ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.2650.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 2650/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyně J. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. K., zastoupenému advokátkou, o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 131/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. června 2003, č. j. 40 Co 369/2003-233, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. prosince 2002, č. j. 10 C 131/98-215, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 30. prosince 2002, č. j. 10 C 131/98-216, zrušil „věcné břemeno odpovídající právu doživotního bezplatného užívání žalovaného společně s žalobkyní domu č. p. 121, st. par. č. 174 a par. č. 62/5 zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v Š. na LV č. 313 pro obec K., k. ú. K., zřízené dohodou ze dne 24. 7. 1996, jehož vklad do katastru nemovitostí byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Š. ze dne 9. 9. 1996, čj. V3 2703/96 s právními účinky vkladu ke dni 19. 8. 1996“, žalobkyni uložil, aby zaplatila žalovanému náhradu za zrušení věcného břemene ve výši 455.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že shora uvedené nemovitosti patřily původně do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků (dále jen „BSM“), kteří jsou bývalými manžely. BSM bylo ještě za trvání manželství účastníků rozhodnutím soudu zrušeno a následně dohodou z 24. 7. 1996 vypořádáno (mimo jiné) tak, že nemovitosti připadly žalobkyni a žalovanému bylo zřízeno věcné břemeno jejich doživotního bezplatného užívání společně se žalobkyní. V té době již probíhalo řízení o rozvod manželství účastníků, k němuž též zanedlouho po uzavření dohody o vypořádání BSM došlo. Asi půl roku po rozvodu žalovaný žalobkyni fyzicky napadl a způsobil jí zranění, za což byl pravomocně odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví. Po tomto napadení žalobkyně z domu odešla, žalovaný bydlí v domě sám a žalobkyni brání v tom, aby se vrátila. O dům se však vůbec nestará, takže ten stavebně chátrá; v důsledku neplacení úhrady za odběr byl navíc odpojen přívod plynu, a tak není ani používáno ústřední vytápění. Vztahy mezi účastníky jsou velmi špatné, vzájemně na sebe podávají trestní oznámení. Na základě těchto skutečností soud prvního stupně dovodil, že i když v době zřízení věcného břemene probíhalo rozvodové řízení účastníků, nebyly mezi nimi vážnější neshody a společné užívání domu bylo možné. Nyní se ale žalobkyně důvodně obává dalšího násilného chování ze strany žalovaného, a tak nemůže spolu s ním v domě bydlet. Dům nelze rozdělit tak, aby v něm účastníci mohli žít samostatně. To vše spolu se skutečností, že žalovaný znemožňuje žalobkyni přístup do domu a o dům se nestará, znamená takovou změnu poměrů, jejímž důsledkem je hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, a tak soud prvního stupně žalobě na zrušení věcného břemene podle §151p odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) vyhověl. Při stanovení výše náhrady za zrušené věcné břemeno vycházel ze znaleckého posudku, v němž znalec při vyčíslení hodnoty věcného břemene vzal za základ stáří a velikost domu a srovnatelné nájemné, které je v místě obvyklé, a hodnotu věcného břemene stanovenou ve vztahu k užívání celé nemovitosti rozdělil dvěma s přihlédnutím k tomu, že nejde o právo výlučného užívání, nýbrž o spoluužívání nemovitostí spolu s žalobkyní.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. června 2003, č. j. 40 Co 369/2003-233, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových závěrů jako soud prvního stupně, když v tomto směru žalovaný ani žádné výhrady neuplatnil, a zcela se ztotožnil se závěrem, že jsou dány důvody pro zrušení věcného břemene podle §151p odst. 3 ObčZ. V souvislosti s námitkou žalovaného, že náhrada za zrušené věcné břemeno neměla být stanovena v penězích, ale v podobě věcného plnění, odvolací soud připustil, že tato náhrada nemusí pozůstávat v penězích, ale ve vytvoření stavu, který zabezpečí plnohodnotné uspokojení potřeb žalovaného jiným způsobem, než je dosavadní výkon oprávnění z věcného břemene. Současně však poznamenal, že žalovaný se ničeho takového v průběhu řízení nedomáhal ani v tomto směru neoznačil žádné důkazy a jelikož v řízení nevyšlo najevo, že by zde byla možnost zabezpečit pro něho adekvátní věcné plnění, je závěr, že je namístě poskytnout náhradu peněžitou, správný. Soud prvního stupně pak nepochybil ani při stanovení výše této peněžité náhrady, když postup znalce byl v souladu se zákonem č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a krácení výsledné částky na polovinu odpovídá tomu, že věcné břemeno spočívá jen ve spoluužívání, nikoli ve výlučném užívání nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu s ohledem na skutečnost, že řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu – dále jen „OSŘ“]. