ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.44.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 44/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Františka Baláka ve věci žalobkyní: A) D. R. a B) J. K., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) E. G., s. r. o., 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 3) obci B., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 5 C 71/2001, o dovolání žalobkyní proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. srpna 2003, č. j. 17 Co 222/2003-75, takto:
Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. srpna 2003, č. j. 17 Co 222/2003-75, a usnesení Okresního soudu v Náchodě ze dne 17. dubna 2003, č. j. 5 C 71/2001-67, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Náchodě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. dubna 2003, č. j. 5 C 71/2001-67, odmítl „návrh podaný u Okresního soudu v Náchodě dne 1. 3. 2001“, jímž se žalobkyně domáhaly, aby žalovaným bylo uloženo vyklidit blíže označené nemovitosti a vyklizené jim je vydat, a rozhodl o nákladech řízení. Vázán právním názorem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“), vysloveným v usnesení ze dne 16. ledna 2003, č. j. 17 Co 261/2002-57, kterým byl zrušen jeho předchozí rozsudek v této věci, konstatoval, že návrh (žaloba) z 1. 3. 2001 postrádá vylíčení skutku, na jehož základě žalobkyně uplatňují svůj nárok na vyklizení a předání nemovitostí, a ani jejich podání doručené soudu 21. 3. 2003, jímž reagovaly na výzvu k doplnění žaloby v tomto směru, uvedený nedostatek neodstranilo. Chybějící vylíčení rozhodujících skutečností je vadou žaloby, která brání jejímu projednání, a tak nezbylo, než postupem podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“) tuto žalobu odmítnout.
K odvolání žalobkyní odvolací soud usnesením ze dne 21. srpna 2003, č. j. 17 Co 222/2003-75, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podotkl, že pokud se žalobkyně domáhají ochrany svého vlastnického práva podle §126 občanského zákoníku, je třeba, aby popsaly, jaké jednání žalovaným vytýkají, t. j. proti jakému konkrétnímu jednání se žalobou brání, neboť jen tak bude možno posoudit, zda je vytýkané chování žalovaných v rozporu s právem, a jen tak se budou žalovaní moci k žalobě smysluplně vyjádřit. Až dosud ovšem žalobkyně nic takového neučinily, neboť jejich konstatování v doplňujícím podání, že jim žalovaní „upírají výkon práva nemovitosti držet, užívat je a disponovat s nimi a znemožňují jim tak toto vlastnictví realizovat ve všech jeho formách“, není skutkovým vylíčením věci, ale jejím právním hodnocením. V tomto podání žalobkyně pouze upřesnily, ve vztahu k jakým nemovitostem se ten který žalovaný údajného protiprávního jednání dopouští, a upravily žalobní petit tak, že se domáhají již pouze vyklizení nemovitostí. Ani v odvolání žalobkyně nepopsaly skutkové okolnosti souzeného případu, když se omezily na prohlášení, že žalovaní sporné nemovitosti „drží a ovládají“, což je opět pouze právní hodnocení, jímž se vylíčení skutkových okolností nahradit nedá. Soud prvního stupně postupoval přesně podle §43 odst. 1 OSŘ a jelikož žalobkyně jednu z vad své žaloby neodstranily, správně podle odst. 2 téhož ustanovení tuto žalobu odmítl.
Proti tomuto usnesení podaly žalobkyně dovolání, v němž namítly, že ani jedna z náležitostí uvedených v §79 OSŘ v žalobě nechybí. Vyslovily přesvědčení, že nemusí uvádět a prokazovat, jakým konkrétním způsobem žalovaní zasahují do jejich vlastnického práva, neboť skutek odůvodňující vlastnickou žalobu je dán již skutečností, že žalovaní neprávem zadržují jejich majetek. Žalované ani nemohou popisovat konkrétní detaily z jednání žalovaných, neboť takový popis skutku, jehož se soudy obou stupňů dožadují, je z důvodu rozsáhlosti nerealizovatelný. Žalobkyně navrhly, aby bylo napadené usnesení odvolacího soudu zrušeno.
Žalovaný 2) se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání žalobkyní bylo zamítnuto, zbývající žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle §239 odst. 3 OSŘ a že jsou splněny podmínky uvedené v §241 a §241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadené usnesení podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Podle §79 odst. 1 OSŘ musí návrh na zahájení řízení (žaloba) obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností. Tím se rozumějí údaje nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. V návrhu musejí být obsaženy takové skutečnosti, jimiž je skutkový děj, na jehož základě je uplatňován nárok, jednoznačně individualizován. V daném případě žalobkyně od počátku řízení opírají uplatněný nárok o tvrzení, že jsou vlastnicemi sporných nemovitostí, a toto tvrzení též ve své původní žalobě náležitě odůvodnily. Současně v ní uvedly, že žalovaní tyto nemovitosti protiprávně zadržují. Podáním z 20. 9. 2001 (č. l. 25 – 26 spisu) žalobkyně změnily žalobní petit a v této souvislosti znovu zdůraznily, že se považují za vlastnice nemovitostí, zatímco žalované pokládají za pouhé držitele, kteří nemovitosti drží neprávem. Při jednání soudu prvního stupně dne 5. března 2002 žalobkyně vysvětlily, že obec B. je žalována proto, že bezplatně užívá pozemek, který žalobkyně považují za své vlastnictví, když je na něm postavena budova obecního úřadu a požární zbrojnice. Poté, co byly vyzvány k doplnění žaloby v souladu s pokyny odvolacího soudu, v podání na č. l. 63 – 64 uvedly, že jim žalovaní upírají výkon základních atributů vlastnického práva. Z těchto jejich údajů, navíc ve spojení s předchozím sporem vedeným u soudu prvního stupně pod sp. zn. 6 C 314/91, v němž se žalobkyně domáhaly vydání nemovitostí podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, a jejich žaloba byla zamítnuta proto, že sporné pozemky byly zčásti zastavěny novými stavbami, zřetelně plyne, že žalobkyně považují za neoprávněné zásahy do svého vlastnického práva to, že žalovaní nemovitosti užívají, čímž současně znemožňují, aby je užívaly žalobkyně samy. I když tedy lze souhlasit s odvolacím soudem v tom, že žalobkyně ve svých podáních zpravidla směšují skutkové údaje s právním posouzením věci, není správný závěr, že vylíčení skutkových okolností je natolik vadné, že to brání projednání žaloby, neboť bližší konkretizace způsobu, jakým žalovaní nemovitosti užívají, není pro pokračování řízení nezbytná. Soud má rozhodnout o tom, zda – v případě, že dospěje k závěru o vlastnickém právu žalobkyní – žalovaní skutečně sporné nemovitosti (lhostejno jakým způsobem) užívají a pokud ano, zda se tak děje neoprávněně. To k identifikaci uplatněného nároku zcela postačí. Otázku, zda žalobní petit tak, jak je formulován, odpovídá charakteru tvrzených neoprávněných zásahů, bude pak možno řešit až v meritorním rozhodnutí.
Dovolací soud je tedy toho názoru, že žaloba netrpí vadou, pro kterou ji soud prvního stupně odmítl, a že proto usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítavé usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Je tak naplněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) OSŘ, který platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty druhé OSŘ usnesení soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu