ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2367.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2367/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Víta Jakšiče ve věci žalobců A) M. K., zastoupené advokátem, a B) Ing. H. K., proti žalované Městské části P.-S., o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 63/98, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2002, č. j. 19 Co 130/2002-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2002, č. j. 19 Co 130/2002-110, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. března 2001, č. j. 11 C 63/98-62, ve znění usnesení ze dne 3. října 2001, č. j. 11 C 63/98-77, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. března 2001, č. j. 11 C 63/98-62, ve znění usnesení ze dne 3. října 2001, č. j. 11 C 63/98-77, určil, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku v kat. území S., který je podle geometrického plánu č. 460-60/95, schváleného Katastrálním úřadem v P. 25. 3. 1996 pod č. 1015/96, ohraničen lomovými body 29-6, 9, 2 a 29-15 s blíže označenými souřadnicemi TSK a který je podle stavu zápisu v katastru nemovitostí částí parc. č. 936 v kat. území S., zapsané u Katastrálního úřadu v P. na LV č. 1, s tím, že nedílnou součástí rozsudku je fotokopie geometrického plánu č. 460-60/95, vyhotoveného 16. 2. 1996. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobkyně A. a M. K. nabyli do vlastnictví trhovou smlouvou z 5. 4. 1938 pozemek parc. č. 276/20 v kat. území S. o výměře 730 m2. V roce 1942 z této parcely byla vyčleněna stavební parc. č. 641, na níž byl postaven dům č. p. 531. Následně pozemky parc. č. 276/20 zahrada o výměře 494 m2 a parc. č. 641 zastavěná plocha o výměře 236 m2 byly přečíslovány na parc. č. 934 zahrada o výměře 491 m2 a parc. č. 935 zastavěná plocha o výměře 239 m2, tj. o celkové výměře 730 m2. V souvislosti s výstavbou domu právními předchůdci žalobkyně tehdejší stavební úřad v R. zakreslil pozemek užívaný právními předchůdci žalobkyně ve větším rozsahu, než jaký odpovídal zaknihovanému stavu. Výlučnou vlastnící pozemků parc. č. 934 a 935 je žalobkyně na základě rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 6 z 21. 7. 1972, sp. zn. 6 D 401/72. Podle výpisů z katastru nemovitostí z 22. 10. 1998 a 8. 3. 2000 vlastníkem pozemku parc. č. 936 zahrada o výměře 758 m2 v kat. území S. je obec hl. město Praha a je svěřen žalované. Spornou část tohoto pozemku užívá žalobkyně již od roku 1972. Tato část pozemku byla již za života právních předchůdců žalobkyně ohrazena plotem, nacházejícím se na stejném místě doposud. V roce 1994 žalobkyně požádala o opravu výměry pozemku, označeného jako parc. č. 276. Soud prvního stupně věc posoudil podle ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. a dospěl k závěru, že žalobkyně nabyla vlastnické právo ke spornému pozemku vydržením ke dni 1. 1. 1992.
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 22. května 2002, č. j. 19 Co 130/2002-110, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dovolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci. Námitku žalované o nedostatku pasivní věcné legitimace s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 9. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, nepovažoval za důvodnou s tím, že žalobkyně žalobou na požadované určení může dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí, neboť právě žalovaná v katastru nemovitostí vystupuje jako vlastník.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu podle žalované má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že právní názor odvolacího soudu o pasivní věcné legitimaci žalované není správný. Žalovaná ke dni vyhlášení rozsudku nebyla vlastnicí sporného pozemku, nýbrž jej měla obcí města Prahy toliko svěřen do správy. Uvedla, že „není-li městská část věcně aktivně legitimována k podání určovací žaloby s návrhem na určení, že je vlastníkem věci, která přešla na obec hl. m. Prahu podle zákona č. 172/1991 Sb., nemůže být naopak ani pasivně legitimována v soudním sporu, v němž se domáhá žalobce proti městské části určení vlastnického práva k věci, která přešla na obec hl. m. Prahu podle zákona č. 172/1991 Sb.“. Sporný pozemek přešel do vlastnictví obce hl. města Prahy na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Oba soudy rovněž nesprávně posoudily otázku dobré víry žalobkyně. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla zamítnutí dovolání. Podle žalobkyně nejde o dovolání přípustné. K námitce žalované o nedostatku její věcné pasivní legitimace žalobkyně uvedla, že ve zmiňovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 2 Cdon 1805/97, byla řešena otázka odlišná, nehledě na to, že z tohoto rozhodnutí vyplývá, že i městské části města Prahy mají způsobilost mít práva a povinnosti a mohou být povinnými osobami i po účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. a že i kdyby byla městská část toliko subjektem, majícím právo hospodaření se svěřeným majetkem jiného subjektu, „lze jí přiznat v rámci ochrany tohoto práva např. žalobu zápůrčí, vindikační, nikoliv právo aktivní věcné legitimace k podání určovací žaloby“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam a že dovolání je tak přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 OSŘ, neboť otázka věcné legitimace žalované byla řešena v rozporu s ustálenou judikaturou.
Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dovolání shledal důvodné.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (určovací žaloby), je též věcná legitimace účastníků řízení. Věcnou legitimaci v řízení o takové žalobě má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se právní vztah nebo právo týká. Aby tedy žalobce (v katastru nemovitostí nezapsaný jako vlastník) v řízení o určení, že je vlastníkem nemovitosti, která se zapisuje do katastru nemovitostí, mohl být úspěšný, musí být účastníkem řízení (žalovaným) ten, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník sporné nemovitosti. K tomu srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu české republiky z 11. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1597/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), pod C 1309.
Z výpisu z katastru nemovitostí z 26. 5. 2000, kterým soud prvního stupně provedl důkaz, učinil také skutkové zjištění, že vlastníkem pozemku, na němž se nachází sporná část, je obec hlavní město Praha a že žalovaná je subjektem, kterému byl pozemek svěřen.
Podle §3 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, o hlavním městě Praze, se hlavní město Praha člení na městské části.
Podle §3 odst. 2 tohoto zákona městské části v rozsahu stanoveném zákonem a Statutem hlavního města Prahy vystupují v právních vztazích svým jménem a nesou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající.
Podle §19 odst. 1 věty první městským částem se svěřují do správy věci z majetku hlavního města Prahy, které jim byly svěřeny do hospodaření podle právních předpisů vydaných hlavním městem Prahou platných ke dni účinnosti tohoto zákona.
Podle §34 odst. 3 uvedeného zákona městské části nakládají za podmínek stanovených tímto zákonem a Statutem se svěřeným majetkem hlavního města Prahy. Městské části vykonávají při nakládání se svěřeným majetkem hlavního města Prahy práva a povinnosti vlastníka v rozsahu vymezeném tímto zákonem a Statutem.
Podle §34 odst. 5 téhož zákona městské části mohou nabývat věci do vlastnictví hlavního města Prahy.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že městské části ke svěřenému majetku hlavního města Prahy vykonávají ve stanoveném rozsahu jen právo hospodaření. Vlastnické právo k takto svěřenému majetku však zůstává jmenované obci. Žalovaná městská část a obec hlavní město Praha jsou tedy jako od sebe odlišné právnické osoby subjekty způsobilými mít práva a povinnosti (§18 ObčZ) a tudíž subjekty způsobilými být účastníkem řízení (§19 OSŘ). Jako takové mohou samostatně jednat před soudem v tom rozsahu, v jakém mají způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (§20 OSŘ). S ohledem na výše uvedené byla pasivně věcně legitimovaným účastníkem obec hlavní město Praha, označená ve výpisu z katastru nemovitostí jako vlastník sporné nemovitosti, nikoli žalovaná. V již citovaném rozsudku, publikovaném v Souboru pod C 1309, Nejvyšší soud připomněl, že „rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení“. Pokud by tedy v daném sporu jako věcně pasivně legitimovaný účastník vystupovala žalovaná městská část, obec hlavní město Praha by rozsudkem o určení vlastnictví ve vztahu mezi žalobci a žalovanou nebyla vázána (§159 odst. 2 OSŘ). Otázka věcné pasivní legitimace žalované odvolacím soudem tak po právní stránce nebyla posouzena správně, neboť, jak lze uzavřít, ve sporu, kdy žalobce žádá, aby bylo určeno, že je vlastníkem nemovitosti, ohledně níž je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsáno hlavní město Praha, nemůže být pasivně legitimovaná městská část hlavního města Prahy.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 OSŘ).
Otázkou vydržení sporné části pozemku se dovolací soud nezabýval, neboť doposud nebyla soudem řešena ve vztahu k věcně pasivně legitimovanému účastníku a za jeho účasti.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. František Balák, v. r.
předseda senátu