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ], a zpochybnil správnost jeho závěru, že v daném případě nastal hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. V tomto směru poukázal na to, že žalobkyně uzavírala dohodu o zřízení věcného břemene v době, kdy již probíhalo rozvodové řízení a kdy byla rozhodnuta z manželství odejít. Kdyby žalovaný o tomto jejím úmyslu věděl, zřejmě by s převodem nemovitostí na ni nesouhlasil. Jednání žalobkyně bylo od samého počátku účelově zaměřené, neboť další „děj“ měla již v době podání návrhu na rozvod vymyšlený, a jde tedy o počínání v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný dále poukázal na to, že po právní moci rozsudku v této věci žalobkyně vyřešila zaplacení náhrady za zrušené věcné břemeno formou smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené s jeho věřiteli, v důsledku čehož se vlastně ocitl „na dlažbě“. Znovu namítl, že žalobkyni měla být uložena povinnost poskytnout mu jako náhradu nikoli peněžité, ale věcné plnění, a že ani výše peněžitého plnění nebyla správně určena, neboť nebylo důvodu plnění krátit z důvodu spoluužívání. Žalovaný navrhl zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je upravena v §237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Zákon zde má na mysli situaci, kdy nezávislé rozhodnutí věci soudem prvního stupně bylo vyloučeno, omezeno nebo usměrněno tím, že byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor byl výhradně určující pro jeho rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tedy musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže uplatnit své názory při rozhodování věci samé. Uložil-li ovšem odvolací soud ve svém zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně, aby provedl ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, není jeho právní názor určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně, neboť obsahuje pouze pokyny, jak dále ve věci postupovat po procesní stránce, a v právním posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezuje. V této věci soud prvního stupně poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 7. prosince 1999, č. j. 10 C 131/98-59, jímž zrušil sporné věcné břemeno a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému náhradu ve výši 340.000,- Kč. K odvolání žalovaného odvolací soud usnesením ze dne 24. října 2000, č. j. 40 Co 352/2000-86, tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení, když shledal vady v procesu hodnocení důkazů. Poté soud prvního stupně znovu rozhodl rozsudkem ze dne 27. září 2001, č. j. 10 C 131/98-148, a to – pokud jde o meritum věci – zcela stejně jako v předchozím rozhodnutí. I tento rozsudek byl k odvolání žalovaného usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2002, č. j. 10 Co 1091/2001-176, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se sice ztotožnil se závěrem, že je na místě postup podle §151p odst. 3 ObčZ, ale rozhodnutí o náhradě za zrušené věcné břemeno shledal nepřezkoumatelným, když soud prvního stupně nevysvětlil, na základě jakých úvah dospěl právě k částce 340.000,- Kč. V této souvislosti současně odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby zvažoval především to, zda by náhrada za zrušené věcné břemeno neměla spočívat ve věcném plnění, a aby se zabýval výší přiměřené peněžité náhrady pouze v případě, že by pro změnu poměrů nebylo možno spravedlivě trvat na věcném plnění. K jejímu stanovení ovšem bude nezbytné věcné břemeno ohodnotit, třeba i na základě znaleckého posudku. Z uvedeného je tedy zřejmé, že důvody zrušení prvého rozsudku soudu prvního stupně v této věci byly výlučně procesního charakteru a že ani pokyn k doplnění dokazování ohledně výše případné peněžité náhrady nikterak nezavázal soud prvního stupně při právním posouzení věci. Závazným ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) OSŘ by mohl být toliko právní názor odvolacího soudu, že náhrada za zrušené věcné břemeno by měla spočívat v prvé řadě ve věcném plnění, ovšem v tomto směru nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svých dřívějších rozhodnutích, jelikož ve všech třech případech přiznal žalovanému právo na náhradu ve formě finančního plnění. Kromě toho z porovnání rozsudků soudu prvního stupně ze dne 27. září 2001 a ze dne 17. prosince 2002 je patrno, že rozdílnost těchto rozhodnutí spočívá pouze v tom, že pozdějším rozsudkem byla žalovanému přiznána peněžitá náhrada v částce o 115.000,- Kč vyšší než v rozsudku předchozím, což znamená, že druhé rozhodnutí vyznělo pro něho příznivěji. Už v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, dovolací soud vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 2, pod č. C 154. Tento závěr platí nejen v případě dovolání objektivně přípustného podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, ale též při zkoumání odlišnosti nového rozhodnutí soudu prvního stupně v důsledku vázanosti právním názorem soudu odvolacího, tedy i u dovolání, jehož objektivní přípustnost by byla dána ustanovením §237 odst. 1 písm. b) OSŘ. Ani v případě, že by odlišnost pozdějšího rozhodnutí soudu prvního stupně byla důsledkem vázanosti tohoto soudu právním názorem soudu odvolacího, by tedy žalovaný nebyl subjektivně oprávněn dovolání opírající se o §237 odst. 1 písm. b) OSŘ podat, a tak podle tohoto ustanovení jeho dovolání nemůže být přípustné.
