ECLI:CZ:NS:2004:22.CDO.530.2004.1
sp. zn. 22 Cdo 530/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CS., ve věci žalobkyně Z. K., zastoupené advokátem, proti žalované obci K. n. O., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 1020/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2003, č. j. 12 Co 309/2001-104, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. září 2003, č. j. 12 Co 309/2001-104, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí části pozemku parc. č. 601/1 v kat. území H. L., obec K. n. O., s tím, že vlastnictví nabyla sama, resp. její právní předchůdci, vydržením na základě oprávněné držby trvající od roku 1901 do roku 1996, přičemž v katastru nemovitostí je jako vlastnice pozemku zapsána žalovaná.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze 17. 9. 2001, č. j. 12 Co 309/1991-104, změnil rozsudek Okresního soudu v Třebíči (dále „soud prvního stupně“) z 27. 3. 2001, č. j. 6 C 1020/98-62, jímž byla žaloba zamítnuta tak, že určil, že „ žalobkyně Z. K., je výlučným vlastníkem pozemků p. č. 601/14 ostatní plocha o výměře 125 m² a p. č. 601/15 ostatní plocha o výměře 84 m², nacházejících se v obci K. n. O., katastrálním území H. L., které byly odděleny z pozemku p. č. 601/1 ostatní plocha o výměře 7600 m² zapsaného u Katastrálního úřadu v T. na listu vlastnictví č. 10001 pro obec K. n. O., katastrální území H. L., a to geometrickým plánem vyhotoveným společností G. p. – P. s. r. o. dne 3. 4. 2000, číslo plánu 88-42/2000, tvořícím nedílnou součást tohoto rozhodnutí“.
Odvolací soud po doplnění dokazování listinnými důkazy a ohledáním na místě samé dospěl k závěru, že vlastnictví části pozemku parc. č. 601/1 v kat. území H. L., který je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastnictví žalované, vymezené ve shora označeném geometrickém plánu ze dne 3. dubna 2000, v katastru nemovitostí dosud nezapsaném, jako pozemky parc. č. 601/14 a č. 601/15, nabyl vydržením podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb. ke dni účinnosti této novely, tj. l. 1. 1992, manžel žalobkyně R. K., který zemřel 5. 12. 1995. Ten byl až do smrti v dobré víře, že mu tato část pozemku parc. č. 601/1 patří, když ji držel od roku 1972, kdy nabyl dědictvím vlastnictví k sousednímu pozemku parc. č. 583 (dědictvím po otci nabyla tento pozemek v roce 1995 žalobkyně). Pozemek parc. č. 601/1 byl v roce 1972 ve státním socialistickém vlastnictví, tedy věcí, která nemohla být podle §135a odst. 3 ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 131/19892 Sb. předmětem vydržení. Způsobilým předmětem vydržení se stal až podle §134 odst. l ObčZ ve znění novely provedené zákonem č. 509/1991 Sb., přičemž do desetileté vydržecí doby, po kterou musela oprávněná držba trvat, lze podle judikatury započítat i dobu před 1. 1. 1992. Na základě těchto závěrů odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě na určení, že vlastnicí pozemků parc. č. 601/14 a č. 601/15 je žalobkyně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Namítá, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a opírá se také o nesprávné právní posouzení. Naplnění těchto důvodů spočívá podle žalované v tom, že odvolací soud učinil nesprávné zjištění z kupní smlouvy ze dne 5. 5. 1936, ohlašovacího archu č. 3/33 a snímku katastrální mapy k ohlašovacímu listu (čd. 764/42 Okresního soudu v Náměšti nad Oslavou ). Z této smlouvy totiž vyplývá, že obec prodala manželům R. a M. K., tedy rodičům otce manžela žalobkyně, bydlícím v čp. 39, stavební pozemek parc. č. 66 o výměře 133 m² a část pozemku parc. č. 601/10 o výměře 621 m². V této smlouvě je výměra pozemků jednoznačně uvedena a z připojeného ohlašovacího archu je také zřejmé přesné umístění těchto pozemků v terénu. Je z ní jednoznačně patrno, že na severní hranici pozemku parc. č. 601/10 se nachází pozemek parc. č. 601/1. To je zvýrazněno i tím, že v ohlašovacím listě č. 7 z roku 1941 je zakreslena hospodářská budova, nacházející se v severní části stavebního pozemku parc. č. 66. Z