ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.5.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 5/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: A) I. K., B) M. K., C) P. K., D) J. B., E) D. F., F) M. V., G) I. R., H) V. R., CH) P. B. a I) V. B., všichni žalobci zastoupeni advokátem, proti žalovaným: 1) O. F., 2) L. B. a 3) S. B., zastoupeným advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 16 C 319/99, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. července 2003, č. j. 14 Co 224/2003-202, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení společně a nerozdílně částku 13.295,- Kč k rukám advokáta do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. září 2002, č. j. 16 C 319/99-146, zrušil podílové spoluvlastnictví shora uvedených žalobců a žalovaných k domu čp. 1111 – objekt bydlení na parcele č. 2128 o výměře 203 m2 a parcele č. 2128 o výměře 203 m2, zapsaným u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 1864 pro obec a kat. úz. K. (výrok rozsudku označený I.), a vypořádal je způsobem, který je blíže uveden ve výrocích II. až VI. rozsudku. Výroky VII. a VIII. pak rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. července 2003, č. j. 14 Co 224/2003-202, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků ke shora uvedeným nemovitostem zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Zamítavé rozhodnutí odůvodnil tím, že v průběhu řízení převedli manželé M. a J. S., kteří byli rovněž podílovými spoluvlastníky sporných nemovitostí a původními účastníky řízení na straně žalobců, svůj spoluvlastnický podíl na L. V., žalobu vzali zpět a řízení ohledně nich bylo zastaveno. L. V. se odmítl řízení jako žalobce zúčastnit, ostatní žalobci ovšem neučinili v této souvislosti žádný procesní návrh, a tak je zřejmé, že účastníky řízení nejsou všichni podíloví spoluvlastníci předmětných nemovitostí. Jelikož jednotlivý spoluvlastník není ve zvláštním právním poměru ke každému z ostatních spoluvlastníků, nýbrž všichni spoluvlastníci jsou k sobě navzájem v jediném právním poměru, lze tento poměr zrušit výrokem soudu jen na základě žaloby, zahrnující všechny spoluvlastníky. Odmítá-li spoluvlastník, souhlasící jinak se zrušením spoluvlastnictví, vystupovat v řízení jako žalobce, nezbývá než ho označit jako žalovaného. Nejsou-li účastníky řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví všichni spoluvlastníci, není možno žalobě vyhovět.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Podle jejich názoru nelze závěr odvolacího soudu, že se řízení musí zúčastnit všichni podíloví spoluvlastníci, dovodit ani ze zákona, ani z judikatury. Neúčast L. V. v řízení neměla vliv na rozhodnutí žalobců vyloučit žalované ze spoluvlastnického vztahu s tím, že podíl žalovaných bude za náhradu přikázán žalobcům, a s ohledem na jejich většinový podíl by nebylo překážkou ani nesouhlasné stanovisko tohoto spoluvlastníka. Žalobci dále namítli, že „ve věci bylo jednáno a rozhodováno bez účasti navrhovatelů, aniž by ti dali k takovému postupu souhlas, přičemž v mezidobí navíc došlo k další změně na straně navrhovatelů, na kterou bylo nutno reagovat postupem podle ust. §107a o. s. ř., když manželé K. svůj spoluvlastnický podíl převedli na paní K. T.“. Dovolatelé navrhli, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli, aby dovolání žalobců bylo odmítnuto jako „zcela bezdůvodné“, případně aby bylo zamítnuto. Ztotožnili se se závěrem odvolacího soudu o tom, že účastníky řízení musí být všichni spoluvlastníci, a zdůraznili, že je věcí žalobců vymezit okruh účastníků řízení. Pokud žalobci neučinili návrh podle §107a občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), nebylo možno jejich žalobě vyhovět.
Dovolací soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i další zákonem požadované podmínky dovolacího řízení (§241 a §241a odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání žalobců není důvodné.
Námitka, že odvolací soud jednal a rozhodl bez účasti žalobců, aniž s takovýmto postupem souhlasili, je svým obsahem námitkou, že žalobcům byla nesprávným postupem tohoto soudu odňata možnost jednat před soudem (§242 odst. 3 ve spojení s §229 odst. 3 OSŘ). Této námitce však nelze přisvědčit. Podle §214 odst. 3 OSŘ není k projednání odvolání třeba nařizovat jednání v případě, že odvolání bylo podáno jen z důvodu nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle §213 OSŘ. V této věci odvolací soud usnesením ze dne 16. června 2003, č. j. 14 Co 224/2003-190, vyzval účastníky, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení usnesení vyjádřili, zda souhlasí s tím, aby o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Současně je poučil, že nevyjádří-li se k výzvě ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání souhlasí. Toto usnesení bylo právním zástupcům obou procesních stran doručeno 18. 6. 2003. Zástupce žalovaných nato odvolacímu soudu výslovně sdělil, že žalovaní s projednáním odvolání bez nařízení jednání souhlasí, zástupce žalobců na výzvu nereagoval. Proto odvolací soud právem vycházel z toho, že obě strany s navrhovaným postupem vyslovily souhlas (§101 odst. 4 OSŘ), a jelikož odvolání žalovaných, které jediné se týkalo meritorních výroků, bylo podáno výlučně z důvodu nesprávného právního posouzení věci a odvolací soud nedoplňoval dokazování ve smyslu §213 OSŘ, nic mu nebránilo projednat toto odvolání a rozhodnout o něm bez nařízení jednání. Dovolací soud tedy v postupu odvolacího soudu vytýkané pochybení neshledal.