Zbývá tedy přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaný namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu řeší v dovolání uvedené otázky v rozporu s hmotným právem, což by za předpokladu důvodnosti této námitky samozřejmě představovalo nejen přípustnost dovolání, ale současně i naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, tedy nesprávné právní posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Je ovšem nutno mít na zřeteli, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je podle výslovného ustanovení §241a odst. 3 OSŘ přípustné pouze pro řešení právních otázek, neboli že dovolací soud není oprávněn přezkoumávat skutkové závěry, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá, a je povinen z těchto skutkových závěrů vycházet. V daném případě odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil věc podle §151p odst. 3 ObčZ, tedy podle ustanovení, které na tento případ dopadá, a tak nejde o použití nesprávného právního předpisu. Jestliže pak byl zjištěný skutkový stav posouzen jako změna poměrů mající za následek tak hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou žalovaného, že je namístě zrušení věcného břemene, jde o výklad právního předpisu přijatý na základě zcela konkrétních a jedinečných skutkových zjištění, který není se zněním zmíněného ustanovení nikterak v rozporu. Rovněž s výkladem pojmu „přiměřená náhrada“, pokud byla stanovena ve formě peněžitého plnění, lze plně souhlasit, neboť bylo-li věcné břemeno, které by spočívalo ve výlučném užívání nemovitostí, ohodnoceno částkou přibližně 910.000,- Kč (proti čemuž žalovaný nevznesl žádné námitky), nemůže být hodnota věcného břemene, které je omezeno stejným právem užívání žalobkyně, stejně vysoká a její krácení na polovinu je zcela logickým a tedy správným použitím tohoto obecně formulovaného zákonného termínu. K námitce žalovaného, jakým způsobem se žalobkyně po rozhodnutí odvolacího soudu zhostila své povinnosti zaplatit mu peněžitou náhradu, pak nelze v dovolacím řízení přihlížet, neboť jde o novou skutečnost, jejíž uplatnění v dovolání zakazuje §241 odst. 4 OSŘ. Způsob, jakým odvolací soud vyřešil zmíněné otázky, tedy neodporuje hmotnému právu a nemůže proto založit přípustnost dovolání. Naproti tomu přesto, že žalovaný netvrdí, že by napadený rozsudek měl zásadní právní význam proto, že je založen na neřešené nebo nevyřešené právní otázce, zůstává skutečností, že dovolací soud se ve své rozhodovací praxi dosud nezabýval výkladem §151p odst. 3 věty druhé ObčZ z toho hlediska, zda se výraz „věcné plnění“ vztahuje též na formu náhrady za zrušené věcné břemeno. Proto lze přezkoumávanému rozsudku přiznat po právní stránce zásadní význam a dovolání žalovaného je – ovšem pouze pro řešení této právní otázky – přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Dovolací soud tedy přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ. Vady vyjmenované v odst. 3 nebyly v dovolání uplatněny a ani z obsahu spisu nevyplývá, že by jimi bylo řízení zatíženo, a tak se dovolací soud zabýval pouze správností rozhodnutí o formě náhrady, kterou je žalobkyně povinna žalovanému poskytnout za zrušené věcné břemeno. Dospěl pak k závěru, že ani v tomto ohledu odvolací soud nepochybil.
Podle §151p odst. 3 ObčZ vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění. Odvolací soud zjevně vycházel z toho, že toto ustanovení ukládá soudu, aby stanovil náhradu za zrušené věcné břemeno především v podobě věcného plnění (to je zřetelné zejména z odůvodnění jeho zrušovacího usnesení z 30. 4. 2002). S tím však není možno souhlasit. Druhá věta citovaného ustanovení totiž dopadá na případy, kdy se poměry změní natolik, že již nelze trvat na dosavadním věcném plnění, které bylo na základě věcného břemene poskytováno, a soud proto dospěje k závěru, že je namístě nahradit je plněním peněžitým. Toto peněžité plnění ovšem oprávněný neobdrží z důvodu náhrady ve smyslu §151p odst. 1 věty prvé ObčZ; jeho právním základem zůstává původní věcné břemeno. Názor, že peněžitá náhrada přichází v úvahu až tehdy, není-li možno poskytnout plnění věcné, tedy rozhodně není správný. Jinak ovšem lze odvolacímu soudu přisvědčit, pokud dovozuje, že „přiměřená náhrada“ nemusí vždy spočívat jen v peněžitém plnění, ale může jí být i vytvoření takového stavu, který zabezpečení plnohodnotné uspokojení potřeb oprávněného jiným způsobem než je dosavadní výkon práva odpovídajícího věcnému břemeni (srov. např. rozbory uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 65/1972 a R 37/1985). V daném případě však ze zjištěných skutečností, z nichž, jak bylo uvedeno, musí dovolací soud vycházet, nevyplývá, že by bylo možno pro žalovaného takovýto stav vytvořit, a tak je rozsudek, který stanovil náhradu ve formě finanční částky, věcně správným rozhodnutím přesto, že není založen na zcela správném výkladu příslušného zákonného ustanovení. Proto nezbylo, než dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni, která by podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 OSŘ měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. ledna 2004
Vít Jakšič, v. r.
předseda senátu