těchto listin vyplývá, že manželům K. musel být průběh hranic mezi pozemky parc. č. 583, 601/1, 601/10 a 66 dobře znám. Hranice mezi pozemky parc. č. 583 a 601/1 je navíc i v přírodě zřetelná, neboť ji tvoří mez. Manžel žalobkyně R. K. bydlel v čp. 39 od narození nejprve se svými rodiči a pak až do své smrti v roce 1995. Je vyloučeno, aby nevěděl, kde hranice mezi pozemky skutečně probíhá a že sporné pozemky jsou ve vlastnictví obce. Nemohl být proto v dobré víře, že mu pozemek patří. Obdobně je tomu i u samotné žalobkyně, která v domě čp. 39 dlouhodobě bydlela s manželem a jeho rodiči. To konečně vyplývá i z její žádosti o odprodej sporných pozemků z roku 1996. Žalovaná tedy podle obsahu dovolání vytýká odvolacímu soudu, že při posouzení dobré víry manžela žalobkyně, tedy toho, zda byl oprávněným držitelem sporných pozemků, nepřihlédl ke všem skutečnostem, které vyplynuly z důkazů provedených o okolnostech, za nichž držba probíhala, tedy nesprávné právní posouzení věci. Navrhuje, aby z toho důvodu byl rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se vyjádřila k dovolání tak, že námitky žalované ohledně obsahu kupní smlouvy z roku 1936 a dalších listin nejsou pro posouzení věci významné, neboť jsou v nich uvedeny výměry pozemků parc. č. 66 a 601/10, které nejsou předmětem sporu. Ohlašovací arch nebyl ani součástí smlouvy a právním předchůdcům žalobkyně nemusel být ani znám, navíc má informativní charakter. Neobstojí ani námitka ohledně toho, že hranice mezi pozemky prac. č. 583 a 601/1 je tvořena v přírodě mezí, neboť tato mez pokračuje dále i dovnitř pozemku žalobkyně parc. č. 583. Ohledně dobré víry jejího manžela odkazuje žalobkyně na podrobnou argumentaci rozsudku odvolacího soudu a dodává, že jen z pouhé skutečnosti, že její manžel, případně ona sama žili v domě s rodiči jejího manžela, nelze dovozovat, že museli vědět o tom, že sporná část pozemku je ve vlastnictví žalované. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné /§237 odst. l písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb. – dále „OSŘ“/ a že bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení.
Dále přezkoumal rozsudek ve smyslu §242 odst. 3 OSŘ, který stanoví, že rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Z tohoto ustanovení pro dovolací soud vyplývá povinnost, aby se kromě uplatněného dovolacího důvodu, zabýval z úřední moci tím, zda v řízení nedošlo k vadám řízení.
Podle §157 odst. 2 OSŘ není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal, z jakých důvodů, a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé.
Tyto náležitosti však rozsudek odvolacího soudu neobsahuje. Žalobkyně se domáhala určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 601/14 a 601/15 v kat. území H. L., jak jsou uvedeny v geometrickém plánu. Odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Z odůvodnění jeho rozsudku vyplývá však jen to, že vlastnictví k pozemkům nabyl k 1. 1. 1992 manžel žalobkyně R. K., který zemřel 5. 12. 1995. Odvolací soud nic nezmiňuje o tom, zda a jakým způsobem mělo pak vlastnictví k pozemkům přejít na žalobkyni. Přitom dědictvím po manželovi nabyla žalobkyně jen pozemek parc. č. 583, jak vyplývá z usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 17. 2. 1997, č. j. D 1967/95-23, kterým byla schválena dohoda o vypořádání dědictví a které nabylo právní moci 21. 3. 1997. Z rozsudku odvolacího soudu není tedy zřejmé, jak k závěru o vlastnictví žalobkyně dospěl a jeho rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. Tím došlo k vadě řízení, které má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2002, sp. zn. 22 Cdo 1988/2000, publikovaný pod C 1303/svazek 18 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Vzhledem k této vadě byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, aniž se dovolací soud zabýval námitkou nesprávného právního posouzení věc ( §243b odst. 2 a 3 OSŘ).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. července 2004
JUDr. Marie Rezková,v.r.
předsedkyně senátu