ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.268.2003.1
sp. zn. 22 Cdo 268/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně L. E., zastoupené advokátem, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 5 C 968/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2002, č. j. 26 Co 319/2002-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. října 2002, č. j. 26 Co 319/2002-106, a rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. července 2002, č. j. 5 C 968/97-93, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala odstranění tří skleníků, zasahujících do jejího pozemku, které žalovaný postavil bez jejího souhlasu.
Okresní soud v Nymburce (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. července 2002, č. j. 5 C 968/97-93, zamítl žalobu, „podle které je žalovaný povinen do 15 dnů od právní moci rozsudku odstranit stavbu tří skleníků, které v severovýchodním rohu parcely č. 375/20 v katastrálním území D. přesahují do parcely č. 375/4 v katastrálním území D. vedené u Katastrálního úřadu v N.“, a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovanému náklady řízení. Soud prvního stupně vyšel ze skutečnosti, že zásah do vlastnického práva žalobkyně je minimální, neboť skleník zabírá z jejího rozsáhlého pozemku pouze jeden metr čtvereční. Žalovaný nevěděl, že skleník staví na cizím pozemku a nejednal ve zlém úmyslu. S přihlédnutím k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním skleníku vznikla a vzhledem k dalším okolnostem neshledal důvody pro odstranění předmětné stavby. Uzavřel, že žalobkyně nenavrhla způsob řešení ve smyslu §135c odst. 2 a 3 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. října 2002, č. j. 26 Co 319/2002-106, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil; ve výroku o nákladech státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s jeho rozhodnutím, nikoliv však s právním posouzením věci. Neshledal důvod uvažovat ve věci o vypořádání neoprávněné stavby podle §135c ObčZ. Přesah skleníku do pozemku žalobkyně v daném případě nutno posuzovat jako zásah do jejího vlastnického práva, jemuž byla oprávněna bránit se vlastnickou žalobou podle §126 odst. 1 ObčZ. U nemovitých věcí plní podle ustálené judikatury funkci žaloby na vydání věci žaloba na vyklizení, a modifikací takové žaloby by byla žaloba na odstranění části skleníku přesahující na pozemek žalobkyně. Předpoklady úspěšnosti žaloby v daném případě žalobkyně naplnila a z ryze právního hlediska by jí tedy mělo být vyhověno. S přihlédnutím k §3 odst. 1 ObčZ bylo ale třeba toto hledisko podrobit korekci „zdravým lidským rozumem“. Odvolací soud připomenul, že žalovaný stavěl skleník v době, kdy hranice sousedních pozemků nebyly přesně známy, pozemek tehdy vlastnil právní předchůdce žalobkyně, a ten nevznesl ke stavbě žádné námitky. Žalovaný neměl v úmyslu do cizího pozemku zasahovat. Pozemek žalobkyně má výměru 3.268 m2 a přesah skleníku do něho činí jen jeden metr čtvereční. Nárok žalobkyně je tedy v rozporu s dobrými mravy. Bez významu pro občanskoprávní řízení je skutečnost, že skleník žalovaný stavěl bez stavebního povolení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání s tím, že rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Má výhrady především proti názoru odvolacího soudu, že uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy. Poukazuje na stanovisko soudu , že „žalobě by z ryze právního hlediska mělo být vyhověno“ a přesto shledává rozpor s dobrými mravy, pokud žalobkyně brojí proti zásahu do svého vlastnického práva. I zásah do pozemku v rozsahu jednoho metru čtverečního je pro ni, s ohledem na zamýšlenou stavbu hradební zdi, citelný. Žalovaný pořídil černou stavbu a porušil stavební předpisy i předpisy občanskoprávní, přičemž nejde o jediný jeho exces. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, že je uplatněn dovolací důvod upravený v §241a odst. 2 písm. b) OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné. Za zásadní považuje dovolací soud právní otázku, zda žaloba na odstranění stavby stojící zčásti na cizím pozemku je vlastnickou žalobou, jejíž podání lze posoudit jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Právní názor odvolacího soudu o možnosti zamítnout vlastnickou žalobu pro rozpor s dobrými mravy je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2000 sp. zn. 22 Cdo 740/99, podle něhož zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídajících prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného.V dané věci však bylo nutno postupovat podle ustanovení ObčZ o neoprávněné stavbě. O vlastnickou žalobu podle §126 odst. 1 ObčZ nešlo.
Podle §135 odst. 1 ObčZ „zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen \"vlastník stavby\")“. „Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí (§135 odst. 2 ObčZ). Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě (§135c odst. 3 ObčZ).
Řízení o vypořádání neoprávněné stavby je řízením, ve kterém z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a kde tedy soud není vázán návrhem účastníků (§153 odst. 2 OSŘ); pokud soud dospěje k závěru, že žalobcem navržené vypořádání není přijatelné, musí upravit vztah mezi účastníky i jiným způsobem, vyplývajícím z §135c ObčZ (viz R 42/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dospěje-li soud k závěru, že žalobě na odstranění neoprávněné stavby nelze vyhovět, musí současně upravit vztahy mezi účastníky tak, aby stavba nadále nestála (zčásti nebo zcela) na cizím pozemku bez právního důvodu. Zpravidla za náhradu zřídí věcné břemeno k pozemku ve prospěch vlastníka stavby.
O neoprávněnou stavbu jde v případě, že někdo zřídí stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo. Pro kvalifikaci stavby jako neoprávněné není třeba, aby byla zřízena zcela na cizím pozemku; postačí, když je na tomto pozemku zřízena zčásti. V takovém případě nelze vlastníku pozemku přikázat stavbu, která je z části umístěna mimo jeho pozemek (viz rozsudek ze dne 30. července 2001, sp. zn. 22 Cdo 1875/98 publikovaný pod č. C 651 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, podobně též R 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); vypořádání neoprávněné stavby jinými způsoby uvedenými v §135c ObčZ však v takovém případě nic nebrání. Kritéria pro vypořádání neoprávněné stavby jsou uvedena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 432/2002, publikovaného pod č. C 1373 ve svazku 20 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck.
Z uvedeného je zřejmé, že právní názor odvolacího soudu o tom, že v dané věci nešlo o neoprávněnou stavbu podle §135c ObčZ, není správný. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, který sice použil správné ustanovení §135c ObčZ, ale opomenul nutnost vztah mezi účastníky vypořádat, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu