ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2566.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2566/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému I. S., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 1711/94, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2002, č. j. 21 Co 189/2002-209, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. dubna 2001, č. j. 8 C 1711/94-174, zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků a vypořádal je tak, že věci, které byly předmětem sporu a jsou ve výroku blíže specifikovány, v celkové hodnotě 29.061,10 Kč přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného, jemuž současně uložil, aby zaplatil žalobkyni na vyrovnání podílu částku 14.375,50 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala úhrady regresní pohledávky ve výši 17.300,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací v řízení o odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku usnesením ze dne 31. července 2002, č. j. 21 Co 189/2002-209, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a žalobkyni uložil povinnost „zaplatit na nákladech státu do pokladny Okresního soudu v Kolíně částku 8.765,80 Kč do 15ti dnů od právní moci tohoto usnesení“. Postupoval tak podle §222a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) poté, co žalobkyně vzala svým podáním z 8. 6. 2001 žalobu v celém rozsahu zpět a žalovaný vyslovil se zpětvzetím žaloby souhlas. Výrok o povinnosti žalobkyně nahradit státu náklady řízení pak odůvodnil ustanovením §148 odst. 1 OSŘ s tím, že na její straně neshledal „okolnosti svědčící pro osvobození od soudních poplatků ani důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.)“.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž sice výslovně uvedla, že usnesení napadá v celém rozsahu, ovšem v jeho důvodech pouze zpochybnila způsob, jakým rozhodl soud prvního stupně (jemuž vytýkala především nedostatečně zjištěný skutkový stav věci), a namítla, že pokud jí za této situace odvolací soud uložil povinnost k náhradě nákladů řízení, rozhodl v rozporu §150 OSŘ. Měl totiž zkoumat existenci důvodů hodných zvláštního zřetele a přihlédnout k jejím poměrům. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení a že je přípustné podle §239 odst. 1 písm. a) OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle §242 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §222a odst. 1 OSŘ vezme-li žalobce (navrhovatel) za odvolacího řízení zpět návrh na zahájení řízení, odvolací soud zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zruší rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení zastaví. Podle odst. 2 téhož ustanovení jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, odvolací soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné; v takovém případě po právní moci usnesení pokračuje v odvolacím řízení. Žalobkyně blíže nezdůvodnila, v čem spatřuje nesprávnost napadeného usnesení, pokud jde o výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení, a dovolací soud může jen konstatovat, že tento výrok je věcně správný. Žalobkyně poté, co žalovaný podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, vzala návrh zpět (viz podání na č. l. 178 spisu). Žalovaný vyslovil se zpětvzetím návrhu souhlas (č. l. 201 spisu), a tak byly všechny podmínky shora citovaného §222a OSŘ splněny. Odvolací soud tedy nikterak nepochybil, když podle tohoto ustanovení postupoval, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil.
Z obsahu dovolání žalobkyně plyne, že její námitky se týkají především výroku, kterým jí byla uložena povinnost k náhradě státem vynaložených nákladů řízení. Žádné ustanovení občanského soudního řádu ovšem nezakládá přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení. Tento výrok je výrokem akcesorickým, tedy ve smyslu §242 odst. 2 písm. b) OSŘ závislým na výroku týkajícím se věci samé, ať už jím bylo rozhodnuto meritorně nebo jiným, procesním způsobem, a jeho případné zrušení v dovolacím řízení je možné pouze v případě, že dovolací soud shledá důvody pro zrušení výroku, na němž nákladový výrok závisí. Tak tomu ovšem v daném případě není, neboť, jak bylo uvedeno v předchozím odstavci, výrok o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení je věcně správný.
Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobkyně podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by měl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2004
Vít J a k š i č, v. r.
předseda senátu