Ani námitka, že odvolací soud měl postupem podle §107a OSŘ reagovat na změnu v okruhu spoluvlastníků, k níž došlo po rozhodnutí soudu prvního stupně (tu lze považovat za poukaz na vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci – §242 odst. 3 OSŘ), není důvodná. Podle uvedeného ustanovení má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka. Za splnění určitých podmínek se procesní nástupnictví podle §107a OSŘ uplatní i v odvolacím řízení v systému neúplné apelace, vždy však je k takovémuto postupu třeba návrhu žalující strany. Odvolací soud je povinen poskytnout v tomto směru žalobci potřebné poučení, pokud ovšem – jako v tomto případě – není žalobce zastoupen advokátem nebo notářem (§118a odst. 4 OSŘ). Žalobci pochopitelně věděli o tom, že došlo k převodu spoluvlastnického podílu manželů K. na K. T., tím spíše, že příslušnou kupní smlouvu sepisoval jejich právní zástupce, a nic jim tedy nebránilo navrhnout její vstup do řízení na místo manželů K. Jestliže však tento návrh neučinili, neměl odvolací soud možnost na změnu okruhu spoluvlastníků reagovat.
Nesouhlas žalobců s názorem, že se řízení musí zúčastnit všichni podíloví spoluvlastníci, je v podstatě námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Ani s ní však nelze souhlasit. Předmětem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví soudem může být jen celá věc, která je v podílovém spoluvlastnictví všech spoluvlastníků (srov. např. rozsudek dovolacího soudu ze dne 9. prosince 2003, sp. zn. 22 Cdo 2281/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, sešitu 27, pod č. C 2201). Rozhodnutím soudu podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) se nově konstituují vlastnické vztahy k této věci, a tak přirozeně výrok rozsudku musí zavazovat všechny dosavadní spoluvlastníky. Podle §159a odst. 1 OSŘ nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení, takže v případě, že by se některý ze spoluvlastníků nezúčastnil řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, nebyl by pravomocným rozhodnutím ve věci vázán a jeho vztahy k ostatním spoluvlastníkům by zůstaly nevypořádány. Z těchto úvah vychází např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR z 30. 9. 1966, sp. zn. 4 Cz 79/66, uveřejněný pod č. R 16/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Odvolací soud pak, i když ji výslovně necitoval, opřel své rozhodnutí o starší judikaturu [srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR z 9. 3. 1929, sp. zn. Rv I 1078/28, uveřejněný v Rozhodnutích nejvyššího soudu ve věcech občanských (Vážný) pod č. 8775], jejíž závěry jsou ovšem použitelné i pro současnou právní úpravu. Opačný názor žalobců vychází z nesprávné interpretace §142 odst. 1 ObčZ. Přikazuje-li soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, vyjádří ve výroku rozsudku, že se celá věc přikazuje buď jednomu spoluvlastníkovi do výlučného vlastnictví, anebo více spoluvlastníkům do podílového spoluvlastnictví a v jakém poměru, nikoli že se podíl některého spoluvlastníka přikazuje jednomu nebo více spoluvlastníkům. Rozhodnutím soudu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví tedy není „odejmut“ spoluvlastnický podíl jednomu či více spoluvlastníkům a „převeden“ na dalšího či další spoluvlastníky, jak se zjevně žalobci domnívají a jak také nesprávně rozhodl soud prvního stupně. V tomto směru je možno – kromě již zmíněného rozsudku sp. zn. 22 Cdo 2281/2003 – odkázat též na rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 20. 6. 1969, sp. zn. 4 Cz 48/69, uveřejněný pod č. 1/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z toho, co je shora uvedeno, vyplývá, že ani jeden z dovolacích důvodů, které žalobci uplatnili, není dán. Vady, k nimž by dovolací soud musel přihlédnout, i když nebyly uplatněny v dovolání (§242 odst. 3 OSŘ) nebyly zjištěny, a tak nezbylo, než podle §243b odst. 2 věty před středníkem OSŘ dovolání žalobců zamítnout.
Podle §243b odst. 5, §224 odst. a §142 odst. 1 OSŘ mají úspěšní žalovaní právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty představuje odměna jejich právního zástupce za sepsání vyjádření k dovolání [§11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle §10 odst. 3, §4 odst. 1, odst. 2 písm. a), §3 bodu 5., §17 odst. 2, §18 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 13.220,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá tento vykonatelný rozsudek, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. července 2004
Vít Jakšič,v.r.
předseda senátu