družstevní byt o velikosti 2+1 v P. Žalovaná v současné době odmítá umožnit žalobci spoluužívání domu. Soud prvního stupně posoudil věc podle §146 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (dále jen „ObčZ“) a dospěl k závěru, že není žádného důvodu k tomu, aby byl žalobce vyloučen z užívání zahrady. Pokud jde o užívání domu, přihlédl soud prvního stupně k tomu, že dům – stejně jako družstevní byt užívaný žalobcem – slouží k trvalému bydlení. Žalobce jej ovšem chce užívat k rekreačním účelům, ač – jak sám připustil – vlastní rekreační chalupu v místě mimo Prahu. Jestliže žalobce má možnost nerušeně užívat bytovou jednotku v P., je uplatnění nároku na spoluužívání domu (který mu nepochybně zákon dává) v rozporu s dobrými mravy. Proto byla žaloba v této části za použití §3 ObčZ zamítnuta.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. července 2002, č. j. 27 Co 232/2002-186, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zcela se ztotožnil se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a zdůraznil, že konkrétní zjištění v této věci odůvodňují aplikaci §3 odst. 1 ObčZ pro odepření práva žalobce na ochranu vlastnictví. Za daného stavu by užívání sporného domu žalobcem bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce uspokojuje svou bytovou potřebu v družstevním bytě a má možnost rekreace v jiném objektu.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání s tím, že jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Ten spočívá podle jeho názoru v tom, že otázka výkonu jeho vlastnického práva a odepření jeho ochrany za použití §3 odst. 1 ObčZ nebyla řešena v souladu s ustálenou soudní praxí, ale naopak v rozporu s hmotným právem. Pokud jde o dovolací důvody, žalobce především namítl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“], neboť skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, zůstala neúplná a navíc tento soud přihlédl jen k některým zjištěným skutečnostem, zatímco další skutečnosti, jež rovněž vyplynuly z provedených důkazů, pominul. Dovolatel dále namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ], protože podle ustálené judikatury lze pro rozpor s dobrými mravy odepřít právo na ochranu spoluvlastníka jen v případě, že by výkon tohoto práva vážně poškodil druhého spoluvlastníka a tomu, kdo se ochrany dovolává, by nepřinesl odpovídající prospěch. Takováto situace ale v daném případě nenastala, naopak rozhodnutím soudu byl potvrzen protiprávní stav, který vyvolala sama žalovaná. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná zpochybnila zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a navrhla, aby toto dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval především tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Přípustnost podle písm. b) nepřichází v tomto případě v úvahu, jelikož potvrzený rozsudek soudu prvního stupně je sice již jeho třetím rozhodnutím v této věci, ale i oba předchozí rozsudky byly zamítavé, a tak nejde o situaci, kdy bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku. Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle odst. 3 téhož ustanovení má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V usnesení ze dne 9. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, Svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu nejde jen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudu vůbec. Z tohoto pohledu tedy nemůže mít zásadní význam řešení právní otázky, které je postaveno na zcela jedinečných skutkových okolnostech a které proto nemá dopad na celou skupinu případů obdobného charakteru. V daném případě je právní závěr soudů obou stupňů, že uplatnění nároku žalobce odporuje dobrým mravům, založen na zcela jedinečných skutkových okolnostech, které vyplynuly z provedených důkazů, a tak způsob řešení naznačené právní otázky nelze zobecnit. Z pohledu vlivu na rozhodovací činnost soudu vůbec tedy napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam. Totéž pak platí i z hlediska tvrzeného rozporu aplikace §3 ObčZ na tento konkrétní případ s hmotným právem. Toto obecné ustanovení dopadá na všechny případy výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, tedy i na výkon práva spoluvlastníka, a posouzení, zda výkon práva odporuje dobrým mravům, ponechává hmotné právo na soudu právě v závislosti na specifických skutkových zjištěních.
Z toho, co bylo výše uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalované není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jelikož k procesním vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy k dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) OSŘ, dovolací soud přihlíží pouze v případě přípustného dovolání, nebylo možno zabývat se tímto okruhem dovolacích námitek žalobce. V této souvislosti je však na místě poznámka, že podle svého obsahu jsou tyto námitky námitkami skutkového charakteru, tedy uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 OSŘ, který ovšem v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ stejně nemá místo.
Dovolacímu soudu tedy nezbylo, než podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout.
Žalovaná má podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty představuje odměna advokáta za písemné vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §15, §14, §10 odst. 3, §8 písm. a) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 1.125,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. dubna 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu