ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.277.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 277/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému K. R., zastoupenému advokátkou, o reálném rozdělení nemovitostí, vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 5 C 776/92, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. března 2003, č. j. 27 Co 105/2003-241, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal reálného rozdělení nemovitostí, a to domu čp. 57 a parcel č. 462, 1977/2, 1978/1 a 1979/2, zapsaných v listu vlastnictví č. 979 pro obec a katastrální území J. u Katastrálního úřadu P.
Okresní soud Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. prosince 2002, č. j. 5 C 776/92-230, uložil žalobci, „aby ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto usnesení uvedl rozhodné skutečnosti o věci samé a označil důkazy k jejich prokázání, když k později uvedeným skutečnostem a důkazům nebude přihlíženo“. Žalobce poučil o právu podat proti tomuto usnesení odvolání.
Na toto usnesení žalobce reagoval podáním označeným jako odvolání s datem 20. 1. 2003, neobsahujícím ale údaje, které soud prvního stupně požadoval.
Soud prvního stupně proto usnesením z 3. 2. 2003, č. j. 5 C 776/92-233, žalobci uložil, aby ve lhůtě sedmi dnů „doplnil odvolání proti rozsudku (usnesení) ze dne 3. 12. 2002 č. j. 5 C 776/92-230 tak, aby bylo zřejmé v jakém rozsahu rozhodnutí napadá, tj. proti kterým výrokům odvolání směřuje, v čem spatřuje nesprávnost napadeného rozhodnutí nebo postupu soudu, který jeho vydání předcházel a jaké rozhodnutí odvolacího soudu navrhuje“. Dále rozhodl, že „pokud nebude odvolání takto doplněno ve stanové lhůtě, bude odvolání odmítnuto“. Toto rozhodnutí odůvodnil skutečností, že žalobcovo odvolání nemá náležitosti stanovené v §205 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), a soud proto postupoval podle §209 a §43 OSŘ. V poučení o opravném prostředku uvedl, že proti tomuto usnesení není odvolání přípustné; žalobci bylo doručeno 25. 2. 2003.
Žalobce na usnesení soudu prvního stupně z 3. 2. 2003, č. j. 5 C 776/92-233, reagoval přípisem označeným jako „doplnění odvolání z 20. 1. 2003“ s datem 1. 3. 2003, a dále s poznámkou, že „druhé doplnění doručí přes advokáta do 10 dnů“. Dne 6. března 2003 byla soudu prvního stupně doručena plná moc žalobce, kterou ke svému zastupování ve věci udělil advokátovi. Nato 7. 3. 2003 žalobce soudu prvního stupně doručil další podání, označené jako „doplnění odvolání z 20. 1. 2003 - prvé“ opět s poznámkou, že „druhé doplnění“ doručí prostřednictvím advokáta do šesti dnů.
Soud prvního stupně, aniž by jakýkoliv doplněk odvolání vypracovaný advokátem žalobce obdržel, poté 18. 3. 2003 spis předložil Krajskému soudu v Praze k rozhodnutí o žalobcově odvolání.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. března 2003, č. j. 27 Co 105/2003-241, odvolání žalobce odmítl. Toto rozhodnutí odůvodnil skutečností, že na rozhodnutí soudu prvního stupně „žalobce reagoval podáními, která se vztahují podle jejich označení k usnesení č. j. 5 C 776/92-233. Vady podání ze dne 20. 1. 2003 však neodstraňují. I nadále není zřejmé, proti kterému rozhodnutí soudu zmíněné odvolání má směřovat. Spisová značka spisu, ve kterém bylo vydáno již několik rozhodnutí – spis má již 239 stran – nic nevypovídá o tom, proti kterému rozhodnutí v tomto spise obsaženém odvolání vlastně směřuje. Především tato vada činí odvolání žalobce ze dne 20. 1. 2003 věcně neprojednatelným“. Odvolání odmítl s odkazem na §211 a §43 odst. 2 OSŘ. Žalobce poučil, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Usnesení bylo doručeno 28. 4. 2003 právní zástupkyni žalovaného, a zásilka s tímto usnesením, adresovaná právnímu zástupci žalobce byla uložena na poště v Praze 5 od 28. 4. 2003 do 13. 5. 2003 a poté poštou vrácena soudu prvního stupně jako „nevyžádaná“. Usnesení odvolacího soudu bylo žalobci doručeno 25. 6. 2003. Podle zprávy z 13. 8. 2003, zaslané soudu JUDr. V. K., určeným Českou advokátní komorou k zastupování žalobce, 17. 4. 2003 předchozí právní zástupce žalobce zemřel.
Proti posléze uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podává žalobce u soudu prvního stupně 26. 8. 2003, dovolání, v němž zmiňuje zdravotní indispozici a úmrtí JUDr. O. K., což znemožnilo doplnění jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně č. j. 5 C 776/92-230, resp. 233. Prostřednictvím svého právního zástupce JUDr. R. F., ustanoveného k zastupování žalobce Českou advokátní komorou v dovolacím řízení, svoje dovolání doplňuje. Uvedl, že soud posoudil jeho reakci na usnesení soudu prvního stupně zcela formálně jako odvolání, ačkoliv šlo svým obsahem o žádost o přiměřené prodloužení lhůty k vyjádření. Formálně postupoval i odvolací soud, posoudil-li podání žalobce jako odvolání, přestože z jeho obsahu bylo zřejmé, že podmínky rozhodnutí podle §118c OSŘ nebyly dány a podání byla svým obsahem žádostmi o prodloužení lhůty k uvedení rozhodných skutečností a označení důkazů. Svoje tvrzení ve sporu a označení důkazů je připraven doplnit. Lhůta pro to stanovená soudem prvního stupně nebyla přiměřená vzhledem ke složitosti případu a jeho zdravotnímu stavu. Svým rozhodnutím soud prvního stupně žalobci znemožnil uplatnit jeho práva a nepoučil jej ve smyslu §5 OSŘ, což byl soud povinen učinit. V postupu obou soudů žalobce spatřuje nepřípustné denegatio iustitiae. Pokud jde o přípustnost dovolání, odkazuje na §239 odst. 3 OSŘ per analogiam, neboť odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu. Ohledně dovolacího důvodu zdůrazňuje skutečnost, že řízení před soudy obou stupňů byla postižena vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když žalobci bylo znemožněno uplatnění všech tvrzení a podání důkazních návrhů. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a „věc vrátil soudu k dalšímu řízení“.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda jde o dovolání přípustné, neboť podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jen pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravuje §237 až 239 OSŘ. Žádné z těchto zákonných ustanovení však nepřipouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání proti usnesení soudu prvního stupně. Pokud žalobce dovozuje přípustnost dovolání podle §239 odst. 3 OSŘ per analogiam s odůvodněním, že odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu, nutno konstatovat, že za návrh (žalobu) nelze odvolání podané žalobcem proti usnesení soudu prvního stupně považovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je výjimečným zásahem do vztahů účastníků založených pravomocným soudním rozhodnutím. Proto podmínky přípustnosti dovolání, taxativně vymezené v §237 až v §239 OSŘ, nelze za použití analogie rozšiřovat. Proto bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto (§243b odst.5, §218 písm.c) OSŘ).
O povinnosti k náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v nalézacím řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí (§151 odst. 1 věta první OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2004
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu